4. 11. 2018

FW2W: tak já už taky z práce do práce

Posledního října mi skončil běžecký rok 2018. Mám tyhle předěly rád, ale nejradši ze všeho se těším na změny. Před osmi lety jsem změnil zaměstnání a začal běhat. Letos jsem zaměstnání po osmi letech opouštěl. Mezi tím se běhání stalo naprosto běžnou součástí mého života a dalo mi mnohem víc, než jsem vůbec čekal. Letos jsem navíc možná dosáhl svého výkonnostního maxima. Nicméně si nemyslím, že by v mém případě kromě času existovala jiná souvislost mezi během a prací. Nová práce s sebou vždy přináší nějaké výzvy a mé nové vzdálené působiště přináší dobrou příležitost pro změnu v mém běžeckém kalendáři, například abych z nevýhodného dlouhého cestování udělal výhodu.

Běžeckého Silvestra jsem tak oslavil prvním během z práce domů a běžecký nový rok začal ranním během do práce. Pojmenoval jsem si tuhle dvojsměrku FW2W (z práce do práce), která sice nemá mnou vyžadované parametry B2B (jeden běh min. 20km, dva běhy dohromady 50km), nicméně převýšení 330 m. z práce a do práce dokonce 390 nastoupaných metrů znamená vydatnější trénink, než odklusaná třicítka. Na nejkratší možné 20km trase je k dispozici všechno: rušné město včetně magistrály, Václavák, Staromák, ale také klidné prostředí Šárky, kterou dobře znám ze Šutru. Trasa je libovolně natahovatelná a v plánu mám zaběhnout si FW2W každý týden alespoň jednou.

Co vlastně očekávám od běžeckého roku 2019? Závody jsou v termínovce vrženy: 27. dubna Milán - San Remo, po stopách italské cyklistické klasiky, 285km je určitě jedna z nejdelších - ne-li úplně nejdelší - jednodenní výzva na světě. Na závěr sezóny pak budu muset změnit strategii tréninku a připravit se jinak než dosud. IAU (International Association of Utrarunners) naplánoval trochu nepochopitelně pouhé 4 týdny po Spartathlonu Mistrovství světa v běhu na 24 hodin ve francouzském Albi. Pokud zdraví dovolí a nepředběhnou mě v šestičlenné nominaci jiní kluci, tak je pro mne šampionát v Albi stejně prioritní závod jako Spartathlon. A právě připravit se tak, abych byl schopen zregenerovat za 4 týdny mezi dvěma závody 200+, bude moje druhá výzva, zkusím si k tomu i něco nastudovat. Kvůli regeneraci si sezónu asi rozdělím na dvě části a pravděpodobně si dám 3-4 týdny odpočinek v květnu po San Remu. Uvidíme jak vše vyjde a jak se mi to povede. K nějakému zhodnocení roku 2018 se ještě vrátím.

Přikládám pár fotek z 2. části FW2W ...  tedy ranní cesty do práce:

Staromák krátce po rozednění a bez lidí
Začátek Hanspaulky, obrovská zahrada na úpatí dlouhého kopce
Modří už vědí: tady se běhá jarní Šutr
Stezka nad lesem Hlásek na kopci nad Nebušicemi

... AMEN !

Na konci louky je vidět Přední Kopanina, kdo by řekl, že letiště je odsud 2,5km 
Vystoupáno nahoru, v dálce je vidět v oparu (smogu) Praha
Rozcestí sv. Juliány mezi Horoměřicemi, Přední Kopaninou
a Tuchoměřicemi - nad hlavou tu burácí letadla
... a na závěr industriál





14. 10. 2018

Potřetí ke králi Zorbovi … pardon, ke králi Leonidovi

Letošní Spartathlon byl mým třetím v pořadí a po úspěšné letní 24h jsem věděl, že mám na to zopakovat kladenský výkon i na slavné trati v Řecku. Bezprostřední tréninkový plán na Spartathlon jsem okopíroval z posledních 7 týdnů před Kladnem a navrch jsem si přidal ještě větší objemy a intenzitu. Moji radost vystřídala spokojenost, protože jsem cítil, že dobré formy mám na rozdávání. Jen jsem musel doufat, abych si do bubliny nepřibalil nějakou rýmičku či kašlíček jako se mi povedlo před rokem. Tentokrát to bylo nakonec trochu o něčem jiném.

Partička na předzávodním výběhu (tedy výklusu)
V dobrém rozpoložení jsme přiletěli – tentokrát jako jedna z nejpočetnějších výprav – do Athén, které nás přivítaly zamračeným a deštivým počasím s aktuální vyhlídkou na počasí ještě zamračenější a ještě deštivější. V Ionském moři, či kdesi u Tuniska, se za zájmu všech Spartathlonců i školou povinných dětí celého Řecka začal tvořit hurikán (správně řečeno medikán) pojmenovaný Zorba, který měl startovat zhruba ve stejný čas jako my v Athénách s cílem kdesi nedaleko Sparty na Peloponéském poloostrově a ve stejný den jako my. Bylo tedy před startem o čem přemýšlet. Druhý den navíc přišla zpráva, že jsou v celém Řecku z bezpečnostních důvodů uzavřené školy a úřady, a na facebooku se spekulovalo, zda dokonce kvůli bezpečnosti závod nezruší či nezkrátí.

Lávka přes průplav na Peloponéský poloostrov
Nicméně, pár dvojek červeného vína po večeři a k tomu hypnogen na spaní spolehlivě vytěsnil jakékoliv ošklivé myšlenky. Spalo se mi dobře a i cestou na start jsem si říkal, že strach má velké oči, že to jistě nebude tak zlé. Na startu to možná tak i vypadalo, jenže pár minut od Akropole začalo pršet, pak pršelo víc a víc a pak ještě víc. Cestou do Korintu se před námi rýsovala jasná šedo-černá stěna, takže jediným pozitivním faktorem studeného a deštivého počasí byl vítr v zádech. Za Korintem dokonce na chvíli zavládlo bezvětří, Zorba s Pheidipidem uzavřeli dočasný mír, nicméně chvíli po setmění (130.km) převzal vládu nad závodem Zorba. K lijáku se přidala bouře a vichr, nebylo vidět na krok, čelovka vodu neprosvítila dál než pod nohy. Před stoupáním na tzv. Mountain Base jsem se brodil v potoce valícím se po asfaltu, nemělo již žádný smysl se vodě vyhýbat, tady už nešlo o vlhké ponožky, protože v botách byl bazén. Vysvobozením se stalo šplhání po kozí stezce, protože jsme byli už přímo v mraku, tak přestalo pršet. Čím výše jsme stoupali, tak byla mlha hustší a viditelnost menší, navíc mi na kozí stezce začala čelovka blikáním naznačovat, že brzy zhasne. Zhasla naštěstí až na vrcholu, kde jsem mohl vyměnit zásobník s čerstvými bateriemi. Za kopcem bylo letos kupodivu lépe, v minulých létech byla největší zima a chlad právě tady.

V mraku bylo jenom vlhko - nepršelo
Celý letošní ročník byl naruby, pro běžce i pro pořadatele. Noc mi tentokrát utíkala rychle, zastavovat ani chodit se moc nedalo, jinak by člověk mrznul, díky solidnímu tempu utíkaly rychle i kilometry. Vloni se rozednívalo na jedné planině u Tripolis (195.km), letos tady bylo teprve 4 ráno! Zbýval ještě jeden kopec dlouhán (6km, na ty kopce pořád nemám natrénováno; neumím je neumím!), kde se musí znovu vystoupat z 300 m.n.m. až do 1100 metrů, ale pak už to jde většinou z kopce. A to bylo dobré, sil jsem měl ještě dost i přesto, že jsem posledních 5 hodin kvůli žaludku raději nejedl. 20km před cílem předbíhám na check-pointu Floriana Reuse (kurvadrát, to se mi snad zdá!) a začínám tušit, že plán A=28 hodin byl příliš měkký! Ať jsem počítal, jak jsem počítal, vypadalo to na nějakých 26:30 a možná dokonce ještě méně. Takhle lilo ve Spartě:


To by ale nebyl Spartathlon, respektive Zorba, aby se něco nestalo. Pořád prší prší jen se leje, ale oblečení je skvělé a je mi teplo (doplním k recenzi na X-Bionic). 15km před cílem se rozednívá a přede mnou se otevírá výhled, před sebou tuším hluboké údolí, ve kterém se nachází Sparta. Celé údolí je v něčem co připomíná krupicovou kaši – v mlze či v mraku hustým jako kaše – a osvětlují ho blesky. Čím hlouběji sbíhám, tím je počasí divočejší, zvedá se vítr a pak vichřice, která se mnou desítky minut hází ze strany na stranu a podráží mi nohy. Někdy, i když běžím s kopce, tak se nehýbu z místa, čepici jsem si musel dávno sundat a pevně ji svírám v ruce. Checkpointy jsou někdy poschovávané v autech, autobusových zastávkách, jeden jsem ani nenašel, někde si nic nedávám, protože bych musel čekat, než proviant odkudsi ze závětří přinesou.

Ještě jedna s bleskem a hurá do tepla
Impozantní je doběh do Sparty: tentokrát ne kvůli křičícím davům a plnému náměstí. Nikde nikdo, ale všude je voda. Z nebe neprší, Zorba totiž rovnou převrací celé bazény s vodou. Marná snaha vyhýbat se kalužím, to je řeka, která se na mne valí, a vichřice, která se točí a sama neví, ze které strany to zkusí. Do toho hromy, blesky, občas kroupy. Nad klasikem českého  ultra se kdysi ve Spartě bohové smilovali, nade mnou ne. Po mně Zorba chce, abych se otočil a vrátil zpátky (až do Athén, nebo stačí na kopec?) Není vidět šipky na zemi – i tak je jich ve Spartě málo – ač jsem zde potřetí, tak 2 km před cílem zabloudím. Jsem netrpělivý a odbočím příliš brzy, až na promenádu mě doprovázejí policajti s majákem.

Doběh i ceremonie je naprosto bizarní. Z několikakilometrového brodění mě chytnou záda tak, že nejsem schopen se narovnat, nohy jsou z ledové vody zmrzlé až po kolena. Když zkusím popoběhnout, tak zařvu bolestí. Vidím, že daleko za mnou nikdo není, přes náměstí dokráčím apaticky do cíle, je mi všechno jedno, naštěstí už zase jenom leje. V cíli mě čekají dva komunální chudáci z radnice, na které zrovna po snídani vyšla vítací služba, aby mi dali napít vody z řeky (spíš to byla dešťovka) a na hlavu věnec, fotograf po dvou fotkách – s bleskem jak jinak – prchal do tepla. Já bych si měl nejspíš zopakovat ceremoniál, protože na Leonidovu patu jsme si nevzpomněli nikdo, ani já ani pořadatelé.

Pořadí Čechů na Spartathlonu 2018
Pocity v cíli a po doběhu jsou zvláštní: místo očekávané katarze na náměstí plném lidí to byl samotářský boj o přežití a endorfiny vymačkané do posledního zbytku. Ani si neuvědomuji, kolik je hodin, a že jsem tu neskutečně brzy, už před desátou ráno, což znamená výsledek, ve který bych ani v nejlepším snu nedoufal a který je výborný. Ještě v cíli koukám na obrazovku, křičím, když na ní vidím Radka na druhém místě, na 5. místě Milana, který mě míjel klidným a vyrovnaným tempem v kopcích, udržel to – nádhera! Všechno ale přebíjí strašná chuť být konečně po 27 hodinách v suchu a v teple.

Dovolená v Řecku byla tentokrát plná překvapení a úplně jiná. Letos mě nevítal král Leonidas, ale samozvaný král jménem Zorba. To ale vůbec nevadilo, dokončili jsme opět všichni a co víc, kromě Radka doběhla druhá i Kateřina a za mnou byl v první dvacítce taky Ondra (4 Češi v první dvacítce!).



Czech Spartathlon Team 2018 (zase leje)

fotky: Sparta Photography Club, Pavel Marek ... díky :-)
video: Youtube

Některé odkazy na rozhovory a články (tentokrát byl zájem médií opravdu mimořádně velký):

Radek Brunner a Katka Kašparová si vezou stříbro ze Spartathlonu (29.9.)
Rozhovor s Milanem Šumným v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor se mnou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Danem Orálkem v MF Dnes (7.10.)
Rozhovor s Radkem Brunnerem v Bezvabeh.cz (7.10.)
Rozhovor s Dušanem Koutníkem na Behejsrdcem.com (8.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou a Radkem Brunnerem v ČT1 Studio 6 (8.10.)
Rozhovor s Milanem Šumným v ČT4 Sport (video, 9.10.)
Článek o Danovi Orálkovi v Rungo iDnes (9.10.)
Rozhovor se mnou a s Katkou Kašparovou v ČT4 Sport (video, 12.10.)



30. 7. 2018

Malá recenze: AGAVE #9 & X-BIONIC

Ve včerejším příspěvku The Mission Incredible: Sbohem balkánská depko! jsem v závěru zmínil, že se podělím o některé své "technické" zkušenosti. Přidávám tedy pokračování. Pro výkon na hraně vlastních možností vám nestačí jen mít natrénováno a mít skvělý support, ale je potřeba vědět, co vám vezme žaludek a co na sebe. Když vše do sebe správně zapadne, tak se teprve dějí věci :-) A právě o tom, co do sebe a co na sebe, se chci zmínit. Každému sedí pochopitelně něco jiného, ale třeba by to za zkoušku stálo ...

Energetický gel AGAVE#9 a špičkové (a taky dost drahé) oblečení od švýcarské firmy X-BIONIC jsem samozřejmě testoval už před závodem, ale trénink není nikdy to, co závod a kde jinde testovat, než na okruhovém závodě.

AGAVE#9 jsem se zajímal, protože na banány a vodu s colou se sice běžet dá taky, ale námahu z tréninku do osobního maxima pak těžko přetavíte. Energetické gely používám téměř výhradně jenom při závodě, a nikoliv při trénincích, jednak netrénuji nikdy naplno a pak nechci, aby si tělo na cokoliv podpůrného zbytečně přivykalo.

Můj zájem o X-BIONIC oblečení byl ještě pragmatičtější, protože jsem letos z nějakého důvodu začal mít problém se zády, respektive s jejich prochladnutím.

Pro případné rýpaly předem podotýkám, že recenze na Agave#9 i X-Bionic píšu 100% nezištně, jako možnou inspiraci pro ostatní, a pouze z důvodu, že se podle mne jedná o špičkové a výjimečné produkty vhodné pro ultramaraton:

AGAVE #9

Ke gelům jsem byl odjakživa dost skeptický, protože mi nikdy nepřišlo, že by mi mohly nějak zásadně zlepšit výkon. Navíc vždycky chutnaly jako přeslazená teplá zmrzlina, tedy naprostý hnus. Je pravda, že pokud poběžím s kamarády celý den, tak můžu klidně jíst banány, tatranky a zapíjet to plzní, tam není potřeba se ládovat ničím dalším. Stejně tak jsou mi gely k ničemu, nebudu-li mít natrénováno, protože výkon vám samy o sobě nezajistí.

Chcete-li ale závod běžet na hranici svých možností a dosáhnout nějakého výsledku, musíte své tělo taky pořádně "rozmazlovat". Na 24hodinovce nechci být každé 3 hodiny v krizi kvůli absenci energie. Podle mne je navíc v každém závodě lepší krizím předcházet, než je riskovat.

Agave gely jsem na Kladně nepoužíval každých 45 minut, jak doporučuje výrobce, protože na 24 hodin se mi zdál celkový počet strávených gelů pro tělo už nepřijatelný. Bral jsem je ale téměř každou hodinu (60-75 minut) a celkem jsem spotřeboval 20 gelů bez jakéhokoliv chuťového či žaludečního problému, zapíjel jsem je kolou s vodou (poměr 25/75) anebo švýcarským iontovým nápojem Sponser (nejslabší doporučené ředění). K tomu mi stačily již jen 2 malé kelímky těstovin k časné a pozdní večeři a ke konci občas nealko pivo a drobné občerstvení ze stanu pořadatelů.

Z mého laického a uživatelského pohledu postaveném čistě na zkušenosti v závodě (závodech) má Agave schopnost udržovat energii v nohách při opakované konzumaci každou hodinu bez jakýchkoliv vedlejších vlivů na žaludek. Pro mne to byla nová a příjemná zkušenost.

X-BIONIC

Snad proto, že moje postava není pro ultra typická, potýkám se více než ostatní běžci s odřeninami, opruzeninami, a následky pocení při běhu. To je snad i normální, ale v Temešváru jsem musel ukončit slibně rozběhnutý závod kvůli zádům, příčinou bylo jejich prochladnutí. Začal jsem se tedy zajímat o to, jak podobným problémům předejít. Kladenskou 24hodinovku jsem pojal jako zásadní test oblečení před podzimním Spartathlonem, protože počasí bude pravděpodobně velmi podobné.

Celý závod jsem odběhal v TWYCE Running Pants a ponožkách Run Discovery Socks, k obojímu nemám žádné ani ty sebemenší výhrady. První závod jsem v nich absolvoval bez sebemenší odřeniny v tříslech, kalhoty nejsou kompresní, anebo pokud ano, tak zcela minimálně. Je fantastické, pokud se můžete po celý závod zabývat pouze výkonem a nerozptylují a neštvou vás podobné problémy.

Technologie TWYCE je použitá také na triku TWYCE Running Shirt s krátkými rukávy, které se u nás prodává ve výrazné zelené barvě. TWYCE má odvádět pot z těla a zároveň pot využívá k regulaci tělesné teploty - rozuměj k udržení tělesné teploty na 37°C. Podle materiálu výrobce tak tělo spotřebovává méně energie na chlazení/topení a má více energie na výkon. Je pravda, že to zní trochu jako laciný marketing a tvrzení nemohu nijak doložit a nechci se jím ani zabývat. S ohledem na moje věčně ledová záda mi šlo především o jejich prohřátí tak, abych se zároveň v horku neusmažil ve vlastní šťávě.

Zkušenost je asi takováto: triko působí na pohled jako velmi silné, kompresní a v eMku velikostně spíše pro dorostence. Zdání ale klame: kompresní je jen na některých místech a oblečené vám vytvoří něco na způsob druhé kůže. Pro lidi s mojí postavou k jejich smůle ještě zvýrazní partie s uloženými tukovými zásobami, takže fotky si do alba nedáte. Funkčnost trika se projeví ve chvíli, kdy jej trochu propotíte, protože pak o něm navždy přestanete vědět. To, co z vás potem odchází si pak žije svým vlastním životem, na povrchu je triko (téměř) suché a pokud by vás zajímalo, jakým způsobem odvádí pot z vašeho těla a co s ním vlastně dělá, pusťte si videa výrobce. Měl jsem ho oblečené v 30°C+ horku až do večera. Pak mi začala chladnout ramena, na chvíli jsem se převlékl do běžného funkčního trika, ale nakonec jsem se po 2 hodinách vrátil do X-Bionic ....

.... a navrch jsem si dal zimní (!!) bundu: SphereWind Light Winter Running Jacket. Běhal jsem tedy uprostřed léta celou noc až do 9:00 ráno ve dvou vrstvách, z toho v jedné zimní. Teplota byla mezi 16-23°C a pršelo. Obě vrstvy zajistily dvě věci: 1) nebyla mi zima ani jsem se nepřehříval a 2) bolavá záda byla v teple a nehrozilo jejich zatuhnutí. Bunda je navíc jak jsem zjistil voděodolná. Voda ani pot se mi na těle ani v bundě nijak nezadržovala, ale kdesi záhadně mizela. Nevýhodou bundy může být vyšší hmotnost, na druhou stranu, musela by se srovnat hmotnost mokré bundy také po doběhu. Bundu jsem testoval už i v zimě a úplně stejné pocitové vlastnosti měla s jednou spodní vrstvou do -10°C.

Po doběhu 24-hodinovky, abych předešel zimnici a svalové horečce, jsem se v horku a dusnu opět oblékl do obou vrstev, které dokázaly udržet optimální tělesnou teplotu ještě několik hodin (viz fotky z vyhlašování).

Nechci tady dělat běžeckou parodii na pořady, které dělal Horst Fuchs ... ale! Kromě výše uvedeného stačí všechno oblečení po mnohahodinovém běhu (tedy kromě ponožek) dobře vyvětrat a není na něm ani známka zápachu. Hm. Já vím. Nikdo mi to nevěří, dokud mu nedám čuchnout... Ale funguje to. Určitě ale neprat bundu, ostatní když už je to nutné, tak jen ručně na 30°. Mám obavu, že v pračce by velejemný materiál o funkčnost přišel.

Oblečení ani výživa sama o sobě závod nevyhrává, ale může v těžkých podmínkách hodně usnadnit život. V případě X-Bionic to určitě není zadarmo, protože švýcarský výrobce samozřejmě chce za tuhle "super-kosmickou" technologii dost velké peníze. Nicméně je aspoň užitečné vědět, že podobné věci na světě existují.

_______

14.10.2018
Doplnění po Spartathlonu 2018: původním záměrem bylo využít funkčnost oblečení v horku (přes den) a v chladu (přes noc). Nakonec jsem se rozhodl použít oblečení v deštivém počasí během celého závodu. Teplotní rozdíl nebyl nijak výrazný: 18°C přes den, v noci ke 3-5°C. Přes den jsem měl oblečené triko s krátkým rukávem, přes noc triko s dlouhým rukávem a bundu.

Předpokládal jsem, že X-Bionix mne ochrání před chladem a bude fungovat stejným způsobem jako v horkém počasí. Tenká vrstva vody bude udržovat tělesnou teplotu a přebytečná (pot, déšť) voda bude oblečením vyloučena. Byl to trochu risk, ale vyplatilo se mi.

Během závodu mi nebyla ani na chvilku zima. Po doběhu byla bunda hodně nasáklá vodou, a určitě těžší než by byla jakákoliv jiná (ne)promokavá bunda, nicméně se zde nejednalo o závod, kde by rozhodovaly kilogramy navíc. Teplotní regulace fungovala skvěle až do konce závodu.

Kalhoty TWYCE jsem nepřevlékal a perfektně se osvědčily, neměl jsem v extrémně vlhkém a deštivém počasí sebemenší problém s odřeninami. Ponožky díky několika slabým vrstvám zabránily vzniku puchýřů.

Použité oblečení na Spartathlonu 2018 (14. místo, 26:48 hod.):

celý závod, bez převlečení:
TWYCE Running Pants
Run Discovery Socks
den:
TWYCE Running Shirt (short sleeves)
noc:
TWYCE Running Shirt (long sleeves)
SphereWind Light Winter Running Jacket

ostatní: čepice Salomon, Compressport


29. 7. 2018

The Mission Incredible: Sbohem balkánská depko!

S Míšou Dimitriadu
(mistryní světa, Evropy, i ČR)
Poslední půl rok jsem samá změna. Po loňském Spartathlonu - tváří v tvář skvělým výkonům kluků - jsem se rozhodl poprvé začít opravdu trénovat, to proto, abych jim ještě stačil. Přestal jsem bezmyšlenkovitě hltat naběhané kilometry a zařadil občas i nějaké kvalitnější běhy. Bohužel jsem na jaře absolvoval bez známek zlepšení stovku v Plzni a pak vyhořel na ME v běhu na 24 hodin v Temešváru. Fyzicky jsem na tom byl lépe než kdy jindy, ale něco tomu chybělo.

V červnu na dovolené jsem měl příležitost si o všem popřemýšlet. Při dlouhých bězích na pobřeží Costa Brava jsem si v hlavě promítal první maratony, ultramaratony, tu radost, kterou jsem prožíval při nočních bězích s naší iThinkBeer partou, a uvědomil jsem si, že sice teď možná trénuju líp, ale vytrácí se mi z běhání pohoda. V Temešváru jsem na startu cítil spíš než radost, tak velký tlak na úspěch svůj i úspěch družstva. Výsledkem mého šetření byl ohlášený Návrat ke kořenům: tedy do Kladna, kde jsem s ultra před 4 roky začínal a k původnímu "běžeckému mejdanu". Startovka byla nečekaně v půli června plná, čekal jsem tedy do začátku července na volné místo.

Zaběhnout výsledek na hranici osobního maxima nelze bez oddaného supportu. Moje Radka si už letos své vybrala v Plzni, do Kladna navíc přes noc bych ji nedostal, ale napadla ji Jitka Jeníková, která mě dobře zná, takže stačilo si pouze vyjasnit úkoly a sepsat co budu technicky potřebovat.

"Oslava sebedestrukce" 
Jitka je skvělá: pochopila, že nepotřebuju ani "mentální koučink", ani povzbuzovat "makej, přidej", fantasticky se ve své roli upozadila a hlavně v poslední čtvrtině závodu předem poznala, o čem je dobré se mnou mluvit. Nevděčná technická role s mícháním ionťáků, převlékáním fujtajbl zpoceného trika, podáváním všemožných propriet je jedna věc, schopnost empatie a poskytnutí správného slova/jídla/nápoje ve chvíli, kdy už moje hlava nevěděla sama co chce, je věc druhá. Byli jsme sehraní, jako kdybychom to trénovali nejmíň rok. A fungovalo to. Zastávek jsem měl minimálně, chodit jsem začínal vlastně až v poslední čtvrtině. Pravidelně po 3 kolech jsem tak Jitce ohlašoval, že příští kolo jdeme na "rande", což znamenalo, že šla kousek se mnou a během randění mi stačila předat informace zvenčí. Tak, jak mě Jitka před závodem naložila, tak mě po samotném závodě zase doma vyložila, včetně té hromady věcí, kterou jsem s sebou měl. Nejtěžší to se mnou bylo asi až po doběhu, k tomu se ale ještě dostanu.

X-Bionic - k tomuto oblečení
se ještě na blogu vrátím ... 
Závod jsem odstartoval svěží, vím, že horko mi nedělá takový problém. V plánu jsem měl držet se v pořadí nahoře, což vzhledem ke startovce plné skvělých ultramaratonců, loňských či letošních spartathlonců (i s přespolními určitě přes 12), byl docela odvážný plán. Věděl jsem, že pokud někdo z kluků neustřelí, mám na to se poprat o vítězství v MČR a přímou nominaci na MS 2019 v rakouském Irdningu. Irdning byl pro mne plán číslo 1. Kladenský okruh patří k pomalejším, kilometrové kolečko má 2 ostré zatáčky a 100 závodníků na trati znamenalo spoustu předbíhání a často vnější oblouky v táhlé zatáčce u zdi areálu. Odhaduji, že okruh je při závodě o 15-25 metrů delší. Podle plánu jsem se rozběhl kolem 5:00 min/km, zpomaloval na 5:26 kolem 6 hodiny a po 12 hodinách jsem měl téměř 128km. Dál to bylo otevřené a velmi příjemně rozehrané, protože jsem byl stále schopen zvyšovat náskok na druhého. V čase 15:36 jsem měl 100 mil (osobák) a 200km jsem stihl za 19:50 hodiny. Teprve 3.5 hodiny před koncem mě začala zmáhat únava a musel jsem chodit delší úseky, kdy se rychlost při běhu dostávala pod 6:00 už jen sporadicky. Svou sehrála také myšlenka, že při luxusním 17km náskoku mi na vítězství stačí se nezranit a zbytek odchodit. Přesto byla motivace jít přes vytoužených 230km hodně veliká.

V závěrečné části se vedle mne zčistajasna zjevil starý dobrý šprýmař Borat, alias Zbyněk Vondrák, který závod sice velmi svižně rozběhl, ale večer zmizel. V posledních 2 hodinách mi obrovsky pomohl, protože přišel na bizarní způsob, jak mě motivovat: kdesi pořídil vytištěné historické tabulky a předčítal mi jména, která v nich přeskakuju. A že jich zrovna kolem 230.km bylo! Bavil jsem se tím, jak se před nedělním obědem škytá v různých koutech republiky: velkou radost mi třeba udělala na 230.095 škytavka u Škorpilů, také jsem moc nepomohl Vlastovi Dvořáčkovi - ten právě dokončoval na stejné trati běžeckou dvoudenku. Téměř za každým stromem číhalo nějaké zvučné jméno českého ultra a i když se nejednalo o jejich výkon nejlepší, zábava to byla i tak.

Kluci (někteří po doběhu!) mne naštestí odnesli
na vyhlášení i se židlí - díky! :-)
Přes zpomalení v posledních 3 hodinách jsem se nakonec vyškrábal až na 234.353km, což je 12. (anebo 14.?) NEJ výsledek v historických tabulkách. Po siréně, která oznámila konec závodu jsem na zem upustil hakysák se svým číslem. První, kdo si "užili" mého pohnutí a zpoceného objetí byli ti po ruce: Jana, Zbyněk, Jitka, Bubo, Karel, nevím přesně, byl jsem trochu v transu. IQ bylo definitivně na úrovni nižších savců, a když jsem volal právě doškytávajícímu Radkovi (taky byl na seznamu s nějakým 4. "best of" výsledkem), vůbec si nepamatuju, co jsem blábolil. Jitka mi podle dohody připravila karimatku pod stromem, dal jsem si nohy nahoru a čekal, až mě přijde navštívit migréna. Migréna ale zůstala v lese na trati, místo ní mne při postavení na nohy ubíjely mrákoty, omdlít se mi povedlo hned při prvním pokusu dostat se na vyhlášení, které se tak muselo kvůli mně trochu posunout. Nakonec jsem byl vyhlášený na židli, na které se mi nejdříve motala hlava taky, ale díky starostlivosti mnoha lidí vše nakonec proběhlo. Až podle fotek jsem zjistil, jakou prominentní stěhovací suitu jsem kolem sebe měl, díky kluci! :-)

Závěrem; splnil jsem si všechny sny a cíle: jít přes 230km a zajistit si nominaci do Irdningu. Co víc, jsem si jistý, že na rychlejší trati a po dalším roce podobné přípravy, mám šanci se ještě v osobáku posunout ... hm, tak určitě!  Ultra je běh na dlouhou trať nejen při závodě, ale i v přípravě, stát se může leccos :-)

S Jitkou a Karlem na konci závodu
Obrovský dík patří lidem kolem mne:
Jitce Jeníkové, za její obrovské nasazení a entusiasmus, se kterým se o mne ve dne v noci starala, byla to pro mne jen a jen radost!
Karlovi Kuchyňkovi, který každý týden trápí moje svaly do bolesti, ke které se při samotném závodě ani vzdáleně nepřiblížím
Radkovi Brunnerovi, kamarádovi a běžeckému mentorovi, který v podobný výsledek věřil už v listopadu (já mu nevěřil) a sledoval mě až do rána
mé ženě Radce, za každodenní trpělivost a (tichou) podporu, se kterou toleruje roky stále výživnější přípravu ...

Výsledky:

1. Petr Válek 234.353 km
2. Dušan Kopečný 219.152 km
3. Jiří Horčička 217.754 km

1. Michaela Dimitriadu 204.387 km
2. Kateřina Kašparová 183.269 km
3. Petra Mošovská 171.102 km

Zajímavostí je, že jsem dosáhl historicky nejlepšího mužského času na MČR v běhu na 24 hodin (23. ročníků), dosud měl nejlepší výsledek Radek (231.009km, 2014). Nejlepší na MČR je ovšem Míša Dimitriadu, která má o 177 metrů více (2010) než já.

O tom, že Kladno je "pomalé" svědčí i to, že můj výsledek je na této trati 4. nejlepší (přede mnou jsou Jiří Krejčí, Jozef Harčarík a Míša Dimitriadu)

Fotky: Jitka Jeníková, Bubo, Zuzana Urbanová (děkuji)

Jak to viděla Jitka: Kdysi dávno v předaleké galaxii...

Jak to viděl Borat: Romantický víkend na Kladně

Ač jsem to ještě nikdy nedělal, tak chci zmínit technickou výbavu a stravu během závodu, třeba to bude pro někoho užitečná inspirace. Udělám k tomu extra článek.

8. 7. 2018

Zpátky ke kořenům

Ideální běžecká dovolená - zátiší s černými nehty, (některým) dítětem,
bazénem a nekonečným mořem
Jsou místa, na která se vracíme velmi rádi a vlastně ani pořádně nevíme proč. Pak existují dokonce místa, která zásadním způsobem ovlivnila náš život ... Ano, místa! - ne přátelé, situace, zkušenosti, zážitky ... ale místa! Pro mne je takovým velmi významným místem severokatalánské městečko Llanca, ležící na pobřeží Středozemního moře při úpatí Pyrenejí. Když jsme sem jeli k našim kamarádům na chalupu s rodinou poprvé v roce 2008, byla moje kondice totálně na dně a postavou jsem připomínal drobnějšího zápasníka sumo. Tomu odpovídala i nálada ... O dva roky později jsme se vrátili a v kondici už jsem byl výrazně lepší - fyzické, tím pádem i psychické. To jsou první dva záchytné body (2008, 2010) spojené s Llancou.

Llanca, krásné městečko na úpatí Pyrenejí
... a tehdy jsem si náhodou do Španělska přivezl běžecké boty - Adidas Adistar Solution, které jsem si koupil v krámě na České v Brně (tohle je už ovšem sekundární lokalizace). Chtěl jsem zkusit, jestli mě třeba nebude bavit běhat. Jezdil jsem sice na kolečkových bruslích, dokonce jsem v tom roce absolvoval Berlin Inline Marathon, ale na bruslích jsem se příšerně bál, ono totiž čím větší kolečka, tím vyšší rychlostí se řítíte, a ta čtyřicítka bez brzd je pocitově opravdu šílená záležitost.

Letos byl návrat na místo prvočinu úplně jiný. Polovina našeho dětského ansámblu je dospělá, takže si různě přilétala a odlétala jak se jí zachtělo, podle vlastních prográmků. Já - o pětinu života starší (pochopitelně moudřejší a zkušenější) - si přivezl žabky a čtvery běžecké boty s tím, že sto mil týdně je pro rodinu na dovolené snesitelných. Akční běžecký rádius byl ve srovnání s rokem 2010 neskutečný, přímo impozantní, vždyť jsem naběhal 8x víc než tehdy. Tam, kde jsem se v roce 2010 v panice ze ztráty orientace v prostoru otáčel zpátky k domovu, tak jsem se letos teprve rozbíhal. (Jóóóó, tohle srovnávní stejně neomrzí a bude vždycky příjemné!!)

Punta Cap Ras - druhou krátkou, ale intenzivní fázi
v odpoledním horku jsem běhal právě tady
Nemá cenu se vykecávat, jak jsem běžel desítku, pak první maraton, pak druhý atd. Celý smysl se ukázal o několik let později, když jsem opět "náhodou" zkusil ultra a ono to bylo to pravé!

Takže: přihlásil jsem se na poslední chvíli - a po třech letech - na Kladno; tam, kde moje ultraběžecká pohádka v roce 2015 začala. Nejde jen o nápravu zpackaného ME v Temešváru, o kterou se člověk alespoň musí pokusit, ale o návrat ke kořenům. Přípravu několika posledních týdnů směřuji právě sem.

A jestli to dopadne za 14 dní, anebo za rok anebo za dva? Forma je bezpochyby nejlepší, alespoň ta tělesná. Jaká pohoda bude psychická, to se teprve uvidí. O tom, že v ultra rozhoduje hlava, dobře vím. A taky věřím, že se to ještě jednou obojí sejde :-) ...

... každopádně: support - ten budu mít na Sletišti nejlepší! Komu se povede, aby mu podporu dělala Božena Němcová českého ultra!

Na KLADNO se prostě letos těším ohromně, víc než kdy jindy!

3. 6. 2018

Balkánská depka: terapie blogem

Chytila mě záda / za běhu a z rána,
V Temešváru v parčíku / na betonovém chodníku / skapal jsem rychle / v dusnu a horkém pekle. / Teď mě drží depka / klepne mě snad pepka.

Tímhle stupidním x-verším se dá celý příspěvek začít i skončit, přidat pár fotek, a hodit nevydařený závod za hlavu. Tak snadné to není, protože se o to usilovně snažím už týden. Nemyslím si, že bych v přípravě anebo při závodě samotném něco přímo zkazil, závod jsem měl rozběhnutý solidně, bylo velké horko a dusno a na mezičasech jsem nenabral významnější ztrátu proti rekordnímu Belfastu (+18 minut na 155. km); navíc jsem se cítil velmi dobře. Nohy bolely minimálně, hlava byla sice trochu unavená, ale pořád bojovně naladěná. Pořád se  ještě dalo myslet na osobák, snad se dalo jít i na 230km. Celou zimu jsem se připravoval na poslední čtvrtinu závodu, nyní jsem měl před sebou už pouhých 70+km a 8:20 času. Viděl jsem kolem sebe spoustu trápících se běžců, vedro a bouřka udělaly své, oproti nim jsem na tom byl velmi dobře.

Na úvodním ceremoniálu s Edit Bérces a Tomášem Ruskem
I mě už ale dlouhých 10 hodin něco trápilo: bolely mě záda. Jinak než při běhání běžně znám, někdy jsem je cítil víc, jindy míň, zkoušel jsem pít hodně, pak zase málo, vliv to na bolest mělo, ale jaký, to jsem nedokázal říct. Hlavou se mi honila obava, zda v tom horku nepiju příliš, anebo nejsem naopak dehydrovaný. Pro představu, v takových podmínkách na 24hodinovce ledvinami protočíte i 30 litrů tekutin. Mám jednu ledvinu bludnou, slabší, a tak možné zdravotní riziko bylo už za hranicí toho, co chci běhání obětovat.

V tomto rozpoložení jsem se intuitivně na 156.km rozhodl, že si nechám ledviny na ošetřovně prohlédnout. Doběhnu tak k doktorovi, popíšu mu problém, skládám se na lehátko, on mi sáhne kamsi nad bedra, ptá se zda to bolí ... nebolí mě nic, ledviny jsou v pořádku, říkám "OK, great, I´m going back on track".

Na startu
V tu chvíli mi strčí palec těsně k páteři a zatlačí. Zařvu bolestí a celé tělo mi ztuhne v jedné bolestivé křeči, pak už bolestí ani nedutám, když mi projíždí na zádech další body. Mluví něco o prochladnutí páteře, ale to já už ani nevnímám, jen to chci mít za sebou. Závod se mi v hlavě dostal během jedné vteřiny na vedlejší kolej. Jsem úplně paralyzovaný bolestí po celém těle. Kolem prochází Edit Bérces - slavná maďarská běžkyně se kterou jsme se den před tím fotili - a když mě vidí, tak nabízí pomoc, že dojde pro Tomáše Ruska a pro někoho z českého týmu.

Tomáš Rusek - držitel českého rekordu
(263.144km, 1998) 
Doktor mě společně s Ondrou F. odvádí do stanu, musím ležet a být zabalený v teple. Venku 25°C, já na zemi ve dvou dekách, oblečení a igelitu, do konce závodu skoro 8 hodin. Totální zmar během pár minut: v hlavě mám zmatek, ale vím, že je konec.

Záda sice nad ránem po 4 hodinách trochu povolila, ale na trať už jsem si netroufnul. Zpětně vidím, že jsem měl trochu riskovat a alespoň chodit. Ne kvůli výsledku, o ten už dávno nešlo, ale kvůli samotnému DNF, které bych si odtrpěl ještě pár hodin na trati a teď po závodě by to nebylo tak kruté. Je týden po závodě a hlavou se mi pořád vrací "co by - kdyby", bez ohledu na racionálnost myšlenek.

Rumunskému doktorovi jsem šel hned po závodě poděkovat, povídali jsme si, prý nás bylo deset běžců s úplně identickým problémem, prý banální nachladnutí zad ze zpoceného trika v horku, při bouřce i po té přes noc. Je pravda, že moje trika - převlékal jsem se 4x - byla úplně mokrá, takže pot mne studil na zádech. To, co bylo zdánlivě příjemné, způsobovalo postupné zatažení svalů kolem páteře. Potím se víc než ostatní a zpětně jsem zjistil, že jsme běželi při vlhkosti až 85%, což byla téměř jistě příčina mých problémů.

Po týdnu nejsou záda pořád ještě v pořádku a cítím je. Musím se dát nejdříve dohromady a pak popřemýšlet co dál: je tu první nepříliš vydařená sezóna 2018, balkánská (běžecká i pracovní) depka tomu nepřidává, ale rok mi končí až Spartathlonem, jsou tady ještě 4 běžecké měsíce ....

Díky Czech Ultramarathon Teamu, obrovské díky našemu obětavému support teamu (Jana I & II, Ondra, Tom) a legendě českého ultra Tomáši Ruskovi, moc rád jsem ho poznal osobně!
___

Výsledek: 158.19 km
Pořadí: 70. místo

Jako Czech Ultramarathon Team jsme (muži i ženy) vyhořeli s čestnou výjimkou Radka, který si prošel obrovskými krizemi, zabojoval a nakonec skončil 6. Po velmi úspěšných vrcholných závodech z let 2016, 2017 a výsledcích na Spartathlonu odjížděla tedy většina z nás z Rumunska velmi zklamaná.

fotky: Tomáš Rusek, Jana Brunnerová

20. 5. 2018

Se lvíčkem na prsou a z ostudy kabát!

Před startem v Belfastu; do Temešváru jedeme
(kluci) ve stejné sestavě
Přiznám se, že nejsem nijak zvlášť vlastenecky založený a nemám rád týdenní hysterii odehrávající se kolem hokejových či fotbalových mistrovství. Z druhé strany je to krásný a dojemně mrazivý pocit stát na startu jako zástupce země mezi světovou elitou. Tuhle čest jsem si užil vloni dvakrát, v Belfastu na MS a především pak na Spartathlonu, kde jsme se svezli na vlně pozornosti věnované Radkovi a jeho druhému místu. Sledovaly a držely nám doma palce desetitisíce lidí, na vyhlášení za námi přijel velvyslanec, bylo to úžasné a poprvé v životě jsem byl opravdicky hrdý na to odkud pocházím. Ale to už je dávno, vždyť právě tohle poslední dlouhé ultra jsem běžel před 8 měsíci!

Taková příprava na 24 hodinovku není sranda, pokud tedy toužíte něco solidního zaběhnout. Mně letos příprava trvala skoro 7 měsíců, povedlo se mi nestonat, navýšit objemy, zhubnout a dokonce i zrychlit. Vše tedy vypadá před Temešvárem ideálně. Nejsem samozřejmě naivní, zdání může klamat a čertíků, kteří vyskočí na poslední chvíli, aby mi závod zničili, čeká celá armáda. Koneckonců, vloni mě čekalo překvapení jak v Belfastu, tak i na Spartathlonu. Zatímco rozvolňuji zaběhlé stravovací návyky a cpu se, abych tělo trochu předzásobil, tak se rozptyluji zdánlivě nepodstatnými záležitostmi jako je třeba FASOVÁNÍ REPREZENTAČNÍCH DRESŮ.

Repre zátiší s Českou spořitelnou
a Bettou bojovnicí
Tenhle zážitek jsem v sídle Českého atletického svazu absolvoval už vloni a začnu trochu ze široka. Z doslechu od starších a zkušenějších vím, že Atletika už trochu vzala na milost maraton - protože ten se běží na Olympiádě - ale o tom, že by měla brát vážně nás, ultramaratonce, o tom nechce ani slyšet. V podstatě je to správně, protože proč by měli atleti brát vážně mne, když moje atletická schopnost začíná i končí u velmi pomalého běhu. Navíc, vždyť se neumím protáhnout a neumím ani běžeckou abecedu a taky neumím skočit do dálky, hodit oštěpem, koulí ani heverem. Nicméně běhám. A běhám tři roky na nějaké - a nestydím se to říct - solidní úrovni ultramaratony. Souhlasím, že to pro atletický svaz není nic moc, ale nějaký talent a dlouhodobá cílená práce je k tomu také potřeba. Třeba nějaký skokan do výšky by asi stomílovku jako já neuběhl. A běh (i chůze) je přirozený pohyb, tedy je a vždy bude z definice součástí atletiky, bez ohledu na to, zda běžíte 60 metrů, 60km, anebo 600km.

Ultramaraton nebude nikdy přitahovat TV diváky, protože nikdo nemá čas ani chuť desítky hodin koukat na trápící se chudáky, než se prozvrací a dobelhají do cíle. Ultra není tak mediálně zajímavé, aby se mohlo vyrovnat kanálům s roztomilými zvířátky, jedoucími vlaky, nebo bábami pletoucími svetry. Ale třeba to všechno ještě v budoucnosti přijde a já si jednou koupím televizi, basu piva a budu sledovat 24hodinovku z Kladna. Současný stav nicméně znamená, že ultra je možná jedna z posledních atletických disciplín amatérská: nezkažená penězi ani dopingem.

Podíváme-li se ale na věc z hlediska běžecké základny, tak jsem si jistý, že zatímco ultravytrvalců jsou u nás stovky, možná tisíce, tak pochybuji, že by byla taková tlačenice třeba mezi trojskokany. Takže dostat se do špičky, na Spartathlon, anebo na mistrovství, není jednoduché a moc si vážím, že se mi to povedlo a beru to taky jako velkou odpovědnost. Vím, že tlak na moje místo je obrovský, na 6 nominačních míst je nás 16 se splněným limitem! Úspěchy kluků jsou mimořádné: vždyť v Temešváru bude Ondra obhajovat titul vicemistra Evropy, Radek je určitě mezi favority na nejvyšší příčky, Martin jde cílevědomě nahoru, Míša je mistryní světa, a kdokoliv další může překvapit ... nejsme prostě žádní neználci anebo outsideři.

Takhle jsem dobíhal vloni s chřipkou
a v dámském repre triku ke králi
 😀
Ale zpátky k těm zatraceným dresům: mých 25 pracovních let mě naučilo nebrat si spoustu věcí osobně a držet stranou emoce, protože ty umí být v mnoha situacích špatný rádce (anebo taky dobrý 😀 ). To, že na nás na svazu "v tom frmolu" co tam vládne zapomenou, se dá pochopit, co se ale těžko dá pochopit, že pro nás ve 2 velkých skladech nenajdou 11 dresů. Nové nám pochopitelně nedají, protože sami mají málo a aktuálně je potřebují na mezistátní zápas v Brně (to jsou slova samotného šéftrenéra), takže zbývají předloňské a loňské zbytky, které se kombinují tak, aby byly co nejpodobnější, protože jinak nás vyloučí ze soutěže družstev. Ženy vyfasovaly pánské dorostenecké kusy, já si zase odnesl dvě bundy: jednu s kapucí na zimu, druhou šusťákovou, obě nejspíš někdy využiji na mistrovství Evropy v sekání zahrady. Do rozpáleného Temešváru na konci května se také budou hodit vyteplené kalhoty. Tričko, které je nejdůležitější, protože je klíčovou součástí národního dresu, jsme nedostali, mám jen nátělník. Něco mám snad z loňska; dámské jsem s díky odmítl, protože v jednom takovém už jsem kdysi závod doběhl ... Abych neremcal, s rukávem jsem tedy vyfasoval společenské s límečkem (bavlněné) - asi na noc do autobusu, trenýrky byly jen ve velikosti S, takže ještě musím do závodu trochu zhubnout ...

Kromě oblečení už mám sbaleno
Přitom o nic nejde: pokud by nám na svazu řekli: kluci, jsme na tom mizerně, nemáme na výplaty, tak řeknu OK a oblečení si koupím, stejně si všechny náklady platíme sami. Jenže oni se chovají arogantně jako že máme být rádi, že z toho jejich vůbec něco dostaneme. Svazového šéftrenéra nezajímáme do té míry, že nám nepodá ruku, nevěnuje ani kousek pozornosti či pohledu. Místo toho upřeně zírá do mobilu a dokola opakuje, že "to je průůůůser", bohužel jak hned zjistím, malér neznamená, že pro nás mají velké ho*no, ale jde mu o něco jiného. Scéna z absurdní divadelní hry střídá vesnickou taškařici, odehrávající se v sekáči na návsi. Lvíčka na prsou v Temešváru tedy ani letos mít nebudu, protože o nějakou šelmu přece nikomu nejde. Vy to nevíte? Na oficiálních dresech je už několik let logo České spořitelny a fajfka výrobce. Jako fakt!

Na ME v běhu na 24 hodin se těším, i když už mne začíná svírat nervozita. Běžet a soustředit dlouhou přípravu na 3 závody v roce je psychicky hodně náročné. Udělám pro dobrý výsledek všechno co bude v mých silách, reprezentovat nebudu Český atletický svaz, ale lidi, co nám budou z domova přát, abychom zaběhli svá maxima a udělali úspěch.

Na facebooku pořadatelů prý bude možné vše sledovat online: https://www.facebook.com/super24h/ ... tak snad budou mít pořadatelé s časomírou tentokrát větší štěstí než Irové v Belfastu :-)

Držte nám všem palce, máme - v mužích i ženách - týmy na skvělé výsledky!

1. 5. 2018

Stejná řeka, jiná loď: déjà vu v Plzni

4 emoce v cíli (jak zestárnout o 10 let za 8.5 hodiny)
(foto: Dan Orálek)
Libuji si v názvech, které jsou mimo, zavádějící, nic neříkající, a úplně nejradši mám, když mě nejdříve napadne název a pak na něj musím nabalit téma. Klišé o řece, do které nelze dvakrát vstoupit, když běháte celý den u soutoku Mže a Radbuzy, je opravdu hodně pitomé a vyčpělé, ale běhalo mi hlavou většinu z 66,6 okruhů, takže použít ho musím. Letos v Plzni byl můj výkon a výsledný čas do té míry identický s loňským výsledkem, že jsem měl pochybnosti o putování časem už v samotném závodě .... neběžel jsem tudy už někdy? neměl jsem půlmaraton, maraton a nakonec i padesátku za úplně stejný čas? neztuhly mi nohy na šedesátém, nepřišly křeče na sedmdesátém? ... jo, 2017, 2018, zřejmě stejný ročník, je to úplně jedno. Je to jako s tou láhví, co je poloprázdná, anebo poloplná: můžu říct zlepšení nula, ale taky zhoršení nula. Když nic jiného, aspoň jsem za ten rok výkonnostně nezestárnul.

Musím si přiznat, že jsem od sebe čekal víc, o dost víc než vloni. Stovku jsem bral jako ostrý test před 24h v Rumunsku a věřil jsem, že bych mohl zaběhnout o 10-20 minut lépe než vloni. Za čtyři měsíce zimní přípravy jsem zvládl o 400km více než před rokem, rval se do schodů a kopců, ... ale něco tomu pořád ještě chybí. Zjevně registrace pod novou vlajku a líp zajetý motor nestačí.

Tolerance mojí R. byla o víkendu "out of limits"
Nic není ale tak jednoznačné, jak by se mohlo podle suchých statistik zdát. V plánu jsem měl vyběhnout svižně a pak kontrolovaně zpomalovat. To se dařilo asi do maratonu, od poloviny závodu to byl bohužel pořádný sešup. Čekal jsem, že mi tep bude stoupat do výšin a podle toho budu zpomalovat. Místo toho jsem současně zpomaloval a tep mi klesal rovnou sám. Ať jsem dělal, co jsem dělal, autopilot ve mně rozhodl, že si závod dokončí podle sebe. Přitom mně vlastně nic nechybělo, ani nebolelo. Křeče od 80.km byly vysvobozením, protože jsem aspoň z loudání neměl blbý pocit. Lýtka se v nečekaných okamžicích stahovala, kroutila a připravovala mi spoustu okamžiků na hranici snesitelnosti, bolesti a podle mého sténání i masochismu. Udivené pohledy korzujících Plzeňanů jsem opětoval replikou "pardon, křeče zku*vený". Závěr jsem si opravdu užil a končil v pajdavém výklusu na 125 tepech.

Křeče samozřejmě nebyly příčinou, ale důsledkem. Sice jsem se od listopadu věnoval (1-2x týdně) tempům a intervalům, respektive schodům, ale už v lednu jsem si mohl při indoor maratonu na ČB výstavišti ověřit, že rychlosti navíc jsem ani tak moc nepobral. Dokážu sice běhat i při stovce první půlku na hranici dávného osobáku na maraton, ale pak rychle zvadnu. Spadne tempo, klesne tep (nevím, co dřív) a můžu se snažit sebevíc, ale mnoho let budovaný vyklusávací autopilot je silnější.

S Radkou, Radkem a naším masérem Karlem Kuchyňkou
Člověk by měl být vděčný za každou ultra zkušenost. Což taky jsem, vždyť jsem běžel stovku teprve podruhé, a vloni jsem říkal, že naposled! To letos netvrdím, stovka se mi líbí a chci se za rok do Plzně vrátit a zlepšit se. Vzhledem ke stáří lodi není moc na co čekat a je zapotřebí jednat. Pochopil jsem, že v mém věku bude každých 5 ušetřených minut znamenat hodně náročné práce. Na podzim po Spartathlonu se chci vrátit k maratonům, protože právě od nich se odvíjí rychlost potřebná pro 100km závod. Musím se naučit dýchat: "mělký dech" je příčinou toho, že nerozdýchám druhou polovinu závodu ve vyšším tempu. To by mi mohlo pomoci ještě letos v Řecku. Uvidíme, jestli to za rok přinese zlepšení, anebo se pouze potvrdí to, že už patřím definitivně do veteránské gerontokategorie.

O závodě samotném se napsalo dost a byl výjimečný. V Plzni se sešli opravdu skoro všichni - a to skoro píšu jen proto, kdybych na někoho fakt zapomněl. Radka Churáňová zaběhla historicky 10. nejlepší ženský čas na světě a český rekord a celkově měl závod výbornou úroveň: 8 běžců doběhlo pod 8 hodin (a 16 <8.5 hodiny)! Škoda, že se Radkovi nepodařilo dostat pod 7 hodin.

MČR 100km 
Plzeň 2018: 8:29:15,16. místo celkově
(Plzeň 2017: 8:27:42, 10.)

(foto: Dan Orálek)


Srovnání tempa ročníků 2018 a 2017
(tempo na 5km úsecích)

18. 2. 2018

O středním věku, limitech a plánech 2018

Loni touto dobou jsem si říkal: mám toho plný zuby, ještě sezónu a dost! Po téhle sezóně si budu běhat zase s kamarády své pivní ultraběhy, obíhat města, rybníky, jezera, kopce, je celkem jedno co, ale už žádné závodění. Své cíle a sny jsem si dosytosti splnil, jestli se budu chtít ještě někdy posunout, tak snad jedině v dosažené vzdálenosti, ale už nikdy v rychlosti. Na závodění rezignuju, nemám na to povahu a vlastně mě to ani netěší ... chci se vrátit ke běhání jako to bylo před pár lety.

Tuhle očekávanou pohodičku ještě přiživily nepříjemnosti s rýmičkou na Spartathlonu. Mám to vlastně celé zapotřebí? Neuběhlo ani pár týdnů a sen o pobíhání se rozplynul jako pojem o čase alkoholika v baru. Ani rozum, ani pud sebezáchovy nezabrání "midlife crisis" egu, aby se nepopralo s myšlenkou, že přece ještě není na odpis, že ty hezký věci teprve přijdou. Samozřejmě, že v mém případě s jiným tréninkem a jiným přístupem ... vždyť by bylo škoda končit teď v nejlepším! Mimochodem, nemá se právě končit v nejlepším?

O přípravě

Příprava na rok 2018 je ve znamení mnoha změn: nesnažím se nijak významně navyšovat objemy, ale začínám experimentovat. Po letech ťapkání v relativně nízkých tepech a při nízkých rychlostech, jsem začal zkoumat, jak si tělo poradí s tepy v tempu < 5:00, dokonce si pravidelně vybíhám do úplné únavy schody, anebo provozuji něco, co může s trochou fantazie připomínat intervaly a tempa. To vše pro to, abych vnesl do monotónního běžeckého života přesně tolik změn, kolik tělo unese, a kolik ještě jsem schopen zregenerovat. Kupodivu mi to stále po 4 náročných měsících přináší nejen únavu, ale i radost.

Taky jsem se vrhl na hubnutí a když už nehnu s pivem, tak jsem si vybral za oběť pečivo, protože je to podle všeho zcela zbytná složka stravy. Zpočátku mi přišlo divné mazat si sýr na vidličku, místo na chleba, a snídat ovesnou kaši, ale proč ne?

K sauně, kam už chodím od loňského léta, jsem nedávno přidal maséra. Vždycky jsem měl představu, že masáž je pro svaly cosi jako relaxační kompenzace. Moje první účast na sportovní masáži mě z tohoto omylu vyvedla během desetiny vteřiny. Po opatrném slušňáckém hekání mě mistr masážního gelu upozornil, že můžu řvát jak chci, že lidi jsou na to tady už zvyklý. Tak jsem teda spustil. Když se mi ani opakovaně nepodařilo - s palcem hluboko zabořeným ke kosti v totálně stáhnutém lýtkovém svalu - splazit dolů z lehátka, tak jsem Karla druhou volnou nohou nakopnul. Karel je ale kliďas a člověk tolerantní, s jednou výjimkou: kdyby se mu na lehátku objevil někdo, komu by jeho počínání bylo příjemné. Teda jako opravdu příjemné, se vším všudy. Prý pak uteče jako první. 80-i minutový nerovný souboj jsem prohrál na celé čáře a podél holešovických zdí se odplazil k autu.

To vše jsem ochoten podstoupit, abych se ještě o kousek zlepšil. Letos nebudu dobíhat závody s rezervou a s úsměvem, ale pořádně si osahám limity. Třeba to už lepší nebude, ale chci to zkusit.

Na co se v roce 2018 chystám?

MČR 100km v Plzni (24.3.2018) - vloni jsem se zařekl, že tohle strašlivé tělesné utrpení už podstupovat nehodlám, stovka je kurevsky rychlá a bolestivá tak, že jsem nemohl několik dní chodit. Po výše popsaném zážitku z masáže už ale dobře vím, že jsem dosud o bolesti nevěděl VŮBEC nic. Navíc se na tomhle závodě sejde největší možná domácí konkurence, přihlášených je přes 80 lidí, a jenom uhájit loňské 9. místo bude pro mne pěkná fuška!

ME 24h v Temešváru (26.5.2018) - taky v Belfastu jsem si poslední 4 hodiny říkal, že tohle už nemám zapotřebí ... ale když ona ta parta byla skvělá a mrzelo by mě, kdybych se tam s nimi nepodíval. Navíc za rok je MS v Rakousku a tam bych taky ještě rád reprezentoval. Budu muset hodně přidat, kluků, co půjdou letos nahoru na 24hodinovce je víc než dost; konkurence obrovská, bez nadsázky světová, stačí se podívat na statistiky DUV a je vidět, že jsme současná ultravelmoc!

Spartathlon (28.9.2018) - tady jsem předvedl názorových piruet hned několik. Vloni ve Stromovce se mě Zbyněk Vondrák zeptal, proč tam jedu podruhé, když to stejně nevyhraju? Nevěřícně jsem na něj koukal, a ani po roce, co už Zbyňka docela znám, nevím, jak to přesně myslel. Přesto se tam letos potřetí podívám jako historicky největší lúzr závodu. Spartathlon je největší světovou akcí (silničního) ultramarathonu, a když můžu, chci být ještě u toho. Letos nás tam Čechů bude opět rekordní počet, navíc Radkovi už schází poslední sada do vitríny. Už se zase těším!

Těch závodů je hrozně málo, na ty tisíce odtrénovaných hodin. Možná si tak v létě střihnu ještě nějakou 12-i hodinovku (Prambachkirchen?).

O limitech

Proč běhám, proč tohle dělám? Už před pár lety, když jsme běhávali s chlapci z iThinkBeer.com odnikud nikam a já se bál, abych jim stačil, objevoval jsem při našich okolobězích své nové limity a bavilo mě to. Nejsem nijak soutěživý, vždycky jsem se ohlížel na svůj výkon a nemám potřebu vítězit. To ale neznamená, že se s výkony ostatních nepoměřuji.

Ultra se prý běhá především hlavou. S tím nesouhlasím, protože bez nohou je vám hlava k ničemu. Pravda je ta, že rozum a duše ultramaratonce (nebo aspoň ta moje) je specifická a pohybuje se v jakémsi vzduchoprázdnu, co se týče vlastních limitů. Taky se nedokáže zbavit vlivu ostatních (ultra)běžců, protože jsou inspirativní ... a navíc bezvadný lidi :-) 

Většina lidí, které potkávám dennodenně v mém běžeckém revíru, běhá tak, aby jim to dělalo dobře. A dělají to správně a rozumně. Mě začíná běh bavit daleko za tímto konvenčním limitem. Těžko říct proč, ale k těm mým limitům a běhání mě napadají dvě paralely: (I) není to tak dávno, co jsem kouřil. Ve skladu, ve kterém jsem dělal, jsem se během pár měsíců propracoval do nejužší kuřácké špičky mezi skladníky a řidiči, silná konkurence přivedla můj denní výkon až téměř ke dvěma krabičkám. Slušné, že? Anebo je to s mým běháním jako (II) na třídním srazu v baru o páté ráno: všichni už toho mají plné zuby a chtějí domů, ale je jim spolu dobře a mají se rádi spoustu let; takže se vždycky najde někdo, kdo objedná ten "úplně poslední" drink a zase všichni sedí dál ...

Jednou se určitě i moje běhání hodně zpomalí a zkrátí, ale doufám, že se úplně nezastaví, protože ho mám rád a dělá mi dobře.

Na letošek hlásím, že se ještě nic zpomalovat ani krátit nebude! Takže asi tak :-)