Spartathlon, verze 2019: Já + On

Úvod

Kousek před Korinthem
(... a evidentně vytrácející se pohoda)
Následující řádky se mi nepíšou snadno. Zklamání z mého prvního DNF a navíc v závodě, na který jsem se chystal 3 dlouhé a náročné měsíce, je velké. Nemusel bych se v příčinách mého zdravotního krachu přehrabovat, pokud se ale na svém blogu dělím o zkušenosti pozitivní a radostné, nebylo by správné se nepodělit o záležitosti smutné a bolestné. S týdenním odstupem jsem teprve pochopil, že stačilo málo a moje čtvrtá účast na Spartathlonu nemusela skončit pouhým DNF, ale klidně i RIP. Smysl textu vidím také v edukaci, třeba následující řádky zastaví moudřejší běžce (nejen ultramaratonce) dříve, než se přiblíží na hranu totálního kolapsu. Přesně to se totiž povedlo mně. 

Hypertenze a ultra

Hraničním vyšším krevním tlakem trpím asi od 40 let, odmala navíc s úspěchem omdlévám v přeplněných autobusech, špatně snáším vysokou nadmořskou výšku, trpíval jsem na migrény, po dobězích mívám 2-3 hodinový kolaps atd. Je toho dost na to, aby člověk byl hodně obezřetný, proto nepodceňuji kontroly, na které chodím jednou ročně. Bohužel jsem letos absolvoval kontrolu nikoliv v lednu, ale 4 dny před startem a vyšetření odhalilo krevní tlak podstatně vyšší, než byly dosavadní hraniční hodnoty. Do mé mikrobubliny jsem si tak na poslední chvíli nepřibalil rýmičku jako před dvěma lety, ale problém zákeřnější, protože pocitově neznatelný, a fatálnější, protože může jít o život. Přesto všechno jsem si říkal, pokud s tím běhám už delší dobu, tak to přes Spartathlon vydrží a budu vše řešit po návratu. Chyba!

Já + ON

Z technického meetingu ...
Z Athén jsem vyběhl s pokorou, ale také s ambicemi, vždyť jsem tady počtvrté a připravený ze všech startů naprosto nejlépe. Mezičasů loňského roku jsem se držel bez větších potíží až do Korintu (81.km) a s velkou úlevou jsem zjistil, jak příjemně a rychle mi utekla první třetina. Z Korintu si dám za chůze těstoviny, pozdravím se s českým doprovodným týmem a běžím dál. Idylka se vzápětí začíná radikálně měnit v nečekané komplikace; přešel jsem do chůze, protože zadýchání je příliš velké a pořád sto mil přede mnou. Opět se rozbíhám, ale po pár metrech mne dýchání opět nutí chodit. Netrvá to dlouho a zadýchaný jsem i při chůzi, nohy začínají dřevěnět a přidává se bolest zad. Bolest zad se stupňuje a v dalších desítkách minut mi téměř nedovolí běžet ... chodím v předklonu. Takto uběhnou 2-3 hodiny kdy urazím 20-25km, ale žádná změna k lepšímu nenastává, navíc si nemohu nevšimnout, že se mne na každém C/P ptají, zda jsem v pořádku? Chůze po silnici připomíná flámem zmoženého opilce nad ránem, přesto mozek zcela popírá realitu a drží se původní strategie vyčkat do večerních hodin a do kopců, kde jak doufá, se snad před sluncem lépe schová. Ultramaratonská parafráze na slavný Moraviův román Já+On s alternativní hlavní rolí, kterou tentokrát nehraje penis, ale On = Mozek. Zcela zacyklený a posedlý vůlí a touhou jít vpřed. To ne JÁ ... to ON! Vůbec ty dlouhé desítky minut netuším, že se pohybuji zcela mimo realitu, a už je možná pozdě na to beztrestně zastavit.

Na 108. km (těsně za 30. C/P) cítím, že mne ON opouští, že se na to vykašle. Ukáže mi dlouhej nos a já se skácím na zem. Chvilkový blackout, než zase naskočí moje já, které vnímá obličeje sklánějících se běžců. Stav to byl svým způsobem nepříjemně příjemný, skoro až vysvobozující. S omluvou na jazyku mlčím a radši se v té trapné situaci moc nerýpu, jen já totiž tuším, že za to nemůžu JÁ, ale to ON! To ON - posedlý touhou jít vpřed - mně nedal odpočinout!

Poznámka: určitě nepatřím k těm, co se bezhlavě ženou za výsledkem a nehledí přitom na zdraví, nejsem ani příliš ambiciozní. Vždy jsem se pozoroval a bál se o zdraví, i při svých nejlepších výkonech jsem nikdy v závěru netlačil úplně na pilu, spíš jsem závěry z opatrnosti vypouštěl. Popisovanou totální sebedestrukci připisuji tomu, že s celým tělem mi "odešel" i mozek neschopný jednoduchého rozumového výkonu (a nahradil jej ON, mně cizí, pouhou vůlí posedlý magor). Vrátím se k tomu dále ...

Happy End
Štěstím bez sebe, že opouštím korintskou
Patologii (ΠΑΘΟΛΟΓΙΚΗ na modré ceduli)

Následovalo definitivní vysvobození: sběrný autobus, proleželé asi dvě hodiny na sběrném C/P a převoz do korintské nemocnice. Pak mám okno ... velmi dlouhé okno - dlouhých 8 hodin si nepamatuji vůbec nic - stav "mimo" byl tak hluboký, že si nepamatuju ani CT vyšetření hlavy. Probudím se na pokoji vedle chroptícího staršího muže, stará se o nás zdravotní sestra, která je přítomná u obou lůžek celou noc. Pochopil jsem, že jsem na JIPu, do žil mi kapou infuse.

Co se tedy stalo? Laicky řečeno vše nasvědčuje tomu, že jsem kvůli vysokému krevnímu tlaku zhruba v Korinthu začal mít otok plic. Edém plic bránil dýchání, okysličování a tělo mířilo do akutního fyzického kolapsu. V tuhle chvíli ještě stále doufám, že jsem neprodělal infarkt.

Pozoruhodné a poučné je, že ON nedovolil, abych za celé 2-3 hodiny vyhodnotil situaci jako kritickou a neúnosnou, právě naopak si jel svůj ultra prográmek, na který se pochopitelně tak těšil. Ve chvíli, kdy mi zdřevěněly nohy, zdřevěněl i mozek, a ON mě zcela ovládl.

Pravé řecké dobrodružství

Czech Spartathlon Team - odlehčená verze 2019,
přivolaní policajti nás nedoběhli  
Každá organizovaná akce v Řecku je menší dobrodružství. Pokud při této akci vybočíte z mantinelů pořadatelů, musíte počítat s dobrodružstvím mimořádným. A tak s prvním proloupnutím oka se mi začaly nad ránem honit hlavou různé myšlenky: proč mám na sobě ty divné bílé kalhoty s infantilním vzorkem? A v igelitu běžecké smrduté hadry? ... hm. Takže nemám telefon, doklady, ani peníze. A vůbec netuším v jakém jsem městě a jestli někdo z české výpravy ví, že tu jsem ... pochopitelně: nikdo o mně nevěděl. Vůbec nikdo o mně dlouhých 18 hodin od posledního check pointu nevěděl. Situace začíná být svízelnější, když zjistím, že mě na reverz pustí, ale pořadatelé na mne zapomněli a moc se jim pro mne 180km ze Sparty nechce. Naštěstí se o mne zajímají mí zachránci a osvoboditelé Petr Tchabba a Martin Plachý. Dan už je nějakou chvíli jako support nepotřebuje a odpoledne se objevují ve dveřích oddělení. Nemůžu uvěřit vlastním očím, ale takového štěstí bych si zcela určitě letos neužil ani u Leonidase!

Epilog

Nyní ještě odpočívám a čekám na další vyšetření. Snad dopadnou dobře. K podobnému maléru anebo dokonce infarktu se nemusíte nutně dopracovat přes enormní zátěž a vysoké tepy. Dokonce ani zdravý rozum vám neporadí a může být k ničemu. Stoprocentně budu muset do smrti zobat prášky na tlak a zároveň si tlak hlídat. Doufám, že s nějakým měřičem brzy přijde Garmin.

Z letošního podzimního dvojboje nezbyl kámen na kameni. Do Albi se přesto chystám a budu se snažit být platný jako doprovod, doufám, že pomůžu ostatním ke skvělým výkonům. Moje další běžecké plány zůstávají touto vynucenou pauzou odložené na neurčito.

Spartathlon 2019: špetka předstartovní nostalgie

Když jsem poprvé odjel na Spartathlon, vůbec by mě nenapadlo, že se do Řecka ještě někdy vrátím. Dokonce jsem tehdy doma neuváženě prohlásil, že to bylo poprvé a naposledy. Rok s rokem se sešel a já se vrátil, a pak ještě jednou a teď jedu počtvrté. Na žádné jiné ultra se prý tolik lidí nevrací. Člověk si pamatuje jen to dobré a pozitivní. Na negativní věci se zapomíná, třeba že čas plyne v Řecku jinak než ve střední Evropě a na všechno zde dlouho čekáte. To všechno kompenzuje neskutečná otevřenost Řeků a velkorysost pořadatelů. Vím, že až jednou do Athén opravdu nepojedu, tak budu smutný a obrečím to ...

Každý ročník byl zatím jiný a ani ten letošní nebude výjimkou.
2016: "Radku, ty vole, třetí??"

2016: V roce 2016 jsem neřešil výsledek, šlo mi pouze naplnit očekávání přátel z iThinkbeer - kteří se mi na výlet do Řecka složili k narozeninám - a doběhnout. Bylo horko, poctivě jsem ukrajoval kilometry a dokonce jsem se 8km před cílem u pumpy převlékal do klubového dresu. A Radek doběhl třetí a vítal mě v cíli. Byl to můj první, nejemotivnější a nejkrásnější ročník, ten nic nepřekoná.

2017: O rok později bylo úplně nejideálnější počasí v historii závodu, padla spousta osobáků a přijel jsem s ambicemi zaběhnout pod 30 hodin. Bohužel jsem dva dny před startem dostal chřipku a dokončil jsem opatrně, abych se příliš nezruinoval. (Tady jsem se také nad ránem převlékl, ale shodou špatných okolností do dámského repre-trička)


Czech Spartathlon Team (verze 2017)
2018: Vloni se nám do cesty postavil hurikán Zorba, se kterým jsem se potkal na posledních kilometrech, kdy mi házel do cesty větve a poslal mi naproti půlmetrovou povodeň. Na vylidněném náměstí se mi klaněly palmy ohnuté až k zemi a promáčený až na kost jsem dokráčel k soše. Celý loňský ročník byl úprk. Snaha utéct před Zorbou do sucha a tepla. Byla to tak silná motivace, že jsem zaběhl o 4 hodiny lépe než v letech předchozích.

2019: Letos tedy jedu počtvrté a jsem zvědavý, jaké překvapení nás čeká letos. Zatím to vypadá na velké horko.

2018: Zorba, já a tři Sparťani
S blížícím se startem jsem čím dál nervóznější. Spadne to ze mne až budu sedět v letadle a až se uvidím s ostatními, už to dobře znám. V pátek kolem osmé hodiny, až seběhneme z dálnice a přestanou nás míjet auta směřující z Athén do Korintu, bude ještě klidněji. Není to nic nového, vždyť poběžím 200+ závod už podesáté!

S jakým plánem odletím? Troufnu si říct, že jsem nejlépe připravený ze všech ročníků a nestane-li se něco nečekaného, tak věřím v lepší výsledek než vloni. Celá příprava probíhala bez přerušení a skvěle se cítím i nyní, byť jsem zase o rok starší. Pokud to půjde, rozběhnu se podobně jako v dubnu na UMS: maraton kolem 3.5 hodiny, stovku zkusím za 9 hodin a v kopcích se uvidí ... Od 120.km je to v podstatě nahoru dolů, tam se teprve začíná rozhodovat.

Plán A, ten by měl být vždy z říše snů. Áčko je tedy vylepšit jak umístění (14.) tak i čas (26:47 hod) z roku 2018
Plán B = buď vylepšit umístění anebo čas
Plán C: na 247km se může přihodit cokoliv a dokončený Spartathlon se vždy počítá ... plán C je prosté dokončení v limitu (36 hodin)

Takže ... teď si definitivně uzavírám pomyslný zip do své bubliny a rozepnu ho zase až o víkendu. Kromě předzávodní nervozity mě svírá i nostalgie ... kdo ví, jestli nejedu na Spartathlon naposledy.

Přeji všem hezký zbytek týdne, pokud budete mít čas a chuť se třeba jen občas podívat, jak se nám v tom řeckém horku daří, tak odkaz bude určitě na www.spartathlon.gr, anebo na FB stránkách Spartahtlonu.

Velký a krásný ultramaratonský svátek začíná a já jsem šťastný a spokojený, že budu součástí Czech Spartathlon Teamu.

Rozběhané léto

Dle některých teorií s klesajícím IQ stoupá kvalita života :-)
Dlouho jsem na blog nic nenapsal, i když to neznamená, že by nebylo co zaznamenávat, spíše naopak. Ono také co pořád psát o běhání, zdánlivě je totiž vše pořád stejné a dokola se opakující, pravá, levá .... Některé věci zase rychle pominou, třeba že jsem počtem km oběhl zeměkouli na rovníku (40 075km) - 3. června po necelých 9-i letech. Jenže s tímhle tématem mne ve stejné chvíli předběhla Jitka a zase tak zajímavé číslo to není, stačí to přesně na tuhle jednu větu. Spíš jsem líný anebo neschopný vymyslet jakýkoliv text. Na vině je snad známá úměra mezi naběhanými kilometry a klesajícím IQ, proto je pro mne obtížné cokoliv sesmolit. Tak tedy alespoň v několika bodech zaznamenám pár událostí a novinek, které provázejí mé běžecké léto 2019.

V červnu jsme si s Pavlem Markem střihli Krakonošku a navázali tak na předloňské Baroko, které jsme prokecali a příjemně nám to oběma utíkalo. Znovu jsem si uvědomil (a musím si to poznamenat, abych nezapomněl), že kopce a trail prostě běhat nemám. Zatímco první asfaltová polovina K100 byla vcelku snadno zvládnutelná a do kopců se pomalé tempo očekává, směrem po hlavě dolů a na rovině po kamenech jsem prostě lůzr nad lůzry. Neschopnost trefit se došlapem tam kam chci, udržet rovnováhu těla a neschopnost běhu z kopce, mě odsuzuje k doživotnímu poskakování po kulturním povrchu, navíc v nízkých nadmořských výškách a vodorovně. Kromě toho nejsem schopný srovnat si krevní tlak vlastní vůlí při rychlejším přesunu z kopce dolů - hlava se mi motala a migréna nastupovala v Karpaczi úplně stejně jako v Křižanech po seběhu z Ještědu. V obou případech šlo o sestup -500 metrů za 25-30 minut. Mimochodem, na Ještěd se před Spartathlonem chystám potřetí, oblíbil jsem si 15km stoupání z Žibřidic (345 m.n.m.) až na vrcholek (1010 m.n.m.), vybíhal jsem tady už kdysi dávno, když jsem se chystal na první maratony. Charakter ještědského stoupání od Křižan mi hodně připomíná Sangas (1100 m.) na 160. kilometru, tedy není co zkazit.

Dobrovolné mučící předměty v 21. století
Zpátky ještě před Krakonošku: téměř ihned po UMS jsem se vrátil do tréninkového kolotoče, který nabírá parametrů centrifugy. Oldismus jsem dávno překonal a jako ultra-olda jsem hned v květnu bezprostředně po UMS vyzkoušel, jak rychle se dokážu vrátit do tréninku a zregenerovat. Bude se mi to hodit 28 dní po Spartathlonu, kdy poběžím 24h MS v Albi. Doufám, že jsem si to někde napsal, protože v paměti mi zůstalo, že pro rychlou regeneraci se nemá pít pivo ani víno. A to teda půjde v Řecku, kde se stoly pod jídlem a pitím na recepcích prohýbají, dost těžko.

K tréninku ...

Připravuji se po čtvrté na Spartathlon a na třetí repre akci najednou. Objemy kilometrové a hodinové mám nastavené už na samé hraně co ještě hlava a tělo snese. V 13-týdenní závěrečné přípravě kopíruji osvědčenou (tehdy narychlo sestavenou) přípravu na UMS s trochu navýšenými objemy s vynucenou změnou 3/4. týden: 148-143-108-204-153-163-159-140-170-170-170-95-SP. Na rozdíl od minulých let a mých ultra začátků kladu důraz na rozmanitost tréninku: střídám easy běhy s rychlejšími běhy, intervaly, tempy, schody, ultraběhy, již zmíněným Ještědem, v různých délkách a modifikacích. Sleduji týdenní objem: o víkendu běhám už pět let 2x B2B (30+) a detailní plán v dalších dnech přizpůsobuji časovým možnostem, nicméně běhám téměř denně. O intenzitě tréninku se nerozhoduji dopředu, ale až po 4-8 km běhu, podle aktuálního pocitu. Aby toho nebylo málo, 5x týdně trápím tělo 30 minut posilováním a protahováním, saunuju se a chodím se vyřvat (bolestí) ke Karlovi (... K. je masér). Musím sám sobě přiznat, že nemládnu, takže udržet tělo v kondici je čím dál obtížnější. Ty tři zbývající týdny v této zátěži a dva závody ještě vydržím, ale dost se těším, až bude listopad. Sezóna rozehraná na tři závody a 12 měsíců přípravy je pěkná šílenost.

Od Polaru zase zpátky ke Garminům (FR945) ...
Polar je výborný, ale  FR945 je milášek
No a co dělám, když zrovna neběhám? Sleduji jak běhají kamarádi a jsou to často pěkné nervy ... Radkovi jsem v květnu jako support na Ultrabalatonu štěstí nepřinesl, ale byl to můj obrovský zážitek a zkušenost. Honza je už téměř na konci své letošní dramatické tetralogie s názvem Grand Slam.  Zatím nás svými doběhy těsně před limitem drží pěkně v napětí. Nervy to jsou šílené. Jitka běžela po dvou letech naší přípravy krásně a rychle GGUT110, bohužel jí nepustila do poslední třetiny bouřka, přesto měla dvě hodiny náskok před limitem a byla na nejlepší cestě dokončit. Sledovat doběh Radky Churaňové na Kladně v jednom z nejlepších světových výkonů byl zážitek dechberoucí, a obrovskou radost mi na Sletišti udělal vítězstvím Pavel Marek, protože s námi pojede do Albi a bude to další velký společný (běžecký) mejdan. Pavlův výkon na Kladně (235.7km) je pro mě obrovsky inspirativní, protože ukázal, že takhle skvěle lze 24hodinovku zaběhnout i v tomhle věku ... jako sorry Pavle :-)

Spartathlon je v mé hlavě čím dál více, bude těžké zopakovat loňský výsledek, stejně těžké bude ještě dokončit ve zdraví docela náročnou přípravu. K plánům na Spartathlon se vrátím před samotným závodem, teď jsem se chtěl protrápit pouze tímto zápiskem, jestli se tomu slohovému útvaru dá takto říct.

Silniční divočinou do Sanrema (UMS 285km)

Děkuju Janě a Radkovi
(v cíli na pláži v Sanremu)
Ještě než vyjedeme zítra s Radkem na Ultrabalaton, tak si chci sepsat pár posledních poznámek k UMS. Trochu jinak než obvykle, použiju totiž Jitky rozhovor se mnou a s Radkem pro Bezvabeh.cz (viz oba odkazy, anebo po kliknutí na obrázky, asi se musí stáhnout, aby byl text čitelný), kde je už vše podstatné k závodu zmíněné a text jen doplním o poznámky, které se do rozhovoru nevešly.

Poděkování .... přípravu na tak dlouhý závod nelze zvládnout individuálně. Potřebujete kolem sebe docela dost lidí, bez jejichž pomoci by nemělo smysl stoupnout si ani na start.

Ultraběhání je od určité úrovně mnohem více životní styl či vášeň, která vyžaduje po vašem okolí oběti. Není to úplně neškodný koníček, protože míra času stráveného během a především regenerací (kdy jsem doma, ale úplně k ničemu) je extrémně velká. Jsem strašně moc vděčný manželce, že tuhle moji vášeň toleruje a dokonce mi i fandí. Vím, jak velkou trpělivost musí Radka se mnou mít, když se třeba přizpůsobují rodinné programy mému běhání. Ještě lepší to je se mnou před závody, když jsem mimo, nedá se se mnou vydržet a lezu všem na nervy ...

Děkuji Janě a Radkovi za obětavost a dokonalou podporu, psychickou, technickou a také běžeckou pomoc během celého italského zájezdu, byl to neskutečný zážitek!
Radkovi za jeho nakažlivou víru, že to dobře zaběhnu a za nekonečné konzultace po celý rok :-)
Karlovi Kuchyňkovi díky za masáže, při kterých nohy bolí tak, jako nebolí při žádném závodě na světě, funguje to
Karolíně Bílkové (bodysolutionclinic.cz), která mi dala koncem ledna velmi rychle dohromady zraněnou nohu, na kterou jsem nemohl ani došlápnout.
Jitce, Honzovi, Bubovi, Zbyňkovi, iThinkBeer.com a všem ostatním děkuji za podporu, za vzkazy, zprávy ... Velké díky!

Poznámky k závodu ...

Mám za sebou asi nejzážitkovější závod, jaký jsem si dovedl představit. Mám radost nejen z výsledku (splnil jsem plán A, tedy 285km za 32:18h., dle hodinek a vzhledem k bloudění jsem naběhal přes 290km), ale krásných a v jistém smyslu dobrodružných bylo celých pět dní.

Než se mi vše zakryje pozitivním vzpomínkovým oparem, mám tu pár poznámek k organizaci závodu - pro případné budoucí poutníky z Milána do Sanrema, ultraběžce a ultraběžkyně ...

1) Nevěřte pořadatelům, že je trasa z Milána do Sanrema značená!! Není. Vůbec není. Klidně i 30km nenarazíte na jedinou značku. Při představě značení 285km trasy jsem byl hodně zvědavý jak to pořadatelé zvládli, zvláště když nijak zvlášť neupozorňovali na nutnost běžet s mapou, GPS navigací, buzolou, kompasem ... Značky naleznete většinou tam, kde je nepotřebujete. Značení míjí všechny cyklostezky, skoro všechny kruháky a drtivou většinu křižovatek. Vybaven mapou v hodinkách jsem výrazně zakufroval dvakrát, aspoň jednou podle mne zakufrovali úplně všichni.

2) Nebuďte zoufalí, pokud budete muset během závodu porušit pravidla. Vede-li vás šipka do jednoho z desítek tunelů, který je označen zákazem vstupu chodců, neváhejte a jděte do toho! I kdyby tam stál policajt, tak bude dělat, že vás nevidí. Pokud ale zvolíte alternativní trasu, která je v daný okamžik příznivější, neváhejte, tak či onak, v obou případech porušíte pouze jedno pravidlo závodu (buď porušíte předpisy, anebo nerespektujete vyznačenou trasu)! Pořadatelé se na trase neobjevili několik let, protože jinak by oficiální trasa nevedla uzavřeným tunelem na vrcholu Passo de Torchino, anebo by si někdo z nich všiml zbořeného mostu cyklostezky 10km před cílem. Spoléhejte se vždy na navigaci a zdravý rozum.

3) Pravidla sice umožňují běžet bez podpory, ale zapomeňte pak na limit 48 hodin.

4) Pořadatelé si závod užívají ve skvělé náladě a jsou fajn. Je to opravdický velký běžecký mejdan :-)

Pořadí ...

1. Matteo Ceroni (ITA, 1980) 31:13h
2. Petr Válek (CZE, 1974) 32:18h
3. Peter Toldi (HUN, 1981) 32:30h
4. Joao Pereira Oliveira (POR, 1977) 33:14h

V limitu 48 hodin dokončilo 40 z 63 běžců.

Ještě pár poznámek pod čárou ...

Začátek jsem zaběhl relativně klidně, ale svižně: maraton (3:30), dále pak přesně podle plánu ... 100km (9:06), 161km (16:00), 225km (24:00). Po 24 hodinách jsem zvolňoval více, než bych potřeboval a zbylých 60km jsem šel bohužel dlouhých 8 hodin. Příčin bylo více: nakumulovaná únava, ztráta motivace dohánět prvního, dostatečný náskok na třetího ... poslední dvě hodiny mě také paralyzovaly nateklé a bolavé nohy citlivé na každý schod a obrubník. V závěrečné hodině jsem byl sice schopen jakéhosi běhu, ale tempo nebylo výrazně rychlejší než chůze.

Průběh závodu byl většinou vyrovnaný a zajímavý souboj se odehrával mezi prvními čtyřmi. První 3 hodiny jsem byl v čele já, pak jsme před sebou s Italem naháněli slavného Portugalce. 60km před cílem na poslední občerstvovačce jsme se ještě sešli všichni tři. O dvacet kilometrů později jsem sice předběhl Oliveiru, ale zároveň se přes mne dostal Matteo, který na mne dokázal náskok zvyšovat. Mezitím se ze čtvrté pozice řítil jak tajfun Maďar, který šel přes Oliveiru a stáhl můj luxusní náskok na konečných 12 minut. 

Fantasticky se Radkovi povedlo dávkovat doplňování energie, základem bylo Agave9, které jsem jedl až do samotného konce, k tomu pil Sponser a méně než obvykle Coca Colu s vodou (25/75). Na všech 4 občerstvovačkách jsem vypil polévku a dal si trochu těstovin, snědl jsem i trochu banánů a slaných sušenek.

společně s Matteo Ceroni a Peterem Toldi

Opět si nemůžu vynachválit X-Bionic oblečení (kalhoty, triko krátké, na noc dlouhé a bunda, ponožky), není nic lepšího, než když o oblečení nevíte a neřešíte horko, chlad, odřeniny, apod. Za ty peníze poskytuje materiál opravdu zcela adekvátní službu.

Tak dlouho mi Radek vyprávěl o grafech, až jsem přešel z trendy Garminů na usedlejší Polary, a to ještě v době, kdy ani neuměly "zakukat zprávu z telefonu". Nicméně, křivky na Polaru, stejně jako sledování grafu tréninkového zatížení na Training Peaks mne donutily zabrat v tréninku mnohem víc a především se neflákat pár dní před závodem. Grafy prostě nelžou!


Bez pumpičky a galusky (Ultra Milano - Sanremo 2019)

Když jsem se loni hlásil na UMS (Ultra Milano - San Remo 285km), toužil jsem dokončit nejdelší (jednorázový) běžecký závod v Evropě. Nakonec jsem dal přednost startu na Mistrovství Evropy 24h v Temešváru a svou účast jsem o rok odložil. Dobře jsem udělal, protože letos mohu celé zimní úsilí směřovat právě k tomuto závodu.

Co od závodu a od sebe vlastně čekat?

... od pořadatelů rozevlátou organizaci s GPS čipy a pouhými čtyřmi check pointy, divoké šoféry na silnicích, nudnou první polovinu a krásnou jarní riviéru od nedělního rána. Jak mi to poběží, to netuším, dlouhých sedm měsíců jsem nestál na startu žádného ultra závodu, a pocity před závodem bývají matoucí. Můžou být dobré a výsledek stát za pendrek anebo naopak. Poslední týdny se úzkostlivě rozhlížím, jakmile v mém okolí někdo zakašle či zasmrká, protože nejpitomější co se může stát je chytit nějakou last-minute virózu. Na druhou stranu mohu úspěšně zúročit zkušenosti z osmi závodů 200+, navázat na výborný výkon ze Spartathlonu a solidní zimní přípravu, byť narušenou dlouhým dvoutýdenním lednovým výpadkem. Přes zimu jsem sice pracoval na rychlosti, v mém věku to už ovšem neznamená, že budu rychlejší, ale pouze víru, že nebudu pomalejší.

Trénuji teď jinak :-) ... oranžová dominanta v levé části
není skvělá forma, ale lednový běžecký výpadek :-(
S ohledem na výše uvedené je můj A-B-C plán jasný:

A) navážu-li na výkon v Řecku a bude mi vše hrát do karet, tak věřím, že mohu reálně doběhnout v čase kolem 32 hodin a pokusit se o pěkné umístění
B) nepůjde-li mi úplně vše na ruku, rád bych dopřál sobě a svému milému doprovodu nedělní večerku v normálním čase (tj. dokončit do 36 hodin)
C) bude-li to stát za ho*no, pošlu Radka a Janu v neděli večer spát, vezmu si batoh, 20 euro a dokončím v limitu na vlastní pěst (48 hodin)

Můj přístup k ultrazávodům se od konce loňského roku dost změnil. Uvědomil jsem si, že 200 a víc kilometrů nebudu běhat do nekonečna a tak ke každému závodu přistupuji tak, jako kdyby měl být poslední. Tenhle závod je pro mne ale výjimečnější. Běžel-li bych na UMS sám za sebe, držel bych se plánu B-C, váží-li ale takovou dálku se mnou Radek s Janou, tak je motivace velká a toužím tedy urvat pro nás všechny dobrý výsledek. Co mi taky zbývá, než závodit, když budu mít pro sebe ten nejlepší support, a k tomu ultralegendu a elitního pacera! Budu muset makat, aby měl Radek šanci aspoň malinko potrénovat na Ultrabalaton, kam se chystáme o pouhé 2 týdny později :-)

Z mého "cyklo-deníčku" 1991 :-)
UMS má pro mne jeden symbolický rozměr, který bych si bez Honzy 12H neuvědomil. Do svých sedmnácti jsem zcela seriózně snil o kariéře profesionálního cyklisty, aniž bych si - sportem nepolíbený kluk z hudební rodiny - jenom dokázal představit, co povolání sportovce ve skutečnosti znamená. Od základky jsem každý rok v letních měsících obrátil svůj život naruby a jezdil na kole s konzistencí minimálně stejnou jako dnes běhám. Fascinovaně jsem pozoroval, jak se den ode dne tělo zátěži přizpůsobuje a výkonnost zlepšuje. Pak se kolo trochu potkalo se zdravím, přišlo velké zklamání a vystřízlivění - sportování zůstalo přes patnáct let kdesi hluboko schované a uzamčené na tisíc západů. Symbolicky se tedy o 27 let později podívám na místa, kde už 120 let probíhají slavné cyklistické bitvy.

Trasa je v první půli téměř plochá a nudná, kopce s vyšším převýšením se přebíhají v noci mezi 125-160. km, kdy může být v údolích pěkná zima. Nad ránem se konečně dosáhne středomořského pobřeží, západně od Janova (Genova). Z Janova následuje nekonečná 125km dlouhá pasáž klikatící se letovisky italské riviéry občas zpestřená kopci či tunely. Stejně jako v minulých ročnících bude možné pozorovat běžce online, protože budeme vybaveni GPS vysílači. Odkaz na sledování přidám později, až bude k dispozici.

Na startu se potkáme ještě s Michalem Činčialou. Milan Šumný, který se se mnou kamarádsky podělil o svou logistickou přípravu, bohužel kvůli zranění nepoběží.

Těším se moc a bojím se zároveň, bude to epické :-) Držte palce!

Tak tady je ten odkaz: http://umsultra.legendstracking.com/?fbclid=IwAR1Wn7w0LYau17fXRw63txV0JT-X52DzxV6PtOWQnNOqeZbVyc0RIMwUIoM


Z Oldova ultramaratonského deníku

Změna je život: po 5 letech
s Garminem teď běhám s Polarem
Od ledna jsem na blog nenapsal ani čárku, což ovšem neznamená, že se po dobu zimního běhání nic nestalo. Právě naopak, stalo se toho až moc a před blížícím Ultra Milano - San Remo si alespoň pro sebe zapíšu pár letmých poznámek ... tak tedy:

Můj milý deníčku ... 

... jako každý rok, tak i letos mi začala běžecká sezóna v listopadu. Pár let už běhám, jsem tedy určitě o dost zkušenější a chytřejší. Letos jsem si v duchu moderních tréninkových přístupů zimní přípravu zpestřil dvouměsíční průpravou rychlostní a silovou. Nápad určitě správný, kdybych ho nezavršil budějovickým trojbojem (5km, 21km, 42km, na 400m okruhu ve tvaru písmena "U"). Pravá noha, která absolvovala 512x 180° zatáček - tedy třikrát tolik než levá - na 14 dní vypověděla službu. Dva týdny jsem měl alespoň čas přemýšlet, co asi tak bude ultramaratonec Olda dělat, až jednou nebude běhat. A nebylo to vůbec příjemné přemýšlení, ...

Pracovní týden v Paříži a dovolená v Římě

5:30AM ... ale důkaz,
že jsem tam byl!
... protože mě vlastně po těch letech běhání nic nenapadlo. Po vynucené pauze jsem se vrátil k běhání v Paříži, proběhl jsem si běžecké promenády kolem Seiny, jež jsou i v únoru narvané běžci. K památkám jsem se dostal pouze v běžeckém a v extrémně ranních bězích. Na Eifellovku jsem tak měl 3 minuty, na Louvre 6 minut, Champ Elysee se probíhá asi 15 minut, u Notre Dame jsem strávil úplnou chvilku, ale úplně sám. Paříž je obrovská a jen po samotném centru se dají naběhat desítky kilometrů, kdybych na to ale měl čas. Běžíte-li 5 minut podél stejné zdi paláce, anebo potkáte tlupu 70 běžců s kazeťákem, pořád nevycházíte z údivu.

V Římě: Giorgio bohužel nebyl v práci
Oproti Paříži je Řím malinký a útulný, v úzkých uličkách zlobí GPSka, takže je ideální proběhnout se po parcích či podél řeky směrem na periférie. Okrajové části Říma bývají hodně divoké, při neplánovaném úprku před psí smečkou jsem zaznamenal asi svůj životní segment, který by mi záviděl kdekdo. Možná i Giorgio Calcaterra, kdybychom ho tedy s Radkem zastihli v jeho prodejně. Rodinný výlet (bez dětí) se zdařil po všech stránkách, bohužel kromě společného soustředění. Škoda, mohlo to být krásné zpestření jinak už monotónního týdenního cyklu, kdy k víkendovým B2B (2x30km) přidávám v týdnu jednu až dvě pracovní vracečky FW2W (obvykle 2x21km). Jak dlouho se dá tenhle životní rytmus vydržet, těžko říct ...

Co mi běh dal a vzal?

... ale nebude to trvat věčně - bohužel i bohudík. Jak běžecká léta běží, dostávám se do rolí, které sice souvisí s běháním, ale nejedná se o závody či můj výkon. Vyzkoušel jsem si třeba v posledních měsících službu na občerstvovačkách. Premiéru jsem si prožil už v Babicích v září, pak noční směnu na první stanici Pražské 100 (někteří vědí, že od té chladné prosincové noci jsem změnil přístup k C2H5OH), a zcela čerstvý zážitek mám ze supportu Radky a Radka na MČR 100km v Plzni. Vidět závod z druhé strany a spoluprožít vítězné i smutné momenty jako divák či podpora je mnohem těžší a silnější, než jsem si myslel.


Zajímavou a milou zkušenost mi dopřáli studenti Arcibiskupského gymnázia, kteří měli zájem dovědět se něco o Spartathlonu. Bylo to příjemné, možná kvůli neběžeckému publiku náročnější, protože jsem před samotným vyprávěním o Spartathlonu musel stručně představit co je to ulramaraton. Přednáška je také něco jiného než beseda, takže jsem si s úžasem uvědomil, že se mi kdesi vytratila slovní zásoba. Není divu, protože od doby co běhám, tak nečtu, a spoustu výrazů mi tak nahrazují ukazovací zájmena. Snad je šance, že se mi TO jednou vrátí ...

Ultra Milano - San Remo

... až současné tréninkové úsilí poleví. Přece jen tréninkový zápřah trvá už pár let a někdy se vytrácí smysl či rovnováha mezi naběhaným objemem a radostí z běhání. Radost mi třeba udělal po dlouhé době noční běh s H12, o kterém se krásně rozepsal Honza. Jestli ještě dokážu zúročit běžecké zkušenosti z posledních pěti let a taky současné tréninkové dávky do nějakého pěkného výsledku, to možná uvidím na nadcházejícím 285km dlouhém Ultra Milano - San Remo. K závodu samotnému se chci určitě před 27. dubnem vrátit.






Recenze: Základy ultramaratonského tréninku


Recenze vyšla v šestém čísle běžeckého časopisu B (podzim 2018) a na blogu ji zveřejňuji s laskavým svolením redakce.

S rostoucí popularitou ultramaratonů roste i poptávka běžců po správné a efektivní přípravě. A nejde zdaleka jen o odpovědi na otázky, zda běhat tempa nebo hltat předepsané objemy. Jenže podle koho se připravovat a jak vlastně běhají v tréninku ti nejlepší? Každý ze špičkových ultramaratonců se připravuje docela jinak: druhý na předloňském Spartathlonu Marco Bonfiglio běhá v týdnu každý den – včetně dvou dlouhých běhů o víkendu – po celý rok stejným tempem kolem 5 minut na kilometr. Dán Kim Hansen, který dokončil pátý na ME v běhu na 24 hodin a třetí na Spartathlonu v roce 2015, běhá vícekrát denně 10 až 15 kilometrů dokonce ještě pomaleji a klade důraz na mentální přípravu. Organismus a vůle Němce Floriana Reuse, jednoho z nejlepších ultraběžců současnosti, vícenásobného medailisty ze šampionátů a vítěze Spartathlonu v roce 2015, snese ještě větší tréninkové zatížení. Na vrcholu přípravy naběhá Florian neskutečných 220 až 250 kilometrů týdně, často i v tempu 4:00 min/km, dlouhé běhy ale občas odkluše i v tempu kolem 6:00 min/km. Podobné objemy a srovnatelnou atletickou přípravu prokládanou vícefázovým tréninkem s delšími tempovými běhy podstupuje i náš Radek Brunner, zatímco takový Ivan Cudin neběhá v tréninku rychleji než 4:45 min/km, a přesto dokázal zaběhnout za 24 hodin téměř 267 km a třikrát vyhrát Spartathlon. Ondřej Velička se stal vicemistrem Evropy v běhu na 24 hodin (2016) výkonem 258,661 km s intenzivními tréninky, ale objemy pouze kolem 100 kilometrů týdně. Je tedy víc než zřejmé, že nic jako univerzální návod, jak se stát ultramaratonskou legendou neexistuje.

Nějakou dobu se už ví, že ultramaraton není jen delší maraton, je to zcela jiná disciplína, která vyžaduje komplexní, systematický a v porovnání s maratonem odlišný tréninkový přístup. Zvláště pro extrémní horské závody a silniční závody nad 200 kilometrů neexistuje jednoduchý tréninkový postup, který by platil obecně pro každého běžce. U dlouhých ultra se totiž nepohybujeme jen v hranicích vymezených vrozeným talentem, tělesnými dispozicemi a vůlí, příprava je mnohem komplexnější.

Šesté číslo B Running Magazine
O to zvědavější jsem byl na první knihu Jasona Koopa, která vyšla pod názvem Základy ultramaratonského tréninku: Jak trénovat chytřeji, závodit rychleji a maximalizovat ultramaratonský výkon v září letošního roku v překladu Anny Kudrnové a Jana Havlíčka v nakladatelství Mladá fronta. Jason Koop (nar. 1978) není pouhým sportovním teoretikem, sám má za sebou několik desítek dokončených trailových ultramaratonů a může tak čerpat i z relativně bohaté osobní zkušenosti výkonnostního ultramaratonce. Od roku 2001 působí v tréninkovém centru Carmichael Training System v americkém Coloradu a mnoho let intenzivně pomáhá zvyšovat kondici širokému spektru sportovců (ultramaratoncům, cyklistům, triatlonistům, ale třeba i hokejistům) na různých úrovních výkonnosti – hobíky počínaje a profesionály konče. Trénink sice probíhá na dálku, ale Koop je (za nemalé peníze) se svým svěřencem denně v kontaktu.

Základním přístupem (nejen) Koopa je respekt k individualitě sportovce, kterého vnímá jako osobnost, nikoliv jako soustavu parametrů a čísel. Respektuje jeho/její talent, fyziologické a psychické možnosti, ambice přiměřené dispozicím, časové možnosti a další aspekty. Základy ultramaratonského tréninku jsou přehledně rozděleny do tematických kapitol, z nichž většina začíná teoretickým úvodem a odkazuje na autorovu zkušenost v dané oblasti. Nečekejte suchá fakta, Koop se snaží běžeckému laikovi srozumitelně vysvětlit vše, co je podstatné nejen pro samotný trénink, ale objasňuje i zdánlivě bezvýznamné informace, jako je princip fungování žaludku a střev. Dobře totiž ví, že úspěch v ultra spočívá také ve správných rozhodnutích při závodě. Do rukou se nám tak nedostává další, stokrát omletá „běžecká kuchařka“, Základy jsou spíše soubor zkušeností a ověřených poznatků, pomocí nichž by si měl každý hledat svou vlastní optimální cestu. Kniha komplexně pokrývá celou problematiku tréninku na ultra, neopomíjí ani aktuální trendy a k mnoha kapitolám stojí za to vracet se opakovaně. Velkým plusem je, že Koopovy rady nejsou obecné, právě naopak. Vychází z příkladů svých svěřenců a obecně platných či vědecky ověřených poznatků, podle kterých se připravují nejen ultramaratonci v Carmichael Training System. A stejně tak nejsou ani alibistické, Koop netrpí zbytečnými obavami, že by náhodou někdo intenzitu tréninku přehnal a zranil se.

Nesmírně zajímavé jsou pak kapitoly, ve kterých se Koop zabývá fyziologickými aspekty a talentem, jež mnohé limitují a jiné předurčují k úspěchu. Za vrchol knihy pak považuji části věnované tréninku a přípravě na samotný závod (kapitoly 7 až 9) se zaměřením na dlouhodobý a krátkodobý tréninkový plán. Poměrně rozsáhlá je i kapitola o doplňování energie a tekutin, i když tu by autor rád v dalším vydání částečně upravil s ohledem na nejnovější poznatky. Bohatý je i seznam použité a doporučené literatury, který čítá solidních čtrnáct stran. Obecně lze říct, že přehlednost informací a jejich srozumitelný výklad nenudí ani ve složitějších pasážích knihy.

I tak je nutné brát knihu s jistou rezervou. Jako menší slabinu osobně vnímám skutečnost, že se Koop v knize soustředí pouze na trailový ultrasvět, protože se silničním ultramaratonem nemá on ani jeho svěřenci příliš zkušeností. Není ovšem třeba věšet hlavu, protože z vlastní zkušenosti mohu říci, že drtivá většina informací v knize je platná pro obě vytrvalostní disciplíny.

Ultramaraton je relativně mladá disciplína a spousta běžců bývá v začátcích i po výkonnostním vzestupu odkázána na sdílení zkušeností s ostatními běžci, ať už na blozích nebo sociálních sítích, jako je Strava, Endomondo či Garmin Connect. S narůstajícím množstvím lidí na startu ultramaratonů ovšem nestoupá jen počet těch, kdo závody úspěšně dokončí, ale tvrdá konkurence „zdola“ vytváří mnohem širší pole elitních běžců. Po řadě knih, které přinášely osobní příběhy běžeckých celebrit občas doplněné o velmi obecné tréninkové plány (výjimkou budiž Relentless Forward Progress od Bryona Powella z roku 2011) jsou Základy ultramaratonského tréninku svým záběrem a obsahem průlomovým počinem a využije je začátečník, výkonnostní i elitní běžec. Bez nadsázky každý může v knize najít potřebné informace o tom, jak se výkonnostně zlepšit a posunout své limity dál než k „pouhému“ dokončení závodu.

___________________

Jason Koop: Základy ultramaratonského tréninku. Jak trénovat chytřeji, závodit rychleji a maximalizovat ultramaratonský výkon (Praha: Mladá fronta, 2018). Přeložili Anna Kudrnová a Jan Havlíček.

T1 (Ultra)maraton - čtyři mouchy jednou ranou

Okruh T1 maratonu v ČB (foto: jitulepoj)
Nijak se netajím, že mě samotné závodění kvůli předstartovnímu stresu moc radosti nepřináší. Před osmi lety jsem nezačínal běhat proto, abych se honil za výsledky, ale hledal jsem zjednodušeně řečeno ztracenou kondici. Napadá mě, jestli bych dokázal rok intenzivně běhat a zároveň před sebou nevidět nějaký cíl? Bavilo by mě trénovat do únavy aniž bych alespoň 2x ročně neprožil katarzi v cíli? Upřímně řečeno, chybělo by mi to, byť ten okamžik štěstí někdy netrvá ani pár minut a často mizí už cestou do šatny ... Otevírám svou pátou ultra sezónu a hned na začátek roku jsem se upsal do jedné bláznivé akce.

T1 maraton (foto: Dan Orálek)
Poslední roky se zaměřuji na 2-3 dlouhé ultramaratony, ke kterým si přiberu 2 kratší doplňkové závody na zpestření tréninkového plánu. Od prosince usilovně pracuji na rychlosti (tedy běhám v tempech pro mne pocitově nepříjemných), takže jsem kývl na Radkem Brunnerem zprostředkovanou možnost zaběhnout si v rámci budějovického T1 maratonu také předskokanské "light distance": 5km a půlmaraton. Má se prý jednat o pilotní pokus pro další ročníky akce, která se letos druhým rokem neběhá v garážích (Mercury maraton), ale na výstavišti na 400m dlouhém okruhu ve tvaru písmena "U".

Stíhá mě Pavel Hons (foto: Dan Orálek)
Když jsem se týden před startem zamyslel nad  celým nápadem - k půlmaratonu a 5km se přidal ještě charitativní běh na 400 metrů s malými dětmi - tak mě napadla taková prostá kacířská otázka, jestli je to dobrý nápad? Představil jsem si, v jakém stavu asi budou nohy před závěrečným maratonem a po relativně dlouhých pauzách mezi závody, kdy svaly zatuhnou. V hale je sice relativně teplo, což se v lednu na dlouhé běhy hodí, nicméně běžet v tempu 519 levotočivých a 173 pravotočivých 180° zatáček je pro tělo docela velký nápor.

Z hlediska taktiky a rozvržení sil by byl pro konečný součet časů bezpochyby nejdůležitější maraton, tzn. šetřit se na pětce a půlmaratonu a pak udělat solidní výsledek na maratonu. Nicméně, maraton měl prioritu nejmenší, cílem bylo zaběhnout osobák na půlmaraton a zkusit pětku pod 20 minut. Což se nakonec i povedlo: 5km jsem zaběhl za 19:28 (tempo 3:53) a na 1/2maratonu za 1:31:14 (4:18) jsem si posunul osobák o nějakých 2.5 minuty. Vzápětí jsem si odskočil s dětičkama na jeden charitativní okruh a honem rychle se připravoval na maraton.

Tady začala pořádná sranda, ani ne tak kvůli unaveným a bolavým nohám, které jsem v takovém tempu už dlouho netrápil, ale kvůli "energetickému" zásobování. Kilojoulů při takové rychlosti spotřebuji zjevně více než při ultra, vlastně jsem se před dopoledními závody ani pořádně nenasnídal. Začátek maratonu utíkal v solidním tempu, ale nepotkávat v druhé třetině závodu každé 2 minuty povzbuzujícího Radka s připravenou láhví ionťáku v ruce, tak se na to vykašlu a do cíle jenom dolezu. Cítil jsem to jako závazek dokončit se ctí a pořádně se zmáčknout. Poslední třetina maratonu už byla zase veselejší a okruhy mi utíkaly svižněji.

Ze zatáček a betonu jsem měl nohy a záda bolavá, jak to znám jenom z hodně dlouhých ultramaratonů. Pokud by si tedy chtěl někdo příští rok zkusit, jak asi bolí poslední maraton na Spartathlonu, tak ať se přihlásí do Budějic na T1 a jde do všech závodů naplno hned od začátku. Maraton jsem nakonec dokončil za 3:31:42 (tempo 5:00).


Sečteno podtrženo: je leden a já mám po jednom dni za sebou celou polovinu letošních plánovaných závodů! A mám zároveň radost, že příprava na sezónu pěkně začíná.