Za těch 7 let, co běhám jsem už byl svědkem různých událostí a situací. Na Třebešíně mě třeba překvapil naháč, který sprintoval proti mně a kterého pronásledovali dva policajti. Jindy jsem zase já překvapil spící bezdomovce pod mostem, milenecké páry v nejlepším, anebo stádo srnek v lese.
Při mých bězích v pražských periferiích, kam se normálně člověk nepodívá, prostě narazíte na ledaccos. Není divu, kdo by taky co dělal v šest ráno kdesi v okolí Průmyslové, anebo v jiných industriálních oblastech. Nevím proč, ale při běhání se lidí nebojím. Nemyslím si, že každému uteču, ale přece není důvod, aby mě někdo přepadával. Oloupit mě může maximálně o hodinky, které budou každému stejně zhola k ničemu.
Čeho se bojím, jsou blbé náhody ... že se třeba přifařím k nějakému vloupání. Anebo ke kšeftu s drogama či zbraněma, nebo k nějaké zfetované paranoidní partě. Stane se to lehce, prostě nečekán vyběhnete zpoza rohu. Teoreticky se můžu nachomejtnout i k vykradení banky, i když to je už filmové klišé. Nebo k mafiánské popravě, protože kde jinde, než na periferii se dějí takové věci, že? Tempové běhy se určitě dají trénovat i jiným způsobem.
Praha je velkoměsto, denně se tu stává nějaký zločin, člověk s tím musí počítat. Dodnes mne mrazí, když běhám na Krejcárku a na Rohanském ostrově, kde byly před pěti roky nalezeny dvě části téhož lidského těla. Na Rohanském ostrově jsem běžel dokonce ve chvíli, kdy nález byl ještě čerstvý a okolí bylo poseté policisty. Stejně tak mne dodnes šokuje, že jsem před třemi roky celý týden obíhal auto s nebožtíkem taxikářem, kterého našli na zadním sedadle přímo v centru Vinohrad. Snad už i dopadli vraha. Hrozné ...
Dneska jsem prožil další smutnou zkušenost. Zamířil jsem si na svůj 30+ výběh po cyklostezce směrem na Zbraslav s tím, že přes lávku přeběhnu na druhou stranu Vltavy, pak poběžím po mostu přes Berounku a po stezce podél Strakonické zpět do města. Před lávkou mě vítalo policejní auto - říkal jsem si, jak je to skvělé, že nás běžce uniformovaní chlapci hlídají i v 7 ráno na takto odlehlém místě, usmáli jsme se na sebe. Vzápětí vybíhám nahoru na drátěnou lávku a těším se, že jsem skoro v půlce dlouhého běhu, když pár metrů přede mnou zahlédnu pod lávkou lidské tělo ... rovné jako svíčka, s baťůžkem na zádech a s provazem visícím od krku až k zábradlí. Polilo mě děsivé horko, ani jsem si nedovolil zastavit - jen mi blesklo hlavou, že chudákovi už nepomůžu a evidentně tady policajti nejsou kvůli běžcům. Ten krátký vteřinový obraz uvidím před očima dlouho. Nenašel jsem odvahu se zastavit, ani se podívat znovu, jen jsem vypnul hudbu ve sluchátkách, protože působila v dané situaci zcela nepatřičně. Neohlédl jsem se. Nemám rád výšky, teď jsem navíc sdílel stejný pohled do chladné podzimní Vltavy jako tento člověk krátce před svou smrtí. Prchal jsem na druhý břeh co to dalo a až tady jsem našel odvahu zastavit a otočit se. V tu chvíli přijížděly další policejní auta a sanitka.
Cestou domů myslím na všechny těžce nemocné blízké a známé, kteří touží být zdraví, a taky na ty co zemřeli, a na chudáka, který si život vzal dobrovolně ... Text bez pointy.
R.I.P.
