T1 (Ultra)maraton - čtyři mouchy jednou ranou

Okruh T1 maratonu v ČB (foto: jitulepoj)

Nijak se netajím, že mě samotné závodění kvůli předstartovnímu stresu moc radosti nepřináší. Před osmi lety jsem nezačínal běhat proto, abych se honil za výsledky, ale hledal jsem zjednodušeně řečeno ztracenou kondici. Napadá mě, jestli bych dokázal rok intenzivně běhat a zároveň před sebou nevidět nějaký cíl? Bavilo by mě trénovat do únavy aniž bych alespoň 2x ročně neprožil katarzi v cíli? Upřímně řečeno, chybělo by mi to, byť ten okamžik štěstí někdy netrvá ani pár minut a často mizí už cestou do šatny ... Otevírám svou pátou ultra sezónu a hned na začátek roku jsem se upsal do jedné bláznivé akce.

T1 maraton (foto: Dan Orálek)

Poslední roky se zaměřuji na 2-3 dlouhé ultramaratony, ke kterým si přiberu 2 kratší doplňkové závody na zpestření tréninkového plánu. Od prosince usilovně pracuji na rychlosti (tedy běhám v tempech pro mne pocitově nepříjemných), takže jsem kývl na Radkem Brunnerem zprostředkovanou možnost zaběhnout si v rámci budějovického T1 maratonu také předskokanské "light distance": 5km a půlmaraton. Má se prý jednat o pilotní pokus pro další ročníky akce, která se letos druhým rokem neběhá v garážích (Mercury maraton), ale na výstavišti na 400m dlouhém okruhu ve tvaru písmena "U".

Stíhá mě Pavel Hons (foto: Dan Orálek)

Když jsem se týden před startem zamyslel nad  celým nápadem - k půlmaratonu a 5km se přidal ještě charitativní běh na 400 metrů s malými dětmi - tak mě napadla taková prostá kacířská otázka, jestli je to dobrý nápad? Představil jsem si, v jakém stavu asi budou nohy před závěrečným maratonem a po relativně dlouhých pauzách mezi závody, kdy svaly zatuhnou. V hale je sice relativně teplo, což se v lednu na dlouhé běhy hodí, nicméně běžet v tempu 519 levotočivých a 173 pravotočivých 180° zatáček je pro tělo docela velký nápor.

Z hlediska taktiky a rozvržení sil by byl pro konečný součet časů bezpochyby nejdůležitější maraton, tzn. šetřit se na pětce a půlmaratonu a pak udělat solidní výsledek na maratonu. Nicméně, maraton měl prioritu nejmenší, cílem bylo zaběhnout osobák na půlmaraton a zkusit pětku pod 20 minut. Což se nakonec i povedlo: 5km jsem zaběhl za 19:28 (tempo 3:53) a na 1/2maratonu za 1:31:14 (4:18) jsem si posunul osobák o nějakých 2.5 minuty. Vzápětí jsem si odskočil s dětičkama na jeden charitativní okruh a honem rychle se připravoval na maraton.

Tady začala pořádná sranda, ani ne tak kvůli unaveným a bolavým nohám, které jsem v takovém tempu už dlouho netrápil, ale kvůli "energetickému" zásobování. Kilojoulů při takové rychlosti spotřebuji zjevně více než při ultra, vlastně jsem se před dopoledními závody ani pořádně nenasnídal. Začátek maratonu utíkal v solidním tempu, ale nepotkávat v druhé třetině závodu každé 2 minuty povzbuzujícího Radka s připravenou láhví ionťáku v ruce, tak se na to vykašlu a do cíle jenom dolezu. Cítil jsem to jako závazek dokončit se ctí a pořádně se zmáčknout. Poslední třetina maratonu už byla zase veselejší a okruhy mi utíkaly svižněji.

Ze zatáček a betonu jsem měl nohy a záda bolavá, jak to znám jenom z hodně dlouhých ultramaratonů. Pokud by si tedy chtěl někdo příští rok zkusit, jak asi bolí poslední maraton na Spartathlonu, tak ať se přihlásí do Budějic na T1 a jde do všech závodů naplno hned od začátku. Maraton jsem nakonec dokončil za 3:31:42 (tempo 5:00).


Sečteno podtrženo: je leden a já mám po jednom dni za sebou celou polovinu letošních plánovaných závodů! A mám zároveň radost, že příprava na sezónu pěkně začíná.