Spartathlon, verze 2019: Já + On

Úvod

Kousek před Korinthem
(... a evidentně vytrácející se pohoda)
Následující řádky se mi nepíšou snadno. Zklamání z mého prvního DNF a navíc v závodě, na který jsem se chystal 3 dlouhé a náročné měsíce, je velké. Nemusel bych se v příčinách mého zdravotního krachu přehrabovat, pokud se ale na svém blogu dělím o zkušenosti pozitivní a radostné, nebylo by správné se nepodělit o záležitosti smutné a bolestné. S týdenním odstupem jsem teprve pochopil, že stačilo málo a moje čtvrtá účast na Spartathlonu nemusela skončit pouhým DNF, ale klidně i RIP. Smysl textu vidím také v edukaci, třeba následující řádky zastaví moudřejší běžce (nejen ultramaratonce) dříve, než se přiblíží na hranu totálního kolapsu. Přesně to se totiž povedlo mně. 

Hypertenze a ultra

Hraničním vyšším krevním tlakem trpím asi od 40 let, odmala navíc s úspěchem omdlévám v přeplněných autobusech, špatně snáším vysokou nadmořskou výšku, trpíval jsem na migrény, po dobězích mívám 2-3 hodinový kolaps atd. Je toho dost na to, aby člověk byl hodně obezřetný, proto nepodceňuji kontroly, na které chodím jednou ročně. Bohužel jsem letos absolvoval kontrolu nikoliv v lednu, ale 4 dny před startem a vyšetření odhalilo krevní tlak podstatně vyšší, než byly dosavadní hraniční hodnoty. Do mé mikrobubliny jsem si tak na poslední chvíli nepřibalil rýmičku jako před dvěma lety, ale problém zákeřnější, protože pocitově neznatelný, a fatálnější, protože může jít o život. Přesto všechno jsem si říkal, pokud s tím běhám už delší dobu, tak to přes Spartathlon vydrží a budu vše řešit po návratu. Chyba!

Já + ON

Z technického meetingu ...
Z Athén jsem vyběhl s pokorou, ale také s ambicemi, vždyť jsem tady počtvrté a připravený ze všech startů naprosto nejlépe. Mezičasů loňského roku jsem se držel bez větších potíží až do Korintu (81.km) a s velkou úlevou jsem zjistil, jak příjemně a rychle mi utekla první třetina. Z Korintu si dám za chůze těstoviny, pozdravím se s českým doprovodným týmem a běžím dál. Idylka se vzápětí začíná radikálně měnit v nečekané komplikace; přešel jsem do chůze, protože zadýchání je příliš velké a pořád sto mil přede mnou. Opět se rozbíhám, ale po pár metrech mne dýchání opět nutí chodit. Netrvá to dlouho a zadýchaný jsem i při chůzi, nohy začínají dřevěnět a přidává se bolest zad. Bolest zad se stupňuje a v dalších desítkách minut mi téměř nedovolí běžet ... chodím v předklonu. Takto uběhnou 2-3 hodiny kdy urazím 20-25km, ale žádná změna k lepšímu nenastává, navíc si nemohu nevšimnout, že se mne na každém C/P ptají, zda jsem v pořádku? Chůze po silnici připomíná flámem zmoženého opilce nad ránem, přesto mozek zcela popírá realitu a drží se původní strategie vyčkat do večerních hodin a do kopců, kde jak doufá, se snad před sluncem lépe schová. Ultramaratonská parafráze na slavný Moraviův román Já+On s alternativní hlavní rolí, kterou tentokrát nehraje penis, ale On = Mozek. Zcela zacyklený a posedlý vůlí a touhou jít vpřed. To ne JÁ ... to ON! Vůbec ty dlouhé desítky minut netuším, že se pohybuji zcela mimo realitu, a už je možná pozdě na to beztrestně zastavit.

Na 108. km (těsně za 30. C/P) cítím, že mne ON opouští, že se na to vykašle. Ukáže mi dlouhej nos a já se skácím na zem. Chvilkový blackout, než zase naskočí moje já, které vnímá obličeje sklánějících se běžců. Stav to byl svým způsobem nepříjemně příjemný, skoro až vysvobozující. S omluvou na jazyku mlčím a radši se v té trapné situaci moc nerýpu, jen já totiž tuším, že za to nemůžu JÁ, ale to ON! To ON - posedlý touhou jít vpřed - mně nedal odpočinout!

Poznámka: určitě nepatřím k těm, co se bezhlavě ženou za výsledkem a nehledí přitom na zdraví, nejsem ani příliš ambiciozní. Vždy jsem se pozoroval a bál se o zdraví, i při svých nejlepších výkonech jsem nikdy v závěru netlačil úplně na pilu, spíš jsem závěry z opatrnosti vypouštěl. Popisovanou totální sebedestrukci připisuji tomu, že s celým tělem mi "odešel" i mozek neschopný jednoduchého rozumového výkonu (a nahradil jej ON, mně cizí, pouhou vůlí posedlý magor). Vrátím se k tomu dále ...

Happy End
Štěstím bez sebe, že opouštím korintskou
Patologii (ΠΑΘΟΛΟΓΙΚΗ na modré ceduli)

Následovalo definitivní vysvobození: sběrný autobus, proleželé asi dvě hodiny na sběrném C/P a převoz do korintské nemocnice. Pak mám okno ... velmi dlouhé okno - dlouhých 8 hodin si nepamatuji vůbec nic - stav "mimo" byl tak hluboký, že si nepamatuju ani CT vyšetření hlavy. Probudím se na pokoji vedle chroptícího staršího muže, stará se o nás zdravotní sestra, která je přítomná u obou lůžek celou noc. Pochopil jsem, že jsem na JIPu, do žil mi kapou infuse.

Co se tedy stalo? Laicky řečeno vše nasvědčuje tomu, že jsem kvůli vysokému krevnímu tlaku zhruba v Korinthu začal mít otok plic. Edém plic bránil dýchání, okysličování a tělo mířilo do akutního fyzického kolapsu. V tuhle chvíli ještě stále doufám, že jsem neprodělal infarkt.

Pozoruhodné a poučné je, že ON nedovolil, abych za celé 2-3 hodiny vyhodnotil situaci jako kritickou a neúnosnou, právě naopak si jel svůj ultra prográmek, na který se pochopitelně tak těšil. Ve chvíli, kdy mi zdřevěněly nohy, zdřevěněl i mozek, a ON mě zcela ovládl.

Pravé řecké dobrodružství

Czech Spartathlon Team - odlehčená verze 2019,
přivolaní policajti nás nedoběhli  
Každá organizovaná akce v Řecku je menší dobrodružství. Pokud při této akci vybočíte z mantinelů pořadatelů, musíte počítat s dobrodružstvím mimořádným. A tak s prvním proloupnutím oka se mi začaly nad ránem honit hlavou různé myšlenky: proč mám na sobě ty divné bílé kalhoty s infantilním vzorkem? A v igelitu běžecké smrduté hadry? ... hm. Takže nemám telefon, doklady, ani peníze. A vůbec netuším v jakém jsem městě a jestli někdo z české výpravy ví, že tu jsem ... pochopitelně: nikdo o mně nevěděl. Vůbec nikdo o mně dlouhých 18 hodin od posledního check pointu nevěděl. Situace začíná být svízelnější, když zjistím, že mě na reverz pustí, ale pořadatelé na mne zapomněli a moc se jim pro mne 180km ze Sparty nechce. Naštěstí se o mne zajímají mí zachránci a osvoboditelé Petr Tchabba a Martin Plachý. Dan už je nějakou chvíli jako support nepotřebuje a odpoledne se objevují ve dveřích oddělení. Nemůžu uvěřit vlastním očím, ale takového štěstí bych si zcela určitě letos neužil ani u Leonidase!

Epilog

Nyní ještě odpočívám a čekám na další vyšetření. Snad dopadnou dobře. K podobnému maléru anebo dokonce infarktu se nemusíte nutně dopracovat přes enormní zátěž a vysoké tepy. Dokonce ani zdravý rozum vám neporadí a může být k ničemu. Stoprocentně budu muset do smrti zobat prášky na tlak a zároveň si tlak hlídat. Doufám, že s nějakým měřičem brzy přijde Garmin.

Z letošního podzimního dvojboje nezbyl kámen na kameni. Do Albi se přesto chystám a budu se snažit být platný jako doprovod, doufám, že pomůžu ostatním ke skvělým výkonům. Moje další běžecké plány zůstávají touto vynucenou pauzou odložené na neurčito.

Spartathlon 2019: špetka předstartovní nostalgie

Když jsem poprvé odjel na Spartathlon, vůbec by mě nenapadlo, že se do Řecka ještě někdy vrátím. Dokonce jsem tehdy doma neuváženě prohlásil, že to bylo poprvé a naposledy. Rok s rokem se sešel a já se vrátil, a pak ještě jednou a teď jedu počtvrté. Na žádné jiné ultra se prý tolik lidí nevrací. Člověk si pamatuje jen to dobré a pozitivní. Na negativní věci se zapomíná, třeba že čas plyne v Řecku jinak než ve střední Evropě a na všechno zde dlouho čekáte. To všechno kompenzuje neskutečná otevřenost Řeků a velkorysost pořadatelů. Vím, že až jednou do Athén opravdu nepojedu, tak budu smutný a obrečím to ...

Každý ročník byl zatím jiný a ani ten letošní nebude výjimkou.
2016: "Radku, ty vole, třetí??"

2016: V roce 2016 jsem neřešil výsledek, šlo mi pouze naplnit očekávání přátel z iThinkbeer - kteří se mi na výlet do Řecka složili k narozeninám - a doběhnout. Bylo horko, poctivě jsem ukrajoval kilometry a dokonce jsem se 8km před cílem u pumpy převlékal do klubového dresu. A Radek doběhl třetí a vítal mě v cíli. Byl to můj první, nejemotivnější a nejkrásnější ročník, ten nic nepřekoná.

2017: O rok později bylo úplně nejideálnější počasí v historii závodu, padla spousta osobáků a přijel jsem s ambicemi zaběhnout pod 30 hodin. Bohužel jsem dva dny před startem dostal chřipku a dokončil jsem opatrně, abych se příliš nezruinoval. (Tady jsem se také nad ránem převlékl, ale shodou špatných okolností do dámského repre-trička)


Czech Spartathlon Team (verze 2017)
2018: Vloni se nám do cesty postavil hurikán Zorba, se kterým jsem se potkal na posledních kilometrech, kdy mi házel do cesty větve a poslal mi naproti půlmetrovou povodeň. Na vylidněném náměstí se mi klaněly palmy ohnuté až k zemi a promáčený až na kost jsem dokráčel k soše. Celý loňský ročník byl úprk. Snaha utéct před Zorbou do sucha a tepla. Byla to tak silná motivace, že jsem zaběhl o 4 hodiny lépe než v letech předchozích.

2019: Letos tedy jedu počtvrté a jsem zvědavý, jaké překvapení nás čeká letos. Zatím to vypadá na velké horko.

2018: Zorba, já a tři Sparťani
S blížícím se startem jsem čím dál nervóznější. Spadne to ze mne až budu sedět v letadle a až se uvidím s ostatními, už to dobře znám. V pátek kolem osmé hodiny, až seběhneme z dálnice a přestanou nás míjet auta směřující z Athén do Korintu, bude ještě klidněji. Není to nic nového, vždyť poběžím 200+ závod už podesáté!

S jakým plánem odletím? Troufnu si říct, že jsem nejlépe připravený ze všech ročníků a nestane-li se něco nečekaného, tak věřím v lepší výsledek než vloni. Celá příprava probíhala bez přerušení a skvěle se cítím i nyní, byť jsem zase o rok starší. Pokud to půjde, rozběhnu se podobně jako v dubnu na UMS: maraton kolem 3.5 hodiny, stovku zkusím za 9 hodin a v kopcích se uvidí ... Od 120.km je to v podstatě nahoru dolů, tam se teprve začíná rozhodovat.

Plán A, ten by měl být vždy z říše snů. Áčko je tedy vylepšit jak umístění (14.) tak i čas (26:47 hod) z roku 2018
Plán B = buď vylepšit umístění anebo čas
Plán C: na 247km se může přihodit cokoliv a dokončený Spartathlon se vždy počítá ... plán C je prosté dokončení v limitu (36 hodin)

Takže ... teď si definitivně uzavírám pomyslný zip do své bubliny a rozepnu ho zase až o víkendu. Kromě předzávodní nervozity mě svírá i nostalgie ... kdo ví, jestli nejedu na Spartathlon naposledy.

Přeji všem hezký zbytek týdne, pokud budete mít čas a chuť se třeba jen občas podívat, jak se nám v tom řeckém horku daří, tak odkaz bude určitě na www.spartathlon.gr, anebo na FB stránkách Spartahtlonu.

Velký a krásný ultramaratonský svátek začíná a já jsem šťastný a spokojený, že budu součástí Czech Spartathlon Teamu.

Rozběhané léto

Dle některých teorií s klesajícím IQ stoupá kvalita života :-)
Dlouho jsem na blog nic nenapsal, i když to neznamená, že by nebylo co zaznamenávat, spíše naopak. Ono také co pořád psát o běhání, zdánlivě je totiž vše pořád stejné a dokola se opakující, pravá, levá .... Některé věci zase rychle pominou, třeba že jsem počtem km oběhl zeměkouli na rovníku (40 075km) - 3. června po necelých 9-i letech. Jenže s tímhle tématem mne ve stejné chvíli předběhla Jitka a zase tak zajímavé číslo to není, stačí to přesně na tuhle jednu větu. Spíš jsem líný anebo neschopný vymyslet jakýkoliv text. Na vině je snad známá úměra mezi naběhanými kilometry a klesajícím IQ, proto je pro mne obtížné cokoliv sesmolit. Tak tedy alespoň v několika bodech zaznamenám pár událostí a novinek, které provázejí mé běžecké léto 2019.

V červnu jsme si s Pavlem Markem střihli Krakonošku a navázali tak na předloňské Baroko, které jsme prokecali a příjemně nám to oběma utíkalo. Znovu jsem si uvědomil (a musím si to poznamenat, abych nezapomněl), že kopce a trail prostě běhat nemám. Zatímco první asfaltová polovina K100 byla vcelku snadno zvládnutelná a do kopců se pomalé tempo očekává, směrem po hlavě dolů a na rovině po kamenech jsem prostě lůzr nad lůzry. Neschopnost trefit se došlapem tam kam chci, udržet rovnováhu těla a neschopnost běhu z kopce, mě odsuzuje k doživotnímu poskakování po kulturním povrchu, navíc v nízkých nadmořských výškách a vodorovně. Kromě toho nejsem schopný srovnat si krevní tlak vlastní vůlí při rychlejším přesunu z kopce dolů - hlava se mi motala a migréna nastupovala v Karpaczi úplně stejně jako v Křižanech po seběhu z Ještědu. V obou případech šlo o sestup -500 metrů za 25-30 minut. Mimochodem, na Ještěd se před Spartathlonem chystám potřetí, oblíbil jsem si 15km stoupání z Žibřidic (345 m.n.m.) až na vrcholek (1010 m.n.m.), vybíhal jsem tady už kdysi dávno, když jsem se chystal na první maratony. Charakter ještědského stoupání od Křižan mi hodně připomíná Sangas (1100 m.) na 160. kilometru, tedy není co zkazit.

Dobrovolné mučící předměty v 21. století
Zpátky ještě před Krakonošku: téměř ihned po UMS jsem se vrátil do tréninkového kolotoče, který nabírá parametrů centrifugy. Oldismus jsem dávno překonal a jako ultra-olda jsem hned v květnu bezprostředně po UMS vyzkoušel, jak rychle se dokážu vrátit do tréninku a zregenerovat. Bude se mi to hodit 28 dní po Spartathlonu, kdy poběžím 24h MS v Albi. Doufám, že jsem si to někde napsal, protože v paměti mi zůstalo, že pro rychlou regeneraci se nemá pít pivo ani víno. A to teda půjde v Řecku, kde se stoly pod jídlem a pitím na recepcích prohýbají, dost těžko.

K tréninku ...

Připravuji se po čtvrté na Spartathlon a na třetí repre akci najednou. Objemy kilometrové a hodinové mám nastavené už na samé hraně co ještě hlava a tělo snese. V 13-týdenní závěrečné přípravě kopíruji osvědčenou (tehdy narychlo sestavenou) přípravu na UMS s trochu navýšenými objemy s vynucenou změnou 3/4. týden: 148-143-108-204-153-163-159-140-170-170-170-95-SP. Na rozdíl od minulých let a mých ultra začátků kladu důraz na rozmanitost tréninku: střídám easy běhy s rychlejšími běhy, intervaly, tempy, schody, ultraběhy, již zmíněným Ještědem, v různých délkách a modifikacích. Sleduji týdenní objem: o víkendu běhám už pět let 2x B2B (30+) a detailní plán v dalších dnech přizpůsobuji časovým možnostem, nicméně běhám téměř denně. O intenzitě tréninku se nerozhoduji dopředu, ale až po 4-8 km běhu, podle aktuálního pocitu. Aby toho nebylo málo, 5x týdně trápím tělo 30 minut posilováním a protahováním, saunuju se a chodím se vyřvat (bolestí) ke Karlovi (... K. je masér). Musím sám sobě přiznat, že nemládnu, takže udržet tělo v kondici je čím dál obtížnější. Ty tři zbývající týdny v této zátěži a dva závody ještě vydržím, ale dost se těším, až bude listopad. Sezóna rozehraná na tři závody a 12 měsíců přípravy je pěkná šílenost.

Od Polaru zase zpátky ke Garminům (FR945) ...
Polar je výborný, ale  FR945 je milášek
No a co dělám, když zrovna neběhám? Sleduji jak běhají kamarádi a jsou to často pěkné nervy ... Radkovi jsem v květnu jako support na Ultrabalatonu štěstí nepřinesl, ale byl to můj obrovský zážitek a zkušenost. Honza je už téměř na konci své letošní dramatické tetralogie s názvem Grand Slam.  Zatím nás svými doběhy těsně před limitem drží pěkně v napětí. Nervy to jsou šílené. Jitka běžela po dvou letech naší přípravy krásně a rychle GGUT110, bohužel jí nepustila do poslední třetiny bouřka, přesto měla dvě hodiny náskok před limitem a byla na nejlepší cestě dokončit. Sledovat doběh Radky Churaňové na Kladně v jednom z nejlepších světových výkonů byl zážitek dechberoucí, a obrovskou radost mi na Sletišti udělal vítězstvím Pavel Marek, protože s námi pojede do Albi a bude to další velký společný (běžecký) mejdan. Pavlův výkon na Kladně (235.7km) je pro mě obrovsky inspirativní, protože ukázal, že takhle skvěle lze 24hodinovku zaběhnout i v tomhle věku ... jako sorry Pavle :-)

Spartathlon je v mé hlavě čím dál více, bude těžké zopakovat loňský výsledek, stejně těžké bude ještě dokončit ve zdraví docela náročnou přípravu. K plánům na Spartathlon se vrátím před samotným závodem, teď jsem se chtěl protrápit pouze tímto zápiskem, jestli se tomu slohovému útvaru dá takto říct.