24 hodin helvétskou industriální divočinou

Tak schválně, co je nejdůležitější pro osobák? Zbytečnější otázku jsem si nikdy nepoložil; je to přece dobrá příprava, ne? A taky správně načasovaná forma a zdraví, ideální počasí, atd ... ale co závod samotný? Je to tak banální, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale už jsem na to přišel, takže přikládám trochu zkušeností ... 

Žádný extrémismus, ale mrazivé
ráno u Ženevského jezera

Jako by toho nebylo dost. Běžím na neuvěřitelně blbém okruhu 90. kolečko a nad ránem si začne mrznout. Z říčky proti mně vane vlhká zima a na trávě se tvoří zmrzlá jinovatka. Fuj! Honza situaci řeší převlékáním, něco nesrozumitelně mumlá a vypadá, jako kdyby se chystal vlézt do ponožky celý. Za chvíli mu pořadatelé, respektive jejich čipy, nenaměří 4 okruhy, a protože se navíc s nikým nedomluví (zde se mluví francouzsky), tak ho to úplně chudáka zdeptá. Já jsem si převlíkání nechtěl připustit, radši se zahřeju pohybem. Do suchého jsem šel motivačně za odměnu už o půlnoci, bylo mi pak chvíli jako v peřince, měl jsem za sebou pěkných 124km podle plánu a těšil jsem se, že i přes všechny nepřízně osudu bych se do té stovky v druhé půlce mohl dostat. O 6 hodin později už byla situace jiná ...

V pozadí pás bažinatý,
po tmě nebylo snadné se mu vyhnout

Nad ránem jsem musel vyměnit zdroj v čelovce a neviděl dál než na 3-4 metry, navíc světlo z "neoriginálního" zdroje energie nesvítilo tak silně, aby byly vidět tvary na povrchu. Takže k nepříjemnému šlapání do prázdna jsem navíc začal zakopávat o vystouplé kameny či drny. Na výběr jich bylo dost a dost a zapamatovat se všechny nedaly. Každý krok byl doprovázený otazníkem, jestli při další kolizi nepoletím po hlavě do řeky. Taky jsem si kladl otázku, jak dlouho tohle zvládnu? Psychicky jsem to dával velmi dobře, ale nohy po 18 hodinách žádnou radost neprojevovaly. Od šesté ráno se unavené úpony kolem kolen stahovaly tak silně, že každý krok byl už velmi bolestivý i na rovném povrchu.

Tak na který kamínek to bude teď?

Kolem 6:30 jsem se rozhodl trvale přejít do chůze. Kolena sice bolela při chůzi více, ale nechtěl jsem za žádnou cenu riskovat zranění. Také jsem si uvědomoval, že jsem ještě před pár dny měl střevní virozu a teplotu a poslední týden jsem toho moc nesnědl ani nevypil. Ještě jsem chvíli zvažoval, že půjdu na osobák 211-214km (původně jsem si myslel na 220), ale za cenu většího zranění bych z toho radost neměl. Dal jsem si nakonec cíl dojít 200km a hezky potrénovat trpělivost a dlouhou chůzi na další velké akce tohoto roku. Honza je kamarád a přidal se, v džínách a vysprchovaný odchodil se mnou určitě 20km, navíc neztrácel dobrou náladu, ani když už klesl z druhého místa. Nesmím ale zapomenout, že dobrou náladu měl už večer před tím v Curychu, kde plnil alkoholově-referentskou roli someliéra a degustoval červené víno až do úplného padnutí. To už jsem ale skoro na konci a vypravuji od půlky, takže se musím vrátit zpátky na začátek příjezdu do Villeneuve.

To není cesta v Bosně, ale asfalt jen pár
desítek metrů od Ženevského jezera

Rád se s trasou jakéhokoliv závodu seznámím dopředu, fantazíruji a představuji si, co tam asi budu v kterou chvíli prožívat. Při obhlídce 1764m dlouhého okruhu večer před závodem jsem viděl, že to je průser. Původně avizovaná 2118m dlouhá trasa (na kterou jsme se přihlásili) vedla většinou po asfaltu a hliněné, hladké, široké cestě. Pár dní před závodem nám Lulu (pořadatel) napsal, že okruh bude jiný. Už na Google Maps jsem měl pochybnosti, ale snímky zde bývají zastaralé. Skutečnost předčila veškerá očekávání ... okruh se skládal ze: 100m hladkého asfaltu, 600m výrazně děravého záplatovaného asfaltu s loužemi, 1x seběh 1,5m z kopce na 2 metrech s travnatým mokrým podkladem, který pokračoval 400m po stezce dál (schované drny, kameny, koňské a psí výkaly), kde jej na 250 metrech vystřídal příjezd ke stavbě vytvořený pásy bagrů. Na zbytku byl štěrk a jako třešnička na dortu kamenito-bahnitý úsek, který měl občas zálusk sundavat botu. (Na ten jsem zapomněl snad pokaždé!) Kdybych chtěl najít tak rozmanitý terén, jsem si jistý, že ho nikdy nenajdu!

Naštěstí je s Honzou vždycky neskutečně dobrá nálada, a to přes jakoukoliv nepřízeň osudu. Jeho nezničitelný optimismus je nakažlivý. Při cvičném pobíhání po okruhu glosoval dálniční viadukt jako výbornou volbu pro osobák, přece v Praze běhám na Průmyslové to samé, ne? Hotýlek, ve kterém jsme přespali, patřil dámě, která vypadala jako záporačka z nějakého staršího francouzského filmu, a která si nás ještě více podezíravě prohlížela, když jsem odmítl zaplatit o 20EUR víc za pokoj s oddělenými postelemi. Na to, jak jsem byl nervozní poslední týden, se mi spalo dobře - většina "last minute rituálů" před závodem už proběhla a cítil jsem se dobře. Když si vymyslím nějaké oblbovací mechanismy na týden před závodem, tak nepochybuji o tom, že se mne vyhnou příště i nepříjemné psychosomatické virózy. Na start jsme dorazili v klidu a s hodinovým předstihem, rozbalili si stolek s věcmi a pozorovali pár pořadatelů, kteří už se pomalu také trousili ... Mám pro tuhle ležérnost slabost :-)

2x iTB na čele závodu (17:55)

Začátek jsem rozběhl svižně a plán se mi podařilo držet vlastně až do rozhodnutí pustit se pokusu o osobák, tedy do 18. hodiny závodu. V tu chvíli jsem měl téměř 170km, což bylo o 8km více než v létě v Kladně a za normálních okolností by to vypadalo slibně. Nebyl bych objektivní, kdybych neuvedl, že kromě zmíněných "maličkostí" se pořadatelé moc snažili a byli na nás běžce moc milí. Věřím, že se z chyb pro příště poučí.

Co si z toho všeho vzít do budoucna? Vítězství je vždycky zážitek a výkonu přes 200km (201.127 km) si vážím. Osobáček na 24H je reálný a 220km by za ideálních podmínek šlo uběhnout. Forma byla nastavena skvěle, ale musím se naučit zpracovat stres posledních 10 dní před startem. Pokud se mi to povede, nemusím se bát ani obou vysněných závodů tohoto roku: Ultrabalathonu a Spartathlonu. Dokončit takový double v jednom roce by byla velká bomba. Z vlastních chyb se máme poučit, a tahle zkušenost byla a bude k nezaplacení. Úplně nejdůležitější bude příště vybrat si ten nevhodnější závod.

Punková forma vyhlašování

Honzův blog: 24h ve Švýcarsku .. aneb když se pere zavoďák s punkerem:)

fotky: H12 a F. Vautrin