29. 7. 2018

The Mission Incredible: Sbohem balkánská depko!

S Míšou Dimitriadu
(mistryní světa, Evropy, i ČR)
Poslední půl rok jsem samá změna. Po loňském Spartathlonu - tváří v tvář skvělým výkonům kluků - jsem se rozhodl poprvé začít opravdu trénovat, to proto, abych jim ještě stačil. Přestal jsem bezmyšlenkovitě hltat naběhané kilometry a zařadil občas i nějaké kvalitnější běhy. Bohužel jsem na jaře absolvoval bez známek zlepšení stovku v Plzni a pak vyhořel na ME v běhu na 24 hodin v Temešváru. Fyzicky jsem na tom byl lépe než kdy jindy, ale něco tomu chybělo.

V červnu na dovolené jsem měl příležitost si o všem popřemýšlet. Při dlouhých bězích na pobřeží Costa Brava jsem si v hlavě promítal první maratony, ultramaratony, tu radost, kterou jsem prožíval při nočních bězích s naší iThinkBeer partou, a uvědomil jsem si, že sice teď možná trénuju líp, ale vytrácí se mi z běhání pohoda. V Temešváru jsem na startu cítil spíš než radost, tak velký tlak na úspěch svůj i úspěch družstva. Výsledkem mého šetření byl ohlášený Návrat ke kořenům: tedy do Kladna, kde jsem s ultra před 4 roky začínal a k původnímu "běžeckému mejdanu". Startovka byla nečekaně v půli června plná, čekal jsem tedy do začátku července na volné místo.

Zaběhnout výsledek na hranici osobního maxima nelze bez oddaného supportu. Moje Radka si už letos své vybrala v Plzni, do Kladna navíc přes noc bych ji nedostal, ale napadla ji Jitka Jeníková, která mě dobře zná, takže stačilo si pouze vyjasnit úkoly a sepsat co budu technicky potřebovat.

"Oslava sebedestrukce" 
Jitka je skvělá: pochopila, že nepotřebuju ani "mentální koučink", ani povzbuzovat "makej, přidej", fantasticky se ve své roli upozadila a hlavně v poslední čtvrtině závodu předem poznala, o čem je dobré se mnou mluvit. Nevděčná technická role s mícháním ionťáků, převlékáním fujtajbl zpoceného trika, podáváním všemožných propriet je jedna věc, schopnost empatie a poskytnutí správného slova/jídla/nápoje ve chvíli, kdy už moje hlava nevěděla sama co chce, je věc druhá. Byli jsme sehraní, jako kdybychom to trénovali nejmíň rok. A fungovalo to. Zastávek jsem měl minimálně, chodit jsem začínal vlastně až v poslední čtvrtině. Pravidelně po 3 kolech jsem tak Jitce ohlašoval, že příští kolo jdeme na "rande", což znamenalo, že šla kousek se mnou a během randění mi stačila předat informace zvenčí. Tak, jak mě Jitka před závodem naložila, tak mě po samotném závodě zase doma vyložila, včetně té hromady věcí, kterou jsem s sebou měl. Nejtěžší to se mnou bylo asi až po doběhu, k tomu se ale ještě dostanu.

X-Bionic - k tomuto oblečení
se ještě na blogu vrátím ... 
Závod jsem odstartoval svěží, vím, že horko mi nedělá takový problém. V plánu jsem měl držet se v pořadí nahoře, což vzhledem ke startovce plné skvělých ultramaratonců, loňských či letošních spartathlonců (i s přespolními určitě přes 12), byl docela odvážný plán. Věděl jsem, že pokud někdo z kluků neustřelí, mám na to se poprat o vítězství v MČR a přímou nominaci na MS 2019 v rakouském Irdningu. Irdning byl pro mne plán číslo 1. Kladenský okruh patří k pomalejším, kilometrové kolečko má 2 ostré zatáčky a 100 závodníků na trati znamenalo spoustu předbíhání a často vnější oblouky v táhlé zatáčce u zdi areálu. Odhaduji, že okruh je při závodě o 15-25 metrů delší. Podle plánu jsem se rozběhl kolem 5:00 min/km, zpomaloval na 5:26 kolem 6 hodiny a po 12 hodinách jsem měl téměř 128km. Dál to bylo otevřené a velmi příjemně rozehrané, protože jsem byl stále schopen zvyšovat náskok na druhého. V čase 15:36 jsem měl 100 mil (osobák) a 200km jsem stihl za 19:50 hodiny. Teprve 3.5 hodiny před koncem mě začala zmáhat únava a musel jsem chodit delší úseky, kdy se rychlost při běhu dostávala pod 6:00 už jen sporadicky. Svou sehrála také myšlenka, že při luxusním 17km náskoku mi na vítězství stačí se nezranit a zbytek odchodit. Přesto byla motivace jít přes vytoužených 230km hodně veliká.

V závěrečné části se vedle mne zčistajasna zjevil starý dobrý šprýmař Borat, alias Zbyněk Vondrák, který závod sice velmi svižně rozběhl, ale večer zmizel. V posledních 2 hodinách mi obrovsky pomohl, protože přišel na bizarní způsob, jak mě motivovat: kdesi pořídil vytištěné historické tabulky a předčítal mi jména, která v nich přeskakuju. A že jich zrovna kolem 230.km bylo! Bavil jsem se tím, jak se před nedělním obědem škytá v různých koutech republiky: velkou radost mi třeba udělala na 230.095 škytavka u Škorpilů, také jsem moc nepomohl Vlastovi Dvořáčkovi - ten právě dokončoval na stejné trati běžeckou dvoudenku. Téměř za každým stromem číhalo nějaké zvučné jméno českého ultra a i když se nejednalo o jejich výkon nejlepší, zábava to byla i tak.

Kluci (někteří po doběhu!) mne naštestí odnesli
na vyhlášení i se židlí - díky! :-)
Přes zpomalení v posledních 3 hodinách jsem se nakonec vyškrábal až na 234.353km, což je 12. (anebo 14.?) NEJ výsledek v historických tabulkách. Po siréně, která oznámila konec závodu jsem na zem upustil hakysák se svým číslem. První, kdo si "užili" mého pohnutí a zpoceného objetí byli ti po ruce: Jana, Zbyněk, Jitka, Bubo, Karel, nevím přesně, byl jsem trochu v transu. IQ bylo definitivně na úrovni nižších savců, a když jsem volal právě doškytávajícímu Radkovi (taky byl na seznamu s nějakým 4. "best of" výsledkem), vůbec si nepamatuju, co jsem blábolil. Jitka mi podle dohody připravila karimatku pod stromem, dal jsem si nohy nahoru a čekal, až mě přijde navštívit migréna. Migréna ale zůstala v lese na trati, místo ní mne při postavení na nohy ubíjely mrákoty, omdlít se mi povedlo hned při prvním pokusu dostat se na vyhlášení, které se tak muselo kvůli mně trochu posunout. Nakonec jsem byl vyhlášený na židli, na které se mi nejdříve motala hlava taky, ale díky starostlivosti mnoha lidí vše nakonec proběhlo. Až podle fotek jsem zjistil, jakou prominentní stěhovací suitu jsem kolem sebe měl, díky kluci! :-)

Závěrem; splnil jsem si všechny sny a cíle: jít přes 230km a zajistit si nominaci do Irdningu. Co víc, jsem si jistý, že na rychlejší trati a po dalším roce podobné přípravy, mám šanci se ještě v osobáku posunout ... hm, tak určitě!  Ultra je běh na dlouhou trať nejen při závodě, ale i v přípravě, stát se může leccos :-)

S Jitkou a Karlem na konci závodu
Obrovský dík patří lidem kolem mne:
Jitce Jeníkové, za její obrovské nasazení a entusiasmus, se kterým se o mne ve dne v noci starala, byla to pro mne jen a jen radost!
Karlovi Kuchyňkovi, který každý týden trápí moje svaly do bolesti, ke které se při samotném závodě ani vzdáleně nepřiblížím
Radkovi Brunnerovi, kamarádovi a běžeckému mentorovi, který v podobný výsledek věřil už v listopadu (já mu nevěřil) a sledoval mě až do rána
mé ženě Radce, za každodenní trpělivost a (tichou) podporu, se kterou toleruje roky stále výživnější přípravu ...

Výsledky:

1. Petr Válek 234.353 km
2. Dušan Kopečný 219.152 km
3. Jiří Horčička 217.754 km

1. Michaela Dimitriadu 204.387 km
2. Kateřina Kašparová 183.269 km
3. Petra Mošovská 171.102 km

Zajímavostí je, že jsem dosáhl historicky nejlepšího mužského času na MČR v běhu na 24 hodin (23. ročníků), dosud měl nejlepší výsledek Radek (231.009km, 2014). Nejlepší na MČR je ovšem Míša Dimitriadu, která má o 177 metrů více (2010) než já.

O tom, že Kladno je "pomalé" svědčí i to, že můj výsledek je na této trati 4. nejlepší (přede mnou jsou Jiří Krejčí, Jozef Harčarík a Míša Dimitriadu)

Fotky: Jitka Jeníková, Bubo, Zuzana Urbanová (děkuji)

Jak to viděla Jitka: Kdysi dávno v předaleké galaxii...

Jak to viděl Borat: Romantický víkend na Kladně

Ač jsem to ještě nikdy nedělal, tak chci zmínit technickou výbavu a stravu během závodu, třeba to bude pro někoho užitečná inspirace. Udělám k tomu extra článek.

4 komentáře:

  1. Děkuju krásnou chválu, ale dělat support tobě v tvém rozpoložení, to bylo hezky česky easy as one-two-three :-). Ani sport není vždycky fér a člověk může dřít do úmoru a stejně to pak v závodě nevyjde, o to úžasnější bylo sledovat, jak se ti tam vrací ty stovky a stovky naběhaných kilometrů a ta nesmírná vůle, s nímž jsi do toho šel? Těžko hledat lepší inspiraci :-) Prostě dobrej oddíl!

    OdpovědětVymazat
  2. Velká gratulace, výkon z říše snů! Kdo tě po očku sleduje na garminu, tak ví, že sis to prostě odmakal a teď přišla ta nejlepší odměna!
    Přeji rychlo regeneraci!
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Odměna za trpělivost přišla a já si toho vážím, protože těch okolností se musí v jeden okamžik sejít tolik, že to ani nikdy nelze brát jako samozřejmost :-)

      Vymazat