8. 7. 2018

Zpátky ke kořenům

Ideální běžecká dovolená - zátiší s černými nehty, (některým) dítětem,
bazénem a nekonečným mořem
Jsou místa, na která se vracíme velmi rádi a vlastně ani pořádně nevíme proč. Pak existují dokonce místa, která zásadním způsobem ovlivnila náš život ... Ano, místa! - ne přátelé, situace, zkušenosti, zážitky ... ale místa! Pro mne je takovým velmi významným místem severokatalánské městečko Llanca, ležící na pobřeží Středozemního moře při úpatí Pyrenejí. Když jsme sem jeli k našim kamarádům na chalupu s rodinou poprvé v roce 2008, byla moje kondice totálně na dně a postavou jsem připomínal drobnějšího zápasníka sumo. Tomu odpovídala i nálada ... O dva roky později jsme se vrátili a v kondici už jsem byl výrazně lepší - fyzické, tím pádem i psychické. To jsou první dva záchytné body (2008, 2010) spojené s Llancou.

Llanca, krásné městečko na úpatí Pyrenejí
... a tehdy jsem si náhodou do Španělska přivezl běžecké boty - Adidas Adistar Solution, které jsem si koupil v krámě na České v Brně (tohle je už ovšem sekundární lokalizace). Chtěl jsem zkusit, jestli mě třeba nebude bavit běhat. Jezdil jsem sice na kolečkových bruslích, dokonce jsem v tom roce absolvoval Berlin Inline Marathon, ale na bruslích jsem se příšerně bál, ono totiž čím větší kolečka, tím vyšší rychlostí se řítíte, a ta čtyřicítka bez brzd je pocitově opravdu šílená záležitost.

Letos byl návrat na místo prvočinu úplně jiný. Polovina našeho dětského ansámblu je dospělá, takže si různě přilétala a odlétala jak se jí zachtělo, podle vlastních prográmků. Já - o pětinu života starší (pochopitelně moudřejší a zkušenější) - si přivezl žabky a čtvery běžecké boty s tím, že sto mil týdně je pro rodinu na dovolené snesitelných. Akční běžecký rádius byl ve srovnání s rokem 2010 neskutečný, přímo impozantní, vždyť jsem naběhal 8x víc než tehdy. Tam, kde jsem se v roce 2010 v panice ze ztráty orientace v prostoru otáčel zpátky k domovu, tak jsem se letos teprve rozbíhal. (Jóóóó, tohle srovnávní stejně neomrzí a bude vždycky příjemné!!)

Punta Cap Ras - druhou krátkou, ale intenzivní fázi
v odpoledním horku jsem běhal právě tady
Nemá cenu se vykecávat, jak jsem běžel desítku, pak první maraton, pak druhý atd. Celý smysl se ukázal o několik let později, když jsem opět "náhodou" zkusil ultra a ono to bylo to pravé!

Takže: přihlásil jsem se na poslední chvíli - a po třech letech - na Kladno; tam, kde moje ultraběžecká pohádka v roce 2015 začala. Nejde jen o nápravu zpackaného ME v Temešváru, o kterou se člověk alespoň musí pokusit, ale o návrat ke kořenům. Přípravu několika posledních týdnů směřuji právě sem.

A jestli to dopadne za 14 dní, anebo za rok anebo za dva? Forma je bezpochyby nejlepší, alespoň ta tělesná. Jaká pohoda bude psychická, to se teprve uvidí. O tom, že v ultra rozhoduje hlava, dobře vím. A taky věřím, že se to ještě jednou obojí sejde :-) ...

... každopádně: support - ten budu mít na Sletišti nejlepší! Komu se povede, aby mu podporu dělala Božena Němcová českého ultra!

Na KLADNO se prostě letos těším ohromně, víc než kdy jindy!

3. 6. 2018

Balkánská depka: terapie blogem

Chytila mě záda / za běhu a z rána,
V Temešváru v parčíku / na betonovém chodníku / skapal jsem rychle / v dusnu a horkém pekle. / Teď mě drží depka / klepne mě snad pepka.

Tímhle stupidním x-verším se dá celý příspěvek začít i skončit, přidat pár fotek, a hodit nevydařený závod za hlavu. Tak snadné to není, protože se o to usilovně snažím už týden. Nemyslím si, že bych v přípravě anebo při závodě samotném něco přímo zkazil, závod jsem měl rozběhnutý solidně, bylo velké horko a dusno a na mezičasech jsem nenabral významnější ztrátu proti rekordnímu Belfastu (+18 minut na 155. km); navíc jsem se cítil velmi dobře. Nohy bolely minimálně, hlava byla sice trochu unavená, ale pořád bojovně naladěná. Pořád se  ještě dalo myslet na osobák, snad se dalo jít i na 230km. Celou zimu jsem se připravoval na poslední čtvrtinu závodu, nyní jsem měl před sebou už pouhých 70+km a 8:20 času. Viděl jsem kolem sebe spoustu trápících se běžců, vedro a bouřka udělaly své, oproti nim jsem na tom byl velmi dobře.

Na úvodním ceremoniálu s Edit Bérces a Tomášem Ruskem
I mě už ale dlouhých 10 hodin něco trápilo: bolely mě záda. Jinak než při běhání běžně znám, někdy jsem je cítil víc, jindy míň, zkoušel jsem pít hodně, pak zase málo, vliv to na bolest mělo, ale jaký, to jsem nedokázal říct. Hlavou se mi honila obava, zda v tom horku nepiju příliš, anebo nejsem naopak dehydrovaný. Pro představu, v takových podmínkách na 24hodinovce ledvinami protočíte i 30 litrů tekutin. Mám jednu ledvinu bludnou, slabší, a tak možné zdravotní riziko bylo už za hranicí toho, co chci běhání obětovat.

V tomto rozpoložení jsem se intuitivně na 156.km rozhodl, že si nechám ledviny na ošetřovně prohlédnout. Doběhnu tak k doktorovi, popíšu mu problém, skládám se na lehátko, on mi sáhne kamsi nad bedra, ptá se zda to bolí ... nebolí mě nic, ledviny jsou v pořádku, říkám "OK, great, I´m going back on track".

Na startu
V tu chvíli mi strčí palec těsně k páteři a zatlačí. Zařvu bolestí a celé tělo mi ztuhne v jedné bolestivé křeči, pak už bolestí ani nedutám, když mi projíždí na zádech další body. Mluví něco o prochladnutí páteře, ale to já už ani nevnímám, jen to chci mít za sebou. Závod se mi v hlavě dostal během jedné vteřiny na vedlejší kolej. Jsem úplně paralyzovaný bolestí po celém těle. Kolem prochází Edit Bérces - slavná maďarská běžkyně se kterou jsme se den před tím fotili - a když mě vidí, tak nabízí pomoc, že dojde pro Tomáše Ruska a pro někoho z českého týmu.

Tomáš Rusek - držitel českého rekordu
(263.144km, 1998) 
Doktor mě společně s Ondrou F. odvádí do stanu, musím ležet a být zabalený v teple. Venku 25°C, já na zemi ve dvou dekách, oblečení a igelitu, do konce závodu skoro 8 hodin. Totální zmar během pár minut: v hlavě mám zmatek, ale vím, že je konec.

Záda sice nad ránem po 4 hodinách trochu povolila, ale na trať už jsem si netroufnul. Zpětně vidím, že jsem měl trochu riskovat a alespoň chodit. Ne kvůli výsledku, o ten už dávno nešlo, ale kvůli samotnému DNF, které bych si odtrpěl ještě pár hodin na trati a teď po závodě by to nebylo tak kruté. Je týden po závodě a hlavou se mi pořád vrací "co by - kdyby", bez ohledu na racionálnost myšlenek.

Rumunskému doktorovi jsem šel hned po závodě poděkovat, povídali jsme si, prý nás bylo deset běžců s úplně identickým problémem, prý banální nachladnutí zad ze zpoceného trika v horku, při bouřce i po té přes noc. Je pravda, že moje trika - převlékal jsem se 4x - byla úplně mokrá, takže pot mne studil na zádech. To, co bylo zdánlivě příjemné, způsobovalo postupné zatažení svalů kolem páteře. Potím se víc než ostatní a zpětně jsem zjistil, že jsme běželi při vlhkosti až 85%, což byla téměř jistě příčina mých problémů.

Po týdnu nejsou záda pořád ještě v pořádku a cítím je. Musím se dát nejdříve dohromady a pak popřemýšlet co dál: je tu první nepříliš vydařená sezóna 2018, balkánská (běžecká i pracovní) depka tomu nepřidává, ale rok mi končí až Spartathlonem, jsou tady ještě 4 běžecké měsíce ....

Díky Czech Ultramarathon Teamu, obrovské díky našemu obětavému support teamu (Jana I & II, Ondra, Tom) a legendě českého ultra Tomáši Ruskovi, moc rád jsem ho poznal osobně!
___

Výsledek: 158.19 km
Pořadí: 70. místo

Jako Czech Ultramarathon Team jsme (muži i ženy) vyhořeli s čestnou výjimkou Radka, který si prošel obrovskými krizemi, zabojoval a nakonec skončil 6. Po velmi úspěšných vrcholných závodech z let 2016, 2017 a výsledcích na Spartathlonu odjížděla tedy většina z nás z Rumunska velmi zklamaná.

fotky: Tomáš Rusek, Jana Brunnerová

20. 5. 2018

Se lvíčkem na prsou a z ostudy kabát!

Před startem v Belfastu; do Temešváru jedeme
(kluci) ve stejné sestavě
Přiznám se, že nejsem nijak zvlášť vlastenecky založený a nemám rád týdenní hysterii odehrávající se kolem hokejových či fotbalových mistrovství. Z druhé strany je to krásný a dojemně mrazivý pocit stát na startu jako zástupce země mezi světovou elitou. Tuhle čest jsem si užil vloni dvakrát, v Belfastu na MS a především pak na Spartathlonu, kde jsme se svezli na vlně pozornosti věnované Radkovi a jeho druhému místu. Sledovaly a držely nám doma palce desetitisíce lidí, na vyhlášení za námi přijel velvyslanec, bylo to úžasné a poprvé v životě jsem byl opravdicky hrdý na to odkud pocházím. Ale to už je dávno, vždyť právě tohle poslední dlouhé ultra jsem běžel před 8 měsíci!

Taková příprava na 24 hodinovku není sranda, pokud tedy toužíte něco solidního zaběhnout. Mně letos příprava trvala skoro 7 měsíců, povedlo se mi nestonat, navýšit objemy, zhubnout a dokonce i zrychlit. Vše tedy vypadá před Temešvárem ideálně. Nejsem samozřejmě naivní, zdání může klamat a čertíků, kteří vyskočí na poslední chvíli, aby mi závod zničili, čeká celá armáda. Koneckonců, vloni mě čekalo překvapení jak v Belfastu, tak i na Spartathlonu. Zatímco rozvolňuji zaběhlé stravovací návyky a cpu se, abych tělo trochu předzásobil, tak se rozptyluji zdánlivě nepodstatnými záležitostmi jako je třeba FASOVÁNÍ REPREZENTAČNÍCH DRESŮ.

Repre zátiší s Českou spořitelnou
a Bettou bojovnicí
Tenhle zážitek jsem v sídle Českého atletického svazu absolvoval už vloni a začnu trochu ze široka. Z doslechu od starších a zkušenějších vím, že Atletika už trochu vzala na milost maraton - protože ten se běží na Olympiádě - ale o tom, že by měla brát vážně nás, ultramaratonce, o tom nechce ani slyšet. V podstatě je to správně, protože proč by měli atleti brát vážně mne, když moje atletická schopnost začíná i končí u velmi pomalého běhu. Navíc, vždyť se neumím protáhnout a neumím ani běžeckou abecedu a taky neumím skočit do dálky, hodit oštěpem, koulí ani heverem. Nicméně běhám. A běhám tři roky na nějaké - a nestydím se to říct - solidní úrovni ultramaratony. Souhlasím, že to pro atletický svaz není nic moc, ale nějaký talent a dlouhodobá cílená práce je k tomu také potřeba. Třeba nějaký skokan do výšky by asi stomílovku jako já neuběhl. A běh (i chůze) je přirozený pohyb, tedy je a vždy bude z definice součástí atletiky, bez ohledu na to, zda běžíte 60 metrů, 60km, anebo 600km.

Ultramaraton nebude nikdy přitahovat TV diváky, protože nikdo nemá čas ani chuť desítky hodin koukat na trápící se chudáky, než se prozvrací a dobelhají do cíle. Ultra není tak mediálně zajímavé, aby se mohlo vyrovnat kanálům s roztomilými zvířátky, jedoucími vlaky, nebo bábami pletoucími svetry. Ale třeba to všechno ještě v budoucnosti přijde a já si jednou koupím televizi, basu piva a budu sledovat 24hodinovku z Kladna. Současný stav nicméně znamená, že ultra je možná jedna z posledních atletických disciplín amatérská: nezkažená penězi ani dopingem.

Podíváme-li se ale na věc z hlediska běžecké základny, tak jsem si jistý, že zatímco ultravytrvalců jsou u nás stovky, možná tisíce, tak pochybuji, že by byla taková tlačenice třeba mezi trojskokany. Takže dostat se do špičky, na Spartathlon, anebo na mistrovství, není jednoduché a moc si vážím, že se mi to povedlo a beru to taky jako velkou odpovědnost. Vím, že tlak na moje místo je obrovský, na 6 nominačních míst je nás 16 se splněným limitem! Úspěchy kluků jsou mimořádné: vždyť v Temešváru bude Ondra obhajovat titul vicemistra Evropy, Radek je určitě mezi favority na nejvyšší příčky, Martin jde cílevědomě nahoru, Míša je mistryní světa, a kdokoliv další může překvapit ... nejsme prostě žádní neználci anebo outsideři.

Takhle jsem dobíhal vloni s chřipkou
a v dámském repre triku ke králi
 😀
Ale zpátky k těm zatraceným dresům: mých 25 pracovních let mě naučilo nebrat si spoustu věcí osobně a držet stranou emoce, protože ty umí být v mnoha situacích špatný rádce (anebo taky dobrý 😀 ). To, že na nás na svazu "v tom frmolu" co tam vládne zapomenou, se dá pochopit, co se ale těžko dá pochopit, že pro nás ve 2 velkých skladech nenajdou 11 dresů. Nové nám pochopitelně nedají, protože sami mají málo a aktuálně je potřebují na mezistátní zápas v Brně (to jsou slova samotného šéftrenéra), takže zbývají předloňské a loňské zbytky, které se kombinují tak, aby byly co nejpodobnější, protože jinak nás vyloučí ze soutěže družstev. Ženy vyfasovaly pánské dorostenecké kusy, já si zase odnesl dvě bundy: jednu s kapucí na zimu, druhou šusťákovou, obě nejspíš někdy využiji na mistrovství Evropy v sekání zahrady. Do rozpáleného Temešváru na konci května se také budou hodit vyteplené kalhoty. Tričko, které je nejdůležitější, protože je klíčovou součástí národního dresu, jsme nedostali, mám jen nátělník. Něco mám snad z loňska; dámské jsem s díky odmítl, protože v jednom takovém už jsem kdysi závod doběhl ... Abych neremcal, s rukávem jsem tedy vyfasoval společenské s límečkem (bavlněné) - asi na noc do autobusu, trenýrky byly jen ve velikosti S, takže ještě musím do závodu trochu zhubnout ...

Kromě oblečení už mám sbaleno
Přitom o nic nejde: pokud by nám na svazu řekli: kluci, jsme na tom mizerně, nemáme na výplaty, tak řeknu OK a oblečení si koupím, stejně si všechny náklady platíme sami. Jenže oni se chovají arogantně jako že máme být rádi, že z toho jejich vůbec něco dostaneme. Svazového šéftrenéra nezajímáme do té míry, že nám nepodá ruku, nevěnuje ani kousek pozornosti či pohledu. Místo toho upřeně zírá do mobilu a dokola opakuje, že "to je průůůůser", bohužel jak hned zjistím, malér neznamená, že pro nás mají velké ho*no, ale jde mu o něco jiného. Scéna z absurdní divadelní hry střídá vesnickou taškařici, odehrávající se v sekáči na návsi. Lvíčka na prsou v Temešváru tedy ani letos mít nebudu, protože o nějakou šelmu přece nikomu nejde. Vy to nevíte? Na oficiálních dresech je už několik let logo České spořitelny a fajfka výrobce. Jako fakt!

Na ME v běhu na 24 hodin se těším, i když už mne začíná svírat nervozita. Běžet a soustředit dlouhou přípravu na 3 závody v roce je psychicky hodně náročné. Udělám pro dobrý výsledek všechno co bude v mých silách, reprezentovat nebudu Český atletický svaz, ale lidi, co nám budou z domova přát, abychom zaběhli svá maxima a udělali úspěch.

Na facebooku pořadatelů prý bude možné vše sledovat online: https://www.facebook.com/super24h/ ... tak snad budou mít pořadatelé s časomírou tentokrát větší štěstí než Irové v Belfastu :-)

Držte nám všem palce, máme - v mužích i ženách - týmy na skvělé výsledky!