Alchymie radosti a chvála B2B (x/n)

Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, jak nevyzpytatelné jsou zdroje vnitřní energie a jak záhadně proměnlivé jsou nálady a pocity. Jsou období, kdy na co sáhnete, to vzkvétá, jindy jsem rád, že přežiju do večera a neudělám větší průšvih. Stejné je to i s běháním: naštěstí vše vydařené mám pěkně uložené "po ruce v horním šuplíku", tedy dokážu o tom vyprávět na požádání, na nekonečné moře prázdných každodenních běhů vždy radši zapomenu hned za dveřmi.

Post-ultrabalatonské trápení a euforie v číslech

Po Ultrabalatonu přišel útlum, kdy se mi příšerně nechtělo běhat, mizérie trvala skoro měsíc. Hlava se spikla, prostě to nešlo, čas utíkal a já jen doufal, že se to brzy zlomí. Nakonec změna přišla úplně nenápadně; zaběhl jsem takové 2 neutrápené pocitově neutrální běhy. Je zvláštní psát o běhu, že byl neutrální a neutrápený, ale lépe to napsat opravdu nejde. Ani ryba, ani rak, jen takový otazník (?) ... No a pak to přišlo, dostavila se naprostá běžecká extáze, kdy radost a pocit štěstí opanovaly moje běhání; těším se do horka, po půl roce mě netahá ani jeden hamstring a únava? Nic takového ... klidně si odkroužím po práci 30 koleček na dráze v tempu, po měsících zkouším znovu intervaly, v sobotu jdu schválně ve 40°C na Ladronku dlouhý běh v horku. Další týden mě nezastaví ani služební cesta, ranní prohlídka Zagrebu s pivem a kávou o sedmé, další den si pak dám další a mnohem rychlejší sedmnáctku. Prostě najednou jde všechno snadno a mě to těší a baví.

S Malým Medvědem
jsme běželi pod cukrákem:
noční běh z Mníšku do Prahy,
alias B2B 6/8

V horku se mnohem lépe MOTIVUJE, ta alchymie radosti je mnohem snazší: není větší motivace, než si dát před cestou zpátky domů v Riegráku točenou plzničku. Běhám sem celý rok, ale prostě se sem v létě strašně těším. "Kuj železo, dokud je žhavé", říkám si a užívám si plnými doušky.

Dovolenou neplánovaně využiju na masivní opakování B2B běhů (back-to-back), které mají adaptovat tělo na běh při únavě. To je taková moje běžecká mantra, protože nic jiného vlastně ani neumím. Jak to dopadlo? Asi bych je mohl běhat pořád, dám jich nakonec 8 a uběhnu celkem 250km, ten poslední běh odpoledne v horku v tempu 5:12! Co se to děje?

Dovolím si pár řádků k B2B běhům, na které se mě dost lidí ptá. Za šest let běhání jsem přečetl hodně knížek, z některých jsem čerpal víc, z některých vůbec. Nechci jíst speciální stravu, ani absolvovat diety kvůli vyšší výkonnosti, takhle běh prostě neberu. Proto mám nejradši Hala Koernera a jeho realistický přístup bez zbytečných legend a báchorek. A pak knihu Bryon Powell: Relentless Forward Progress: A Guide to Running Ultramarathons. Ta pro mne znamená hodně, protože není psaná ideově, neprotěžuje vegany před masožrouty, ani botoběžce před bosoběžci, nenutí vás běhat s indiány, ani se nemusíte trápit s intervaly, prostě ultra-cest je tu spousta a každý si může vybrat tu svou. Dokážete z ní odhadnout na co si můžete troufnout a co už je na vás příliš; musíte u ní přemýšlet a sami rozhodnout, jakou oběť chcete svému běhání přinést. Kniha není jednostranná, je určena výkonnostním běžcům i hobíkům, dává prostor různým přístupům, stačí si jen vybrat, který vám víc vyhovuje :-) Na zmíněném odkazu se dá elektronicky koupit za 10 dolarů, což je velmi malá investice na to, že je v knize obsažené o ultra téměř vše.  

Zpátky k té radosti: že to zrovna teď běhá, to se určitě dá nějak vysvětlit, ale mě zajímá víc ten pocit radosti, protože to je oč mi tu běží. Troufám si tvrdit, že to je určitá forma "odměny" za KONZISTENCI za to, že člověk vydržel a běhal, i když to nešlo a nebavilo ho to.

No a díky tomu všemu jsem udělal další dvě rozhodnutí: (1) koupil jsem si HOKA ONE ONE Vanquish 2, o kterých si myslím, že jsou na Spartathlon vhodnější než Adidas Energy Boost a (2) přihlásil jsem se na dvanáctihodinovku kousek od Lince, která se koná za 14 dní; vyzkouším tam nejen Hoky a pořádné vedro, ale i aktuální formu před Spartou.