Balkánská depka: terapie blogem

Chytila mě záda / za běhu a z rána,
V Temešváru v parčíku / na betonovém chodníku / skapal jsem rychle / v dusnu a horkém pekle. / Teď mě drží depka / klepne mě snad pepka.

Tímhle stupidním x-verším se dá celý příspěvek začít i skončit, přidat pár fotek, a hodit nevydařený závod za hlavu. Tak snadné to není, protože se o to usilovně snažím už týden. Nemyslím si, že bych v přípravě anebo při závodě samotném něco přímo zkazil, závod jsem měl rozběhnutý solidně, bylo velké horko a dusno a na mezičasech jsem nenabral významnější ztrátu proti rekordnímu Belfastu (+18 minut na 155. km); navíc jsem se cítil velmi dobře. Nohy bolely minimálně, hlava byla sice trochu unavená, ale pořád bojovně naladěná. Pořád se  ještě dalo myslet na osobák, snad se dalo jít i na 230km. Celou zimu jsem se připravoval na poslední čtvrtinu závodu, nyní jsem měl před sebou už pouhých 70+km a 8:20 času. Viděl jsem kolem sebe spoustu trápících se běžců, vedro a bouřka udělaly své, oproti nim jsem na tom byl velmi dobře.

Na úvodním ceremoniálu s Edit Bérces a Tomášem Ruskem

I mě už ale dlouhých 10 hodin něco trápilo: bolely mě záda. Jinak než při běhání běžně znám, někdy jsem je cítil víc, jindy míň, zkoušel jsem pít hodně, pak zase málo, vliv to na bolest mělo, ale jaký, to jsem nedokázal říct. Hlavou se mi honila obava, zda v tom horku nepiju příliš, anebo nejsem naopak dehydrovaný. Pro představu, v takových podmínkách na 24hodinovce ledvinami protočíte i 30 litrů tekutin. Mám jednu ledvinu bludnou, slabší, a tak možné zdravotní riziko bylo už za hranicí toho, co chci běhání obětovat.

V tomto rozpoložení jsem se intuitivně na 156.km rozhodl, že si nechám ledviny na ošetřovně prohlédnout. Doběhnu tak k doktorovi, popíšu mu problém, skládám se na lehátko, on mi sáhne kamsi nad bedra, ptá se zda to bolí ... nebolí mě nic, ledviny jsou v pořádku, říkám "OK, great, I´m going back on track".

Na startu

V tu chvíli mi strčí palec těsně k páteři a zatlačí. Zařvu bolestí a celé tělo mi ztuhne v jedné bolestivé křeči, pak už bolestí ani nedutám, když mi projíždí na zádech další body. Mluví něco o prochladnutí páteře, ale to já už ani nevnímám, jen to chci mít za sebou. Závod se mi v hlavě dostal během jedné vteřiny na vedlejší kolej. Jsem úplně paralyzovaný bolestí po celém těle. Kolem prochází Edit Bérces - slavná maďarská běžkyně se kterou jsme se den před tím fotili - a když mě vidí, tak nabízí pomoc, že dojde pro Tomáše Ruska a pro někoho z českého týmu.

Tomáš Rusek - držitel českého rekordu
(263.144km, 1998) 

Doktor mě společně s Ondrou F. odvádí do stanu, musím ležet a být zabalený v teple. Venku 25°C, já na zemi ve dvou dekách, oblečení a igelitu, do konce závodu skoro 8 hodin. Totální zmar během pár minut: v hlavě mám zmatek, ale vím, že je konec.

Záda sice nad ránem po 4 hodinách trochu povolila, ale na trať už jsem si netroufnul. Zpětně vidím, že jsem měl trochu riskovat a alespoň chodit. Ne kvůli výsledku, o ten už dávno nešlo, ale kvůli samotnému DNF, které bych si odtrpěl ještě pár hodin na trati a teď po závodě by to nebylo tak kruté. Je týden po závodě a hlavou se mi pořád vrací "co by - kdyby", bez ohledu na racionálnost myšlenek.

Rumunskému doktorovi jsem šel hned po závodě poděkovat, povídali jsme si, prý nás bylo deset běžců s úplně identickým problémem, prý banální nachladnutí zad ze zpoceného trika v horku, při bouřce i po té přes noc. Je pravda, že moje trika - převlékal jsem se 4x - byla úplně mokrá, takže pot mne studil na zádech. To, co bylo zdánlivě příjemné, způsobovalo postupné zatažení svalů kolem páteře. Potím se víc než ostatní a zpětně jsem zjistil, že jsme běželi při vlhkosti až 85%, což byla téměř jistě příčina mých problémů.

Po týdnu nejsou záda pořád ještě v pořádku a cítím je. Musím se dát nejdříve dohromady a pak popřemýšlet co dál: je tu první nepříliš vydařená sezóna 2018, balkánská (běžecká i pracovní) depka tomu nepřidává, ale rok mi končí až Spartathlonem, jsou tady ještě 4 běžecké měsíce ....

Díky Czech Ultramarathon Teamu, obrovské díky našemu obětavému support teamu (Jana I & II, Ondra, Tom) a legendě českého ultra Tomáši Ruskovi, moc rád jsem ho poznal osobně!
___

Výsledek: 158.19 km
Pořadí: 70. místo

Jako Czech Ultramarathon Team jsme (muži i ženy) vyhořeli s čestnou výjimkou Radka, který si prošel obrovskými krizemi, zabojoval a nakonec skončil 6. Po velmi úspěšných vrcholných závodech z let 2016, 2017 a výsledcích na Spartathlonu odjížděla tedy většina z nás z Rumunska velmi zklamaná.

fotky: Tomáš Rusek, Jana Brunnerová