Potřetí ke králi Zorbovi … pardon, ke králi Leonidovi

Letošní Spartathlon byl mým třetím v pořadí a po úspěšné letní 24h jsem věděl, že mám na to zopakovat kladenský výkon i na slavné trati v Řecku. Bezprostřední tréninkový plán na Spartathlon jsem okopíroval z posledních 7 týdnů před Kladnem a navrch jsem si přidal ještě větší objemy a intenzitu. Moji radost vystřídala spokojenost, protože jsem cítil, že dobré formy mám na rozdávání. Jen jsem musel doufat, abych si do bubliny nepřibalil nějakou rýmičku či kašlíček jako se mi povedlo před rokem. Tentokrát to bylo nakonec trochu o něčem jiném.

Partička na předzávodním výběhu (tedy výklusu)

V dobrém rozpoložení jsme přiletěli – tentokrát jako jedna z nejpočetnějších výprav – do Athén, které nás přivítaly zamračeným a deštivým počasím s aktuální vyhlídkou na počasí ještě zamračenější a ještě deštivější. V Ionském moři, či kdesi u Tuniska, se za zájmu všech Spartathlonců i školou povinných dětí celého Řecka začal tvořit hurikán (správně řečeno medikán) pojmenovaný Zorba, který měl startovat zhruba ve stejný čas jako my v Athénách s cílem kdesi nedaleko Sparty na Peloponéském poloostrově a ve stejný den jako my. Bylo tedy před startem o čem přemýšlet. Druhý den navíc přišla zpráva, že jsou v celém Řecku z bezpečnostních důvodů uzavřené školy a úřady, a na facebooku se spekulovalo, zda dokonce kvůli bezpečnosti závod nezruší či nezkrátí.

Lávka přes průplav na Peloponéský poloostrov

Nicméně, pár dvojek červeného vína po večeři a k tomu hypnogen na spaní spolehlivě vytěsnil jakékoliv ošklivé myšlenky. Spalo se mi dobře a i cestou na start jsem si říkal, že strach má velké oči, že to jistě nebude tak zlé. Na startu to možná tak i vypadalo, jenže pár minut od Akropole začalo pršet, pak pršelo víc a víc a pak ještě víc. Cestou do Korintu se před námi rýsovala jasná šedo-černá stěna, takže jediným pozitivním faktorem studeného a deštivého počasí byl vítr v zádech. Za Korintem dokonce na chvíli zavládlo bezvětří, Zorba s Pheidipidem uzavřeli dočasný mír, nicméně chvíli po setmění (130.km) převzal vládu nad závodem Zorba. K lijáku se přidala bouře a vichr, nebylo vidět na krok, čelovka vodu neprosvítila dál než pod nohy. Před stoupáním na tzv. Mountain Base jsem se brodil v potoce valícím se po asfaltu, nemělo již žádný smysl se vodě vyhýbat, tady už nešlo o vlhké ponožky, protože v botách byl bazén. Vysvobozením se stalo šplhání po kozí stezce, protože jsme byli už přímo v mraku, tak přestalo pršet. Čím výše jsme stoupali, tak byla mlha hustší a viditelnost menší, navíc mi na kozí stezce začala čelovka blikáním naznačovat, že brzy zhasne. Zhasla naštěstí až na vrcholu, kde jsem mohl vyměnit zásobník s čerstvými bateriemi. Za kopcem bylo letos kupodivu lépe, v minulých létech byla největší zima a chlad právě tady.

V mraku bylo jenom vlhko - nepršelo

Celý letošní ročník byl naruby, pro běžce i pro pořadatele. Noc mi tentokrát utíkala rychle, zastavovat ani chodit se moc nedalo, jinak by člověk mrznul, díky solidnímu tempu utíkaly rychle i kilometry. Vloni se rozednívalo na jedné planině u Tripolis (195.km), letos tady bylo teprve 4 ráno! Zbýval ještě jeden kopec dlouhán (6km, na ty kopce pořád nemám natrénováno; neumím je neumím!), kde se musí znovu vystoupat z 300 m.n.m. až do 1100 metrů, ale pak už to jde většinou z kopce. A to bylo dobré, sil jsem měl ještě dost i přesto, že jsem posledních 5 hodin kvůli žaludku raději nejedl. 20km před cílem předbíhám na check-pointu Floriana Reuse (kurvadrát, to se mi snad zdá!) a začínám tušit, že plán A=28 hodin byl příliš měkký! Ať jsem počítal, jak jsem počítal, vypadalo to na nějakých 26:30 a možná dokonce ještě méně. Takhle lilo ve Spartě:

To by ale nebyl Spartathlon, respektive Zorba, aby se něco nestalo. Pořád prší prší jen se leje, ale oblečení je skvělé a je mi teplo (doplním k recenzi na X-Bionic). 15km před cílem se rozednívá a přede mnou se otevírá výhled, před sebou tuším hluboké údolí, ve kterém se nachází Sparta. Celé údolí je v něčem co připomíná krupicovou kaši – v mlze či v mraku hustým jako kaše – a osvětlují ho blesky. Čím hlouběji sbíhám, tím je počasí divočejší, zvedá se vítr a pak vichřice, která se mnou desítky minut hází ze strany na stranu a podráží mi nohy. Někdy, i když běžím s kopce, tak se nehýbu z místa, čepici jsem si musel dávno sundat a pevně ji svírám v ruce. Checkpointy jsou někdy poschovávané v autech, autobusových zastávkách, jeden jsem ani nenašel, někde si nic nedávám, protože bych musel čekat, než proviant odkudsi ze závětří přinesou.

Ještě jedna s bleskem a hurá do tepla

Impozantní je doběh do Sparty: tentokrát ne kvůli křičícím davům a plnému náměstí. Nikde nikdo, ale všude je voda. Z nebe neprší, Zorba totiž rovnou převrací celé bazény s vodou. Marná snaha vyhýbat se kalužím, to je řeka, která se na mne valí, a vichřice, která se točí a sama neví, ze které strany to zkusí. Do toho hromy, blesky, občas kroupy. Nad klasikem českého  ultra se kdysi ve Spartě bohové smilovali, nade mnou ne. Po mně Zorba chce, abych se otočil a vrátil zpátky (až do Athén, nebo stačí na kopec?) Není vidět šipky na zemi – i tak je jich ve Spartě málo – ač jsem zde potřetí, tak 2 km před cílem zabloudím. Jsem netrpělivý a odbočím příliš brzy, až na promenádu mě doprovázejí policajti s majákem.

Doběh i ceremonie je naprosto bizarní. Z několikakilometrového brodění mě chytnou záda tak, že nejsem schopen se narovnat, nohy jsou z ledové vody zmrzlé až po kolena. Když zkusím popoběhnout, tak zařvu bolestí. Vidím, že daleko za mnou nikdo není, přes náměstí dokráčím apaticky do cíle, je mi všechno jedno, naštěstí už zase jenom leje. V cíli mě čekají dva komunální chudáci z radnice, na které zrovna po snídani vyšla vítací služba, aby mi dali napít vody z řeky (spíš to byla dešťovka) a na hlavu věnec, fotograf po dvou fotkách – s bleskem jak jinak – prchal do tepla. Já bych si měl nejspíš zopakovat ceremoniál, protože na Leonidovu patu jsme si nevzpomněli nikdo, ani já ani pořadatelé.

Pořadí Čechů na Spartathlonu 2018

Pocity v cíli a po doběhu jsou zvláštní: místo očekávané katarze na náměstí plném lidí to byl samotářský boj o přežití a endorfiny vymačkané do posledního zbytku. Ani si neuvědomuji, kolik je hodin, a že jsem tu neskutečně brzy, už před desátou ráno, což znamená výsledek, ve který bych ani v nejlepším snu nedoufal a který je výborný. Ještě v cíli koukám na obrazovku, křičím, když na ní vidím Radka na druhém místě, na 5. místě Milana, který mě míjel klidným a vyrovnaným tempem v kopcích, udržel to – nádhera! Všechno ale přebíjí strašná chuť být konečně po 27 hodinách v suchu a v teple.

Dovolená v Řecku byla tentokrát plná překvapení a úplně jiná. Letos mě nevítal král Leonidas, ale samozvaný král jménem Zorba. To ale vůbec nevadilo, dokončili jsme opět všichni a co víc, kromě Radka doběhla druhá i Kateřina a za mnou byl v první dvacítce taky Ondra (4 Češi v první dvacítce!).

Czech Spartathlon Team 2018 (zase leje)

fotky: Sparta Photography Club, Pavel Marek ... díky :-)
video: Youtube

Některé odkazy na rozhovory a články (tentokrát byl zájem médií opravdu mimořádně velký):

Radek Brunner a Katka Kašparová si vezou stříbro ze Spartathlonu (29.9.)
Rozhovor s Milanem Šumným v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor se mnou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Danem Orálkem v MF Dnes (7.10.)
Rozhovor s Radkem Brunnerem v Bezvabeh.cz (7.10.)
Rozhovor s Dušanem Koutníkem na Behejsrdcem.com (8.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou a Radkem Brunnerem v ČT1 Studio 6 (8.10.)
Rozhovor s Milanem Šumným v ČT4 Sport (video, 9.10.)
Článek o Danovi Orálkovi v Rungo iDnes (9.10.)
Rozhovor se mnou a s Katkou Kašparovou v ČT4 Sport (video, 12.10.)