O středním věku, limitech a plánech 2018

Loni touto dobou jsem si říkal: mám toho plný zuby, ještě sezónu a dost! Po téhle sezóně si budu běhat zase s kamarády své pivní ultraběhy, obíhat města, rybníky, jezera, kopce, je celkem jedno co, ale už žádné závodění. Své cíle a sny jsem si dosytosti splnil, jestli se budu chtít ještě někdy posunout, tak snad jedině v dosažené vzdálenosti, ale už nikdy v rychlosti. Na závodění rezignuju, nemám na to povahu a vlastně mě to ani netěší ... chci se vrátit ke běhání jako to bylo před pár lety.

Tuhle očekávanou pohodičku ještě přiživily nepříjemnosti s rýmičkou na Spartathlonu. Mám to vlastně celé zapotřebí? Neuběhlo ani pár týdnů a sen o pobíhání se rozplynul jako pojem o čase alkoholika v baru. Ani rozum, ani pud sebezáchovy nezabrání "midlife crisis" egu, aby se nepopralo s myšlenkou, že přece ještě není na odpis, že ty hezký věci teprve přijdou. Samozřejmě, že v mém případě s jiným tréninkem a jiným přístupem ... vždyť by bylo škoda končit teď v nejlepším! Mimochodem, nemá se právě končit v nejlepším?

O přípravě

Příprava na rok 2018 je ve znamení mnoha změn: nesnažím se nijak významně navyšovat objemy, ale začínám experimentovat. Po letech ťapkání v relativně nízkých tepech a při nízkých rychlostech, jsem začal zkoumat, jak si tělo poradí s tepy v tempu < 5:00, dokonce si pravidelně vybíhám do úplné únavy schody, anebo provozuji něco, co může s trochou fantazie připomínat intervaly a tempa. To vše pro to, abych vnesl do monotónního běžeckého života přesně tolik změn, kolik tělo unese, a kolik ještě jsem schopen zregenerovat. Kupodivu mi to stále po 4 náročných měsících přináší nejen únavu, ale i radost.

Taky jsem se vrhl na hubnutí a když už nehnu s pivem, tak jsem si vybral za oběť pečivo, protože je to podle všeho zcela zbytná složka stravy. Zpočátku mi přišlo divné mazat si sýr na vidličku, místo na chleba, a snídat ovesnou kaši, ale proč ne?

K sauně, kam už chodím od loňského léta, jsem nedávno přidal maséra. Vždycky jsem měl představu, že masáž je pro svaly cosi jako relaxační kompenzace. Moje první účast na sportovní masáži mě z tohoto omylu vyvedla během desetiny vteřiny. Po opatrném slušňáckém hekání mě mistr masážního gelu upozornil, že můžu řvát jak chci, že lidi jsou na to tady už zvyklý. Tak jsem teda spustil. Když se mi ani opakovaně nepodařilo - s palcem hluboko zabořeným ke kosti v totálně stáhnutém lýtkovém svalu - splazit dolů z lehátka, tak jsem Karla druhou volnou nohou nakopnul. Karel je ale kliďas a člověk tolerantní, s jednou výjimkou: kdyby se mu na lehátku objevil někdo, komu by jeho počínání bylo příjemné. Teda jako opravdu příjemné, se vším všudy. Prý pak uteče jako první. 80-i minutový nerovný souboj jsem prohrál na celé čáře a podél holešovických zdí se odplazil k autu.

To vše jsem ochoten podstoupit, abych se ještě o kousek zlepšil. Letos nebudu dobíhat závody s rezervou a s úsměvem, ale pořádně si osahám limity. Třeba to už lepší nebude, ale chci to zkusit.

Na co se v roce 2018 chystám?

MČR 100km v Plzni (24.3.2018) - vloni jsem se zařekl, že tohle strašlivé tělesné utrpení už podstupovat nehodlám, stovka je kurevsky rychlá a bolestivá tak, že jsem nemohl několik dní chodit. Po výše popsaném zážitku z masáže už ale dobře vím, že jsem dosud o bolesti nevěděl VŮBEC nic. Navíc se na tomhle závodě sejde největší možná domácí konkurence, přihlášených je přes 80 lidí, a jenom uhájit loňské 9. místo bude pro mne pěkná fuška!

ME 24h v Temešváru (26.5.2018) - taky v Belfastu jsem si poslední 4 hodiny říkal, že tohle už nemám zapotřebí ... ale když ona ta parta byla skvělá a mrzelo by mě, kdybych se tam s nimi nepodíval. Navíc za rok je MS v Rakousku a tam bych taky ještě rád reprezentoval. Budu muset hodně přidat, kluků, co půjdou letos nahoru na 24hodinovce je víc než dost; konkurence obrovská, bez nadsázky světová, stačí se podívat na statistiky DUV a je vidět, že jsme současná ultravelmoc!

Spartathlon (28.9.2018) - tady jsem předvedl názorových piruet hned několik. Vloni ve Stromovce se mě Zbyněk Vondrák zeptal, proč tam jedu podruhé, když to stejně nevyhraju? Nevěřícně jsem na něj koukal, a ani po roce, co už Zbyňka docela znám, nevím, jak to přesně myslel. Přesto se tam letos potřetí podívám jako historicky největší lúzr závodu. Spartathlon je největší světovou akcí (silničního) ultramarathonu, a když můžu, chci být ještě u toho. Letos nás tam Čechů bude opět rekordní počet, navíc Radkovi už schází poslední sada do vitríny. Už se zase těším!

Těch závodů je hrozně málo, na ty tisíce odtrénovaných hodin. Možná si tak v létě střihnu ještě nějakou 12-i hodinovku (Prambachkirchen?).

O limitech

Proč běhám, proč tohle dělám? Už před pár lety, když jsme běhávali s chlapci z iThinkBeer.com odnikud nikam a já se bál, abych jim stačil, objevoval jsem při našich okolobězích své nové limity a bavilo mě to. Nejsem nijak soutěživý, vždycky jsem se ohlížel na svůj výkon a nemám potřebu vítězit. To ale neznamená, že se s výkony ostatních nepoměřuji.

Ultra se prý běhá především hlavou. S tím nesouhlasím, protože bez nohou je vám hlava k ničemu. Pravda je ta, že rozum a duše ultramaratonce (nebo aspoň ta moje) je specifická a pohybuje se v jakémsi vzduchoprázdnu, co se týče vlastních limitů. Taky se nedokáže zbavit vlivu ostatních (ultra)běžců, protože jsou inspirativní ... a navíc bezvadný lidi :-) 

Většina lidí, které potkávám dennodenně v mém běžeckém revíru, běhá tak, aby jim to dělalo dobře. A dělají to správně a rozumně. Mě začíná běh bavit daleko za tímto konvenčním limitem. Těžko říct proč, ale k těm mým limitům a běhání mě napadají dvě paralely: (I) není to tak dávno, co jsem kouřil. Ve skladu, ve kterém jsem dělal, jsem se během pár měsíců propracoval do nejužší kuřácké špičky mezi skladníky a řidiči, silná konkurence přivedla můj denní výkon až téměř ke dvěma krabičkám. Slušné, že? Anebo je to s mým běháním jako (II) na třídním srazu v baru o páté ráno: všichni už toho mají plné zuby a chtějí domů, ale je jim spolu dobře a mají se rádi spoustu let; takže se vždycky najde někdo, kdo objedná ten "úplně poslední" drink a zase všichni sedí dál ...

Jednou se určitě i moje běhání hodně zpomalí a zkrátí, ale doufám, že se úplně nezastaví, protože ho mám rád a dělá mi dobře.

Na letošek hlásím, že se ještě nic zpomalovat ani krátit nebude! Takže asi tak :-)