Pražská 100: Punk či postmoderna?

Dosud jsem si myslel, že největší blbina, jakou lze ve spojení s běháním vymyslet, je 24hodinovka na okruhu. Vlastně ani nevím, proč mě tahle disciplína baví, ale mám 24hodinovku asi úplně nejradši. Nikdy jsem neuměl - zvlášť milovníkům trailu a hor - pořádně vysvětlit, v čem je její kouzlo. Proto jsem rád, že jsem okusil slavnou P100 a dostal do ruky silný protiargument. Posuďte sami ...

Jak jsem se zrovna já silniční pobíhač octnul na Pražské stovce? Ne náhodou, prostě jsem slíbil 12H a
MM, že se letos společně proběhneme. Dávno jim tiše závidím jejich společné trailové historky, úplně nejradši pak mám pohádku o vdechování polévky s pivem. Tentokrát jsme se ale domluvili, že půjdeme společně a chlapci mi nebudou utíkat ani do kopců, ani z kopců, ani z hospody. Prostě na mě musí počkat. Vyběhli jsme tedy v pátek ve 23:10 ze Spáleného Poříčí, hned po projevu a slavnostním ohňostroji, který dal už tak šílené akci ještě větší punc magořiny. Až do rána se běželo většinou na cestách, rychlost limitovala hustá mlha, led a samozřejmě tma. Občerstvovačky byly připravené v údolích, ve vesnických hospodách: běžec se tak na chvíli ocitl v civilizaci, ve vyhřátě knajpě, ale za chvíli už s drkotáním zubů a s plným žaludkem pelášil zpátky mimo civilizaci do kopců. Nádhera! Škoda jen, že v některých hospodách nejsou na takový nával zvyklý a mají jen jedny ruce ... Výborně vše organizované, stejně jako kontrolní stanoviště vybavené barevnými fixami, kde si zmrzlou rukou uděláte na papír klikihák a běžíte dál!

S Magdou Vančákovou na startu (foto: F. Fajt)
Některá kontrolní stanoviště mají zeměpisnou anebo vlastivědnou informační hodnotu, kdyby na to měl člověk čas a nebyla mu po zastavení hned zima, tak by se i leccos zajímavého dověděl. Oceňuji tak další skvělý rozměr Olafova pořadatelství a trasérského umění. Mrzí mě, že jsem si o závodě nepřečetl nic dopředu, akorát si matně pamatuji, že profil připomínal vidličku, s přimhouřením očí hodně ostrou pilu. Věděl jsem, že zkušení kamarádi mne do cíle dovedou. Problém jsem tak měl hlavně sám se sebou: v práci dlouhodobě turbulentní období, psychická příprava nulová, a tak jsem se celou první noc držel stranou, měl jsem všeho plné zuby, usínal a neustále si opakoval, jestli tohle opravdu běžím dobrovolně a z vlastní vůle? Ráno už bylo lepší. Kilometry pěkně naskakovaly - tedy pěkně ne - ale naskakovaly. S ustupující mlhou a světlem přišly i běhací pasáže, kde jsem se cítil opravdu fajn. O návštěvách hospod se nemá cenu rozepisovat, zase těch piv tolik nepadlo (4-5?). Kluci na rozdíl ode mne umí při běhání i mluvit, já umím akorát poslouchat a někdy se mi povede i něco málo usoustředit a zapamatovat. Má to velkou výhodu, protože historky můžu vyslechnout se stejným zaujetím i několikrát v roce!

Kolem 100.km - už (anebo teprve?) v sobotu v podvečer se s námi loučí H12, který si při seběhu
ukopl prst na noze a k tomu ho sekundárně zlobí kolínko, chápu, že se mu v tomhle nechce pokračovat. Na 109.km máme (MM a Karel B.) poslední občerstvovačku, po které bohužel dochází k nepříjemné situaci, protože kluci zatuhli a přešli do velmi rozvážného stylu chůze ... kdyby do chůze; ve tmě připomínali zombie z Thrillera a tak jsme dva kilometry z hospody šli asi 40 minut. Byla mi strašná zima, navíc jsem doma nahlásil (proč?), že dorazím kolem třetí ráno. Dohodli jsme se, že je opustím, takže došlo k nepředvídané situaci, že jsem maraton do cíle zůstal sám, přičemž jsem o trati nevěděl vůbec nic, neměl jsem ji ani v telefonu, ani v hodinkách, mohl jsem spoléhat jen na značení a na ostatní, které potkám. To jsem naštěstí netušil, i když mi to MM říkal, že poslední maraton dám za neuvěřitelných 9 hodin!! Kluci (MM a Karel B.) se později neskutečně zvetchali a dorazili v neděli kolem 11 dopoledne, neuvěřitelné!

Značení bylo naprosto perfektní: sice jsem místy nepochopil, proč není jednotné po celý závod, zřejmě se značení na Olafových akcí řídí nějakými okresními turistickými předpisy, ale bylo zcela srozumitelné. Zalaminované ukazatele doprovázené v noci malými reflexními proužky byly dokonalé. Jednou jsem zapochyboval, když na mne asi z 30 metrů proužky mrkly a posunuly se asi o 10 metrů ... srnka pak utekla a já se musel o kus vrátit. Stejně tak nastal kolem třetí ráno chaos kousek od Zbraslavi: krásně vyznačená - skoro až přeznačená - zatáčka u doutnajícího táboráku byla mírně podezřelá, po 100 metrech cesta nikam nevedla. Pěkná škodolibost zbraslavských "dobráků"! Za chvíli nás pobíhalo s různými "dývajsi" na ruce i v ruce asi 40. Protože všichni kromě mne věděli kam jít, ale každý šel jinam, tak jsem se chytil staršího bodrého turisty, jehož rychlost chůze odpovídala zhruba mému klusu. Vůbec nevím jak, ale asi po 1,5 hodině zbraslavského bloudění jsem byl zpátky na trase a přebíhal most Závodu míru. To už jsem samozřejmě věděl, že domů nedorazím včas, zvláště po té, co mě pan turista shovívavě upozornil, že teď stejně není kam spěchat, protože za řekou jsou tři z pr*ele výšlapy. Ty tam opravdu byly a byly opravdu takové jaké je tento bodrý muž popsal: možná měl se mnou slitování, anebo zapomněl, ale nezmínil prudké vracečky do údolí, dlouhé polo-koordinované pády v listí, po kamení a mezi větvemi. Je ale pravda, že by byla škoda ty vyhlídky v noci nenavštívit ...

Až do 125. km jsem si myslel, že Pražská stovka je lepší punková záležitost. To by bylo ale vůči Olafovi nespravedlivé. Olaf je totiž umělec, postmoderní umělec. O olafovinách a olafokilometrech panují historky, i když má "olafovina" možná u silničářů poněkud negativní nádech, stejně je to pojem, a člověk si to nedovede představit, pokud to na vlastní nohy nezkusí. Přeběhnout Brdy a nevystoupat na nejvyšší hory je nesmysl, ale ta trasa by možná aspoň dolů po svahu mohla vést jinudy, když už nemůže jít po cestě. Třeba sráz z volných kamenů, pocukrovaný umrzlým listím, bahnem a větvemi - wow! Naprostá svoboda volby: jestli obětovat bundu, kalhoty, kotník, anebo toho pod sebou, kterému zrovna pouštím uvolněný kámen na hlavu. Anebo: přeskakování potoku v Nazaretu (Jíloviště) byla fantastická zlomyslnost, na 800 metrech asi 40x přes potok tam a zpátky, po kamenech, v bahně po kotníky, po tmě, prostě proč ne? Moje chyba, že jsem to neběžel v dřevákách (pardon Salomonech), ale v silničních Hokách, mohl jsem si vzít rovnou gumáky. Na konci potoka, se člověk vyškrábe po čtyřech zpátky nahoru a nahoře zjistí, že sice dole našel cizí rukavice, ale nenašel kontrolu, která mu teď tedy chybí ... a jako na potvoru je na dohled hospoda, ve které jsem byl před 1,5 hodinou a nevzal si ani pití, protože přece se nebudu tahat s láhví na posledním půlmaratonu! Člověk má právo dělat po 25 hodinách běhu nějaké ty chybičky, ne? K tomu mi unavený mozek vytvořil iluzi, že běžím v Karlových Varech, nechápu proč, o to větší údiv mě čeká o několik desítek minut, když se najednou octnu ve Zbraslavi! Ale do Modřan, do cíle už je to jen coby kamenem ... bohužel hodně těžkým kamenem. Opravdu, s těmi největšími lahůdkami přišel Olaf až na konec, MM měl pravdu, že na třetí ráno ať zapomenu! Kromě již zmíněných vraceček už jen nějaké ty skály, skalky, 2km "technický" úsek přes pole, ano, tady po 145km se teprve ukáže, jaký je kdo atlet! Chci doběhnout s fazonou, na atleta jsem si nikdy nehrál a klouzat v bahně nehodlám - padat už určitě ne, přesto poslední kilometry většinou běžím, už se těším do postele ...



Zatímco pořadatelská část Pražské 100 je spíše punková, undergroundová záležitost, trať splňuje všechny aspekty pop kultury: dramaturgie trasy je v podstatě nesmyslná a podobně jako popový koncert stojí na ústřední postavě (Olaf) či na příběhu (Trans Brdy). Není potřeba nic vidět (slyšet), stačí jen skutečnost, že jste u toho, u "olafoviny" a fantazie pracuje sama ... že to vždycky neladí? Nevadí! Brdy jsou přece krásné a Olaf je slavný pořadatel a nejlepší trasér, nevadí tedy, že z 32 hodin (cca průměrný čas startovního pole) běžím 20 hodin v naprosté tmě. Davy jsou ochotné strpět velké nepohodlí a trpět spousty hodin, aby splnily umělcovu vůli a pobavily se. A ten pološílený závěr? Na rockovém koncertě máte taky na závěr bengálské ohně, laserovou show, tempo hudby se zrychluje, hudba zesílí, napětí posluchačů se zvyšuje, stejně jako se zrychluje jejich tep. Není potřeba přemýšlet, jde o to si to pořádně užít. A tak jako rocková hvězda manipuluje publikem a křičí: "say: yeees!" a dav opakuje "yeeees!", tak Olaf může příští rok oznámit, že na čtyřicátém "přebrodíme Berounku, šnorchly jsou povinné" ... vůbec si nemyslím, že by přišlo méně lidí.

Olaf je opravdický umělec běhu, postmoderní umělec a tak ho prostě beru. Jeho akce nejsou pro každého a je možná opravdu otrávený, když dokončí pobíhači jako jsem já. Promiň, Olafe :-) moc Ti děkuju, že jsem mohl být letos u toho, vše v dobrém!



Brdy ve dne (foto: 12H)


PS: díky moc H12,  MM a KB za jejich skvělou společnost a navigaci, a největší díky DH za odvoz na start!

Spartathlon 2016: ultra-sláva a ultra-všednost

ČR výprava byla 2. nejúspěšnější, tady jsme společně
se Slovákem Rasťou, se kterým jsem běžel začátek
Člověk má o slavných závodech jakousi nadnesenou, snad až romantickou představu. Tisíckrát jsem si za posledních 10 měsíců představoval, jaké to bude stát na startu legendárního Spartathlonu, ale ani jedna z těch představ se nepřibližovala realitě. Kouzlo okamžiku v kulisách slavného antického chrámu je výjimečné i obyčejné, stejně jako kterékoliv důležité momenty v našem životě. Nervozita ze mne spadla již s probuzením, pod Akropolí se dostavilo napětí a pak letargie; představa, že poběžím 36 hodin rozhodně na klidu nepřidá. Kluci byli nejen před závodem, ale celých šest dní perfektní, skvělá česko-slovenská parta nám všem hodně pomohla. Na startu se povzbuzujeme, fotíme se a pozorujeme Japonce, kteří sebevědomě zabírají místo hned na startovací čáře. A stejně jako všichni ostatní, řešíme zcela banální záležitosti, jako zavazování tkaniček, hledání družic, anebo malou (a velkou) potřebu.

Pivo na 42.km od Honzy Užíka bylo nakonec jediné
Pokud si někdo představuje trasu Spartathlonu jako idylickou antickou pěšinu podél moře, kolem pláží, napříč prosluněnými vinicemi a olivovými háji, tak prožije těžké zklamání. Kousek se běží historickým centrem Athén, pak po ulicích, kde lidé čekají na ranní autobus a doprava kvůli závodu kolabuje. Celkem brzy se vybíhá do odstavného pruhu dálnice, po kterém se běží přes 20km. Naneštěstí zde byla totální zácpa, takže míjíme páchnoucí auta, kamiony a autobusy a s úlevou sbíháme z dálnice, aby dalších 60 km až do Korintu (80.km) smog z aut vystřídal pro změnu dým z továren. To je celý ten úsek na mapě, který vypadá jako běh u moře, po pláži, ve skutečnosti je to industriál, pro představu jako běh Kralupy - Štětí - Neratovice - Lovosice s volným pokračováním do Ústí nad Labem.

Slavnostní vyhlášení a závěrečná párty v Athénách
proběhly ve velkém stylu
Říkám si, jaká to škoda, že ten Pheidippides neběžel úplně někam jinam! Bylo nutné běžet pro pomoc zrovna do Sparty? Stejně se Sparťanům nakonec do Athén nechtělo. Navíc se po stopách Pheidippidea v posledních sto letech vydali ještě silničáři, aby postavili dálnice, a průmyslníci, aby postavili desítky chemiček a rafinérek. Ale co se dá dělat, tradice je tradice, běží se tudy ... tečka!

V Korintu je velmi důležitý check-point, protože v první třetině závodu je nastavený klíčový časový
limit (9:30), který by v případě problému dostal běžce snadno do časové tísně. Mám na limit velmi luxusní náskok, přes 1:35 hod., a s dalšími kilometry - už běhanými na málo frekventovaných silničkách - náskok na limit velmi svižně narůstá. Horko je velké, ale není tak děsné, jako bylo koncem května na Ultrabalatonu. Přichází stoupavá střední část závodu a na 140.km mám náskok na limit skoro 4 hodiny, začínám mít obavu, jestli jsem závod nepřepálil. Rozhoduji se šetřit síly do závěrečného stoupání a kopce pouze svižně chodím. Možná jsem nakonec nemusel být až tak důsledný, i tak mám po stoupání v nejvyšším bodě závodu (3km stoupání po asfaltu a 2km stoupání po stezce, po kamenech a místy po 4) stále 3:30 hod. náskok před limitem. Nahoře pořadatelé vyprávějí, jak spolu bojovali Radek a Katalin Nagy, je z toho asi nejslavnější fotka celého  závodu.

V cíli u Leonidase, dole pak s legendárním 
Ivanem Cudinem (3x tu vyhrál) v Danově saku :-) 
Člověk si klade otázku, když není trasa ničím zajímavá, čím je vlastně Spartathlon tak významný? Snad je to tím, že se Řekové se závodem identifikují, jsou na něj hrdí a berou ho jako součást vlastní historie, závod sledují a přikládají mu důležitost. Zdálo se mi, že mnohem větší pozornost poutal na Peloponéském poloostrově a blíže ke Spartě. O nás, závodníky je skvěle postaráno: od středy do úterý jsme hosty pořadatelů, což je vzhledem k tomu, že závod trvá pouze 1,5 dne, více než velkorysé. Pozornost, která se dostane všem běžcům, nejen vítězům a finisherům, je také výjimečná, závod a atmosféru nekazí peníze; nejsou zde odměny za vítězství a startovné a podmínky mají všichni stejné. 

Po výstupu na nejvyšší bod trasy se ve tmě, v serpentinách, po kamenech a šotolině 2-3km prudce klesá, v silničkách je to opravdu zážitek, následuje mírně zvlněných asi 40km v nadmořské výšce 600-700 metrů. V noci mi byla zima (teplota kolem 5°C) a nad ránem se mi chtělo hrozně spát. Proti zimě i spánku pomáhá, když se člověk snaží co nejvíce běhat, ale občas mě stejně probudilo kolemjedoucí auto. Kousek u Tripoli mě zastihlo ráno, s vycházejícím sluncem se z keřů a pustin znovu vynořili psi, jedna dvojice se se mnou chtěla kamarádit tak intenzivně, že mě vyštěkávala 2km. V Tegea se převlékám a ponechávám zde druhou vrstvu a bundu, ve vnitrozemí má být ještě větší horko, než bylo den před tím u moře.

S Radkem na ošetřovně v cíli závodu 
Dalších 20km se už téměř kompletně běží na frekventované silnici (naštěstí ne na dálnici) a opakují se dlouhá stoupání až do výšky 900m. Ušetřené síly z předchozího dne se mi hodí a jsem schopen běžet dlouhé úseky z kopce a po rovině, náskok na limit se tak dále příjemně zvětšuje.

Zvláštní kapitolou závodu jsou řečtí řidiči. Silnice na středoevropana působí jako bitevní pole, kde semafory a plné čáry jsou pouhé rekvizity, které dodávají řeckým silnicím punc světovosti, ale nemají žádnou autoritu. Dvojitá čára nejspíše znamená: "pozor, předjíždíte do zatáčky, kde nevidíte vůbec nic", červená na semaforu řidiče upozorňuje na zvýšené riziko rychle jedoucích vozidel ve všech směrech. Na motorce bez helmy? Ve třech na motorce bez helmy? S totálně nabouraným autem bez světel? Žádný problém. Rychlostní limity mají zřejmě pouze auta od výrobce, protože cedule nerespektoval vůbec nikdo, stejně jako nějaké běžící cvoky, co se rozhodli na krajnici zdržovat provoz.

Úplně posledních 20km se běží z kopce, pár kilometrů jsem běžel s Ondrou, ale mířím ještě na poslední občerstvovačku k dropbagu, protože jsem slíbil závod ukončit v klubovém iThinkBeer kompletu. Se značením ve Spartě už se nikdo neobtěžoval, tak se raději ptám okolostojících, jestli je to tudy správně k Leonidasovi, když mě nikdo nevidí, tak si dojetím hlasitě brečím, běží se mi krásně a mohl bych klidně ještě pokračovat. Připojuje se ke mně kluk na kole, popisuje mi, co se bude dít před cílem, jak celé město žije tímhle závodem, taky se mnou "vyplňuje dotazník" a ptá se mne na národnost, rodinný stav, počet dětí, jestli na mne někdo čeká v cíli a podobně. Lidé na ulicích tleskají, vbíhám do poslední zatáčky, vidím kluky a Radka, hlásí mi, že doběhnul třetí, zase se mi zalévají oči ... do cíle mne doprovází Dan, který udělal spoustu krásných fotek ...
Spartathlon 2016

Jsem u paty. Jsem hodně unavený, ale nijak zvlášť domlácený, je to náročné, zase už zatlačuju slzu jako nějaká bába a užívám si ceremonií ... Chvíli cítím, jak se tělo naplňuje štěstím, ale zároveň chci už zmizet z pálícího slunce. A stejně jako na startu v Athénách si v duchu říkám, jak jsou velké životní události ve skutečnosti prosté a obyčejné  :-)

K patě jsme nakonec doběhli kromě Dana všichni, Radek na fantastickém třetím místě a Ivan skvěle pod 30 hodin:

Radek Brunner 24:07:29
Ivan Šarlinger 29:55:03
Ondřej Velička 31:38:47
Petr Válek 31:46:44
Martin Hokeš 32:56:45
Pavel Marek 33:10:15
Dan Orálek (dnf)

Přátelům z iThinkBeer: příběh, který začal tady: Spartathlon: Close to Edge, se uzavřel. Pokud bych to celé dělal jen sám pro sebe, tak to není ono, nemělo by to pro mě smysl ... díky vašemu nápadu, vaší podpoře a štědrosti jsem běžel nejen pro sebe, ale i pro vás. Doufám, že jste si to užili se mnou, velké díky! 

Všem příznivcům, podporovatelům i sledovatelům moc děkuju, je to úžasná věc běžet s vědomím, že na vás někdo tisíce kilometrů dál myslí a přeje úspěch.

Spartathlon 2016 na blogu:
Dan Orálek: špatnej den - jak pro koho
Pavel Marek: Spartathlon 2016
Ondřej Velička: Spartathlon 2016

Těším se, až si někdy projdu jednotlivé záznamy v deníku - zde je malá rekapitulace 10 měsíců přípravy na Spartathlon:

Řecký týden na obzoru - aneb nervy na pochodu ... (srpen)
Alchymie radosti a chvála B2B (x/n) - jásání nad permanentní únavou (červenec)
Ultra Double, aneb 8. muž na měsíci - "sebemotivační text" po úspěšném UB ... ale jo, jsem první Čech, který má UB+SP v jednom roce :-) ... (červen)
Ultrabalathon 2016: Hra o přežití (květen) - na startu slavného Ultrabalatonu (221km)
Hotovo.Šmytec.Šmidravydra - pár "moudrých slov" o právě skončené přípravě na Ultrabalathon (květen)
24 hodin helvétskou industriální divočinou - první letošní dvoustovka (duben)
Spartathlon 2016 (s iTB na prsou) - potvrzené přijetí na Spartathlon (březen)
Únor bílý, forma sílí - o zimních pakobězích (únor)
Běh proti Lenoře - jak se mi v únoru nechtělo běhat
Olda - objemová zimní příprava ve stylu maratonce Oldy (leden 2016)
Spartathlon: Close to the Edge - začátek pohádky (prosinec 2016)

Díky za fotky: Dan Orálek, Petr Kamberský, Spartathlon

Články:
Jiří Šoptenko: Bronzový „spartathlonec“ Brunner: Za cílem jak zpráskaný pes, ale stálo to za to (rozhovor s Radkem)
Jitka Jeníková: Exkluzivní rozhovory pro BezvaBĚH.cz: Sedm statečných ze Spartathlonu
René Kujan: V halucinacích jsem viděl oběšence i močící ženu (Pavel Marek)


To je oč tu běží: medaile a diplom

Před 25i lety ...



Tak a je to tady, zítra běžíme !

Poslední příspěvek před zítřejším startem píšu z Athén, nechci už řešit posledních 11 měsíců ani další dva dny, v neděli budu vědět velmi dobře, co jsem udělal správně a co ne, to už teď nevyřeším. 

Nedávno mě napadlo, že jsem téměř identickou vzdálenost kdysi dávno ujel na kole. Dokonce jsem si z toho udělal (je to téměř přesně před 25 roky) ručně psaný zápisek v cyklistickém deníku, některá místa jsou docela zábavná.

Mimochodem, zní to neuvěřitelně, ale v tomto pravěku ještě navigace a Garminy nebyly, ale existovaly docela kvalitní a přesné digitální tachometry.

Bylo to asi takhle: jednou ráno na konci srpna jsem na chalupě rodičům oznámil, že se projedu trochu dál než za nejbližší vesnici (lež to nebyla!) a vrátím se později po obědě (a to jsem dodržel). Doma neměli vůbec tušení, co chystám a jsem si jistý, že kdybych šel s pravdou ven, tak mi to zkazí. Jediné riziko tak bylo, že bych měl defekt anebo se zranil, pak bych musel kdesi na venkově složitě hledat telefonní budku a poníženě volat domů, aby pro mne přijeli.Vyrazil jsem tedy na kole z Velhoty přes Žatec, Vejprty, byl jsem na Klínovci a vracel se pak přes Karlovy Vary a Bečov, výlet to byl cca 245km.

Nebylo to bez přípravy, trať jsem si nastudoval a trénoval jsem na to celé prázdniny. Vědomosti o pitném režimu či sportovní výživě jsem měl nulové a jel jsem na obyčejném favoritu, tedy kovovém rámu s Shimano vybavením (existuje ta značka ještě dnes?). Dvakrát jsem lepil galusku, protože ty polské v roce 1992 znamenaly maximum, co jsem si mohl dovolit, ale i tak jsem byl zpátky za 10:16 hod. se solidním průměrem 24km/h.

Zajímavé jsou některé zápisky, které dokládají jak dobu, tak i naivitu spojenou s věkem i s absolutní neznalostí ...

"Nechranice (přehrada) nebyla vidět, za to byly dobře vidět Tušimice a Prunéřov, které mi při severním větru dost zašpinily kolo popílkem" ... dnes to zní zvláštně, ale hnědouhelné elektrárny tehdy nebyly ještě odsířené, plíce byly zřejmě běžně mastné a špinavé jako to kolo.

"v Rabštejnu je dlouhý sjezd a asi 2km 16% stoupání (zde jsem musel kolo asi 400m tlačit, myslím, že to není na ostuda - na 190.km)" ... znovu po letech přemýšlím o té ostudě ... a stydím se dodnes :-)

Celé jsem to ujel na "7 oplatek a 8 limonád + 0,5l vlastního čaje" ... žádný ionťáky ani cukry, ani otevřený hospody na každém rohu, jenom horalky (co byly k dostání v Jednotě, co "pomáhá venkovu") a pamětníci pamatují tu hnusnou oranžovou limonádu - játra se měla co otáčet.

"celou cestu jsem se držel za plného vědomí, ne příliš unaven" ... takže jsem toho měl plné zuby, ale neomdlel jsem vysílením jako jindy, hubu jsem si totiž rozbil až druhý den. To tu není, to je o dvě stránky dál.

Ten poslední list obsahuje "tahák": měl jsem ho přilepený na řidítkách a sloužil mi jako navigace, dokonce jsem měl teoreticky připravenou i "komplikovanou" křižovatku v Karlových Varech, na které jsem stejně nakonec zabloudil :-)

... po 25 letech


jdu tedy do něčeho podobného, líp připravený, ale tentokrát po svých. Na FB pořadatelé píšou, že nás lze sledovat tady:
4 ways to follow the 2016 Spartathlon from a distance:



2. Through the live results page of the Spartathlon website
IMPORTANT!!!
Results are updated live ONLY at CPs 0, 4,11, 22, 28, 35, 47, 52, 60, 69, 75 (finish).
3. Through the Spartathlon app for android and iphone
4. Volunteers will be posting updates through this facebook page whenever this is possible (please note it is impossible to answer questions about the status of individual runners).

Dík všem přátelům z iTB za jejich podporu a neskutečný dárek! Nezapomněl jsem a mezi všemi těmi celebritami a reprezentanty hrdě prosazuji ideje našeho osvětového spolku :-) Těším se na vás, až to po návratu zapijeme ... moc díky! váš tb :-)


Ve zkratce: řecký týden na obzoru

V Lídlu už řecký týden měli ...
my do Athén poletíme 28.9.!
Dlouho jsem nic nenapsal, ale mám před Spartou v hlavě dva příspěvky. Ten první, který je zápiskový a informativní, sepisuji v rychlosti právě teď. Ten druhý, trochu osobnější, nosím v hlavě už od zimy a nechám si ho až na konec, těsně před odletem do Athén.

Od červencové 12hodinovky se mi toho v běžeckém a pracovním životě stalo tolik, že bych jen pouhým výčtem a popisem unudil k smrti, ale pro představu jsem si stihl k současnému zaměstnání přibrat ještě jedno, už 8 týdnů pracuji 12-14 hodin denně a plnit své nalinkované běžecké objemy zvládám v týdnu převážně pozdě večer a s čelovkou. Únava a stres se na mne podepisuje, vím, že budu muset poslední 3 týdny zvolnit, aby to se mnou cestou z Athén neseklo ... Ale když se tak ohlížím zpátky, tak podobné to bylo i v květnu na Balatonu a loni před Ostrovem Matek. Ani jednou nebyl klid ... Na náhody nevěřím, má to tak být a jsem si jistý, že je to tak správně.

Pravidla Spartathlonu mají
42 bodů a jsou na 7 stranách, k tomu
desítky stran dalších dokumentů
Dnes jsem si začal nakupovat a připravovat "řeckou logistiku", s přípravou už nějaké zkušenosti mám, takže vím, že byl nejvyšší čas. Co zatím nevím, kdy si stihnu připravit "hlavu" ... mám takovou babskou teorii vyzkoušenou na sobě, že psychická příprava na ultra by měla trvat minimálně stejně dlouho jako závod samotný. Vlastně by si měl člověk teoreticky projít všechny možné situace, představit si, jak se bude cítit, co ho bude bolet, a to vše vyhodnotit. Prostě se předem poprat s teoretickými překážkami a tak se na ně připravit. Těch 36 hodin limitu je opravdu hodně a jsem zvědavý, jak to stihnu - v letadle už bude pozdě.

Od Prambachkirchenu mě trápily puchýře a vůbec plosky, s novými ortopedickými vložkami se chodidla zatím moc nekamarádí, takže zřejmě sice vyběhnu v nových, ale nechám si na check pointech na výměnu své staré sešlapané, se kterými jsem problémy nikdy neměl.

Začátkem srpna jsme si oběhli s Honzou a Tomášem Lipno (80km). Jak jsem nyní v práci přetížený a liknavý všude jinde, tak jsem to organizačně moc nezvládnul a málem jsme v noci skončili dehydrovaní kdesi v šumavských hvozdech. Naštěstí jsme přežili vodu z potoka (i nepitnou vodu, kterou jsme si kvůli mně nesli z chalupy) i bouři, která se přes nás přehnala nad ránem, a kluci ráno v pořádku dojeli rovnou do práce. Za tu bouřku tedy vinu nenesu. Bohužel jsem si v návalu běžecké euforie druhý den natáhl úpon pod kolenem, kvůli bolesti jsem musel vynechat tři dny a od té doby běhám o poznání pomaleji, než v červenci.  
Lipno - mojí chybou to bylo
z původních max. 72 rovných 80km

Dnešním dnem mi v podstatě skončil trénink, dál plánuju už jen tapering, Řecko a pak dlouhé recovery. Potřebuji si od denodenního běhání pár týdnů odpočinout a načerpat síly do práce a do dalšího běhání. Jsem za tu mnohaměsíční dřinu vděčný, je to fantastická zkušenost, ale to je jiné téma, o tom se rozepíšu jindy :-)

Moc děkuju za podporu, které se mi dostává ze všech stran! Vážím si toho, jsem za ni vděčný a moc mi to pomáhá.


PS: Omlouvám se za společenskou pasivitu na běžeckých sítích, těším se, až toto období skončí a dostanu se ke čtení. Teď mám dny rozdělené nikoliv na hodiny, ale na minuty. Brzy to pomine :-)

Červenec a srpen v číslech

Šachy a mouchy (12-hodinovka v Prambachkirchenu)

Před 14 dny jsem se přihlásil na 12-hodinovku do Prambachkirchenu, vesnice vzdálené asi 35km od Linze. Chtěl jsem tím zabít dvě mouchy jednou ranou: udělat si generálku na zářijový vrchol sezony a taky zkusit překonat svůj loňský osobák, prostě si zazávodit. A také se dostatečně oddělat, aby mě příští týden nemrzelo, že neběžím svou oblíbenou 24h na Kladně. Mise to byla nakonec důležitější, než jsem si původně myslel, a to přesto, že byla úspěšná jen na půl.

Moucha domácí
Celý týden jsem nestíhal vůbec nic, balit jsem se začal až v pátek 30 minut před odjezdem, je s podivem, že jsem vůbec na nic důležitého nezapomněl. Ve 21:00 přijíždím ke škole, kde je prezentace a v tělocvičně ubytování, vyfasuju žíněnku, dám si plzeň a Stilnox a jdu hned spát. Nejde to tak snadno, protože je všude plno much, lezou po mne, mám pocit, že to otravné bzučení a lechtání po celém těle nevydržím. Stilnox je ale nejlepší kamarád, co garantuje kvalitních 8 hodin spánku. Ještě že mi ho doktorka d-runnerka předepsala. Je to pro mne důležitá zkouška, zda s ním můžu počítat i před Spartathlonem, protože z UB jsem si přivezl nečekanou zkušenost s insomnií a nechci nic ponechat náhodě. Usnu bez problémů, moucha v nose, v uchu, v oku ... mouchy snězte si mne!

Závod ráno rozbíhám jak utržený ze řetězu, nevím na co jsem myslel, ale takhle jsem ještě nic nepřepálil. Na 21M průměrné tempo 4:42, maraton za 3:32, a to i s 3 zastávkami na ošetřovně. S chodidly mám problém od Balatonu, po puchýřích se mi udělaly otlaky a pravděpodobně taky propadla klenba, asi je jedno spojené s tím druhým. Zase už mě ale moc netahá hamstring, což je fajn. Na ošetřovně trochu vázla komunikace: poprvé jsem přiběhl abych chlapcům řekl, co potřebuji s tím, že jim dám 2 kolečka na přípravu. Hošani byli po čtvrthodině sice připravení, ale nůžkami a leukoplastí mne moc neuspokojili, chtěl jsem něco na otlak či puchýře. Na potřetí jsem jim tedy přinesl svou náplast na puchýře, aby mohli čarovat s tou svou leukoplastí; nohu mi utáhli tak silně, že mě pak spíš bolel nárt, než otlak, ale bylo to dobré.

Příručka nejen pro šachisty
V první polovině držím v horku průměrné tempo kolem 5:05, na 70.km jsem po 6i hodinách. Kromě bolesti na chodidle, která z nějakého důvodu ustupuje, se mi ale nad kotníky dělají puchýře. HOKA se možná prošlápla a noha se sesunula níž. Anebo se mi propadla klenba, nezbývá mi, než se přezout do starých ne moc funkčních růžovek (Energy Boost), ve kterých jsem chtěl odjet po závodě domů.

Ráno bylo horko a dusno, teprve kolem 10. hodiny vychází slunce a začíná tropická příprava na Řecko; asfalt je rozpálený, sluncem rozehřáté domy horko umocňují, po poledni je jen několik metrů, kde se dá před úporným sluncem schovat. Na tohle jsem čekal, proto tu jsem! Bohužel vnímám, že něco není v pořádku, jsem totiž pěkně dehydrovaný. Na Balatonu jsem se přepil, tady jsem se nesmyslně dopustil opačné chyby, a bohužel na to přišel příliš pozdě. Přepálený začátek by v důsledku nevadil, zvolnit na pár desítek minut tempo a vydechnout by možné bylo, v důsledku se ztratí maximálně pár stovek metrů, rezerva byla navíc obrovská. Ovšem pít první šest hodin 0.5l-1.0 l/hod. je zoufale málo, přitom to moc dobře vím a mám to vyzkoušené, potřebuji skoro dvojnásobek. Když jsem šel v polovině závodu na malou, dostal do břicha křeč a nic ze mne nešlo, dostal jsem strach a myšlenky na osobák šly pochopitelně stranou.

Roztomilá, byť trochu
strašidelná trofej :-)
V dětství jsem hrával šachy a ty mají s ultra leccos společného. Základem je správná strategie a pak dobrá taktika. Obojí se během partie mění v závislosti na vývoji situace, a přesně tak jsem uvažoval. Strategie byla jasná: zavodnit se. Taktika pak co nejmíň se potit, dostat do sebe tolik tekutin, co žaludek zvládne, a čekat, co ze mne "vyleze". Víc než dvě hodiny jsem jenom chodil, zvládnul do sebe dostat skoro 3 litry, žaludek tlačil, měl s tím problém, ale nakonec se dílo podařilo a vše vrátilo zpět do původních pořádků. Průměrné tempo mezitím pochopitelně kleslo až někam na 5:55.

Závod byl slušně obsazený, kromě Rainera Leyendeckera (mj. vítěz MS100km ve Winshotenu 2011 v kategorii M55) běželo několik běžců se zkušenostmi z Ultrabalathonu či Spartathlonu. Po 9 hodinách jsem se podíval u časomíry na pořadí a zjistil jsem, že jsem těsně čtvrtý, docela mě to nakoplo a zase jsem začal trochu běhat, nakonec jsem si poslední hodinu docela zazávodil a 4. místo celkově těsně udržel.

Předvedl jsem úlet se vším všudy, protože jít do ultra závodu bez jasně promyšleného plánu jen tak si zaběhat, to je samozřejmě hloupost ... Shrnuto podtrženo: výsledek nic moc, zkušenost obrovská, spokojenost 50%. Je to dobře a beru to reálně, tak jak to je: po euforii z minulých týdnů jsem se vrátil zpátky nohama na zem a mám 10 týdnů na to, abych se dal dohromady.

Závod moc doporučuji, výborná a rodinná organizace místního běžeckého klubu, hezká trať, skvělé občerstvení i služby okolo, příjemná atmosféra, nižší startovné, absolutně není co vytknout.

Prambachkirchen 12 h Benefizlauf, 4. místo z 38 startujících, 3. místo v kategorii M40, celkem: 114.322 km

Odkaz na stránky závodu Prambachkirchen 12 h Benefizlauf (23.7.2016)

Alchymie radosti a chvála B2B (x/n)

Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, jak nevyzpytatelné jsou zdroje vnitřní energie a jak záhadně proměnlivé jsou nálady a pocity. Jsou období, kdy na co sáhnete, to vzkvétá, jindy jsem rád, že přežiju do večera a neudělám větší průšvih. Stejné je to i s běháním: naštěstí vše vydařené mám pěkně uložené "po ruce v horním šuplíku", tedy dokážu o tom vyprávět na požádání, na nekonečné moře prázdných každodenních běhů vždy radši zapomenu hned za dveřmi.

Post-ultrabalatonské trápení a euforie v číslech
Po Ultrabalatonu přišel útlum, kdy se mi příšerně nechtělo běhat, mizérie trvala skoro měsíc. Hlava se spikla, prostě to nešlo, čas utíkal a já jen doufal, že se to brzy zlomí. Nakonec změna přišla úplně nenápadně; zaběhl jsem takové 2 neutrápené pocitově neutrální běhy. Je zvláštní psát o běhu, že byl neutrální a neutrápený, ale lépe to napsat opravdu nejde. Ani ryba, ani rak, jen takový otazník (?) ... No a pak to přišlo, dostavila se naprostá běžecká extáze, kdy radost a pocit štěstí opanovaly moje běhání; těším se do horka, po půl roce mě netahá ani jeden hamstring a únava? Nic takového ... klidně si odkroužím po práci 30 koleček na dráze v tempu, po měsících zkouším znovu intervaly, v sobotu jdu schválně ve 40°C na Ladronku dlouhý běh v horku. Další týden mě nezastaví ani služební cesta, ranní prohlídka Zagrebu s pivem a kávou o sedmé, další den si pak dám další a mnohem rychlejší sedmnáctku. Prostě najednou jde všechno snadno a mě to těší a baví.

S Malým Medvědem
jsme běželi pod cukrákem:
noční běh z Mníšku do Prahy,
alias B2B 6/8
V horku se mnohem lépe MOTIVUJE, ta alchymie radosti je mnohem snazší: není větší motivace, než si dát před cestou zpátky domů v Riegráku točenou plzničku. Běhám sem celý rok, ale prostě se sem v létě strašně těším. "Kuj železo, dokud je žhavé", říkám si a užívám si plnými doušky.

Dovolenou neplánovaně využiju na masivní opakování B2B běhů (back-to-back), které mají adaptovat tělo na běh při únavě. To je taková moje běžecká mantra, protože nic jiného vlastně ani neumím. Jak to dopadlo? Asi bych je mohl běhat pořád, dám jich nakonec 8 a uběhnu celkem 250km, ten poslední běh odpoledne v horku v tempu 5:12! Co se to děje?

Dovolím si pár řádků k B2B běhům, na které se mě dost lidí ptá. Za šest let běhání jsem přečetl hodně knížek, z některých jsem čerpal víc, z některých vůbec. Nechci jíst speciální stravu, ani absolvovat diety kvůli vyšší výkonnosti, takhle běh prostě neberu. Proto mám nejradši Hala Koernera a jeho realistický přístup bez zbytečných legend a báchorek. A pak knihu Bryon Powell: Relentless Forward Progress: A Guide to Running Ultramarathons. Ta pro mne znamená hodně, protože není psaná ideově, neprotěžuje vegany před masožrouty, ani botoběžce před bosoběžci, nenutí vás běhat s indiány, ani se nemusíte trápit s intervaly, prostě ultra-cest je tu spousta a každý si může vybrat tu svou. Dokážete z ní odhadnout na co si můžete troufnout a co už je na vás příliš; musíte u ní přemýšlet a sami rozhodnout, jakou oběť chcete svému běhání přinést. Kniha není jednostranná, je určena výkonnostním běžcům i hobíkům, dává prostor různým přístupům, stačí si jen vybrat, který vám víc vyhovuje :-) Na zmíněném odkazu se dá elektronicky koupit za 10 dolarů, což je velmi malá investice na to, že je v knize obsažené o ultra téměř vše.  


Zpátky k té radosti: že to zrovna teď běhá, to se určitě dá nějak vysvětlit, ale mě zajímá víc ten pocit radosti, protože to je oč mi tu běží. Troufám si tvrdit, že to je určitá forma "odměny" za KONZISTENCI za to, že člověk vydržel a běhal, i když to nešlo a nebavilo ho to.

No a díky tomu všemu jsem udělal další dvě rozhodnutí: (1) koupil jsem si HOKA ONE ONE Vanquish 2, o kterých si myslím, že jsou na Spartathlon vhodnější než Adidas Energy Boost a (2) přihlásil jsem se na dvanáctihodinovku kousek od Lince, která se koná za 14 dní; vyzkouším tam nejen Hoky a pořádné vedro, ale i aktuální formu před Spartou.

Ultra Double, aneb 8. muž na měsíci

V mém lednovém příspěvku o Maratonci Oldovi jsem se vnitřně vypořádal se svými pocity, které jako by se potkávaly s legendární postavou Oldy z České sody. Možná jsem já svého Oldu - anebo Oldu ve mně - trochu podcenil. Snad jsem už dokonce dál než tento prostý, osamocený a zoufalý Olda! Olda je určitě dobrák a prošel jsem s ním kus běžeckého života, ale teď mířím dál ke světlým zítřkům a čelem k další výzvě. Výzvě stát se něčím, či spíše někým na způsob 8. muže na měsíci ...



Ultra Double v titulku je samozřejmě blbost; nic takového neexistuje. Ale můžu si to vytvořit, když budu chtít (a doběhnu), a budu tak první Čech, kterému se podaří v jednom roce dokončit Ultrabalaton a zároveň Spartathlon. Jo, je to lákavé :-)

Ať totiž v tabulkách hledám, jak hledám, tak nikdo takový zřejmě není. O Ultrabalatonu se sice říká, že je výbornou generálkou na Spartathlon, ale nenašel jsem žádného českého běžce, který by obě náročné 200+ akce zvládl v jednom kalendářním roce, navíc během 4 měsíců. Dan Orálek, Jan Ondruš i Martin Hunčovský mají oba zářezy, ale nikoliv v tom samém roce. Takže, pokud zvládnu v limitu doběhnout letos i do Sparty, tak budu nejen čtvrtý Čech v tomto "ultranebi", ale taky úplně první "finisher" obou závodů v jednom roce.

A pak to přijde, těšte se! přátelé, nebude se mnou k vydržení :-) ... stejně jako s 8. mužem na měsíci z Little (Great) Britain USA ... :-)

---

Dobrá ...  to byla ta možná vtipnější část příspěvku, taky je potřeba dát prostor nedostatkům a průšvihům, které mi na férovku ukázal Ultrabalaton. Pro úspěšné doběhnutí do Sparty v rozumném čase a v rozumném stavu musím zapracovat na následujících 6-i bodech:

1) změna bot: kouzlo Adidas Energy Boost (alias růžovek) po roce vyprchalo, protože jsou totálně nevhodné k delší chůzi, do Sparty zkusím dorazit v osvědčenějších Hokách

2) pití v extrémním horku: musím se naučit v horku pít přesně tolik, abych nebyl ani dehydrovaný, ale ani zbytečně "přehydrovaný", potit se v hektolitrech, nosit na sobě pětikilové potem nasáklé tričko a chodit v druhé půlce každých 20 minut na malou je k ničemu

3) puchýře: jak na puchýře? Stalo se mi to podruhé a žádný hodný indický šaman či léčitel jako na Kladně mi nepomohl a tak jsem strávil na Ultrabalatonu zbytečně o 2,5 hodiny déle, škoda :-(

4) insomnia: tohle je můj nový hit, protože nespavostí určitě netrpím. Musím si přes léto vyzkoušet prášek, který poslední noc zabere a zároveň se po něm ráno probudím svěží jako rybička bez vedlejších účinků

... no a pak už jenom maličkosti ....

5) natrénovat kopečky směrem dolů a nahorů

6) běhat v horku přes poledne bude pořádná oldovina, ale nutná oldovina

---

Ultrabalaton 2016: Hra o přežití

Prolog

Startuje se u nejvýchodnějšího cípu (Balatonvilágos)
a v roce 2016 se běží proti směru hodinových ručiček
Je to asi normální, že v mužích zůstává kus dětství a hravosti až do pozdního věku, možná až do smrti. Takže i já jsem s jistou dávkou lehkovážnosti loni nakoukl klíčovou dírkou za dveře, za nimiž se rozprostírá svět dospělého ultra (v mých očích to je 100+), a okouzlen tímto světem bez hranic jsem se rozhodl hrát si taky. Jiní si v mém věku znovu hrají s vláčky, staví letadýlka, jezdí na hlučné motorce, anebo kopou do míče ... já se rozhodl zahrát si na sportovce. A to se vší "rozvahou" a opravdovostí. Je pravda, že do věku 16i let jsem snil kariéru silničního cyklisty, takže se člověk tak trochu vrací o 25 let zpátky, zpátky ke svým dětským snům. Starší běžci mi prominou, ale dělám to s úsilím, jako kdyby už nebylo v příštích letech další šance a vše se muselo stihnout ještě letos. Takže nikoliv Tour de France a Závod míru, ale Ultrabalaton a Spartathlon ... hraju si na sportovce, na atleta.

1. Insomnia

Týden před dnem D jsem cítil mírnou spokojenost s přípravou a lepšily se mi svalové problémy spojené s trénováním a hlavně s 24hodinovkou ve Švýcarsku. Poslední týden jsem nepřeháněl ponocování a spánek o předposlední noci v Bratislavě proběhl jak z učebnice ultra pro základní školy. Poslední večer před závodem jsem ulehal s tím, že se těším a nervozita mě nedusila tak, jako před měsícem, byl jsem naopak plný očekávání a příjemného vzrušení. Nic nenasvědčovalo, že oka nezamhouřím a následující 2 dny nebudu spát ani vteřinu.

Po probdělé noci zcela vyčerpán, nikoliv spánkem posílen, vstávám a zjišťuji, že týdenní pečlivá příprava přece jen nebyla bezchybná: zapomněl jsem na snídani! Nikde nic, ve 4:30 je kuchyň zavřená, a tak s marskou z minibaru v ruce uháníme autem ze Siofoku na 12km vzdálený start, máma řídí, já se snažím třeba aspoň na 5 minut usnout ... ale ne, není mi dáno. Na startu navíc zjišťuji, že jsem si nenamazal opalovacím krémem stehna a kolena, a taky že mám slušný průjem ... Setkáváme se s Honsovými, Pavel v dobré náladě, záchody bez čekání, rozloučení, vyrážíme ....

2. Start a úvodní kilometry

Do samotného závodu jsem přicházel s celkem snadnou taktikou: vybíhá se brzy ráno (5:30), přes den má být horko, tzn. do 10. hodiny je ideální zvládnout co největší vzdálenost, přes den to nepřehánět kvůli úpalu a po západu slunce to znovu rozběhnout. Zároveň jsem se s ohledem na přetrvávající problémy se zadním stehenním svalem snažil prvních 5km rozběhnout extrémně opatrně, aby se prohřál a rozhýbal. To se mi povedlo dokonale, za celý závod jsem nezaregistroval žádnou (opravdu žádnou!!) svalovou bolest. Příjemně jsme se pobavili s Pavlem, rozloučili se a mně nic nebránilo zrychlit postupně do 50.km, kde jsem měl průměr pěkných 5:25.

3. Maďarsko je placaté, to se o Zemi tvrdilo také

T-bird běží se 177 ! 
Vystřízlivění ze snadno nabytých km přišlo záhy: téměř ve stejný moment, kdy zmizely mraky a slunce rozehřálo úpatí kopců, jsme do nich mířili. První stoupání bylo dlouhé asi 3km a běhatelné, to další už bylo zčásti strmé a přešel jsem do chůze. Pak že je Maďarsko placaté, samá rovina! Na jednom z vrcholků, který byl 200 metrů nad jezerem, už pálilo slunce takovým způsobem, že mi bylo jasné, že budu muset z konečných plánů ubrat. Teplota měla kulminovat až kolem 16:00, tedy za 6 hodin a horko se dalo čekat minimálně do 18:00. Začalo grilování těla i psychiky.

Ostatní běžci mě zdraví "hojza", případně "hojza hojza", a tak jim odpovídám stejně, se zřejmým dialektem a jednou či dvakrát. Občas některý pozdraví "hejdá", říkám tedy "hejdá", pak prohodíme pár slov maďarsky a česky a povzbuzeni krásou vzájemně nekompatibilních jazyků pokračujeme dál. Neví někdo, co to znamená? ... S komunikací je to na UB opravdu problém. Anglicky umí odhadem tak pětina běžců a pořadatelů, někteří zvládnou reagovat aspoň německy. Na občerstvovacích stanicích, se marně snažím rozpomenout na 6 let němčiny anebo aspoň na použitelná slovíčka z Alles Gute.

4. Zlaté tele

Díky všudypřítomným štafetám a běžcům z firemních teambuildingů je všude o vzrušení postaráno.
Neustále vás předbíhají slečny v nejnovějších kolekcích od světových značek, cyklisté na drahých kolech, kteří je doprovází, auta troubí, po okrajích postávají členové štafety a ječením a křikem ty své povzbuzují. Celý humbuk upadá jen zvolna, úplný klid je až v naprostém závěru, kdy jsou všichni unavení, jsou v cíli, anebo skončili kdesi na trati.

Také prostor startu a cíle je obklopen jako na PIMu sponzorskými stánky s běžeckými cetkami, všemožnými vzorečky, humbukem, randálem, komercí. To jsem nečekal a je to pro mne asi největší zklamání. Připadám si, jako kdyby se nejtěžší závod jednotlivců přifařil ke komerčně zajímavějšímu pobíhání 2-4-6-8-10-12četných štafet běžců a cyklistů, které se potřebovaly za firemní peníze vybláznit. 

Postupně se blížím k prvním drop-bagům (z 5-i možných) na 45. a 78. kilometru, převlékám trička, která jsou kvůli (virozce a) usilovnému zavodňování totálně promočená, snad pětikilová. Na drop-bagech se určitě vyplatilo nešetřit, ale naopak je pořádně nacpat vším možným.

5. Hra o přežití

Jak mi napsal dánský běžec Per Ree druhý den: "The race was turning into a survival game". Lépe to říct nejde. Kolem 11:00 hod. je skoro dvouhodinové stoupání konečně za mnou. Horko je takové, že se člověk místy boří do asfaltu. Rozhoduji se měnit taktiku, určitě nezastavovat, ale běžet ještě pomaleji a vyčkat až horko odezní. Vím, že to bude ještě síla a ani trochu se nepletu. Na všech občerstvovacích stanicích vypiju něco mezi 0,6-1,0l vody, koly a ionťáku, v přepočtu asi 1,2-1,8 litrů/hodinu. Není to úplně pohodlné, jsem pořád plný, ale zabráním dehydrataci (na druhou stranu často chodím na malou). Těžce se smiřuji s propadem pod 6:00/km už po 90.km, ale nedá se nic dělat. Odpoledne horko opravdu kulminuje a kolem 16-17:00 teplota opatrně a zvolna klesá na snesitelných 30°C ve stínu.

6. Organizace závodu

Tady bych udělal malou odbočku a věnoval pár vět organizaci závodu. Maďaři jsou klidní, usměvaví, příjemní a pokud máte to štěstí, že se s nimi domluvíte, tak i zábavní. Ve 3 ráno jsem klepal na okénka aut spících štafetářů a sháněl náplast na puchýře. U dvou jsem nepochodil, buď jsme nepřekonali jazykovou bariéru, anebo mi nemohli pomoci, třetí z budapešťské pobočky GE byli ohromně ochotní a mluvili anglicky výborně. Díky nim jsem dokončil! Občerstvovačky byly sice stereotypně vybavené pořád tím samým, ale relativně bohaté. Trochu mě překvapila neúčast zdravotníků (možná byli pouze neviditelní) a pak neuvěřitelná lhostejnost vůči těm, kteří přes velké úsilí a často na pokraji sil, závod nedokončili. Jak vím od Pavla, který nakonec skončil na 88.km, tak z trasy závodu není organizován žádný (ano: ŽÁDNÝ!) odvoz zpět na start! Ta představa, jak někdo skončí v půlce závodu (závod nedokončilo 131 běžců z 203) a hledá v noci vlak na start ... Navíc po nešťastníkovi ani nikdo nepátrá (čip byl na zálohu a na stanici jej nechtěli), možná ještě teď pobíhá v lesích a močálech pár zoufalců s DNF na krku. 

Stejně tak nepovažuji za zcela obvyklé, že závodník po 28,5 hodinách a 221km odevzdá čip, řekne díky! a nashle! a z cíle se bez jakéhokoliv dozoru zvedne a bez doprovodu zdravotníka odejde. Zase toho tolik za sebou nemám, ale přišlo mi to šílené. 

Nemělo by vás ani překvapit, že pro zahraniční závodníky (zda i pro místní, to nevím) není uspořádána žádná technická porada večer, ani před startem. Žádné informace a poznámky k závodu, který se odehrává na hřišti velkém jako území mezi Prahou, Jihlavou a Pardubicemi, nečekejte. Oficiální tištěná brožura je pouze v maďarštině, člověk je tak odkázán na informace v angličtině na internetu, které ale nebyly aktualizované několik měsíců, možná od loňského závodu. Až při závodě člověk zjišťuje, jak věci chodí: běží se po zelených šipkách, nakreslené jsou jen při změně směru, někde i 2km není nic, občas jsou vidět zřetelné cedule na stromech a sloupech, běhá se zásadně vpravo (to jsem ale pochopil až po několikerém mimoverbálním varování pořadatele na motorce) a ASI se může běžet se sluchátkami. Na to jsem od pořadatelů nedostal odpověď dodnes.

Aby nevyznělo vše vůči organizátorům jen negativně: trať je opravdu dostatečně značená, na všech nebezpečných úsecích jsou vyškolení dobrovolníci, kteří zastavují dopravu, řidiči jsou většinou ohleduplní (někdy, zvláště v noci ale divocí), vlaky sice nezastavují, ale pořadatelé vám při čekání na šraňkách aspoň zastavují čas na čipu. Všichni pořadatelé jsou velmi příjemní a milí, nálada je opravdu skvělá.

7. Noční bdění

Ale zpátky k závodu. Odpoledne mě předbíhá Michal Činčiala, zmiňuje svou krizi na 70.km a pádí dál, v cíli nakonec skončí asi hodinu a půl přede mnou. Běžel s doprovodem na kole, což je určitě při této délce a v tomto prostředí výborná možnost, protože si člověk nemusí dělat starosti se zásobováním a na více než 40 stanicích ušetří desítky minut. Na rozdíl od jiných závodů je zde asi tolerovaný kontakt s doprovodem po celou dobu, nikoliv jen na občerstvovačkách.

Ve večerních hodinách dobíhám na stanici 123,8km a domáhám se mylně drop-bagu. Až po nějakém čase - psychicky rozšlehán na malé částečky jazykovou bariérou a kulminujícími střevními záležitostmi - pochopím, že drop-bag je až na 128,3km. Trapná přesmyčka! Chvíli po té znovu hledám skryté odkladiště v bažinách a statečně bojuji s komáry.

Noc probíhá klidně, trať už je téměř rovná, z klidu mě vyruší úporná bolest na chodidle a po chvíli i na tom druhém. Těžké pálení neznačí nic pěkného, sundavám ponožku a vidím malá stínka. Je mi jasné, že bude muset dojít k dalšímu přehodnocení plánů. Snažím se s bolavým došlapem ještě toho naběhat co možná nejvíce, probíhá již zmíněná epizoda s půjčováním náplasti, dokonce na 24hodinovce mám solidních 192 km, ale čím dál tím více musím chodit. Na 190.km, kde mám poslední drop-bag, se kompletně převleču, dám si polévku, ranní plzničku a psychicky se připravím na nejtěžší část závodu. Při chůzi je bolest snesitelnější, ibalginy s sebou sice mám, ale nikdy jsem je nebral a ani teď je neberu. Naštěstí je zde již cesta rovná jak podle pravítka.

8. Prostředí a trasa

V roce 2016 se běželo proti směru hodinových ručiček, nevím to jistě, ale myslím, že se směr každým rokem mění. První polovina tratě se tedy letos přes celou sobotu běžela po severní části, která je na kopcích orientována na jih a je tam extrémní teplo. Navíc je terén až do poloviny závodu zvlněný, s několik výraznými výstupy a seběhy. Druhá polovina je pak pravý opak: po obrátce u města Keszthely se trať uklidní a je až nepřirozeně plochá. Navíc na dlouhých promenádách je místy téměř nekonečná, 2-3km trvající rovné úseky bez jediné zatáčky jsou dost psychicky vyčerpávající. Z 99,9% se běží po asfaltu, většina trasy vede buď na cyklostezkách podél silnice, anebo přímo po silnici, za provozu. 

9. Finiš

Nezbývá mi, než zbytek závodu od 200.km odchodit, bolest při běhu je na obou nohách kvůli
zvětšujícím se puchýřům nesnesitelná, navíc mám dojem, že trpí i klenba. Volím sázku na jistotu, za 4 hodiny bych měl být v cíli, s velkým náskokem na časový limit. Jestli skončím 45., anebo 56. je mi jedno, přišel jsem si závod užít a v tom už mi nikdo, ani nic nezabrání, užívám si tedy velmi vysokých dopoledních teplot ještě posledních 20km. Závěrečných 6km je nekonečných, nejdelších v životě, za každou zatáčkou marně čekám konec. Stále běhají štafety, těch startovaly stovky, k tomu půlmaraton, ale předbíhají mne i jednotlivci, nenechávám se ale strhnout k závodění. Poslušně se držím plánu na přežití do konce. Poslední klesání do Club Aliga, dolů k jezeru, odchytává si mne děvče, které mě navádí do správného cílového koridoru (v tom druhém stojí frontu na průchod cílem finisheři všech možných kategorií a distancí) a čeká na mne páska a asi 4 fotografové. Zvedám ruce, procházím, křičím, lidi tleskají, pak ještě chvíli v cíli pózuji, a je hotovo. Dostanu medaili, plechovku s nealko pivem, vrátím čip, dostanu zpátky 20 euro, poděkuji, pozdravím. A to je všechno.

10. Epilog

Miluji drop-bagy, mlčenlivé soudruhy, protože
všichni nakládají s nimi jako by nežili a oni zatím žijí
a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými...
Ještě se přivítám s mámou, která se o mne 4 dny pěkně starala a když zjistíme, že v tomto rozlehlém zázemí s několika hotely nejsou pro běžce k dispozici sprchy (od toho je tu prý Balaton), tak mi pronajme v hotelu pokoj, abych se dal před cestou dohromady a aspoň hodinku se vyspal. Milé je setkání s Pavlem a Jarkou a pak už zbývá jen posbírat drop-bagy. Bohužel ani to se pořadatelům nepodaří, drop-bagy ze 2 stanic údajně nedorazily kvůli nehodě, prý mi je ale pořadatelé pošlou poštou.

Na pokoji si pouštím telefon, chodí mi jedna zpráva za druhou, moc děkuji všem za povzbuzení. Jsem v mírném a příjemném šoku z toho, že až do nočních problémů s puchýři jsem se držel snad i kolem 10. místa, nebyl jsem tedy v páté desítce, na kterou jsem se subjektivně cítil.

Mám za sebou vrchol 6-i měsíčního snažení a krásný závod. Tenhle závod je prostě takový, jaký si ho člověk udělá a není potřeba si ho nechat zkazit, mám ho i přes zmíněné nedostatky rád. Atlet se ze mě už nestane, to je jistota, ale to mi nevadí. Třeba ve mně zůstane ta chuť si hrát a budu přes léto snít o jednom pěkném výletě v Řecku, jak si to v šíleném horku peláším z Athén do Sparty.

Všechny vás moc zdravím, děkuji vám za podporu a že jste na mne mysleli!

-----
Konečný čas: 28:41:14,
Celkově 22. místo (16. v kategorii M) z 203 startujících ...
... ale také 3 ženy v první desítce (!)
... závod dokončilo jenom 72 běžců (!)

Kurzívou odděluji části pro běžce, co se budou chystat na Ultrabalathon v budoucnu, třeba jim mohou být tyto informace užitečné.

Pořadatelé si dávají na čas s fotkami, tak ještě nějaké postupně dodám :-)

Hotovo. Šmytec. Šmidravydra

Hotovo. Šmytec. Šmidravydra. Je konec. Konec pakoběhů, hltání kilometrů, nočních běhů, pivních dálkoběhů a jiných šíleností. Jasně že ne navždy, ale určitě aspoň na měsíc. Příští sobotu mě čeká Ultrabalaton, před tím a hlavně dlouho po tom samé recovery. Bylo už taky na čase. Pro příště vím, že příprava mi stačí kratší než 30 týdnů. Očekávání nemám zrovna skromná - ne tedy, že bych začal myslet na umístění - ale snad by to tentokrát mohlo méně bolet. Jojo, bolestýnek ve mně je a dobře vím, kolik neuronů v mozku zničím a jak se mi pak bude chodit ...

Na UB bude dusno ...
Jsem tedy zvědavý, jak jsem se na Ultrabalaton připravil. Jestli byla příprava úspěšná a správná poznám už v sobotu a definitivně budu vědět v neděli po doběhu (doběhnu-li tedy). Na UBéčku hlásí jasno a 27°C, což bude pěkná soda, protože jsem si moc horkých běhů neužil a při pouhém pobytu v 25°C na slunci mi moc dobře není. Taky mě v propozicích překvapila informace, že hrozí okamžitá diskvalifikace za přebíhání na červenou. Jednak mě znepokojuje zpráva o funkčních semaforech na trati, a hlavně nevím, jak ovládnu svůj instinkt získaný při industriálních bězích. Mnozí o mně vědí, že v provozu se jako běžec orientuji podle vzdálenosti a rychlosti pohybu vozidel, nikoliv podle dopravních značek. Jako městský běžec bych dodržováním předpisů strávil polovinu svého tréninkového času na přechodech a křižovatkách.


Mám přidělené číslo: z Athén vyběhnu se 189
Ultrabalaton je sice můj vrchol jara, ale pořád generálkou před akcí číslo 1 - podzimním Spartathlonem. Těším se na změnu a na to, jak se po krátkém měsíčním odpočinku začnu připravovat na podzim: zařadím běhy v horku přes poledne a budu měřit, kolik spotřebuji tekutin za hodinu, za kilometr, taky chci zařadit schody a kopce. Možná se mi tím i vyřeší svalové problémy, přece jen jsem jednostranně 6 měsíců běhal samé roviny.

Protože jsem se dlouho nedostal k žádnému zápisku, tak jen krátce, co se událo v dubnu: jednou větou lze duben shrnout jako měsíc ve znamení "zvýšeného pracovního úsilí a nečekaných povinností, často krkolomně provázený snahou o "regeneraci" po švýcarském tankodromu". Možná jsem měl něco trochu vypustit a regenerace by byla o pár týdnů kratší. Ony už se ty mé pasivně-konzistentní (pako) běhy občas přetransformovaly v magorské běhy, jednou jsem přišel z práce pozdě večer domů a s čelovkou na hlavě usnul. Ráno jsem se pak probudil před šestou napůl oblečený, napůl zutý a vyrazil v dešti znovu šlapat vinohradské chodníky ...

Po cyklistech prý budou
na C2H5O kontrolovat i běžce? 
Přesto mám pocit, jako kdybych v dubnu ani neběhal, protože polovinu měsíčního objemu tvoří 24H a ozdravný pobyt naordinovaný a absolvovaný společně s přáteli z HCiTB; chlapci už se ve svých zápiscích vypsali dost a dost a já vhodný okamžik kvůli práci prošvihl, ale vzpomínky stejně zůstávají. Nezapomenutelná akce od nástupu do busu, páteční oslavu a samozřejmě taky běh z Hrádku do Hřenska. Po téhle zkušenosti jsem definitivně rozhodnutý užít si letos v prosinci Pražskou 100.

Květen byl zatím pracovně podobný jako duben, s tím, že jsem si jej zpestřil poznávacím během po Lublani, kam jsem přijel po půlnoci na pár hodin. S Honzou L. a Pavlem F. jsme pak taky vezli Honzu na PIMu s RWTTC.

Honza dává interview, s osobákem a s námi vodiči 
Tolik jenom v bodech ...  Jdu pokračovat s balením a přípravou drop-bagů, je to pro mě pořád něco nového, jako kdybych si při tom procházel celou trasu. Zatím jediné DB jsem si připravoval na 100M, teď využiju všech 5 možností a dám si věci na 45-78-128-144-189 km. Klubová mantra iTB sice říká, že "co nemáš - nepotřebuješ", ale mně to stejně nedá. Držím se pokorně při zemi a hesla, že "co máš = to (zaručeně) nepotřebuješ", protože vím, že to platí i obráceně. Takže si třeba do drop-bagu dávám bundu, abych tím zahnal mráz, kolu, kdyby náhodou na občerstvovačce došla, anebo náhradní boty, abych zahnal případný problém s těmi, ve kterých nakonec poběžím.


Kilometráže v dubnu a v květnu

24 hodin helvétskou industriální divočinou

Tak schválně, co je nejdůležitější pro osobák? Zbytečnější otázku jsem si nikdy nepoložil; je to přece dobrá příprava, ne? A taky správně načasovaná forma a zdraví, ideální počasí, atd ... ale co závod samotný? Je to tak banální, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale už jsem na to přišel, takže přikládám trochu zkušeností ... 

Žádný extrémismus, ale mrazivé
ráno u Ženevského jezera
Jako by toho nebylo dost. Běžím na neuvěřitelně blbém okruhu 90. kolečko a nad ránem si začne mrznout. Z říčky proti mně vane vlhká zima a na trávě se tvoří zmrzlá jinovatka. Fuj! Honza situaci řeší převlékáním, něco nesrozumitelně mumlá a vypadá, jako kdyby se chystal vlézt do ponožky celý. Za chvíli mu pořadatelé, respektive jejich čipy, nenaměří 4 okruhy, a protože se navíc s nikým nedomluví (zde se mluví francouzsky), tak ho to úplně chudáka zdeptá. Já jsem si převlíkání nechtěl připustit, radši se zahřeju pohybem. Do suchého jsem šel motivačně za odměnu už o půlnoci, bylo mi pak chvíli jako v peřince, měl jsem za sebou pěkných 124km podle plánu a těšil jsem se, že i přes všechny nepřízně osudu bych se do té stovky v druhé půlce mohl dostat. O 6 hodin později už byla situace jiná ...



V pozadí pás bažinatý,
po tmě nebylo snadné se mu vyhnout
Nad ránem jsem musel vyměnit zdroj v čelovce a neviděl dál než na 3-4 metry, navíc světlo z "neoriginálního" zdroje energie nesvítilo tak silně, aby byly vidět tvary na povrchu. Takže k nepříjemnému šlapání do prázdna jsem navíc začal zakopávat o vystouplé kameny či drny. Na výběr jich bylo dost a dost a zapamatovat se všechny nedaly. Každý krok byl doprovázený otazníkem, jestli při další kolizi nepoletím po hlavě do řeky. Taky jsem si kladl otázku, jak dlouho tohle zvládnu? Psychicky jsem to dával velmi dobře, ale nohy po 18 hodinách žádnou radost neprojevovaly. Od šesté ráno se unavené úpony kolem kolen stahovaly tak silně, že každý krok byl už velmi bolestivý i na rovném povrchu.

Tak na který kamínek to bude teď?
Kolem 6:30 jsem se rozhodl trvale přejít do chůze. Kolena sice bolela při chůzi více, ale nechtěl jsem za žádnou cenu riskovat zranění. Také jsem si uvědomoval, že jsem ještě před pár dny měl střevní virozu a teplotu a poslední týden jsem toho moc nesnědl ani nevypil. Ještě jsem chvíli zvažoval, že půjdu na osobák 211-214km (původně jsem si myslel na 220), ale za cenu většího zranění bych z toho radost neměl. Dal jsem si nakonec cíl dojít 200km a hezky potrénovat trpělivost a dlouhou chůzi na další velké akce tohoto roku. Honza je kamarád a přidal se, v džínách a vysprchovaný odchodil se mnou určitě 20km, navíc neztrácel dobrou náladu, ani když už klesl z druhého místa. Nesmím ale zapomenout, že dobrou náladu měl už večer před tím v Curychu, kde plnil alkoholově-referentskou roli someliéra a degustoval červené víno až do úplného padnutí. To už jsem ale skoro na konci a vypravuji od půlky, takže se musím vrátit zpátky na začátek příjezdu do Villeneuve.

To není cesta v Bosně, ale asfalt jen pár
desítek metrů od Ženevského jezera
Rád se s trasou jakéhokoliv závodu seznámím dopředu, fantazíruji a představuji si, co tam asi budu v kterou chvíli prožívat. Při obhlídce 1764m dlouhého okruhu večer před závodem jsem viděl, že to je průser. Původně avizovaná 2118m dlouhá trasa (na kterou jsme se přihlásili) vedla většinou po asfaltu a hliněné, hladké, široké cestě. Pár dní před závodem nám Lulu (pořadatel) napsal, že okruh bude jiný. Už na Google Maps jsem měl pochybnosti, ale snímky zde bývají zastaralé. Skutečnost předčila veškerá očekávání ... okruh se skládal ze: 100m hladkého asfaltu, 600m výrazně děravého záplatovaného asfaltu s loužemi, 1x seběh 1,5m z kopce na 2 metrech s travnatým mokrým podkladem, který pokračoval 400m po stezce dál (schované drny, kameny, koňské a psí výkaly), kde jej na 250 metrech vystřídal příjezd ke stavbě vytvořený pásy bagrů. Na zbytku byl štěrk a jako třešnička na dortu kamenito-bahnitý úsek, který měl občas zálusk sundavat botu. (Na ten jsem zapomněl snad pokaždé!) Kdybych chtěl najít tak rozmanitý terén, jsem si jistý, že ho nikdy nenajdu!

Naštěstí je s Honzou vždycky neskutečně dobrá nálada, a to přes jakoukoliv nepřízeň osudu. Jeho nezničitelný optimismus je nakažlivý. Při cvičném pobíhání po okruhu glosoval dálniční viadukt jako výbornou volbu pro osobák, přece v Praze běhám na Průmyslové to samé, ne? Hotýlek, ve kterém jsme přespali, patřil dámě, která vypadala jako záporačka z nějakého staršího francouzského filmu, a která si nás ještě více podezíravě prohlížela, když jsem odmítl zaplatit o 20EUR víc za pokoj s oddělenými postelemi. Na to, jak jsem byl nervozní poslední týden, se mi spalo dobře - většina "last minute rituálů" před závodem už proběhla a cítil jsem se dobře. Když si vymyslím nějaké oblbovací mechanismy na týden před závodem, tak nepochybuji o tom, že se mne vyhnou příště i nepříjemné psychosomatické virózy. Na start jsme dorazili v klidu a s hodinovým předstihem, rozbalili si stolek s věcmi a pozorovali pár pořadatelů, kteří už se pomalu také trousili ... Mám pro tuhle ležérnost slabost :-)

2x iTB na čele závodu (17:55)
Začátek jsem rozběhl svižně a plán se mi podařilo držet vlastně až do rozhodnutí pustit se pokusu o osobák, tedy do 18. hodiny závodu. V tu chvíli jsem měl téměř 170km, což bylo o 8km více než v létě v Kladně a za normálních okolností by to vypadalo slibně. Nebyl bych objektivní, kdybych neuvedl, že kromě zmíněných "maličkostí" se pořadatelé moc snažili a byli na nás běžce moc milí. Věřím, že se z chyb pro příště poučí.

Co si z toho všeho vzít do budoucna? Vítězství je vždycky zážitek a výkonu přes 200km (201.127 km) si vážím. Osobáček na 24H je reálný a 220km by za ideálních podmínek šlo uběhnout. Forma byla nastavena skvěle, ale musím se naučit zpracovat stres posledních 10 dní před startem. Pokud se mi to povede, nemusím se bát ani obou vysněných závodů tohoto roku: Ultrabalathonu a Spartathlonu. Dokončit takový double v jednom roce by byla velká bomba. Z vlastních chyb se máme poučit, a tahle zkušenost byla a bude k nezaplacení. Úplně nejdůležitější bude příště vybrat si ten nevhodnější závod.




Punková forma vyhlašování



Honzův blog: 24h ve Švýcarsku .. aneb když se pere zavoďák s punkerem:)

fotky: H12 a F. Vautrin