Ну, погоди!

Hezká momentka s druhým
v pořadí Luka Videtičem 
(photo: Christian Thomaser)

Jen počkej! 

Čas letí, roky přibývají, a po předloňském životním restartu jsem silně toužil zaběhnout aspoň jeden top výsledek. Ačkoliv výkonnostně stagnuji, tak mi vloni s osobákem v Bad Blumau svitla naděje, že za dobrých podmínek a chladnějšího počasí bych mohl osobáček na 24hodinovce z 242km ještě posunout. 

Jak doba přeje usilovnému tréninku, tak nepřeje pořádání závodů. Jen počkej, ultramaratonče! tady neřádí vlk, ale vládne kovid. Nařízení mě opět nepustí v květnu do Basileje, ani na MS v Temešváru, zruší mi Ultrabalaton i Ultr´Ardeche 222km, a pro jistotu i všechny 24hodinovky v Německu. Takže jsme si s Jitkou počkali na začátek července a skončili tam, kde jsme vloni vyválčili v horku, potu a křečích vítězství a můj osobák: v Bad Blumau. Nespornou výhodou návratu na stejné místo je znalost prostředí. Poněkud deprimující nevýhodou je v tomto případě to samé, tedy že trať i pravděpodobné klimatické podmínky nebudou příznivé. Po pěti měsících přípravy, tisících kilometrech se kruh po 365 dnech uzavřel opět ve Štýrsku, kde se závod běžel jako společné Mistrovství Rakouska a Německa.

Prolog 

Běžeckou přípravu jsem zakončil šestihodinovým měřeným tréninkem v rámci MČR na 100km v Plzni, kde jsme s Jitkou ve velkém horku vyzkoušeli doplňování minerálů a tekutin, o týden později jsem pokračoval návštěvou Hanky a Michala Štefaničových v Příbrami kvůli testům a doplnění mých mizerných znalostí o výživě a doplňování minerálů. Vybaven kondičně i teoreticky, zbývalo jen pozorovat detaily: kam až vyleze ručička teploměru v den závodu, jestli a kdy upadne černý nehet a jaká je doprava na dálnici kolem Bosonoh. Kromě předzávodního stresu dokáže nevyzpytatelnost podobných detailů postavit na hlavu i tu nejpropracovanější přípravu a logistiku.

Časovka

Na výletě někde u Grazu

A pak se konečně jednoho dne odstartovalo a běželo ... prvních devět hodin probíhalo úplně přesně jak popisuje na svém blogu Jitka: já běžím, Jitka doplňuje, míchá, zásobuje, povzbuzuje, občas preventivně měníme triko, ale nic nebolí, a všechno jde podle plánu jako na drátkách. Teplota na slunci je lehce přes 30°C - je to hodně, ale pořád o dost méně než vloni. Minerály fungují, nohy krásně drží, vypadá to, že jsme na křeče vyzráli! Stovka kolem 8:42 je na mne rychlejší, ale přesně podle plánu, pokud chci cílit na 250 km... O hodinu a půl později: začne to tím, že podivně dojímám sám ze sebe, jak mi to běží svižně a příjemně. Ani nezatlačím slzu radosti a štěstí a už utíkám "heronovi" z lopaty do nejbližší budky. Krásná ukázka, jak funguje psychosomatika, ale taky první a bohužel ne poslední ztráta deseti minut. 

Intermezzo

V noci je příjemně a chladno, zvlášť v místech, kde člověk přebíhá řeku na dřevěné lávce, anebo po asfaltu. Desátou až dvacátou hodinu se docela trápím, ale pořád jako jeden z mála běžím. Jitka mi zredukovala příjem všeho, raut skončil, trápím se, postupně se situace zlepšuje. Pak začne svítat, což znamená, že mám před sebou poslední čtvrtinu. Na dvěstěpáďo to nevypadá, ale stát se ještě může cokoliv. Má smysl pořád běžet, čekat, i při tempu nad 6 minut dosáhnu na krásný osobák. Tlačím očima čas i kilometry. Bohužel nejsou to jen kilometry co tlačím a v sedm ráno musím na další odstávku, která už definitivně vylučuje osobní zlepšení nad 242km. Nastává boj o umístění.

Letos se nebojovalo o náhrobní
kámen, ale kulatinu

Finale

Umyju si ruce, zabouchnu dveře a jsem rozhodnutý, že náskok nepustím. Do konce zbývají tři hodiny,
náskok 8km na druhého je více než solidní. Říkám si, že podmínky asi nebyly úplně ideální pro nikoho, protože spousta běžců s vysokými ambicemi po slunném dni odpadla už krátce po západu slunce. Znamená to, že musím pořád chodit a zjistit, kdo je ten druhý a třetí. Až čtvrtý je legendární Florian Reus, kterému stejně jako na Spartathlonu 2018 přináším smůlu. Dodnes si pamatuju jeho výraz, jak na obtloustlého zmoklého Válka nevěřícně zíral, když ho s úsměvem pozdravil ve stanu 20km před Spartou. A pak mu utekl. Letos mi na pozdrav ani neodpověděl. Sporadicky běží už jen sympatický Slovinec Luka a Němec Martin, o kterém dlouho nevíme, který to je. Všichni tihle kluci jsou o deset let mladší, takže musíme být s Jitkou pořád ve střehu. Kdyby se někdo z nich vyhecoval, kdo ví, čeho je schopný. Tři hodiny není málo a až posledních 40 minut jsem si jistý, že mi vítězství nikdo nevezme. I Luka, který nás s Jitkou dlouho špičkuje a provokuje, porážku uznává a blahopřeje mi.

A zazvonil zvonec ...

... a běhu bylo konec. První pocit který ve mne převládl byla úleva a prázdnota. Katarze za půlroční dřinu, celou přípravu a za obrovské úsilí Jitky, nenastala. Absence cíle je velká nevýhoda 24hodinovky, kde prostě tu cílovou čáru šťastně nepřekročíte. Pocitově je to sice radostné, ale neslané nemastné. 

Čekání na vyhlášení jsem si zkrátil mojí oblíbenou omdlévací vložkou v mokré trávě, získávám aspoň pozornost zdravotní sestry a jejich dětí. Zaměstnám tak Jitku ještě na 3 hodiny, aby si před zpáteční cestou moc neodpočinula. Nicméně pak jsem byl zase jako rybička, svižně se přemístil na vyhlášení a pořadatelé mě dokonce nedopatřením vyhlásili v kategorii do 30 let!  

Epilog

S Jitkou v pátek na registraci

Nevím, jestli se ještě někdy vrátím k 24hodinovce. Možná už žádný potenciál ke zlepšení nemám, a byla by chyba se věnovat čistě této disciplíně. Na světě je spousta krásných závodů, zatímco kroužení po okruhu je na palici. Objektivně vzato, neexistuje snad nudnější atrakce, než tento závod. Dokáže si někdo představit jeden den koukáním na běžce, z nichž se postupně stávají v lepším případě chodci, v horším případě přízraky, klátící se ze strany na stranu a vylučující nejen zvuky, ale i různé tělní tekutiny? Těžko. Další ultra bude na kulturním povrchu, ale v přírodě, klidně v horách, třeba s příběhem a trochou adrenalinu. 24hodinovka je zajímavá ultimativní běžecká disciplína, ale mám jí po osmi pokusech dost.    

Kromě toho mám i osobní důvody. Jsem limitovaný rychlostí a zdravotními neduhy, sám na vlastní pěst ji dobře zaběhnout nedokážu. K dobrému výkonu potřebuji dokonalý servis. S Jitkou jsme skvěle sehraní a známe se spoustu let, všechny společné závody jsme vlastně suverénně vyhráli (Kladno 2018, Bad Blumau 2020-21), zaběhl jsem při nich svá tři maxima, výrazně lepší výsledky, než jsem kdy dokázal před tím. Jsem šťastný a spokojený, Jitce jsem vděčný za tuto její oběť, ale už to chce udělat krůček jinam. 

Moc děkuju všem kamarádům a kamarádkám za podporu a za vzkazy! Mám z nich velkou radost!  

Děkuju za podporu své tolerantní ženě Radce a všem mým děvčatům doma. Už si zvykli i na moje protahování a používání různých masážních pomůcek - už se mi tolik nesmějou. Mimochodem, letos jsem jenom cvičením strávil 84 hodin :-) 

Pro inspiraci: takhle vypadá "nastavovaná" kovidová příprava na 24h (Bad Blumau 2021)