24h Pabianice: to nejlepší na konec

Startovní číslo (ne věková kategorie)
Zabouchnu dveře od budky a s nesnesitelnou bolestí se rozbíhám. Mám před sebou posledních 40 minut závodu. Blbá chyba, dát si hlt studené koly, ale kdo to mohl v tu chvíli tušit? Po pár krocích doprovázených dramatickým hekáním a funěním - skřípl jsem si na prkýnku žebra, navíc záda nebolí o nic míň než nohy - začíná předsunování nohou připomínat běh a po kilometru se už snad dá říct, že zase běžím. Náskok se mi dramaticky zkrátil na dvě, možná tři minuty, a abych dal 250 km nesmím polevit. To by ty 4 měsíce příprav a 23 hodin permanentního běhu skončily dost kysele. Říká se, že ultra je v hlavě, anebo dokonce, že se běží hlavou. Zní to určitě lépe, než když řeknete, že ultra je hlavně o blití a sraní. 

Z pověrčivosti během závodu radši o ničem nesním, ale do konce už je tak malý kousek, že si to můžu konečně dovolit. On ten čas pak trochu odlehčeněji utíká ...

Ráno před startem (někteří ještě spí)
Proč vlastně má někdo chuť účastnit se tak šíleného podniku, jakým je běžecký závod na 24 hodin? Jakou krásu, ambice či potěšení v něm tihle lidé hledají? Tyhle mělce filozofující otázky jsem si poslední týdny zakázal, zapovězené jsou mi i tady, během víkendu v Pabianici. Dvacetičtyřhodinovku jsem absolvoval 9x, byl jsem na třech evropských či světových šampionátech, viděl jsem běžet spoustu různých závodníků, skvělých eliťáků, opravdických atletů i známých mediálních hvězd (nemusí se vzájemně vylučovat), byl jsem svědkem desítek národních rekordů a v Albi dokonce rekordu světového. Na všech závodech, i těch mistrovských jsou kromě elitních běžců i ti, kteří bojují o svá maxima, hledají své hranice, aniž by měli šanci na nějaký větší úspěch. Těch je na kvalitních závodech asi nejvíce. Pak se tu pohybuje spousta běžců, kteří nedosáhnou ani na průměrné výsledky, přesto se závodů s radostí a ve velkém počtu účastní. Někteří jsou bývalí výborní běžci, co prostě mají atmosféru závodů rádi, je to pro ně také společenská událost, pro jiné je smyslupnější běhat o víkendu pořád dokola, než třeba okopávat řepu. A jsou i tací, kteří obíhají s jediným cílem odpočinout si každé kolo u občerstvovačky a občerstvovačka na ně věrně čeká jako čekají labužníci na své running sushi. Příměr možná blbý, ale že se na některých závodech vaří hodně dobře, je prostě fakt a startovné za "all you can eat" by se tutově vyplatilo utratit i v Pabianici.

Od svého prvního pokusu na dlouhém ultra patřím k těm, co zkoumají, kam až mohou své tělo posunout - nejen při závodě, ale i v přípravě. Vedlejším efektem tohoto zkoumání je testování co také vydrží vaše nejbližší okolí, manželka, rodina, přátelé či kolegové v zaměstnání. Prostě je to takový společenský test, co všichni dohromady sneseme, když se jeden z nás rozhodne běhat "trochu víc". Další řádky by tedy z principu neměli číst ti, kteří nemají podobnou zkušenost a jsou bez šance tomuto bláznivému světu porozumět.

V noci (někteří už spí)
Na 24hodinovce je prima, že se dá krásně pracovat s čísly. V roce 2015 jsem na Kladně poprvé překonal 200 km a tím vlastně pro mě závod skončil. Ta zdolaná meta pro mne byla natolik neskutečná, že mě nějaké drobné kilometry navíc, ani celkové pořadí nemohlo rozházet. S jídlem pochopitelně roste chuť, takže o rok později jsem sice s 201km ve Villeneuve vyhrál, ale s výkonem ani dosaženými kilometry jsem spokojený nebyl. Stejně jako o měsíc později na Ultrabalatonu (221 km), kde jsem se po slibné polovině závodu propadl až na jeho chvost a bojoval o přežití v závodě. V roce 2017 jsem si vše vynahradil v Belfastu: 226km byl výsledek z říše snů, jeden z mála mých závodů, které jsem běžel v chladu a nebýt střevních problémům (jak jinak), mohlo být i lépe. Zatímco mi dva roky rostla s jídlem chuť, tak rostla chuť a kilometry ostatním klukům (jsme totiž po letech nebývale silná generace ultraběžců) a pokud jsem chtěl ještě někdy na mistrovství, musel jsem chtě nechtě přidat. Od roku 2018 jsem k navýšeným objemům začal příležitostně přidávat intenzitu a po nepovedeném ME v Temešváru jsem zaběhl pěkných 234 km o dva měsíce později na Kladně. Tehdy poprvé s podporou Jitky, která mi s ohromnou obětavostí pomáhala na dalších závodech a prošla touto pětiletkou se mnou. 

Začal jsem se víc zajímat o teorii, poprvé zkoušel gely, různé oblečení, strečink, posilování břicha, nohou a s neoficiálním šéftrenérem vše neformálně konzultoval každé pondělí v sauně. Řešily se všechny věci okolo běhání ... jen pro zajímavost: věci "okolo běhání" zaberou asi tak kolem třetiny investovaného času (a asi dvě třetiny finančních prostředků). Do roku 2019 jsem tak vlétnul s velkou nadějí na zlepšení výkonnosti. Bohužel jsem pouze stačil doběhnout v dubnu druhý na Milan - SanRemo, na podzim jsem kvůli přecházené hypertenzi zkolaboval na Spartathlonu.V tu chvíli to nebylo o nějakém výsledkovém posunu, ale o tom, zda a jestli někdy vůbec ...

Už po všem - s Jirkou Horčičkou
Sotva jsem se vyhrabal z nejhoršího, zbavil se osmi kilo tuků, zkrotil přetlakované potrubí v těle a nabral životní kondici, hodil nám do toho vidle covid. Následující roky tak byly vždy o sázce na aspoň jeden nezrušený závod. Ta spousta naběhaných kilometrů, toho potu, slz a dřiny, která přišla vniveč, anebo byla prodaná na tom nejméně vhodném závodě! Teď teprve s odstupem dokážu ocenit, jak jsem urval v hrozném horku a celý den na přímém slunci v Bad Blumau dva vlastně skvělé výsledky. Teď, když si tady běžím ve stínu stromů na dokonalé trati v Pabianici a konečně se mi sešlo vše jak mělo. Poprvé se mi na 100% daří přetavit dřinu posledních měsíců, a to těch 8 minut v kadibudce a 11 minut chůze je  jen zlomek "ztraceného" času, no, možná dva kilometry. Vše vyšlo jak mělo v přípravě, ani teď se nic neděje: s Jitkou jsme po pěti letech sehraní tak, že i triko jsme převlíkali za chůze. Trasa, zázemí od pořadatelů, vymetená a uklizená cesta, ideální počasí, vyšel mi klidněji i poslední měsíc v zaměstnání atd. Jako bonus jsem nedostal poslední půl rok ani alfu, ani omegu ani omikron, vše mi hraje do karet. Co víc si dnes přát?

Nejlepší support team 

Vbíhám do posledního kola, je pár minut před sedmou ráno, do 250 km mi chybí možná 450 metrů. Prosím Jitku, aby mě s Járou čekali na opačné straně lesoparku, kdybych snad měl po doběhu nějaké kolabující nápady. Poslední minuty si užívám a jdu naplno, vím, že běžím životní závod, jdu naplno na hranici svého limitu a na krásný osobák. Konečně si to chvilku taky užívám, nicméně už si přeju, aby byl brzy konec. 

Že by třeba slzička štěstíčka? Ani náhodou, pěkný hovno, na to není prostor ani síla. Navíc čertík mi v hlavě rozehrává negativní myšlenky, proč se to nepovedlo ještě lépe. Už aby zatroubili konec, jako leitmotiv mi hlavou proskakují tři témata:

1. trenér: proč jsem si nenajmul odborníka, trenéra, který tomu rozumí lépe ... achjo, těch chyb, co jsem za ty roky napáchal, nenechal si poradit, někdy si paličatě trval na svém a zkazil závody :-( ... zkušený trenér by byl přece supr! No jo, ale mě (1) baví hledat si svou cestu sám, "sebetrénování" je pro mě součástí celé té krásné dlouhé cesty od přípravy na start a do cíle závodu. Jsem svobodný a zodpovědný jen sám sobě, jsem pánem svého běhání a (2) běhání je přece pro mě především životní styl, a ne závodění. 

2. karbony: upřímně řečeno, tohle "koňské klapání" bot mě celý závod docela sralo. Možná jsem to taky měl zkusit, asi by to k nějakému zlepšení vedlo, ale karbonový plát by třeba nebyl bez následků (achilovky, kolena). Ty tři teoretické kiláky navrch by byly možná vykoupené nějakým zraněním, kdo ví? Možná jsem na tuhle změnu už starej, anebo by mi botky samochodky stejně nepomohly. Kdo ví.

3. pain killers: čertík vyššího kalibru, ve hře přece nejsou jen bonbonky co vás dostanou zadara na růžový obláček, ale existuje široká škála chemie, která by mi třeba teď umožnila běžet rychleji a ne se tady takhle bolestivě plácat na každém kroku. Vždyť jsem si před startem vzal imodium a ráno prášek na tlak. Taky nejsou zakázané, tak jako co? Pokud se tu den a noc krmíme superdrahými vytuněnými sacharidovými gely, papáme vychytané kombinace hořčíků, draslíků a nevím čeho, baštíme je vlastně taky proto, abychom nohám při zátěži ulevili, no ne? Za těch 24 hodin si huntuju zdraví takovým způsobem, že jestli si k tomu přidám nějaký ten ibáč, co se stane? 

Jenže v tom je zádrhel. Proč bych bral prášky proti bolesti nohou, zad a celého těla, když běžím vytrvalostní závod, ve kterém se z podstaty věci soutěží v tom, kdo si lépe poradí s dlouhotrvající bolestí? Je to každého věc, zakázané to není, ale jsme pořád všichni amatérští sportovci (až na několik výjimek) se vším pozitivním, co si pod tímto pojmem představím. Pokud si při závodě pomůžu od bolavého zubu, tak budiž, ale prvoplánově tlumit bolest nohou od začátku je jako držet se v pelotonu doprovodného auta, když se zrovna nikdo nekouká. 

K tomu triku: neexhibuju (chladím!)
... tak tohle je v kostce vše, co se mi prohánělo hlavou v závěru závodu. Žádná velká zábava ani sranda to teda nebyla :-) Byl jsem tak mimo, že si toho opravdu moc nepamatuju :-( Naštěstí to sepsala Jitka: Fialová stáj v Pabianici aneb Jak se pečou rekordy

Už když jsme jeli do Pabianice - Královna silničního ultra (křik z bubliny), cítil jsem, že to nebude obyčejný závod. A taky nebyl: padly 3 národní rekordy, polský, srbský a hlavně český! Jirka Horčička zaběhl fenomenálně a NR má teď fantastických 267 km! Před necelými třemi roky jsem Jirku viděl v Albi, kde zaběhl český rekord pro změnu Ondra Velička, a říkal jsem mu, že jsem si jistý, že půjde ještě o hodně nahoru. Nikdy jsem neviděl u nikoho takové "běžecké flow", klid a vyrovnanost, s jakou běhá on. O Jirku se obětavě staral Radek, mě bezchybně supportovala Jitka, tentokrát bylo výhodou, že na vše nebyla sama a nemusela zpátky řídit. Jitce patří můj obrovský dík za pomoc a obětavost! 

Když jsem s ultra začínal, nebyla k dispozici téměř žádná literatura a existovalo minimum sdílených zkušeností samotných ultramaratonců. Už tehdy jsem si řekl, že jestli se mi někdy povede zaběhnout aspoň 200 km, tak se o své zkušenosti a poznatky podělím. Přijde mi to fair a k prospěchu celého našeho sportu. Ultra vyžaduje komplexní přípravu a je časově náročné, všichni máme zaměstnání, rodiny, spousty povinností a starostí. V další části tohoto mého ohlédnutí a závěrečného shrnutí za 24hodinovkou chci dát dohromady své zkušenosti. Pokud to někomu pomůže, tak fajn, ale není kam spěchat, nechám si to na příště.




Mezičasy: plán vs. skutečnost  



Jídelníček v Pabianici - zápisky Jitky - cola tam chybí :-)