Nejistá sezóna: barokní epilog

Od jara jsem byl skeptik a s letošním Spartathlonem počítal tak 50:50. Příliš jsem nevěřil pořadatelům, kteří sebevědomě tvrdili, že v Řecku je vše v pořádku, a legrační mi přišla představa, jak zorganizují start ve vlnách a roušky zahazujeme pár metrů za Akropolí. Nicméně, když Řekové Spartathlon odpískali pouhé tři neděle před startem, tak to byl šok, už jsem zrušení nečekal. Co s načatou sezónou dál? Spartathlon byl jasný vrchol letošní sezóny a možná jsem nesměřoval k životnímu závodu, ale určitě do solidní formy. Na nic jiného jsem se už připravovat nechtěl: protahovat přípravu podruhé v tomto roce - na to už jsem mentální sílu neměl. Takže jsem se bezprostředně po oznámení rozhodl, že podzimní sezónu odpískám. Smutek, zmar na jedné straně, na druhé vědomí, že v dnešním světě jsou určitě důležitější věci na světě, než běhat v Řecku. I tak to chtělo nějakou tečku, nějaké Finale Maestoso, kde tu nabytou přípravu alespoň odevzdám. Chtělo to hodně rychle sehnat nějaký závod, ať se z agónie dostanu.

CP Chyše - krátce před rozedněním
O pár hodin později, ve čtvrtek ráno píšu Kosťovi (Wiesnerovi), jestli můžu udělat druhou - a definitivní, poslední možnou - změnu v registraci na Baroko a zakončit registrační postupku stovkou. Původně jsem totiž měnil 1/2 maraton za maraton, teď zase měním maraton za stovku. Snad jsem nebyl jediný, kdo měnil plány na poslední chvíli, takže v pátek po práci balím vše potřebné a hurá do Plas. Nutno dodat, že řádně smutnej, zklamanej a taky nas*anej. Baroko 100km vždy startuje o půlnoci. Obdivuju organizátory a lidi na občerstvovačkách, kteří stráví noc uprostřed divočiny, aby poskytli servis pár šílencům (nadšencům), letos jim naštěstí nepršelo a nebyla zima. Krásné a příjemné počasí, méně bahna a vody na loukách oproti roku 2017. V noci toho člověk moc nevidí, ale rozednění u Střely, s krásným pohledem na nejmenší město u nás - Rabštejn, to je prostě nádhera. Po ránu jsem vyplašil nejdřív stádo srnek, po té jsem v mlze vyděsil stádo divokých prasat, anebo oni vyděsili mně, to už si nepamatuju, a nakonec jsem ukecával koně na cestě, aby mě nechali kolem sebe projít. Nádhera! A utíkalo to. Běželo to. Paradoxně mě víc bolely kousky po silnici, než běhání po lesních cestách, nakonec jsem posledních 10km uháněl, abych se s časem dostal pod 10 hodin (nakonec vyšlo necelých 101km za solidních 9:49). UltraBaroko byla prostě ta nejlepší možná terapie na závěr běžecké sezóny.


Letní příprava po Bad Blumau vůbec nevypadala špatně: sice jsem si dva týdny léčil bolístky po rekordní 24hodinovce, ale pak jsem se rychle dostal zpátky. Trochu rychleji jsem poskakoval už v Niedernsill (do kopců jsem si netroufl), solidně a se ctí pak zaběhl krásnou "dvojdenku" 10 Lužických 700, abych pár hodin po doběhu odjížděl autem přes noc do Kodaně (1100 odřízených km je taky ultra jak hrom). Následně, pouhé tři dny po 10L700 jsem se svižně proběhl po "kodaňské riviéře" z Helsingoru do Kodaně (60km). Kam se hrabe slavná promenáda Janov - San Remo, kterou jsem probíhal vloni! Tahle nádherná cesta, kterou jsem zatím znal jen z okénka vlaku či auta, je krásnější. Mohl jsem se kochat výhledem na moře a lodě a pozorovat dánskou smetánku, jak se po ránu v županu a s hrnkem v ruce přemisťuje z útulných vilek rovnou na mola a pláže.

Kodaňské městské cyklostezky jsou na běhání fantastické. Kde jinde se člověk pár kilometrů od  centra proběhne po pastvinách, mořské pláži, močále, golfovým resortem, chatovou oblastí, Christianií (hippie squat), vzápětí moderní bytovou zástavbou, tradiční zástavbou ... po mostech a lávkách přes říčky, moře, železnici i dálnici, běžet skrz funkční továrnu ... to vše na pouhých 20-30km! Chvíli absolutní klid, příroda, ticho a samota, za pár minut bordel, auta, lidi, ruch města. K tomu potkáte tisíce cyklistů a cyklistek, auta, náklaďáky, ani tak ale nevnímáte stres, či pocit ohrožení. Všichni jsou na 99% milí a příjemní (zbytek je lhostejný) a absolutně ohleduplní. Stačí se jen držet pravidla, že tvoje práva končí tam, kde začínají práva druhého, včetně práva na dobrou náladu. Za těch 15 let, co sem jezdím, jsem nezažil negativní výjimku. A za 3 roky bych v Kodani neproběhal cesty co tu existují ...  I❤️CPH           

Zpátky k letošnímu nečekanému epilogu: barokní stovka je prostě nádherný závod. Běžel jsem tady v roce 2017 s Pavlem M. jako přípravu na Spartathlon. Letos se na startu sešla skvělá konkurence a já se už neměl na co šetřit. Začátek jsem i přes unavené nohy vzal zostra, držel se vedoucí skupinky a v táhlém stoupání na začátku jsem dokonce nějakou dobu skupinku "táhnul". Bylo to trochu opovážlivé, takže jsem při první příležitosti poděkoval za vystřídání, chvilku s klukama běžel, nicméně o pár kilometrů dál si už šel svým "konzervativním" tempem.

Kluci se nám rozepsali a představili v Plasích své knížky:
"The Best of" z Boratova blogu & Kosťovo osobní vyprávění

  

Smutek ze zrušení Spartathlonu přetrvává. Roky přibývají, zatím se mi zranění vyhýbají - což nemusí trvat věčně - a těžko říct, jestli budu mít ještě příležitost připravit se jako letos. Sezóna 2020 byla krátká, pouhé 3 závody během 2 měsíců, a skončila dříve než měla. Měsíc budu vyklusávat a přemýšlet, co dál. Nějaké nápady na změnu a zlepšení tu jsou. Jako několikátý rok po sobě, i letos odkládám odchod do běžeckého důchodu ... 


Dlouhý Běh: rozhovor s Lubošem Brabcem

V červenci se mi ozval Luboš Brabec, jestli bych s ním neudělal rozhovor na dlouhybeh.cz

Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip, protože rozhovory dělá se skutečnými běžci a profíky, ale asi usoudil, že už jsem taky trochu běžec :-) ... anebo třeba inspirativní pobíhač z Vinohrad. Jasně, polichotilo mi to hodně a nápad jsem mu nerozmlouval.

Výhoda takového (dlouhého!) rozhovoru spočívá v tom, že máte prostor a nemusíte zkracovat. Něco dokážu vyprávět, ale nedokážu zformulovat písemně. Luboš je výborný a zkušený sportovní redaktor, autor několika knížek, dokáže s odstupem oddělit podstatné a zajímavé od plytkého tlachání. Rozhovor se mu povedl a já mu moc děkuju. Mám radost, že v té naší ultrabublině zaujal i docela dost lidí.


Jediné, co mě na textu mrzí a čeho jsem si všiml pozdě po zveřejnění, že jsem nezmínil dvě královny českého silničního ultraběhání: Míšu Dimitriadu (mistryni světa s obrovským počtem 24hodinovek přes 200+) a Radku Churaňovou (českou rekordmanku v běhu na 24h i 100km). 

Míše i Radce se omlouvám :-(


Když vyhrajete náhrobní kámen

Náhrobek jako trofej bych čekal
spíš za výhru v některé kategorii 

Letos to bylo s volbou jarního závodu těžké. Po zrušení Basileje moc možností, kde si 24hodinovku zaběhat, nezbývalo, navíc všechny akce byly s otazníkem. Použít hlášku nováckého gastronomického mistra je laciné, ale trefné:
 
"Hej ty babico - jseš taky babickej - tak kam letos na 24hodinovku?" Od sporáku se ozve hlas: "... když nemůžeš do Basileje, jeď do Reichenbachu, pokud je zrušený Reichenbach zkus Stadtoldendorf. Nebude ani Stadtoldendorf? Přihlaš se na Kladno. Aha, na Kladně mají plno, tak jeď do Bad Blumau." 

"No tak jo".

Zátiší s křesílkem (Bad Blumau)
Vloni v Albi jsem si jako DNS člen výpravy při sledování celého závodu říkal, že 24hodinovka je totální úlet a že už mi ani nestojí za to nějakou běžet. Rozumování mě přešlo hned na jaře s prvním nástřelem léků na hypertenzi, kdy jsem přestal tuhle krouživou disciplínu vidět perspektivou tygra v kleci, ale jako kometu na obloze. Zvláštní, co pár gramů chemie dokáže!

Jinak Basilej by byla jasná první volba: slavný závod, jednoduchý okruh, dobré a ověřené zázemí, prostě samá pozitiva, kdyby závod SriChinmoyové kvůli koroně nezrušili. Váhal jsem nad Kladnem, ale kladenské esíčko na konci zámkové dlažby už běžet nechci, odpadaly další závody a kometa stále svítila jen v Bad Blumau u Grazu. 

Vydat se sám 500km daleko, běžet na hranu a řídit zpátky by nebyl zrovna bezpečný nápad po té, co už jsem všechno v minulosti po doběhu předvedl. S Jitkou jsme od předloňského Kladna, Pražské 100 a společných běhů sehraní, když se sama nabídla, že mi odsupportuje a po závodě zpátky odřídí, tak nebylo vůbec co řešit. Tahle nevděčná role dřepět na jednom místě a opečovávat zpoceného skorostaříka není fakt pro každého a proto patří Jitce můj obrovský dík za její obětavost, trpělivost, odpovědnost a mikropřesnost v zásobování; hlídala mi vše: pití a stravu, doplňovala sacharidy, v šest myslela na léky ... Nebylo to pouhé servírování na co si ukážu, ale přesně kontrolované doplňování, bez kterého bych nedokázal konzistentně běžet v kuse až do konce. 

S Jitkou před startem, její vtipný blog o závodě je na RUN&READ

V pátek po registraci jsme se byli společně na trať proběhnout. Hladká a přehledná trasa vedoucí pěknou obcí vypadala ve skutečnosti jinak, než jak působila na fotkách a google maps ... 700 metrů asfaltu a 400m kamínkové pevné cesty bylo naprosto v pořádku, ovšem 80 metrů dlouhý úsek začínající seběhem po křivolaké pěšině s vystouplými kamínky zakončený výběhem na lávku do tvaru obráceného U na fotkách chyběl a polilo mě horko při vzpomínce na tankodrom. Nějaké to ultra už mám za sebou a dobře vím, že proběhnout si tohle 40x při maratonu je pohoda, ale běžet po něčem takovém 12.-24. hodinu, po sté, stopadesáté a po dvousté ... v noci v šeru, to je děs. Proti tomu byla skutečnost, že 800 metrů okruhu vede po nakloněné rovině do neviditelného stoupání, úplná brnkačka. Ale nebylo vše jen negativní, po hypnogenu se mi spalo velmi dobře. 

Dopoledne se odstartovalo. Běžel jsem na pocit a vše se jevilo idylicky do chvíle, než zmizely 
mráčky a nastalo pořádné horko. 50km za 4:10h bylo skvělých a podle optimistického plánu, s přibývajícím horkem a dusnem mě začaly obtěžovat čím dál častěji křeče. Nohy se mi při došlapu vlnily jak "pod proudem" a nakonec celé tohle neúprosné martýrium - navzdory sloním dávkám magnezia -  trvalo dlouhých pět hodin. Snažil jsem se za každou cenu udržet přijatelný náskok na 240km (6:00min/km), jenže na 100km už jsem moc dobré vyhlídky neměl (9:10h). Na ručník ale bylo ještě brzy. S večerním ochlazením přišla velká vzpruha, ač jsem po 10 hodinách měl pouze necelých 50 minut náskok na tempo 6:00, tak se mi po celou noc dařilo ztrácet z náskoku jen velmi malou část - kilometry tempem 6:06-6:22 ubíraly kolem 150, maximálně 400 metrů za hodinu. Pauzy byly minimální, využil jsem je na nejnutnější potřeby: 3x na sousto těstovin, 1x převlečení prosoleného oblečení, záchod (velkej nepřipadal v úvahu), na chůzi nebylo dlouhých 14 hodin ani pomyšlení. Přestože už zrychlit pod šest minut nešlo, nohy po křečích úplně sílu neměly a víc běžet nedokázaly.

Od sobotního večera jsem tak absolvoval 14hodinový souboj s časomírou: v garminu jsem měl nastavené alarmy po hodině, po záznamu kola jsem měl k dispozici tempo a vzdálenost uplynulých 60 minut. Čím hlubší noc, tím jsem nabíral na sebevědomí a jistotě, že tempo udržím. Hodiny se stejně tak vlekly, jako utíkaly. Svítání usínajícího běžce nabudí, ale vycházející slunce opět rychle utlumí. Aspoň tak to funguje u mě, zažil jsem to už dřív, možná desetkrát, nebo dvacetkrát. Uvědomuji si, jak obrovskou výhodou je zkušenost: stačilo třikrát vdechnout polévku, zajíst ji gelem (doplňoval jsem Agave, Maurten a Sponser celých 24 hodin) a zapít kafem a běželo se dál. Většina už chodila, předbíhám i mnohé z 12hodinovky, která odstartovala po setmění. To povzbudí, nohy při předbíhání dokonce i méně bolí, i když u toho zas*anýho seběhu jsem bolestí parkrát zařval. 

Se tady poflakuju a uběhlo mi 10 metrů
V 8 ráno k mému údivu pustili pořadatelé na trať maratonce, takže vesnice opět ožila. Dvě hodiny před koncem mi chybělo do 240km necelých 17 a věděl jsem, že pokud nepřijde katastrofa, tak to vyjde. Dokázal jsem trochu přitlačit  na pilu, ale vůle už nebyla velká, tak jsem si užíval fandění a focení, občas přešel i do chůze. No a nakonec zvonec a bylo z toho vyběhaných baťovských 241.990km ... ehm. Ano krásných, je to -0,01km do 242 :-) 

Konec dobrý - všechno dobré. Zážitků z takového závodu moc není, protože nějaké dojmy, pocity, konverzace - na to není absolutně čas. Na 240+ se odstartuje, a pak běží a běží dokud vás nezastaví. Při vyhlašování jsem tentokrát neztropil žádný skandál, neomdlel jsem, neválel se, ani mě nemuseli křísit. A Jitce začala druhá 10 hodinová směna spojená s návratem domů ...  

Pokud jsem to správně zaregistroval, tak první polovinu závodu jsem většinou běžel druhý, pak jsem se těsně propracoval na první příčku, o kterou jsem po chvíli zase přišel. O vítězství jsem se přetahoval s o deset let mladším Rumunem Farkasem a Rakušanem Michlem, posledních šest hodin jsem náskok zřejmě zvyšoval. 

1. Petr Válek 241.990km
2. Razvan Farkas (1984) 233.900km
3. Wolfgang Michl (1982) 225.740km

Vítěz vyhlášen s náhrobkem na gauči - připravili se na mě špatně!

Moc pěkně zaběhly ženy, Rumunka Mara Guler-Cionca dala 222.790, Karin Augustin zaběhla rakouský ženský rekord 218.81km, i třetí Rakušanka měla přes dvě stovky. Bavilo mě pozorovat slavného a sympatického Španěla Ivana Penalba Lopeze, který vyhrál 12hodinovku. Taky je to jenom člověk a byl rád, když jsem ho povzbudil. Pěkně mu v druhé půli docházelo - i tak zaběhl skvělých 152.720km a o kolo vyhrál před vynikajícím Rakušanem Predlem.



Za daných okolností jsem určitě naprosto spokojený s výsledkem a výkonem. Za ideálních podmínek by mohl být výsledek o trošku lepší. Takže teď se těším, až se dám dohromady, a kdo ví, co bude za 24hodinovku příští rok ... 

Moc všem děkuju za spoustu vzkazů, vše mi Jitka poctivě přečetla a vyřídila!

A tak na obláčku běžím si dál a dál ...

Pár koronapoznámek k psychojaru 2020

Svět usnul spánkem koronavirovým, zastavila se kola kapitalismu, zrušeny byly závody a pohyb venku omezen na minimum. Nastala doba předapokalyptická - klidná a stresuplná, kterou buď už nikdy nezažijeme, anebo naopak budeme prožívat opakovaně až do konce života. 

Otázku, zda má smysl běhat a trénovat v době, kdy vůbec není jasné, zda se někdy uskuteční závod, jsem si vůbec nekladl. Po deseti letech (už!) je pro mne běh stejně přirozeným rituálem, jako spánek, oběd anebo umytí hlavy. Příprava pro mě vždycky byla příjemnější a užil jsem si ji víc, než samotný závod, prostě proto, že mám běh rád. Prožívám tak jedinečné dva měsíce poloprofesionálního sportovního života, kdy mám na běhání luxusně spoustu času. 

Karanténa znamenala pro městského běžce častý střet se strachem a úzkostí: zaťatá pěst řidiče auta mezi poli u Horních Měcholup, anebo komisní měšťák, co mě z Klecánek vykázal po cyklostezce zpátky do Prahy, že si mám běhat tam, kde bydlím. Hadr přes pusu žádnou roli nehrál. Spoustu kilometrů jsem v březnu, dubnu a květnu natočil v okolí letuprosté Ruzyně, na polích kolem Kněževse a Středokluk, místo lidí mi dělali společnost přemnožení a oprsklí zajíci.

Divná doba, ale fantastický a neopakovatelný čas pro běhání: poprvé v životě nemusím plánovat každou minutu, běhat lze prakticky kdykoliv. 

PVLH24 - 18.4.2020

Pauza s sebou nese i negativa: zrušená 24h v Basileji znamená, že jsem už přes rok neběžel (přesněji nedoběhl) žádné silniční ultra a 24h jsem běžel naposledy předloni. Místo toho jsem si znovu potvrdil, jak špatně běhám v terénu, a ještě hůř do kopce a z kopce: vloni na Krakonošově 100 s Pavlem, na Pražské 100 s Jitkou, a teď naposledy s Radkem na Prominentních vrcholech Lužických hor. Byl to parádní den, i když nám čas nevyšel podle představ a museli jsme často improvizovat mimo naklikanou trasu. Moje naivní představa o pěšinkách, lesních a turistických cestách vzala za své hned na Buku, zdolat všech 18 vrcholů znamenalo překonávat šílený terén, občasný pád, gymnastiku po šutrech a následné křeče snad ve všech svalech dolních končetin. Olaf by měl z takového terénu radost, Radek měl se mnou trpělivost. Jako třešnička na dortu jsme dobíhali za tmy a svítili si mobilem ... PVLH mi neprověřilo rychlost, ale šestnáct fyzicky i psychicky náročných hodin v terénu skvěle vyzkoušelo odolnost. A tu jsem pořád neztratil. Takhle rozsekané nohy jsem neměl ani po první 24hodinovce. Krajina Lužických hor je překrásná, stejně jako je inspirativní každé proběhnutí s Radkem, kdy je příležitost se něco naučit. 

8 měsíců přípravy podle Training Peaks

Zbývá mi pár týdnů do prvního letošního závodu. Po loňském kolapsu jsem měl obavy, že už třeba běhat nebudu vůbec, ale - správně medikován a kontrolován - si užívám běhání více než kdy před tím. V srpnu to bude deset let, co jsem začal běhat, ale teprve teď jsem schopen běhat tempa a rovinky <4min/km a není mi zle. Raduji se z každého běhu a troufl bych si už některé své náročnější pobíhání nazvat tréninkem.
 
Rok 2020 je zatím plný překvapení, běžím si na obláčku, nespěchám a čekám, kam mě ten obláček zanese. A to doslova, našel jsem totiž konečně po dvou letech pátrání na trhu skvělé boty. Obláčkové boty X, na kterých nevidím jednu jedinou chybu!


On Running CloudX - charakteristika je prostá, žádná věda, boty jsou to lehké, uvnitř měkké a rychlé
On Running CloudX
charakteristika je prostá, žádná věda ...
boty jsou lehké, pocitově měkké a zároveň rychlé


Allegro e vivace (z deníku kardiaka II)

Minulé úterý jsem úspěšně absolvoval zátěžové testy na rotopedu. A dosáhl jsem nejlepšího běžeckého výsledku za poslední půlrok. Úspěch je to velký, protože můžu zase pořádně běhat. Na rozdíl od listopadového trápení, které jsem musel ukončit po odkroucených pár minutách při 75% HRmax a systole 269, jsem se tentokrát bez problémů vyždímal skoro ke stovce a dosáhl hodnoty o desítky nižší.

V mé běžecké mikrobublině to znamená, že zase můžu "chodit schody", dráždit vinohradské sokolíky poskakováním na jejich prašném ovále, anebo vybíhat o víkendu Ještěd. Zkusím co půjde, ale nebudu na sebe vytvářet žádný tlak, sotva jsem se zbavil vysokého tlaku krevního. S důvěrou k vlastnímu tělu je to podobné jako s důvěrou obecně: vytváří se roky a stačí jeden kotrmelec a je na dlouho pryč. Po prvních týdnech vidím, že tělo zvládne v tréninku víc než dřív, co to bude znamenat na 24h v Basileji a na podzim na Spartathlonu - to nevím. 24h poběžím bezmála po 2 letech a Spartathlon ... tam budu muset překonat sám sebe a neotáčet se za 108.km, kde jsem vloni zkapal jak prašivej pes.

Nicméně, s nižším tlakem a prokrveným mozkem přicházejí i neotřelé nápady!

Vždycky jsem chtěl systematizovat své běhy a vycházel jsem podle terminologie dnes již zapomenuté aplikace Micoach od Adidasu, tedy klasika: Recovery Run, Easy Run, Intervals, Tempo Run, Long Run a pak několik málo variací, jako například Easy Tempo Run. Po 8 letech to člověku přijde hodně nudné i když jsem s nástupem ultra přidal k víkendovým dlouhým běhům B2B (back to back) a předloni FW2W (from work to work), nuda je to pořád. Zvlášť, když už v podstatě běhám jenom delší a dlouhé běhy. Psát si odkud - kam jsem běžel mi připadá jako úplná otrava, běháte-li pořád stejné trasy. V lednu cestou z práce, právě když jsem dosáhl vrcholu na nekonečné kopaninské pláni, mě napadlo, jak krásně zní italská hudební terminologie a jaké obrovské množství variant nabízí:  Rubato e crescendo @4:05-3:50, anebo Adagio con brio @5:00 (tedy zvolna, ale s jiskrou)!

Naprosto suchopárné Recovery Run může mít mnoho tempových významů:

Lentissimo (co nejpomaleji) - tak běháme po zranění
Adagio (pomalu) či Largo (široce) - běháme z různých příčin, třeba když vyběhneme s kocovinou a
nemůžeme se trefit na cestu
Lento (rozvláčně) - prostě nás to nebaví, ani nám to nejde
Andante (volně) - doslova "volně krokem", tady je jasné, že má pomalé tempo svůj účel
Sostenuto (zadržovaně) - strašně rádi bychom běželi rychleji, ale nedovolí nám to parťák
Maestoso (majestátně) - to běhají pouze ti, co absolvovali drahý kurz u gurua a nedokážou přejít ze zakopávání bačkor do běhu
Allegretto (poněkud vesele, méně rychle než allegro) - konverzace a následné záchvaty smíchu nedovolí zrychlit do allegra

... a zrychlíme-li do kategorie Easy Run:

Animato (oživeně) - při běhu po práci nechceme usnout a vrazit do sloupu, tak radši běžíme trochu živě
Moderato (mírně) - chtěli bychom běžet víc, ale víme, že máme před závodem, tak trochu přiškrtíme
Allegro (vesele, rychle) - Allegro je naprostá brnkačka, běh zadarmo, kdy jsme sice mohli s trochou dobré vůle běžet rychleji, ale prokrastinovali jsme běh s hubou od ucha k uchu na mírné aerobní intenzitě
Allegro moderato (mírně rychle) - spojením obou předchozích přitlačíme na pilu, kdysi jsem používal Easy Tempo Run: běží to samo, ale prostě trochu stojím na brzdě

... pro intervaly a tempa se kombinací různých termínů nabízí obrovské množství krásných variant, stačí pak pouze doplnit popis tréninku, jako třeba Poco allegro e maestoso:

Vivace (živě) - to je krásný tempový běh, po kterém nemůžeme usnout
Allegro Vivace (rychle a živě) - to samé jako vivace, ale můžeme po běhu usnout
Presto (rychle, úprkem) - hodí se pro krátké intervaly, třeba k autu po vykradení benzínky
Molto presto (velmi rychle) - to samé jako presto, ale s policajtem za zády

Samozřejmě existují stovky dalších slov, které se dají různě kombinovat, takže můžete běžet třeba Allegro ad libitum (rychle podle libosti), anebo Adagio e rubato (tedy v běžeckém kontextu po kocovině pomalu a trhaně)

Fajnšmekři si navíc mohou vypomoci s doplňujícími výrazy jako Simile (podobně), Ma non troppo (ale ne příliš), Molto (velmi), Meno mosso (trochu zpomalit), anebo použít další příznačná příslovce označující náladu či výraz přednesu:

Amabile (něžně) - kromě randění si dovedu představit třeba běh po žhavém uhlí
Burlesco con umore (rozpustile s humorem) - lze aplikovat pro noční pivní běhy
Doloroso (bolestně) - krásně pak vyzní ve spojení: Lentissimo e doloroso, tedy co nejpomaleji a bolestně, třeba po chřipce a s oteklým kotníkem
Religioso (zbožně) - spojíme běh s meditací a vypneme si hodinky
Scherzando (žertovně) - pokud bychom přetransformovali švihlou chůzi na švihlý běh, bude to pravděpodobně právě scherzando
Misteriozo (tajemně) - spojíme-li běh s hledáním kešek, anebo na běh v noci bez čelovky
Furioso (zuřivě) - po náročném dni v práci potřebujeme zchladit emoce

Kromě temp a výrazu lze popsat převzatou hudební terminologií i hlasitost: pianissimo (pp) platí pro pomalého a tichého běžce, zatímco fortissimo (ff) předvádí hekal, který běží rychle a u toho řve jak tygr (fff = forte fortissimo).

Limity pro vyjádření našeho pocitu z běhu jsou snad nekonečné! Co víc, dokonce i absolvovaný závod může být Concerto Grosso, Symfonie, v modernějším pojetí Punk, Hard rock, běhy do vrchu pak mohou připomínat dechovku.

Hlavně aby naše běhání nebylo Morendo (zmíravě), abychom běhali Con brio (s jiskrou) a především Da capo al fine (od začátku do konce).

Z deníku kardiaka ...

Pražská 100 v roce 2019
... nebo spíš hypertonika, ale to nezní tak dobře :-)

Můj zdravotní kolaps na loňském Spartathlonu byl, je a bude dělící čárou nejen v běžeckém, ale prostě v celém mém životě. Jako kdyby se mi touto událostí život přehoupl do další životní etapy, doprovázené nevyhnutelným stárnutím, zobáním menšího či většího množství léků a celkovým zpomalováním ducha a těla. Proč ne? Padesátka na dohled, vždyť mám o třetinu let blíže do důchodu než k náctinám. Jako kdyby ten můj přechod proběhl nějak moc rychle, jako když silná bouřka zamete s létem a po létě místo podzimu přijde rovnou zima. Běžecký podzim byl smutný a pochmurný, nálada a tělo nevídaně slabé. Čekání na výsledky, obava zda jsem prodělal infarkt, nejistota jestli zaberou prášky na tlak ... otazníků bylo ve vzduchu víc než dost a krátké běhání do povolených 120 tepů se po pár týdnech - s rychle mizející zbylou kondicí - změnilo v utrpení na hranici tempa 6:30 - a to ještě na pár desítek minut a po rovině.

"If you see me collapse pause
my Garmin", od Jitky ... díky :-)
Naštěstí se po bouřce velmi rychle zpátky oteplilo a vrátilo léto. Kombinaci prášků na vysoký tlak mi Hanka na první dobrou předepsala skvěle, takže kromě mých vlastních obav mi tlak ani nic jiného nebránilo začít opět běhat a postupně zvyšovat zátěž a objem. Se vzrůstající kilometráží přímo úměrně stoupala jak fyzička, tak i nálada, a tak bylo na čase se poohlédnout, kde jsem to vlastně v běžeckých plánech přestal. Plán běžet Pražskou stovku jsem dostal už v červenci, když Jitku pořadatelé zastavili pár desítek kilometrů před seběhem do cíle GGUTu. Bylo mi jí líto a spontánně jsem ještě do telefonu slíbil, že to její první dospělé ultra dáme na P100 spolu. Slib jsem dal za úplně jiné situace, o půl roku později ani jednomu z nás nebylo jasné, zda nebudu spíš přítěží, než supportujícím doprovodem. Během 3 týdnů jsem se snažil naběhat týdně alespoň 100+. Akce, která měla mít původně spíše společenskou a "podpůrnou" úlohu, byla pro mne nakonec důležitým testem, jestli vůbec někdy budu fungovat přes noc a 24+ hodin. Vybíhalo se tradičně v pátek o půlnoci a k mému údivu jsem se nikdy takhle dobře s čelovkou a v zimě při ultra necítil, a to se nám závěr nakonec protáhl až do nedělního rána.

Pár poznámek k Pražské 100: letošní závod měl 135km (4700m výškových), které jsme si mojí navigační chybou o další 3km a 150 výškových metrů prodloužili. Měli jsme kliku na příznivé počasí a na skutečnost, že majitelé pozemků dost často Olafa nepustili mimo cesty. Díky tomu byla trasa pro příznivce kulturního povrchu relativně schůdná. Olaf zvolil doběh do Modřan od západu, probíhalo se celé Křivoklátsko, trasováno krásnými místy a značeno zcela luxusně. Jitka statečně bojovala, když nastala v Černošicích těžká krize, dokázala se s ní vyrovnat, sebrat se a posledních 18km urvat. Pokud jsem  vůbec něčím pomohl, tak spíš tím, že jsem nerozptyloval, oba jsme byli natolik soustředění, že jsme za těch bezmála 30 hodin prohodili jen pár vět. Jitku už třetí rok připravuji na podobné závody a měl jsem poprvé šanci ji vidět při závodě. Uvidíme, jestli se jí splní letos sen zaběhnout těžkou stomílovku kdesi na britských ostrovech. Snažím se aplikovat vlastní zkušenosti ze silnice, které mám ověřené na sobě samém, a motivovat Jitku v přípravě, jak jen dovedu.

... s panem zakladatelem
dr. POPem po POPu
O dva týdny později proběhl tradiční POP - Okoloběh Prahy, již 7. ročník. Kromě prvního a čtvrtého ročníku jsem všechny běžel celé, takže i tady se nabízelo trochu zavzpomínat. V roce 2013 jsem se ani neodvážil pomyslet na celou trasu a plánovaně skončil v Troji na 40.km - tehdy jsem si myslel, že na 43.km se stane něco velkého, zhroutím se, upadne mi noha, možná umřu, takový respekt jsem před ultra a ultraběžci měl. Letos mne - kardiaka - nikdo nešetřil, v naší skupině mě ke konci táhla do Braníka Míša, Radek a Jirka, celkově jsme zvládli 74km tempem pod 7 hodin, a to je pro mne znamení, že se věci obrací správným směrem. Vždyť šest týdnů před tím jsem sotva udýchal 12km!

Uvidíme co bude dál, zatím vše vypadá velmi dobře. Vyhráno ještě není, protože v únoru mne čeká zátěžový test, kde se uvidí, jak je to s mým krevním tlakem v zátěži. Plánuju tedy přípravu z týdne na týden, poctivě cvičím, dokonce hubnu, a jestli vše půjde dobře, tak dva vrcholy jsou v roce 2020 jasné: zkusím to roztočit ještě jednou na 24h v Basileji a chci se vrátit na Spartathlon. Přes desítky výhrad, které vždycky mám, tak je to ten nejkrásnější závod. Podobně jako Olafova P100 je i Spartathon organizován s láskou a obětavostí desítky let, navíc je to závod se silným příběhem. Během roku si budu běh užívat, připravovat se na oba dva vrcholy, možná si zaběhnu 100km v Plzni, snad Krakonošku nebo Lužky, abych všude otestoval, zda ty magické betablokátory nemají kromě úžasných pozitiv i nějaké nežádoucí vedlejší účinky.