Rozhovor: L'ultra è nei tuoi piedi, ma la vittoria è nella tua testa / Ultra is in your feet, but the winning is in your head

... ano, to jsem opravdu řekl i když vím, že to (1) není originální a (2) není tak úplně pravda.   

Sportovní psycholog Matteo Simone mi poslal 18 otázek. Nejprve mi přišlo, že odpovědi na ně budou lehké a jasné, pak jsem se do nich zamotával a zamotával a nakonec jsem byl po několika dnech škrtání a přepisování rád, že to mám z krku. Uložím si to sem na blog, abych si pamatoval, že mám vždy dobře vážit slova.

Na sociálních sítích to někdy vypadá, že o ultra dnes může rozumovat každý, kdo má obě nohy a aspoň jednu přihlášku na závod. Mám už něco ultraběhů za sebou a každá nová zkušenost mě se vší pokorou přinutí ohnout anebo i změnit názor. Dobře vím, že je nemožné cokoliv generalizovat. 

Mimochodem, to je na tom našem ultraběhání jedna z nejhezčích věcí: že se mu věnuje nesourodá komunita lidí a k cíli může dojít každý svobodně po svém. Tak tedy: 

Petr Válek: L'ultra è nei tuoi piedi, ma la vittoria è nella tua testa 

(nejprve je text s komentářem Mattea v italštině, pod tím pak následují mé původní odpovědi v angličtině, za korekturu děkuju Jitce). 

    



Jak jsme kalili stříbro a mlčeli celé září

Radce i Kamberákovi patří můj obrovský dík!
Support jsem měl na jedničku s hvězdičkou!

Má smysl jezdit pořád na Spartathlon? 

Zásadní otázka, kterou si pokládám už sedm let! Nic na světě není perfektní a Spartathlon má k dokonalosti daleko. Navíc díky němu mám nejen já, ale i moje rodina zkažené celé září. Marně hledám vysvětlení proč do tohoto vlaku pokaždé znovu nastoupím, když mi to vlastně není příjemné. Pokusím se odpověď najít znovu a půjdu na to trochu jinak, abych došel k upřímné a pravdivé odpovědi. 

Nebudu si nic nalhávat, ale pocity měsíc před závodem jsou hrozné. Spartathlon vyjde jak polovina rodinné dovolené, je to určitý závazek, a jak se start kvapem blíží, mění se fáze strachu ve fázi odevzdání, v Korintu pak přichází i určitě úleva a doběhnu-li do Sparty, tak totální katarze: 

(1-STRACH) poslední týdny před Spartathlonem jsou nejhorší a naprosto je nesnáším (pokud mě nesnáší i okolí, tak se vůbec nedivím), únava velká, virózy řádí úplně všude, práce nad hlavu, každý den mě už čeká jen monotónní dřina a stres

(2-ODEVZDANOST) v pátek ráno pod Akropolí si slibuji, že tohle mě nebaví, nezajímá a absolvuju to úplně naposledy

(3-DNO) o chvíli později se dusím desítky kilometrů po dálnici a kolem chemiček, nadávám a nesnáším to tu ještě víc

(4-NADĚJE) jako zázrakem vypustím otrávenou duši v rozpáleném Korintu a trochu mě to začne i bavit

(5-SVĚTLO NA KONCI TUNELU) kutálím se dolů kamením po kozí stezce, všechno bolí, ale je to supr

(6-LOL FÁZE) nakonec se sám ze sebe (a trapně) dojmu ve Spartě, bylo to fajn, nic nebolí, vše odpuštěno, sláva Spartathlonu! 

A to je přesně ono: doběhnu do cíle, oddychnu si, spadne to ze mě s tím, že to už bylo naspoledy, přijedu domů a zapomenu na všechno ošklivý, projdu si jen tak termínovku a zjistím, že stejně nic lepšího na mě v běžeckém kalendáři nečeká. Spartathlon je nejvíc, prostě ho miluju i nesnáším zároveň, ale to je tak všechno co s tím dokážu udělat. 

Spartathlon by v mnoha směrech obtížně snesl srovnání s organizačně vymazlenými akcemi u nás, v Německu, ve Francii a jinde ve světě, nebýt toho, co ostatním závodům chybí: tradice, atmosféra, příběh a snad i "duše". A taky možnost pobýt na jednom místě šest dní s dalšími ultraběžci. Tradici a atmosféru vybudovala za čtyřicet let hrstka nadšených pořadatelů společně s bandou ultramaratonců z celého světa. Závod se prezentuje jako amatérský, má jednoduchá pravidla, není snadné se na něj kvalifikovat, nenarazíte na žádné odměny a neotravuje vás komerční humbuk. Tím vším je celá ta několikadenní atmosféra jiná, osobní, přátelská, vřelá a naprosto pohlcující. Navíc, málokdy se v cizině cítím dobře a hrdě jako Čech: Czech Spartathlon Team je prostě dobrá značka a už několik let znamená obměňující se partu lidí kolem Radka, který tu dokázal jak z pohledu nás ostatních, tak i historie samotného závodu nemožné. Běžel jsem dost krásných závodů na to, abych měl nějaké srovnání, ale genius loci nesoucí se nad celou trasou do Sparty a nad celým tímhle ultra-společenstvem je prostě jedinečný.

Chladím vzduchem, jak to jen jde

Ještě tři dny po návratu jsem tvrdil, že to bylo popáté a naposledy. Čtvrtý den jsem po třech pivech otočil o 180° a s plnou rozhodností říkám .... času je dost, ještě nevím a uvidím!

Od Akropole (0.km) do Korintu (80.km): a na co myslíš, když běžíš?

Oblíbená otázka z okruhu neběhajících přátel, na kterou odpovídám, že většinou při běhu nemyslím na nic, ale občas mě z ničeho nic napadne něco chytrého. Tentokrát jsem už po startu v Athénách měl o čem přemýšlet: proč mě tlačí boty na špičce a dřou na patě, když mám vše stovky, tisíce kilometrů vyzkoušené? Proč se od začátku září přehřívám a potím násobně víc než v horkém létě? Je to skličující a v pořádku to není. Přitom příprava byla naprosto skvělá! Až na to, že čtrnáct dní před odletem do Řecka se objevil nejdřív covid v práci, o tři dny později doma. V panice jsem popadl několik párů ponožek, triček, dva páry běžeckého oblečení a vypadl z domova. Druhý den jsem se s respirátorem na obličeji scházel s dětmi na procházce po Hradě a připadal si jak odloučená hlava rodiny. Dlouhých deset dní paranoidního strachu, že něco před startem chytím. Letos byla ta oběť pro všechny velká, a to byl hlavní důvod si říkat, že na Spartathlon jedu naposledy, že tohle nemám zapotřebí ... Vybíháme po dálnici ven z Athén, tempo volím opatrné, protože mi příliš brzy tuhnou nohy, začíná vedro, boty tlačí dál a ze mě leje pot. 

Těsně pod vrcholem

Preventivně se krmím solnými tabletami, zakusuju je hořčíkem, na maratonu se poprvé převlíkám od pasu nahoru. Je skvělé, že na tohle tu mám Radku s Kamberákem, takhle se to i s osušením dá zvládnout za něco přes minutu. I tak průměrné tempo klesne o pár sekund, což je k naštvání, ale nic to neznamená, do cíle je ještě hodně daleko. Nohy časem začínají bolet normálně, tedy úměrně překonané vzdálenosti. Kopec před Korintem zvládám svižně vyběhnout téměř celý a mám třetinu závodu za sebou. Šlo to rychle a kromě otlačených pat a bolavých palců, které se snažím v botě držet pokrčené, mě nic moc netrápí. Vdechnu tři lžičky těstovin a vybíhám, bohužel bez láhve s pitím. 

Já, pata, tři grácie a dva sparťanští úředníci

Z Korintu až za vrchol (161.km): nejhorší je smrt z vyděšení

Banální chyba, ale vracet se těch osmdesát metrů nechci, za čtyři kiláky se napiju, to zvládnu. Zvládnu to s vypětím všech sil, občerstvovačka číslo 23 na dohled, slunce neúprosně pálí, sucho v puse a mně se motá hlava tak, že radši ke stanici dojdu. Pak už si všichni dáváme pozor, abych nic nezapomněl, hlavně na pití a brýle. Probíhám místy, kde jsem před třemi roky už jenom šel, částečně v bezvědomí, protože si na nic moc nepamatuju, a vůbec mi ve vzpomínkách není dobře. Taky horko nabírá na síle a musím zpomalovat, v prudších kopcích přecházet do chůze. Druhá třetina byla slabá, protože už cesta do Korintu mě stála více sil, než jsem počítal. Přitom zrovna na kopce jsem se snažil připravit co nejlépe. 

Pátek ráno, pod Akropolí
Přichází večer, přichází noc a tma, běžím pořád sám, od 120.km jsem viděl možná šest běžců. Ochladí se, ale ne moc, teplota je příjemná, takže už do sebe nemusím ládovat tak velké množství solných tablet a tekutin. Vyškrábu se nahoru na kopec, ani tady mi stoupání letos nevyšlo, mezi 143.-161.km jsem promrhal asi nejvíc času, ale lépe to v tu chvíli nešlo. U dálnice míjím Angličana, co mě na úpatí hory svižně předbíhal, dole vypadal svěže, nahoru to celé vyběhl, ale teď se motá a prosí mě o vodu. Totálně se vydal a netuším, jestli kluk nakonec dokončil. Možná jsem to tedy šel nakonec pragmaticky a zkušeně. Euforie na vrcholu je krátká, nefouká tu, je teplo, sundám bundu a řítím se krokem po ujíždějících kamenech a klouzavém prachu dolů. Pohled do údolí je zdrcující, bolet to bude hodně dlouho, nehty na nohou mi nadávají, a chytá mě migréna ... jedna, dvě, tři, možná pět silných vln, kdy se mi podlomí kolena bolestí a občas řvu a zaháním strašného démona ve vlastní hlavě. Těsně před asfaltkou, na konci 2,5 km klesání u vesnice zakufruju a vbíhám ke statku s kozama a příšerným hlídacím psem. Jsem z Řecka zvyklý na různé štěkající zrůdy, ale tenhle zmetek budí fakt hrůzu. Vidím občerstvovačku zdola, místo abych k ní přiběhl shora. Ach jo. Pouštím si navigaci, je to pravda, tak se vracím zpátky na trasu 400 metrů do kopce na cestu.

Od hory do Sparty (246.km) je cesta rychlá

Kdesi na cestě zpět ze Sparty do Athén 

Poslední třetina přede mnou a palce už konečně nebolí, asi jsem zlikvidoval zbylá nervová zakončení. Narozdíl od dvacetičtyřhodinovky tady můžete ovlivnit, za jak dlouho vám zazvoní zvonec a běhání bude konec. A to mě pohání a dodává sílu. Utěšovat se 85 km před cílem něčím podobným svědčí o velkém vyčerpání ducha. Běh mi taky pomáhá proti migréně, běžím pořád, a řekl bych, že běžím velmi dobře. Občerstvovačky utíkají jedna za druhou, třetí třetina závodu se mi povedla. Bohužel, ač jsem si letos věřil do kopců, nepovedly se mi ani v poslední části. Místo nástupu do dlouhého pětikilometrového stoupání na 200.km na mě přišla slabost a ochablost takového rozsahu, že jsem se sotva držel na nohách. Co teď? Usínat je normální dokud ale usíná hlava a ne celé tělo, navíc kolem projíždějících kamionů. Doplácal jsem se na občerstvovačku a proti všem mým zásadám si sedl. Byl to nejkritičtější okamžik. Napadlo mě požádat o kafe a polévku, položil si hlavu do daní a na moment usnul. Paní mě hned vzbudila, kopnul jsem do sebe instantní hrůzu a zalil ji kafem. V těle se mi rozlilo instantní horko a síla, vstal jsem, kus ještě šel, ale pak se rozběhl a běžel skoro až do Sparty. 

Vyhlásili nás jako strong Czech Spartathlon Team!
Kostis a Polymeris vpravo
Těsně před Spartou, za pumpou kousek pod CP72, dobíhám zvracející Američanku, třetí ženu. Běžíme jak o život, ona bojuje o bednu, já už to chci mít co nejdříve za sebou, než začne horko. Čeká mě tak jen drobná epizoda s upadlým nehtem zabodnutým vertikálně do lůžka na malíčku a nepříjemné bodání v achilovce. Ve Spartě moc lidí na ulicích ještě není, ale připojuje se ke mně policajt na motorce a dva kluci na kolech, na náměstí už se mnou několik dětí běží. Tohle člověk zažije fakt jenom tady! Občas mi vyhrknou slzy, tak je utřu. Spartou ke králi běžíte přes dva kilometry a pořád mírně stoupáte, ale je to krásný a sil mám kupodivu na rozdávání. Posledních dvě stě metrů běžíme s Radkou k Leonidasovi, taková neplánovaná oslava stříbrné svatby, pak pět minut pomíjivé slávy, splnit všechny rituály, věnec, voda, oňuňávání paty si tradičně odpouštím, stačí mi dotek. Je po všem. Bylo to hezké, bylo to hrozné, chci sem ještě někdy? Nechci. Nevím.

Je sobota dopoledne, úleva je obrovská a jediné co s jistotou vím, že nebudu následující dva týdny běhat a čeká mě s Radkou, Kamberákem a celým týmem společná dovolená až do úterý.






PS: Původně jsem chtěl se silničním ultra letos seknout a věnovat se třeba pobíhání po horách.
Zapomněl jsem, že jako trojkař z tělocviku nemám na horách co pobíhat, když to neumím.
Takhle jsem si v létě v Alpách na GGUTu po 20 km rozbil hlavu.
Moje smůla, ale na nic jiného než běhat po kulturním povrchu nemám.
... i když možná můžu zkusit ještě něco, co by mě bavilo, ale to se ještě uvidí ... 



24h Pabianice: to nejlepší na konec

Startovní číslo (ne věková kategorie)
Zabouchnu dveře od budky a s nesnesitelnou bolestí se rozbíhám. Mám před sebou posledních 40 minut závodu. Blbá chyba, dát si hlt studené koly, ale kdo to mohl v tu chvíli tušit? Po pár krocích doprovázených dramatickým hekáním a funěním - skřípl jsem si na prkýnku žebra, navíc záda nebolí o nic míň než nohy - začíná předsunování nohou připomínat běh a po kilometru se už snad dá říct, že zase běžím. Náskok se mi dramaticky zkrátil na dvě, možná tři minuty, a abych dal 250 km nesmím polevit. To by ty 4 měsíce příprav a 23 hodin permanentního běhu skončily dost kysele. Říká se, že ultra je v hlavě, anebo dokonce, že se běží hlavou. Zní to určitě lépe, než když řeknete, že ultra je hlavně o blití a sraní. 

Z pověrčivosti během závodu radši o ničem nesním, ale do konce už je tak malý kousek, že si to můžu konečně dovolit. On ten čas pak trochu odlehčeněji utíká ...

Ráno před startem (někteří ještě spí)
Proč vlastně má někdo chuť účastnit se tak šíleného podniku, jakým je běžecký závod na 24 hodin? Jakou krásu, ambice či potěšení v něm tihle lidé hledají? Tyhle mělce filozofující otázky jsem si poslední týdny zakázal, zapovězené jsou mi i tady, během víkendu v Pabianici. Dvacetičtyřhodinovku jsem absolvoval 9x, byl jsem na třech evropských či světových šampionátech, viděl jsem běžet spoustu různých závodníků, skvělých eliťáků, opravdických atletů i známých mediálních hvězd (nemusí se vzájemně vylučovat), byl jsem svědkem desítek národních rekordů a v Albi dokonce rekordu světového. Na všech závodech, i těch mistrovských jsou kromě elitních běžců i ti, kteří bojují o svá maxima, hledají své hranice, aniž by měli šanci na nějaký větší úspěch. Těch je na kvalitních závodech asi nejvíce. Pak se tu pohybuje spousta běžců, kteří nedosáhnou ani na průměrné výsledky, přesto se závodů s radostí a ve velkém počtu účastní. Někteří jsou bývalí výborní běžci, co prostě mají atmosféru závodů rádi, je to pro ně také společenská událost, pro jiné je smyslupnější běhat o víkendu pořád dokola, než třeba okopávat řepu. A jsou i tací, kteří obíhají s jediným cílem odpočinout si každé kolo u občerstvovačky a občerstvovačka na ně věrně čeká jako čekají labužníci na své running sushi. Příměr možná blbý, ale že se na některých závodech vaří hodně dobře, je prostě fakt a startovné za "all you can eat" by se tutově vyplatilo utratit i v Pabianici.

Od svého prvního pokusu na dlouhém ultra patřím k těm, co zkoumají, kam až mohou své tělo posunout - nejen při závodě, ale i v přípravě. Vedlejším efektem tohoto zkoumání je testování co také vydrží vaše nejbližší okolí, manželka, rodina, přátelé či kolegové v zaměstnání. Prostě je to takový společenský test, co všichni dohromady sneseme, když se jeden z nás rozhodne běhat "trochu víc". Další řádky by tedy z principu neměli číst ti, kteří nemají podobnou zkušenost a jsou bez šance tomuto bláznivému světu porozumět.

V noci (někteří už spí)
Na 24hodinovce je prima, že se dá krásně pracovat s čísly. V roce 2015 jsem na Kladně poprvé překonal 200 km a tím vlastně pro mě závod skončil. Ta zdolaná meta pro mne byla natolik neskutečná, že mě nějaké drobné kilometry navíc, ani celkové pořadí nemohlo rozházet. S jídlem pochopitelně roste chuť, takže o rok později jsem sice s 201km ve Villeneuve vyhrál, ale s výkonem ani dosaženými kilometry jsem spokojený nebyl. Stejně jako o měsíc později na Ultrabalatonu (221 km), kde jsem se po slibné polovině závodu propadl až na jeho chvost a bojoval o přežití v závodě. V roce 2017 jsem si vše vynahradil v Belfastu: 226km byl výsledek z říše snů, jeden z mála mých závodů, které jsem běžel v chladu a nebýt střevních problémům (jak jinak), mohlo být i lépe. Zatímco mi dva roky rostla s jídlem chuť, tak rostla chuť a kilometry ostatním klukům (jsme totiž po letech nebývale silná generace ultraběžců) a pokud jsem chtěl ještě někdy na mistrovství, musel jsem chtě nechtě přidat. Od roku 2018 jsem k navýšeným objemům začal příležitostně přidávat intenzitu a po nepovedeném ME v Temešváru jsem zaběhl pěkných 234 km o dva měsíce později na Kladně. Tehdy poprvé s podporou Jitky, která mi s ohromnou obětavostí pomáhala na dalších závodech a prošla touto pětiletkou se mnou. 

Začal jsem se víc zajímat o teorii, poprvé zkoušel gely, různé oblečení, strečink, posilování břicha, nohou a s neoficiálním šéftrenérem vše neformálně konzultoval každé pondělí v sauně. Řešily se všechny věci okolo běhání ... jen pro zajímavost: věci "okolo běhání" zaberou asi tak kolem třetiny investovaného času (a asi dvě třetiny finančních prostředků). Do roku 2019 jsem tak vlétnul s velkou nadějí na zlepšení výkonnosti. Bohužel jsem pouze stačil doběhnout v dubnu druhý na Milan - SanRemo, na podzim jsem kvůli přecházené hypertenzi zkolaboval na Spartathlonu.V tu chvíli to nebylo o nějakém výsledkovém posunu, ale o tom, zda a jestli někdy vůbec ...

Už po všem - s Jirkou Horčičkou
Sotva jsem se vyhrabal z nejhoršího, zbavil se osmi kilo tuků, zkrotil přetlakované potrubí v těle a nabral životní kondici, hodil nám do toho vidle covid. Následující roky tak byly vždy o sázce na aspoň jeden nezrušený závod. Ta spousta naběhaných kilometrů, toho potu, slz a dřiny, která přišla vniveč, anebo byla prodaná na tom nejméně vhodném závodě! Teď teprve s odstupem dokážu ocenit, jak jsem urval v hrozném horku a celý den na přímém slunci v Bad Blumau dva vlastně skvělé výsledky. Teď, když si tady běžím ve stínu stromů na dokonalé trati v Pabianici a konečně se mi sešlo vše jak mělo. Poprvé se mi na 100% daří přetavit dřinu posledních měsíců, a to těch 8 minut v kadibudce a 11 minut chůze je  jen zlomek "ztraceného" času, no, možná dva kilometry. Vše vyšlo jak mělo v přípravě, ani teď se nic neděje: s Jitkou jsme po pěti letech sehraní tak, že i triko jsme převlíkali za chůze. Trasa, zázemí od pořadatelů, vymetená a uklizená cesta, ideální počasí, vyšel mi klidněji i poslední měsíc v zaměstnání atd. Jako bonus jsem nedostal poslední půl rok ani alfu, ani omegu ani omikron, vše mi hraje do karet. Co víc si dnes přát?

Nejlepší support team 

Vbíhám do posledního kola, je pár minut před sedmou ráno, do 250 km mi chybí možná 450 metrů. Prosím Jitku, aby mě s Járou čekali na opačné straně lesoparku, kdybych snad měl po doběhu nějaké kolabující nápady. Poslední minuty si užívám a jdu naplno, vím, že běžím životní závod, jdu naplno na hranici svého limitu a na krásný osobák. Konečně si to chvilku taky užívám, nicméně už si přeju, aby byl brzy konec. 

Že by třeba slzička štěstíčka? Ani náhodou, pěkný hovno, na to není prostor ani síla. Navíc čertík mi v hlavě rozehrává negativní myšlenky, proč se to nepovedlo ještě lépe. Už aby zatroubili konec, jako leitmotiv mi hlavou proskakují tři témata:

1. trenér: proč jsem si nenajmul odborníka, trenéra, který tomu rozumí lépe ... achjo, těch chyb, co jsem za ty roky napáchal, nenechal si poradit, někdy si paličatě trval na svém a zkazil závody :-( ... zkušený trenér by byl přece supr! No jo, ale mě (1) baví hledat si svou cestu sám, "sebetrénování" je pro mě součástí celé té krásné dlouhé cesty od přípravy na start a do cíle závodu. Jsem svobodný a zodpovědný jen sám sobě, jsem pánem svého běhání a (2) běhání je přece pro mě především životní styl, a ne závodění. 

2. karbony: upřímně řečeno, tohle "koňské klapání" bot mě celý závod docela sralo. Možná jsem to taky měl zkusit, asi by to k nějakému zlepšení vedlo, ale karbonový plát by třeba nebyl bez následků (achilovky, kolena). Ty tři teoretické kiláky navrch by byly možná vykoupené nějakým zraněním, kdo ví? Možná jsem na tuhle změnu už starej, anebo by mi botky samochodky stejně nepomohly. Kdo ví.

3. pain killers: čertík vyššího kalibru, ve hře přece nejsou jen bonbonky co vás dostanou zadara na růžový obláček, ale existuje široká škála chemie, která by mi třeba teď umožnila běžet rychleji a ne se tady takhle bolestivě plácat na každém kroku. Vždyť jsem si před startem vzal imodium a ráno prášek na tlak. Taky nejsou zakázané, tak jako co? Pokud se tu den a noc krmíme superdrahými vytuněnými sacharidovými gely, papáme vychytané kombinace hořčíků, draslíků a nevím čeho, baštíme je vlastně taky proto, abychom nohám při zátěži ulevili, no ne? Za těch 24 hodin si huntuju zdraví takovým způsobem, že jestli si k tomu přidám nějaký ten ibáč, co se stane? 

Jenže v tom je zádrhel. Proč bych bral prášky proti bolesti nohou, zad a celého těla, když běžím vytrvalostní závod, ve kterém se z podstaty věci soutěží v tom, kdo si lépe poradí s dlouhotrvající bolestí? Je to každého věc, zakázané to není, ale jsme pořád všichni amatérští sportovci (až na několik výjimek) se vším pozitivním, co si pod tímto pojmem představím. Pokud si při závodě pomůžu od bolavého zubu, tak budiž, ale prvoplánově tlumit bolest nohou od začátku je jako držet se v pelotonu doprovodného auta, když se zrovna nikdo nekouká. 

K tomu triku: neexhibuju (chladím!)
... tak tohle je v kostce vše, co se mi prohánělo hlavou v závěru závodu. Žádná velká zábava ani sranda to teda nebyla :-) Byl jsem tak mimo, že si toho opravdu moc nepamatuju :-( Naštěstí to sepsala Jitka: Fialová stáj v Pabianici aneb Jak se pečou rekordy

Už když jsme jeli do Pabianice - Královna silničního ultra (křik z bubliny), cítil jsem, že to nebude obyčejný závod. A taky nebyl: padly 3 národní rekordy, polský, srbský a hlavně český! Jirka Horčička zaběhl fenomenálně a NR má teď fantastických 267 km! Před necelými třemi roky jsem Jirku viděl v Albi, kde zaběhl český rekord pro změnu Ondra Velička, a říkal jsem mu, že jsem si jistý, že půjde ještě o hodně nahoru. Nikdy jsem neviděl u nikoho takové "běžecké flow", klid a vyrovnanost, s jakou běhá on. O Jirku se obětavě staral Radek, mě bezchybně supportovala Jitka, tentokrát bylo výhodou, že na vše nebyla sama a nemusela zpátky řídit. Jitce patří můj obrovský dík za pomoc a obětavost! 

Když jsem s ultra začínal, nebyla k dispozici téměř žádná literatura a existovalo minimum sdílených zkušeností samotných ultramaratonců. Už tehdy jsem si řekl, že jestli se mi někdy povede zaběhnout aspoň 200 km, tak se o své zkušenosti a poznatky podělím. Přijde mi to fair a k prospěchu celého našeho sportu. Ultra vyžaduje komplexní přípravu a je časově náročné, všichni máme zaměstnání, rodiny, spousty povinností a starostí. V další části tohoto mého ohlédnutí a závěrečného shrnutí za 24hodinovkou chci dát dohromady své zkušenosti. Pokud to někomu pomůže, tak fajn, ale není kam spěchat, nechám si to na příště.




Mezičasy: plán vs. skutečnost  



Jídelníček v Pabianici - zápisky Jitky - cola tam chybí :-)