3. 6. 2018

Balkánská depka: terapie blogem

Chytila mě záda / za běhu a z rána,
V Temešváru v parčíku / na betonovém chodníku / skapal jsem rychle / v dusnu a horkém pekle. / Teď mě drží depka / klepne mě snad pepka.

Tímhle stupidním x-verším se dá celý příspěvek začít i skončit, přidat pár fotek, a hodit nevydařený závod za hlavu. Tak snadné to není, protože se o to usilovně snažím už týden. Nemyslím si, že bych v přípravě anebo při závodě samotném něco přímo zkazil, závod jsem měl rozběhnutý solidně, bylo velké horko a dusno a na mezičasech jsem nenabral významnější ztrátu proti rekordnímu Belfastu (+18 minut na 155. km); navíc jsem se cítil velmi dobře. Nohy bolely minimálně, hlava byla sice trochu unavená, ale pořád bojovně naladěná. Pořád se  ještě dalo myslet na osobák, snad se dalo jít i na 230km. Celou zimu jsem se připravoval na poslední čtvrtinu závodu, nyní jsem měl před sebou už pouhých 70+km a 8:20 času. Viděl jsem kolem sebe spoustu trápících se běžců, vedro a bouřka udělaly své, oproti nim jsem na tom byl velmi dobře.

Na úvodním ceremoniálu s Edit Bérces a Tomášem Ruskem
I mě už ale dlouhých 10 hodin něco trápilo: bolely mě záda. Jinak než při běhání běžně znám, někdy jsem je cítil víc, jindy míň, zkoušel jsem pít hodně, pak zase málo, vliv to na bolest mělo, ale jaký, to jsem nedokázal říct. Hlavou se mi honila obava, zda v tom horku nepiju příliš, anebo nejsem naopak dehydrovaný. Pro představu, v takových podmínkách na 24hodinovce ledvinami protočíte i 30 litrů tekutin. Mám jednu ledvinu bludnou, slabší, a tak možné zdravotní riziko bylo už za hranicí toho, co chci běhání obětovat.

V tomto rozpoložení jsem se intuitivně na 156.km rozhodl, že si nechám ledviny na ošetřovně prohlédnout. Doběhnu tak k doktorovi, popíšu mu problém, skládám se na lehátko, on mi sáhne kamsi nad bedra, ptá se zda to bolí ... nebolí mě nic, ledviny jsou v pořádku, říkám "OK, great, I´m going back on track".

Na startu
V tu chvíli mi strčí palec těsně k páteři a zatlačí. Zařvu bolestí a celé tělo mi ztuhne v jedné bolestivé křeči, pak už bolestí ani nedutám, když mi projíždí na zádech další body. Mluví něco o prochladnutí páteře, ale to já už ani nevnímám, jen to chci mít za sebou. Závod se mi v hlavě dostal během jedné vteřiny na vedlejší kolej. Jsem úplně paralyzovaný bolestí po celém těle. Kolem prochází Edit Bérces - slavná maďarská běžkyně se kterou jsme se den před tím fotili - a když mě vidí, tak nabízí pomoc, že dojde pro Tomáše Ruska a pro někoho z českého týmu.

Tomáš Rusek - držitel českého rekordu
(263.144km, 1998) 
Doktor mě společně s Ondrou F. odvádí do stanu, musím ležet a být zabalený v teple. Venku 25°C, já na zemi ve dvou dekách, oblečení a igelitu, do konce závodu skoro 8 hodin. Totální zmar během pár minut: v hlavě mám zmatek, ale vím, že je konec.

Záda sice nad ránem po 4 hodinách trochu povolila, ale na trať už jsem si netroufnul. Zpětně vidím, že jsem měl trochu riskovat a alespoň chodit. Ne kvůli výsledku, o ten už dávno nešlo, ale kvůli samotnému DNF, které bych si odtrpěl ještě pár hodin na trati a teď po závodě by to nebylo tak kruté. Je týden po závodě a hlavou se mi pořád vrací "co by - kdyby", bez ohledu na racionálnost myšlenek.

Rumunskému doktorovi jsem šel hned po závodě poděkovat, povídali jsme si, prý nás bylo deset běžců s úplně identickým problémem, prý banální nachladnutí zad ze zpoceného trika v horku, při bouřce i po té přes noc. Je pravda, že moje trika - převlékal jsem se 4x - byla úplně mokrá, takže pot mne studil na zádech. To, co bylo zdánlivě příjemné, způsobovalo postupné zatažení svalů kolem páteře. Potím se víc než ostatní a zpětně jsem zjistil, že jsme běželi při vlhkosti až 85%, což byla téměř jistě příčina mých problémů.

Po týdnu nejsou záda pořád ještě v pořádku a cítím je. Musím se dát nejdříve dohromady a pak popřemýšlet co dál: je tu první nepříliš vydařená sezóna 2018, balkánská (běžecká i pracovní) depka tomu nepřidává, ale rok mi končí až Spartathlonem, jsou tady ještě 4 běžecké měsíce ....

Díky Czech Ultramarathon Teamu, obrovské díky našemu obětavému support teamu (Jana I & II, Ondra, Tom) a legendě českého ultra Tomáši Ruskovi, moc rád jsem ho poznal osobně!
___

Výsledek: 158.19 km
Pořadí: 70. místo

Jako Czech Ultramarathon Team jsme (muži i ženy) vyhořeli s čestnou výjimkou Radka, který si prošel obrovskými krizemi, zabojoval a nakonec skončil 6. Po velmi úspěšných vrcholných závodech z let 2016, 2017 a výsledcích na Spartathlonu odjížděla tedy většina z nás z Rumunska velmi zklamaná.

fotky: Tomáš Rusek, Jana Brunnerová

20. 5. 2018

Se lvíčkem na prsou a z ostudy kabát!

Před startem v Belfastu; do Temešváru jedeme
(kluci) ve stejné sestavě
Přiznám se, že nejsem nijak zvlášť vlastenecky založený a nemám rád týdenní hysterii odehrávající se kolem hokejových či fotbalových mistrovství. Z druhé strany je to krásný a dojemně mrazivý pocit stát na startu jako zástupce země mezi světovou elitou. Tuhle čest jsem si užil vloni dvakrát, v Belfastu na MS a především pak na Spartathlonu, kde jsme se svezli na vlně pozornosti věnované Radkovi a jeho druhému místu. Sledovaly a držely nám doma palce desetitisíce lidí, na vyhlášení za námi přijel velvyslanec, bylo to úžasné a poprvé v životě jsem byl opravdicky hrdý na to odkud pocházím. Ale to už je dávno, vždyť právě tohle poslední dlouhé ultra jsem běžel před 8 měsíci!

Taková příprava na 24 hodinovku není sranda, pokud tedy toužíte něco solidního zaběhnout. Mně letos příprava trvala skoro 7 měsíců, povedlo se mi nestonat, navýšit objemy, zhubnout a dokonce i zrychlit. Vše tedy vypadá před Temešvárem ideálně. Nejsem samozřejmě naivní, zdání může klamat a čertíků, kteří vyskočí na poslední chvíli, aby mi závod zničili, čeká celá armáda. Koneckonců, vloni mě čekalo překvapení jak v Belfastu, tak i na Spartathlonu. Zatímco rozvolňuji zaběhlé stravovací návyky a cpu se, abych tělo trochu předzásobil, tak se rozptyluji zdánlivě nepodstatnými záležitostmi jako je třeba FASOVÁNÍ REPREZENTAČNÍCH DRESŮ.

Repre zátiší s Českou spořitelnou
a Bettou bojovnicí
Tenhle zážitek jsem v sídle Českého atletického svazu absolvoval už vloni a začnu trochu ze široka. Z doslechu od starších a zkušenějších vím, že Atletika už trochu vzala na milost maraton - protože ten se běží na Olympiádě - ale o tom, že by měla brát vážně nás, ultramaratonce, o tom nechce ani slyšet. V podstatě je to správně, protože proč by měli atleti brát vážně mne, když moje atletická schopnost začíná i končí u velmi pomalého běhu. Navíc, vždyť se neumím protáhnout a neumím ani běžeckou abecedu a taky neumím skočit do dálky, hodit oštěpem, koulí ani heverem. Nicméně běhám. A běhám tři roky na nějaké - a nestydím se to říct - solidní úrovni ultramaratony. Souhlasím, že to pro atletický svaz není nic moc, ale nějaký talent a dlouhodobá cílená práce je k tomu také potřeba. Třeba nějaký skokan do výšky by asi stomílovku jako já neuběhl. A běh (i chůze) je přirozený pohyb, tedy je a vždy bude z definice součástí atletiky, bez ohledu na to, zda běžíte 60 metrů, 60km, anebo 600km.

Ultramaraton nebude nikdy přitahovat TV diváky, protože nikdo nemá čas ani chuť desítky hodin koukat na trápící se chudáky, než se prozvrací a dobelhají do cíle. Ultra není tak mediálně zajímavé, aby se mohlo vyrovnat kanálům s roztomilými zvířátky, jedoucími vlaky, nebo bábami pletoucími svetry. Ale třeba to všechno ještě v budoucnosti přijde a já si jednou koupím televizi, basu piva a budu sledovat 24hodinovku z Kladna. Současný stav nicméně znamená, že ultra je možná jedna z posledních atletických disciplín amatérská: nezkažená penězi ani dopingem.

Podíváme-li se ale na věc z hlediska běžecké základny, tak jsem si jistý, že zatímco ultravytrvalců jsou u nás stovky, možná tisíce, tak pochybuji, že by byla taková tlačenice třeba mezi trojskokany. Takže dostat se do špičky, na Spartathlon, anebo na mistrovství, není jednoduché a moc si vážím, že se mi to povedlo a beru to taky jako velkou odpovědnost. Vím, že tlak na moje místo je obrovský, na 6 nominačních míst je nás 16 se splněným limitem! Úspěchy kluků jsou mimořádné: vždyť v Temešváru bude Ondra obhajovat titul vicemistra Evropy, Radek je určitě mezi favority na nejvyšší příčky, Martin jde cílevědomě nahoru, Míša je mistryní světa, a kdokoliv další může překvapit ... nejsme prostě žádní neználci anebo outsideři.

Takhle jsem dobíhal vloni s chřipkou
a v dámském repre triku ke králi
 😀
Ale zpátky k těm zatraceným dresům: mých 25 pracovních let mě naučilo nebrat si spoustu věcí osobně a držet stranou emoce, protože ty umí být v mnoha situacích špatný rádce (anebo taky dobrý 😀 ). To, že na nás na svazu "v tom frmolu" co tam vládne zapomenou, se dá pochopit, co se ale těžko dá pochopit, že pro nás ve 2 velkých skladech nenajdou 11 dresů. Nové nám pochopitelně nedají, protože sami mají málo a aktuálně je potřebují na mezistátní zápas v Brně (to jsou slova samotného šéftrenéra), takže zbývají předloňské a loňské zbytky, které se kombinují tak, aby byly co nejpodobnější, protože jinak nás vyloučí ze soutěže družstev. Ženy vyfasovaly pánské dorostenecké kusy, já si zase odnesl dvě bundy: jednu s kapucí na zimu, druhou šusťákovou, obě nejspíš někdy využiji na mistrovství Evropy v sekání zahrady. Do rozpáleného Temešváru na konci května se také budou hodit vyteplené kalhoty. Tričko, které je nejdůležitější, protože je klíčovou součástí národního dresu, jsme nedostali, mám jen nátělník. Něco mám snad z loňska; dámské jsem s díky odmítl, protože v jednom takovém už jsem kdysi závod doběhl ... Abych neremcal, s rukávem jsem tedy vyfasoval společenské s límečkem (bavlněné) - asi na noc do autobusu, trenýrky byly jen ve velikosti S, takže ještě musím do závodu trochu zhubnout ...

Kromě oblečení už mám sbaleno
Přitom o nic nejde: pokud by nám na svazu řekli: kluci, jsme na tom mizerně, nemáme na výplaty, tak řeknu OK a oblečení si koupím, stejně si všechny náklady platíme sami. Jenže oni se chovají arogantně jako že máme být rádi, že z toho jejich vůbec něco dostaneme. Svazového šéftrenéra nezajímáme do té míry, že nám nepodá ruku, nevěnuje ani kousek pozornosti či pohledu. Místo toho upřeně zírá do mobilu a dokola opakuje, že "to je průůůůser", bohužel jak hned zjistím, malér neznamená, že pro nás mají velké ho*no, ale jde mu o něco jiného. Scéna z absurdní divadelní hry střídá vesnickou taškařici, odehrávající se v sekáči na návsi. Lvíčka na prsou v Temešváru tedy ani letos mít nebudu, protože o nějakou šelmu přece nikomu nejde. Vy to nevíte? Na oficiálních dresech je už několik let logo České spořitelny a fajfka výrobce. Jako fakt!

Na ME v běhu na 24 hodin se těším, i když už mne začíná svírat nervozita. Běžet a soustředit dlouhou přípravu na 3 závody v roce je psychicky hodně náročné. Udělám pro dobrý výsledek všechno co bude v mých silách, reprezentovat nebudu Český atletický svaz, ale lidi, co nám budou z domova přát, abychom zaběhli svá maxima a udělali úspěch.

Na facebooku pořadatelů prý bude možné vše sledovat online: https://www.facebook.com/super24h/ ... tak snad budou mít pořadatelé s časomírou tentokrát větší štěstí než Irové v Belfastu :-)

Držte nám všem palce, máme - v mužích i ženách - týmy na skvělé výsledky!

1. 5. 2018

Stejná řeka, jiná loď: déjà vu v Plzni

4 emoce v cíli (jak zestárnout o 10 let za 8.5 hodiny)
(foto: Dan Orálek)
Libuji si v názvech, které jsou mimo, zavádějící, nic neříkající, a úplně nejradši mám, když mě nejdříve napadne název a pak na něj musím nabalit téma. Klišé o řece, do které nelze dvakrát vstoupit, když běháte celý den u soutoku Mže a Radbuzy, je opravdu hodně pitomé a vyčpělé, ale běhalo mi hlavou většinu z 66,6 okruhů, takže použít ho musím. Letos v Plzni byl můj výkon a výsledný čas do té míry identický s loňským výsledkem, že jsem měl pochybnosti o putování časem už v samotném závodě .... neběžel jsem tudy už někdy? neměl jsem půlmaraton, maraton a nakonec i padesátku za úplně stejný čas? neztuhly mi nohy na šedesátém, nepřišly křeče na sedmdesátém? ... jo, 2017, 2018, zřejmě stejný ročník, je to úplně jedno. Je to jako s tou láhví, co je poloprázdná, anebo poloplná: můžu říct zlepšení nula, ale taky zhoršení nula. Když nic jiného, aspoň jsem za ten rok výkonnostně nezestárnul.

Musím si přiznat, že jsem od sebe čekal víc, o dost víc než vloni. Stovku jsem bral jako ostrý test před 24h v Rumunsku a věřil jsem, že bych mohl zaběhnout o 10-20 minut lépe než vloni. Za čtyři měsíce zimní přípravy jsem zvládl o 400km více než před rokem, rval se do schodů a kopců, ... ale něco tomu pořád ještě chybí. Zjevně registrace pod novou vlajku a líp zajetý motor nestačí.

Tolerance mojí R. byla o víkendu "out of limits"
Nic není ale tak jednoznačné, jak by se mohlo podle suchých statistik zdát. V plánu jsem měl vyběhnout svižně a pak kontrolovaně zpomalovat. To se dařilo asi do maratonu, od poloviny závodu to byl bohužel pořádný sešup. Čekal jsem, že mi tep bude stoupat do výšin a podle toho budu zpomalovat. Místo toho jsem současně zpomaloval a tep mi klesal rovnou sám. Ať jsem dělal, co jsem dělal, autopilot ve mně rozhodl, že si závod dokončí podle sebe. Přitom mně vlastně nic nechybělo, ani nebolelo. Křeče od 80.km byly vysvobozením, protože jsem aspoň z loudání neměl blbý pocit. Lýtka se v nečekaných okamžicích stahovala, kroutila a připravovala mi spoustu okamžiků na hranici snesitelnosti, bolesti a podle mého sténání i masochismu. Udivené pohledy korzujících Plzeňanů jsem opětoval replikou "pardon, křeče zku*vený". Závěr jsem si opravdu užil a končil v pajdavém výklusu na 125 tepech.

Křeče samozřejmě nebyly příčinou, ale důsledkem. Sice jsem se od listopadu věnoval (1-2x týdně) tempům a intervalům, respektive schodům, ale už v lednu jsem si mohl při indoor maratonu na ČB výstavišti ověřit, že rychlosti navíc jsem ani tak moc nepobral. Dokážu sice běhat i při stovce první půlku na hranici dávného osobáku na maraton, ale pak rychle zvadnu. Spadne tempo, klesne tep (nevím, co dřív) a můžu se snažit sebevíc, ale mnoho let budovaný vyklusávací autopilot je silnější.

S Radkou, Radkem a naším masérem Karlem Kuchyňkou
Člověk by měl být vděčný za každou ultra zkušenost. Což taky jsem, vždyť jsem běžel stovku teprve podruhé, a vloni jsem říkal, že naposled! To letos netvrdím, stovka se mi líbí a chci se za rok do Plzně vrátit a zlepšit se. Vzhledem ke stáří lodi není moc na co čekat a je zapotřebí jednat. Pochopil jsem, že v mém věku bude každých 5 ušetřených minut znamenat hodně náročné práce. Na podzim po Spartathlonu se chci vrátit k maratonům, protože právě od nich se odvíjí rychlost potřebná pro 100km závod. Musím se naučit dýchat: "mělký dech" je příčinou toho, že nerozdýchám druhou polovinu závodu ve vyšším tempu. To by mi mohlo pomoci ještě letos v Řecku. Uvidíme, jestli to za rok přinese zlepšení, anebo se pouze potvrdí to, že už patřím definitivně do veteránské gerontokategorie.

O závodě samotném se napsalo dost a byl výjimečný. V Plzni se sešli opravdu skoro všichni - a to skoro píšu jen proto, kdybych na někoho fakt zapomněl. Radka Churáňová zaběhla historicky 10. nejlepší ženský čas na světě a český rekord a celkově měl závod výbornou úroveň: 8 běžců doběhlo pod 8 hodin (a 16 <8.5 hodiny)! Škoda, že se Radkovi nepodařilo dostat pod 7 hodin.

MČR 100km 
Plzeň 2018: 8:29:15,16. místo celkově
(Plzeň 2017: 8:27:42, 10.)

(foto: Dan Orálek)


Srovnání tempa ročníků 2018 a 2017
(tempo na 5km úsecích)

18. 2. 2018

O středním věku, limitech a plánech 2018

Loni touto dobou jsem si říkal: mám toho plný zuby, ještě sezónu a dost! Po téhle sezóně si budu běhat zase s kamarády své pivní ultraběhy, obíhat města, rybníky, jezera, kopce, je celkem jedno co, ale už žádné závodění. Své cíle a sny jsem si dosytosti splnil, jestli se budu chtít ještě někdy posunout, tak snad jedině v dosažené vzdálenosti, ale už nikdy v rychlosti. Na závodění rezignuju, nemám na to povahu a vlastně mě to ani netěší ... chci se vrátit ke běhání jako to bylo před pár lety.

Tuhle očekávanou pohodičku ještě přiživily nepříjemnosti s rýmičkou na Spartathlonu. Mám to vlastně celé zapotřebí? Neuběhlo ani pár týdnů a sen o pobíhání se rozplynul jako pojem o čase alkoholika v baru. Ani rozum, ani pud sebezáchovy nezabrání "midlife crisis" egu, aby se nepopralo s myšlenkou, že přece ještě není na odpis, že ty hezký věci teprve přijdou. Samozřejmě, že v mém případě s jiným tréninkem a jiným přístupem ... vždyť by bylo škoda končit teď v nejlepším! Mimochodem, nemá se právě končit v nejlepším?

O přípravě

Příprava na rok 2018 je ve znamení mnoha změn: nesnažím se nijak významně navyšovat objemy, ale začínám experimentovat. Po letech ťapkání v relativně nízkých tepech a při nízkých rychlostech, jsem začal zkoumat, jak si tělo poradí s tepy v tempu < 5:00, dokonce si pravidelně vybíhám do úplné únavy schody, anebo provozuji něco, co může s trochou fantazie připomínat intervaly a tempa. To vše pro to, abych vnesl do monotónního běžeckého života přesně tolik změn, kolik tělo unese, a kolik ještě jsem schopen zregenerovat. Kupodivu mi to stále po 4 náročných měsících přináší nejen únavu, ale i radost.

Taky jsem se vrhl na hubnutí a když už nehnu s pivem, tak jsem si vybral za oběť pečivo, protože je to podle všeho zcela zbytná složka stravy. Zpočátku mi přišlo divné mazat si sýr na vidličku, místo na chleba, a snídat ovesnou kaši, ale proč ne?

K sauně, kam už chodím od loňského léta, jsem nedávno přidal maséra. Vždycky jsem měl představu, že masáž je pro svaly cosi jako relaxační kompenzace. Moje první účast na sportovní masáži mě z tohoto omylu vyvedla během desetiny vteřiny. Po opatrném slušňáckém hekání mě mistr masážního gelu upozornil, že můžu řvát jak chci, že lidi jsou na to tady už zvyklý. Tak jsem teda spustil. Když se mi ani opakovaně nepodařilo - s palcem hluboko zabořeným ke kosti v totálně stáhnutém lýtkovém svalu - splazit dolů z lehátka, tak jsem Karla druhou volnou nohou nakopnul. Karel je ale kliďas a člověk tolerantní, s jednou výjimkou: kdyby se mu na lehátku objevil někdo, komu by jeho počínání bylo příjemné. Teda jako opravdu příjemné, se vším všudy. Prý pak uteče jako první. 80-i minutový nerovný souboj jsem prohrál na celé čáře a podél holešovických zdí se odplazil k autu.

To vše jsem ochoten podstoupit, abych se ještě o kousek zlepšil. Letos nebudu dobíhat závody s rezervou a s úsměvem, ale pořádně si osahám limity. Třeba to už lepší nebude, ale chci to zkusit.

Na co se v roce 2018 chystám?

MČR 100km v Plzni (24.3.2018) - vloni jsem se zařekl, že tohle strašlivé tělesné utrpení už podstupovat nehodlám, stovka je kurevsky rychlá a bolestivá tak, že jsem nemohl několik dní chodit. Po výše popsaném zážitku z masáže už ale dobře vím, že jsem dosud o bolesti nevěděl VŮBEC nic. Navíc se na tomhle závodě sejde největší možná domácí konkurence, přihlášených je přes 80 lidí, a jenom uhájit loňské 9. místo bude pro mne pěkná fuška!

ME 24h v Temešváru (26.5.2018) - taky v Belfastu jsem si poslední 4 hodiny říkal, že tohle už nemám zapotřebí ... ale když ona ta parta byla skvělá a mrzelo by mě, kdybych se tam s nimi nepodíval. Navíc za rok je MS v Rakousku a tam bych taky ještě rád reprezentoval. Budu muset hodně přidat, kluků, co půjdou letos nahoru na 24hodinovce je víc než dost; konkurence obrovská, bez nadsázky světová, stačí se podívat na statistiky DUV a je vidět, že jsme současná ultravelmoc!

Spartathlon (28.9.2018) - tady jsem předvedl názorových piruet hned několik. Vloni ve Stromovce se mě Zbyněk Vondrák zeptal, proč tam jedu podruhé, když to stejně nevyhraju? Nevěřícně jsem na něj koukal, a ani po roce, co už Zbyňka docela znám, nevím, jak to přesně myslel. Přesto se tam letos potřetí podívám jako historicky největší lúzr závodu. Spartathlon je největší světovou akcí (silničního) ultramarathonu, a když můžu, chci být ještě u toho. Letos nás tam Čechů bude opět rekordní počet, navíc Radkovi už schází poslední sada do vitríny. Už se zase těším!

Těch závodů je hrozně málo, na ty tisíce odtrénovaných hodin. Možná si tak v létě střihnu ještě nějakou 12-i hodinovku (Prambachkirchen?).

O limitech

Proč běhám, proč tohle dělám? Už před pár lety, když jsme běhávali s chlapci z iThinkBeer.com odnikud nikam a já se bál, abych jim stačil, objevoval jsem při našich okolobězích své nové limity a bavilo mě to. Nejsem nijak soutěživý, vždycky jsem se ohlížel na svůj výkon a nemám potřebu vítězit. To ale neznamená, že se s výkony ostatních nepoměřuji.

Ultra se prý běhá především hlavou. S tím nesouhlasím, protože bez nohou je vám hlava k ničemu. Pravda je ta, že rozum a duše ultramaratonce (nebo aspoň ta moje) je specifická a pohybuje se v jakémsi vzduchoprázdnu, co se týče vlastních limitů. Taky se nedokáže zbavit vlivu ostatních (ultra)běžců, protože jsou inspirativní ... a navíc bezvadný lidi :-) 

Většina lidí, které potkávám dennodenně v mém běžeckém revíru, běhá tak, aby jim to dělalo dobře. A dělají to správně a rozumně. Mě začíná běh bavit daleko za tímto konvenčním limitem. Těžko říct proč, ale k těm mým limitům a běhání mě napadají dvě paralely: (I) není to tak dávno, co jsem kouřil. Ve skladu, ve kterém jsem dělal, jsem se během pár měsíců propracoval do nejužší kuřácké špičky mezi skladníky a řidiči, silná konkurence přivedla můj denní výkon až téměř ke dvěma krabičkám. Slušné, že? Anebo je to s mým běháním jako (II) na třídním srazu v baru o páté ráno: všichni už toho mají plné zuby a chtějí domů, ale je jim spolu dobře a mají se rádi spoustu let; takže se vždycky najde někdo, kdo objedná ten "úplně poslední" drink a zase všichni sedí dál ...

Jednou se určitě i moje běhání hodně zpomalí a zkrátí, ale doufám, že se úplně nezastaví, protože ho mám rád a dělá mi dobře.

Na letošek hlásím, že se ještě nic zpomalovat ani krátit nebude! Takže asi tak :-)