Sparta! ... a dál?

Prolog

Nebudu se znovu rozepisovat o Spartathlonu, protože všechno jsem už napsal vloni a během roku a jako mazák musím nechat prostor letošním nováčkům. Titulek tohoto blogu tak poměrně trefně vystihuje moje aktuální běžecké rozpoložení (nikoliv klubovou preferenci), o kterém se chci v kontextu Spartathlonu rozepsat.

Po Belfastu jsem se vážně zabýval myšlenkou, že v Irsku to byla moje poslední - anebo minimálně na dlouho poslední - 24hodinovka. Podobné myšlenky mne provázely už po březnové stovce a 12i-hodinovce ve Stromovce. Přece jen, po 3 letech ultraběhání jsem dosáhl určité úrovně, kde další překonávání a posouvání limitů už hodně bolí a kladl jsem si otázku, jestli mi to stojí za to. Někomu to může připadat divné, ale nemám rád nepohodlí, nemám rád bolest, vlastně si na startu každého závodu říkám, do čeho jsem se to zase namočil. Podobně tomu bylo i před pár týdny v Řecku, kde nakonec byly výsledky ostatních českých běžců natolik inspirativní, že z plíživých myšlenek na běžecký důchod nezůstal kámen na kameni ... ale popořadě.

Na letošní Spartathlon jsem se moc těšil, přece jenom jsem věděl do čeho jdu: znalost trasy a zkušenost s organizací dodává člověku zdravé sebevědomí. O situaci pár dní před startem jsem se rozepsal minule, nakonec se chmury transformovaly do rýmičky v té nejblbější možné chvíli - den před odletem. Do pomyslné bubliny jsem si přibalil kapesníky a víc prášků, než by bylo nutné. Takové věci se prostě stávají, otázkou pro mne bylo, zda se s tím dá vůbec běžet a doběhnout? Kdyby to byl závod za Prahou, tak bych se na něj určitě vykašlal, ale když se jedná o Spartathlon? To asi těžko. Internet je plný "zaručených rad" nejen na léčbu rýmy (která jak známo neléčená trvá týden a při léčbě pouze 7 dní), ale i varování, co všechno může taková přeběhaná rýma způsobit. Naštěstí mám pro tyhle situace klubového doktora, Martina VP. Jeho obětavost v konzultacích je skutečně příkladná, o stavu mého nosohltanu je informován téměř každou hodinu. 

Den D-2

Lékař léčí - běh uzdravuje! (1)

Po této korepospondenci Radkovi oznamuji, že se stěhuju do svého oficiálního pokoje, že si nevezmu na triko, abych ho před startem nakazil. Stojíme proti sobě jako dvě paka, protože je nám to líto, ale jde o hodně. Stěhuju se o patro výše k řeckému běžci. Když zaklepu a vlezu do tmavé zasyflené nory se zavřeným oknem - teď tedy našeho pokoje - připadám si jako na infekčním, anebo na tbc. Kluk z plakátu (tak si ho pro sebe pracovně pojmenuju), nemá jenom rýmičku, ale minimálně zápal plic. Nechápu, jak s tímhle chce vyběhnout na 247km.

Ve středu večer mne přepadá klid a naprosto rezignuji, letos tu už nemám co ztratit.

Den D (+1)

Za kopcem, tady ještě s velmi dobrou náladou

Jak se mi vlastně běželo? Řekl bych, že vzhledem k okolnostem velmi dobře a vše šlo podle plánu A (pod 30 hodin) až do 200. km, kde jsem měl na mezičase náskok na loňský výsledek 1:50 hod. Od začátku jsem měl o něco vyšší tepy, ale nebylo horko, nic zásadního mne nakonec nelimitovalo, endorfiny jsou mocné! Trať jsem si dobře pamatoval z loňska, věděl jsem, kdy přijdou pomalejší místa, dlouhá stoupání, podle toho jsem si dokázal dobře rozkládat síly a občerstvovat se. Logistiku a drop-bagy jsem měl až na jednu výjimku, kterou dávám do kvízu na závěr, rozdělené po trase perfektně. Vlastně k závodu nemůžu napsat nic nového, než co jsem psal vloni a během roku, jen bych se opakoval.

Občas jsem potkal někoho z našeho týmu, krátce jsme pokecali a než jsme se rozloučili, popřáli si hodně štěstí. Běžel jsem sám až do 185.km, kde jsem potkal Zbyňka s Honzou. Zbyněk zachumlaný v igelitu vypadal, že se zhroutí na nejbližší občerstvovačce, pokud se tam vůbec dostane, takže Honza šel nakonec se mnou. Prý už dozávodil a se mnou má jistotu, že se do cíle nějak doplazí. Mně ale bohužel došlo kolem 190. km taky, takže jsme se plazili směrem k cíli spolu. Kolem 210.km se přes nás přehnal Zbyněk, mumlající sprosté nadávky před námi roztrhal igelit a velmi svižně zmizel … Prý se domníval, že mu odmítám půjčit svoji druhou (?) bundu a chtěl mne tímhle rozmáchlým gestem antického hrdiny zadupat do země. Zřejmě jsem mu nechtěně dost pomohl, se smíchem jsme si to vyříkali druhý den. S přibývajícími kilometry začínalo být v mém nosohltanu sucho jako v korytech okolních řek, což jsem kompenzoval hektolitry tekutin, která se ve mne už ani nestačila ohřívat. Poslední čtvrtina mi moc nevyšla ani v Belfastu, nemám ji natrénovanou a neumím se pořádně zmáčknout. Nohy mě nijak netrápily, spíše se jednalo o celkovou slabost a neschopnost delší běh udýchat.

Závěr ve Spartě je zážitek na celý život a jestli se na Spartathlon ještě někdy vrátím, tak abych si promenádu ke králi proběhl ještě jednou. Všechno utrpení z dlouhého běhu, vztek na neukázněné šoféry, na bordel ve škarpách, všechno, úplně všechno je zapomenuto; poslední 3km jsou jednoduše krásné a dojemné. Lidi na vás křičí, za mnou jedou policajti, kluci na kole si mě po úsecích předávají. Brečel jsem, až jsem přes slzy neviděl a odbočil příliš brzy, takže reálně hrozilo, že stejně jako na Jesenickém Surovci v roce 2012 doběhnu do cíle z druhé strany … Tentokrát ale žádné DNF, policajti si mě ohlídali a můžu si užít ten nejkrásnější a nejslavnější doběh do cíle na světě. Kvůli tomu do Řecka jezdí nejlepší běžci z celého světa, Pavel doběhl před půl hodinou a podává mi vlajku, následují 2 minuty slávy … Na ošetřovně mě nechali dlouho odpočívat, asi proto, že mám teplotu. Když mi pořadatelé potvrdili, že Radek skončil druhý, a hlasatel vítá v cíli Honzu, Michala a Jardu, brečím znova. Martin, Roman a Zbyněk už byli v cíli dávno a odpočívali v hotelu, nevěděl jsem, že v tu chvíli na trase běží jenom Tereza a Ondra.

Czech Spartathlon Team

Czech Spartathlon Team den před startem

V posledních 2 letech jsem byl na 3 velkých 200+ akcích, nebyl jsem na  ME v Albi. Jsem si jistý, že je to právě vzájemná podpora a výborná parta, co pomáhá dělat skvělé individuální výsledky posledních dvou let. Psal jsem o tom loni v lednu a to jsem netušil, že se mi tohle přání splní v takové míře! Na Spartathlonu 2015 nás dokončilo 6 ze 7, to čekal málokdo. Letos na MS v Belfastu nás bylo 9 závodníků a většina z nás zaběhla osobáky.

Letošní Spartathlon trumfnul všechno; Radek se etabloval ve světové špičce druhým místem, Martin zopakoval vynikající výsledek z Belfastu, Roman a Zbyněk jako nováčci zaběhli nádherně a s velkým přehledem fantastické časy, 15km před cílem mi utekl Pavel, krásně zaběhla Tereza, atd. Prostě a jednoduše: z 380 startujících nás skončilo v první stovce 9!!

Czech Spartathlon Team 2017

To ale nebylo všechno! Ohlasy na 2. místo Radka a výsledky  celého týmu byly až neskutečné a nedalo se všechno ani sledovat. Spousta příspěvků na FB měla sledovanost v desetitisících. 

Na pondělní recepci v Athénách se za Radkem a za námi zastavil český velvyslanec v Řecku, pan Jan Bondy. Netrpím nějakým přehnaným vlastenectvím. Možná poprvé v životě jsem zažil opravdovou hrdost a dojetí z toho, že jsem odkud jsem. Nemám rád silná slova, ale jsem šťastný a hrdý na to, že jsem mohl být součástí téhle party!

Příjemný šok nám připravili běžečtí přátelé, kteří čekali na letišti, to byl nezapomenutelný moment, který vháněl slzy do očí, po kolikáté už?

Úspěšnost zemí na Spartathlonu 2017 (neoficiální tabulka)

Bodované umístění - Česká republika jako ultramaratonská velmoc? Proč ne! Stačí připomenout loňský Spartathlon, loňské 2. místo Ondry Veličky na ME v Albi, 7. místo v družstvech v Belfastu. Pokud bychom na letošním Spartathlonu použili stejné bodování jako při domácím Ultracupu (vítěz závodu obdrží 100 bodů, druhý 99 bodů, 100. v pořadí 1 bod), tak se česká reprezentace umístila o pouhý 1 bod za Japonci. Nutno podotknout, že těch ale nastoupilo na start 5x více.

Epilog

Vrátím se zpátky na začátek. Minulý týden jsem byl v sauně, a jak se tak potím, tak přemýšlím, jak vlastně s tím běháním naložím dál? Nakonec jsem došel k nečekanému poznání, že cítím nejen velkou motivaci ještě něco zaběhnout, ale bylo by mi i líto, kdybych se už nikam s touhle skvělou partou nepodíval.

Konkurence je tu obrovská a je mi jasné, že budu muset hodně přidat. Jsme a v příštích létech budeme ultramaratonská velmoc srovnatelná s velkými zeměmi s mnohem širší vytrvaleckou základnou. Já jsem hodně rád a vážím si, že jsem u toho. Bude mě to stát hodně sil, ale chci se o své místo ještě poprat. Brzy se o tom rozepíšu víc :-)

Jo a jak to dopadlo s rýmičkou? 

Lékař léčí - běh uzdravuje! (2)

..............

Vypadá to, že na rýmičku platí 200+ , ale pan doktor ještě neřekl poslední slovo:

Lékař léčí - běh uzdravuje! (3)

..................

Závěrečný kvíz: Spartathlonec na obrázku níže dobíhá do cíle s českou vlajkou v mužské kategorii a v dámském tričku, protože:

A) chtěl skončit v první desítce (aspoň mezi ženami), ale neprošlo mu to
B) mu někdo šlohnul a nevrátil smrduté tričko v Belfastu
C) se blbě zabalil a triko od Niky si za celé léto nevyzkoušel (šetřil si ho pro tuto příležitost)
D) o číslo menší dámské triko na pánské obtloustlé postavě je sexy
E) se neřídil vlastními radami, jak na Spartathlon (29-32)

Fotky jsou převzaté od Sparta Photography Club a archivu některého z běžeckých parťáků