Rýmička a kašlíček

Rýmička a kašlíček (Magdaléna Válková)

(stručný report o zimní přípravě)

Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem se úspěšně vyhýbal virózkám a taky pracovnímu stresu, je první třetina letošní sezóny podstatně slabší. Smiřuji se s tím. Objemy, ke kterým jsem se vyšplhal v loňské zimní přípravě (2170km / listopad-únor) jsou nejen letos ale i v budoucnu podle všeho nereálné. Letos jsem se dokopal za stejné období k 1850km a to ještě díky Pražské stovce. Zatímco loňské pobíhání charakterizuji jako pako-běhání a pro výstrahu si pouštím maratonce Oldu, tak letos se moje snažení magorsky posunuje ještě o stupeň výše: spousta běhů po práci, pod šílenou a dosud nepoznanou únavou, navíc po 21:00 večer. Olda byl překonán.

Proto jsem paradoxně v půlce ledna uvítal běžnou chřipku, která mi dala příležitost trochu vydechnout: od práce i běhání. On se totiž nabízí i druhý pohled na věc; vloni jsem se chystal na dubnovou 24h do Villeneuve a pak na Ultrabalathon. Letos chci na první vážnou akci až 1.7. do Belfastu, pak až na Spartathlon, takže není ani důvod kam spěchat. Ze zkušenosti už vím, že po týdenním výpadku jsem za 3 týdny zase zpátky, není úplně moudré objem teď příliš hrotit. Navíc sleduju, že pokud se pohybuji měsíčně kolem 450km, tak mě vlastně nic nebolí, což už neplatí při běhání kolem 550km.

Noční okoloběh Zagrebu

Protože jsem téměř každý druhý týden pracovně v Záhřebu, tak mi to nedalo, abych si Záhřeb neoběhl. Bohužel jsem narychlo do hodinek naklikal trasu vedoucí asi přes ty nejošklivější části města, navíc bylo -10°C, náledí a tma. Měl jsem skvělou příležitost poznat velmi nezajímavé obydlené části plné svítivě bílých balustrád, s nafrněnými sádrovými labutěmi na balkonech, či se (sádrovými) lvy hlídajícími u branky ... Industriálu jsem si užil dosyta, stejně jako běhu po namrzlé stezce kolem nekonečné hráze, která lemuje řeku Sávu. Srovnání snese snad jen Okoloběh Bratislavy (a Slovnaftu) před 2 roky. Možná to ale bylo jen tou zimou.

Můžu říct, že v zimě se chodníky a cyklostezky neuklízí nikde. I v Praze se pozná, kdo se nejvíce hlásí o svá práva ... jsou to řidiči (a pojišťovny). Když v lednu namrzlo, dalo se v centru fakticky běhat jen po silnicích, chodníky byly schůdné až po 2 dnech, v Riegráku a v ostatních parcích, cyklostezkách (Krejcárek) se lajdácky čekalo tři neděle na oblevu.

Vlastně je tahle sezóna - už jsem daleko za třetinou tohoto běžeckého roku - trochu divná. Vloni jsem se zaujetím hltal objemy a poznával své limity, letos mi to pracovní povinnosti vůbec neumožnily. Na druhou stranu si uvědomuji, jak mi dělá běhání dobře na těle i na duši. Fyzická únava po celodenním psychickém tlaku příjemně uvolňuje, i když to není samozřejmě tak jednoduché: "vstát a jít" je hnus. Příjemné je mi běhání až po 60-80 minutách a to mě teď drží pohromadě. Dá se říct, že jsem si našel další rozměr běhání :-) 

Za 3 týdny mě čeká stovka v Plzni, závod, u kterého nemám prioritu a kde budu rád, pokud se nezraním a dostanu se třeba až k 8.5 hodinám. Docela už se na to sobotní kroužení těším :-)