A tak na obláčku běžím si dál a dál ...

Pár koronapoznámek k psychojaru 2020

Svět usnul spánkem koronavirovým, zastavila se kola kapitalismu, zrušeny byly závody a pohyb venku omezen na minimum. Nastala doba předapokalyptická - klidná a stresuplná, kterou buď už nikdy nezažijeme, anebo naopak budeme prožívat opakovaně až do konce života. 

Otázku, zda má smysl běhat a trénovat v době, kdy vůbec není jasné, zda se někdy uskuteční závod, jsem si vůbec nekladl. Po deseti letech (už!) je pro mne běh stejně přirozeným rituálem, jako spánek, oběd anebo umytí hlavy. Příprava pro mě vždycky byla příjemnější a užil jsem si ji víc, než samotný závod, prostě proto, že mám běh rád. Prožívám tak jedinečné dva měsíce poloprofesionálního sportovního života, kdy mám na běhání luxusně spoustu času. 

Karanténa znamenala pro městského běžce častý střet se strachem a úzkostí: zaťatá pěst řidiče auta mezi poli u Horních Měcholup, anebo komisní měšťák, co mě z Klecánek vykázal po cyklostezce zpátky do Prahy, že si mám běhat tam, kde bydlím. Hadr přes pusu žádnou roli nehrál. Spoustu kilometrů jsem v březnu, dubnu a květnu natočil v okolí letuprosté Ruzyně, na polích kolem Kněževse a Středokluk, místo lidí mi dělali společnost přemnožení a oprsklí zajíci.

Divná doba, ale fantastický a neopakovatelný čas pro běhání: poprvé v životě nemusím plánovat každou minutu, běhat lze prakticky kdykoliv. 

PVLH24 - 18.4.2020

Pauza s sebou nese i negativa: zrušená 24h v Basileji znamená, že jsem už přes rok neběžel (přesněji nedoběhl) žádné silniční ultra a 24h jsem běžel naposledy předloni. Místo toho jsem si znovu potvrdil, jak špatně běhám v terénu, a ještě hůř do kopce a z kopce: vloni na Krakonošově 100 s Pavlem, na Pražské 100 s Jitkou, a teď naposledy s Radkem na Prominentních vrcholech Lužických hor. Byl to parádní den, i když nám čas nevyšel podle představ a museli jsme často improvizovat mimo naklikanou trasu. Moje naivní představa o pěšinkách, lesních a turistických cestách vzala za své hned na Buku, zdolat všech 18 vrcholů znamenalo překonávat šílený terén, občasný pád, gymnastiku po šutrech a následné křeče snad ve všech svalech dolních končetin. Olaf by měl z takového terénu radost, Radek měl se mnou trpělivost. Jako třešnička na dortu jsme dobíhali za tmy a svítili si mobilem ... PVLH mi neprověřilo rychlost, ale šestnáct fyzicky i psychicky náročných hodin v terénu skvěle vyzkoušelo odolnost. A tu jsem pořád neztratil. Takhle rozsekané nohy jsem neměl ani po první 24hodinovce. Krajina Lužických hor je překrásná, stejně jako je inspirativní každé proběhnutí s Radkem, kdy je příležitost se něco naučit. 

8 měsíců přípravy podle Training Peaks

Zbývá mi pár týdnů do prvního letošního závodu. Po loňském kolapsu jsem měl obavy, že už třeba běhat nebudu vůbec, ale - správně medikován a kontrolován - si užívám běhání více než kdy před tím. V srpnu to bude deset let, co jsem začal běhat, ale teprve teď jsem schopen běhat tempa a rovinky <4min/km a není mi zle. Raduji se z každého běhu a troufl bych si už některé své náročnější pobíhání nazvat tréninkem.

 

Rok 2020 je zatím plný překvapení, běžím si na obláčku, nespěchám a čekám, kam mě ten obláček zanese. A to doslova, našel jsem totiž konečně po dvou letech pátrání na trhu skvělé boty. Obláčkové boty X, na kterých nevidím jednu jedinou chybu!

On Running CloudX: 
charakteristika je prostá, žádná věda ...
boty jsou lehké, pocitově měkké a zároveň rychlé

Allegro e vivace (z deníku kardiaka II)

Minulé úterý jsem úspěšně absolvoval zátěžové testy na rotopedu. A dosáhl jsem nejlepšího běžeckého výsledku za poslední půlrok. Úspěch je to velký, protože můžu zase pořádně běhat. Na rozdíl od listopadového trápení, které jsem musel ukončit po odkroucených pár minutách při 75% HRmax a systole 269, jsem se tentokrát bez problémů vyždímal skoro ke stovce a dosáhl hodnoty o desítky nižší.

V mé běžecké mikrobublině to znamená, že zase můžu "chodit schody", dráždit vinohradské sokolíky poskakováním na jejich prašném ovále, anebo vybíhat o víkendu Ještěd. Zkusím co půjde, ale nebudu na sebe vytvářet žádný tlak, sotva jsem se zbavil vysokého tlaku krevního. S důvěrou k vlastnímu tělu je to podobné jako s důvěrou obecně: vytváří se roky a stačí jeden kotrmelec a je na dlouho pryč. Po prvních týdnech vidím, že tělo zvládne v tréninku víc než dřív, co to bude znamenat na 24h v Basileji a na podzim na Spartathlonu - to nevím. 24h poběžím bezmála po 2 letech a Spartathlon ... tam budu muset překonat sám sebe a neotáčet se za 108.km, kde jsem vloni zkapal jak prašivej pes.

Nicméně, s nižším tlakem a prokrveným mozkem přicházejí i neotřelé nápady!

Vždycky jsem chtěl systematizovat své běhy a vycházel jsem podle terminologie dnes již zapomenuté aplikace Micoach od Adidasu, tedy klasika: Recovery Run, Easy Run, Intervals, Tempo Run, Long Run a pak několik málo variací, jako například Easy Tempo Run. Po 8 letech to člověku přijde hodně nudné i když jsem s nástupem ultra přidal k víkendovým dlouhým běhům B2B (back to back) a předloni FW2W (from work to work), nuda je to pořád. Zvlášť, když už v podstatě běhám jenom delší a dlouhé běhy. Psát si odkud - kam jsem běžel mi připadá jako úplná otrava, běháte-li pořád stejné trasy. V lednu cestou z práce, právě když jsem dosáhl vrcholu na nekonečné kopaninské pláni, mě napadlo, jak krásně zní italská hudební terminologie a jaké obrovské množství variant nabízí:  Rubato e crescendo @4:05-3:50, anebo Adagio con brio @5:00 (tedy zvolna, ale s jiskrou)!

Naprosto suchopárné Recovery Run může mít mnoho tempových významů:

Lentissimo (co nejpomaleji) - tak běháme po zranění
Adagio (pomalu) či Largo (široce) - běháme z různých příčin, třeba když vyběhneme s kocovinou a
nemůžeme se trefit na cestu
Lento (rozvláčně) - prostě nás to nebaví, ani nám to nejde
Andante (volně) - doslova "volně krokem", tady je jasné, že má pomalé tempo svůj účel
Sostenuto (zadržovaně) - strašně rádi bychom běželi rychleji, ale nedovolí nám to parťák
Maestoso (majestátně) - to běhají pouze ti, co absolvovali drahý kurz u gurua a nedokážou přejít ze zakopávání bačkor do běhu
Allegretto (poněkud vesele, méně rychle než allegro) - konverzace a následné záchvaty smíchu nedovolí zrychlit do allegra

... a zrychlíme-li do kategorie Easy Run:

Animato (oživeně) - při běhu po práci nechceme usnout a vrazit do sloupu, tak radši běžíme trochu živě
Moderato (mírně) - chtěli bychom běžet víc, ale víme, že máme před závodem, tak trochu přiškrtíme
Allegro (vesele, rychle) - Allegro je naprostá brnkačka, běh zadarmo, kdy jsme sice mohli s trochou dobré vůle běžet rychleji, ale prokrastinovali jsme běh s hubou od ucha k uchu na mírné aerobní intenzitě
Allegro moderato (mírně rychle) - spojením obou předchozích přitlačíme na pilu, kdysi jsem používal Easy Tempo Run: běží to samo, ale prostě trochu stojím na brzdě

... pro intervaly a tempa se kombinací různých termínů nabízí obrovské množství krásných variant, stačí pak pouze doplnit popis tréninku, jako třeba Poco allegro e maestoso:

Vivace (živě) - to je krásný tempový běh, po kterém nemůžeme usnout
Allegro Vivace (rychle a živě) - to samé jako vivace, ale můžeme po běhu usnout
Presto (rychle, úprkem) - hodí se pro krátké intervaly, třeba k autu po vykradení benzínky
Molto presto (velmi rychle) - to samé jako presto, ale s policajtem za zády

Samozřejmě existují stovky dalších slov, které se dají různě kombinovat, takže můžete běžet třeba Allegro ad libitum (rychle podle libosti), anebo Adagio e rubato (tedy v běžeckém kontextu po kocovině pomalu a trhaně)

Fajnšmekři si navíc mohou vypomoci s doplňujícími výrazy jako Simile (podobně), Ma non troppo (ale ne příliš), Molto (velmi), Meno mosso (trochu zpomalit), anebo použít další příznačná příslovce označující náladu či výraz přednesu:

Amabile (něžně) - kromě randění si dovedu představit třeba běh po žhavém uhlí
Burlesco con umore (rozpustile s humorem) - lze aplikovat pro noční pivní běhy
Doloroso (bolestně) - krásně pak vyzní ve spojení: Lentissimo e doloroso, tedy co nejpomaleji a bolestně, třeba po chřipce a s oteklým kotníkem
Religioso (zbožně) - spojíme běh s meditací a vypneme si hodinky
Scherzando (žertovně) - pokud bychom přetransformovali švihlou chůzi na švihlý běh, bude to pravděpodobně právě scherzando
Misteriozo (tajemně) - spojíme-li běh s hledáním kešek, anebo na běh v noci bez čelovky
Furioso (zuřivě) - po náročném dni v práci potřebujeme zchladit emoce

Kromě temp a výrazu lze popsat převzatou hudební terminologií i hlasitost: pianissimo (pp) platí pro pomalého a tichého běžce, zatímco fortissimo (ff) předvádí hekal, který běží rychle a u toho řve jak tygr (fff = forte fortissimo).

Limity pro vyjádření našeho pocitu z běhu jsou snad nekonečné! Co víc, dokonce i absolvovaný závod může být Concerto Grosso, Symfonie, v modernějším pojetí Punk, Hard rock, běhy do vrchu pak mohou připomínat dechovku.

Hlavně aby naše běhání nebylo Morendo (zmíravě), abychom běhali Con brio (s jiskrou) a především Da capo al fine (od začátku do konce).

Z deníku kardiaka ...

Pražská 100 v roce 2019

... nebo spíš hypertonika, ale to nezní tak dobře :-)

Můj zdravotní kolaps na loňském Spartathlonu byl, je a bude dělící čárou nejen v běžeckém, ale prostě v celém mém životě. Jako kdyby se mi touto událostí život přehoupl do další životní etapy, doprovázené nevyhnutelným stárnutím, zobáním menšího či většího množství léků a celkovým zpomalováním ducha a těla. Proč ne? Padesátka na dohled, vždyť mám o třetinu let blíže do důchodu než k náctinám. Jako kdyby ten můj přechod proběhl nějak moc rychle, jako když silná bouřka zamete s létem a po létě místo podzimu přijde rovnou zima. Běžecký podzim byl smutný a pochmurný, nálada a tělo nevídaně slabé. Čekání na výsledky, obava zda jsem prodělal infarkt, nejistota jestli zaberou prášky na tlak ... otazníků bylo ve vzduchu víc než dost a krátké běhání do povolených 120 tepů se po pár týdnech - s rychle mizející zbylou kondicí - změnilo v utrpení na hranici tempa 6:30 - a to ještě na pár desítek minut a po rovině.

"If you see me collapse pause
my Garmin", od Jitky ... díky :-)

Naštěstí se po bouřce velmi rychle zpátky oteplilo a vrátilo léto. Kombinaci prášků na vysoký tlak mi Hanka na první dobrou předepsala skvěle, takže kromě mých vlastních obav mi tlak ani nic jiného nebránilo začít opět běhat a postupně zvyšovat zátěž a objem. Se vzrůstající kilometráží přímo úměrně stoupala jak fyzička, tak i nálada, a tak bylo na čase se poohlédnout, kde jsem to vlastně v běžeckých plánech přestal. Plán běžet Pražskou stovku jsem dostal už v červenci, když Jitku pořadatelé zastavili pár desítek kilometrů před seběhem do cíle GGUTu. Bylo mi jí líto a spontánně jsem ještě do telefonu slíbil, že to její první dospělé ultra dáme na P100 spolu. Slib jsem dal za úplně jiné situace, o půl roku později ani jednomu z nás nebylo jasné, zda nebudu spíš přítěží, než supportujícím doprovodem. Během 3 týdnů jsem se snažil naběhat týdně alespoň 100+. Akce, která měla mít původně spíše společenskou a "podpůrnou" úlohu, byla pro mne nakonec důležitým testem, jestli vůbec někdy budu fungovat přes noc a 24+ hodin. Vybíhalo se tradičně v pátek o půlnoci a k mému údivu jsem se nikdy takhle dobře s čelovkou a v zimě při ultra necítil, a to se nám závěr nakonec protáhl až do nedělního rána.

Pár poznámek k Pražské 100: letošní závod měl 135km (4700m výškových), které jsme si mojí navigační chybou o další 3km a 150 výškových metrů prodloužili. Měli jsme kliku na příznivé počasí a na skutečnost, že majitelé pozemků dost často Olafa nepustili mimo cesty. Díky tomu byla trasa pro příznivce kulturního povrchu relativně schůdná. Olaf zvolil doběh do Modřan od západu, probíhalo se celé Křivoklátsko, trasováno krásnými místy a značeno zcela luxusně. Jitka statečně bojovala, když nastala v Černošicích těžká krize, dokázala se s ní vyrovnat, sebrat se a posledních 18km urvat. Pokud jsem  vůbec něčím pomohl, tak spíš tím, že jsem nerozptyloval, oba jsme byli natolik soustředění, že jsme za těch bezmála 30 hodin prohodili jen pár vět. Jitku už třetí rok připravuji na podobné závody a měl jsem poprvé šanci ji vidět při závodě. Uvidíme, jestli se jí splní letos sen zaběhnout těžkou stomílovku kdesi na britských ostrovech. Snažím se aplikovat vlastní zkušenosti ze silnice, které mám ověřené na sobě samém, a motivovat Jitku v přípravě, jak jen dovedu.

... s panem zakladatelem
dr. POPem po POPu

O dva týdny později proběhl tradiční POP - Okoloběh Prahy, již 7. ročník. Kromě prvního a čtvrtého ročníku jsem všechny běžel celé, takže i tady se nabízelo trochu zavzpomínat. V roce 2013 jsem se ani neodvážil pomyslet na celou trasu a plánovaně skončil v Troji na 40.km - tehdy jsem si myslel, že na 43.km se stane něco velkého, zhroutím se, upadne mi noha, možná umřu, takový respekt jsem před ultra a ultraběžci měl. Letos mne - kardiaka - nikdo nešetřil, v naší skupině mě ke konci táhla do Braníka Míša, Radek a Jirka, celkově jsme zvládli 74km tempem pod 7 hodin, a to je pro mne znamení, že se věci obrací správným směrem. Vždyť šest týdnů před tím jsem sotva udýchal 12km!

Uvidíme co bude dál, zatím vše vypadá velmi dobře. Vyhráno ještě není, protože v únoru mne čeká zátěžový test, kde se uvidí, jak je to s mým krevním tlakem v zátěži. Plánuju tedy přípravu z týdne na týden, poctivě cvičím, dokonce hubnu, a jestli vše půjde dobře, tak dva vrcholy jsou v roce 2020 jasné: zkusím to roztočit ještě jednou na 24h v Basileji a chci se vrátit na Spartathlon. Přes desítky výhrad, které vždycky mám, tak je to ten nejkrásnější závod. Podobně jako Olafova P100 je i Spartathon organizován s láskou a obětavostí desítky let, navíc je to závod se silným příběhem. Během roku si budu běh užívat, připravovat se na oba dva vrcholy, možná si zaběhnu 100km v Plzni, snad Krakonošku nebo Lužky, abych všude otestoval, zda ty magické betablokátory nemají kromě úžasných pozitiv i nějaké nežádoucí vedlejší účinky.