I. Francouzská "sahara" a Okoloběh Balatonu

Už za pár dní si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Ještě než se v pár řádcích rozepíšu o mé letošní přípravě, vrátím se ve dvou příspěvcích k loňskému podzimu a měsíčnímu pobíhání v Peru. Běhat ultra a trénovat na ultra se může zdát na první pohled velmi monotónní, ale není to vždy pravda, protože jsou to kulisy, které se mění a stojí za to si o tom pár věcí do deníčku poznamenat. Tady je "retro část" číslo jedna:

100 MILES DE FRANCE 2022

V červenci jsem i podruhé v Bad Blumau vyhrál, ale tentokrát bez vytouženého osobáku. Výsledek tedy ne tragický, ale určitě na mě dolehlo zklamání. Vítězství si vážím, ale není to to primární kvůli čemu se postavím na start 24hodinovky, prostě jsem po těch pěti měsících dřiny toužil po lepším výsledku. Regenerace už před padesátkou trvá trochu déle, proto jsem si na zbytek sezony vybral dva závody, které mi měly přinést nový impuls, méně stresu a kde jsem ani neočekával žádný extra výsledek.

Prvním závodem byla stomílovka 100 Miles de France (kterou jsem zmínil v předchozím příspěvku) kam mne velmi pozorní a milí francouzští pořadatelé pozvali, když už před tím museli kvůli kovidu zrušit v červnu 220km závod. To byl jeden z těch, na který jsem se chystal v červnu po té, co mi kovid zrušil Basilej, Balaton a dalších několik 24h závodů v Německu. Na závod jsme tentokrát vyrazili s Radkou jako na společný výlet pár dní po té, co jsme se vrátili z rodinné dovolené v Jutsku. Pořadatelé nám zajistili ubytování a já se těšil jak na závod, tak i na vyzkoušení té nové věcičky (viz recenze na teploměr Core). Trasa tam a zpět vedoucí ze Saint-Péray (Valence), podél Seiny a dále stoupající po "nakloněné rovině" údolím kamsi do nitra pohoří Ardeche, byla nádherná a závod skvěle zorganizovaný. Vyběhl jsem svižně, bohužel mi celkem rychle začaly docházet síly až jsem na téměř neviditelném - ale 50km mírném, ale dlouhém stoupání (1-2%) - po čtyřech hodinách shořel jako papír. A to doslova. Teplota dosahovala 40°C, moje naměřená "core" teplota téměř stejně! Během následujících 3 hodin se přes mě přehnali 4 mladí kluci a dvě dámy. Dalo by se říct, že test zařízení proběhl úspěšně, protože jsem věděl dobře, co je špatně, horší bylo, že na obrátce jsem byl zralý na ručník. Potupně jsem musel dlouhé hodiny střídat běh s chůzí a čekat, až zapadne slunce, ochladí se, a já opět budu schopen něco udýchat. Kolem 20. hodiny jsem měl za sebou stovku, teplota vzduchu (a taky teplota mého těla) klesla na rozumnější úroveň a já mohl začít stíhací jízdu. Ještě před setměním jsem dotáhnul dva mladé kluky, co toho měli plné zuby možná ještě víc než já. Občas se mi stane, že chytím závodní slinu, a dobře jsem věděl, že zbývající čtyři přede mnou na tom mohou být podobně. 

Už za tmy jsem pak stáhnul Francouzku, která stejně jako já běžela bez doprovodu na kole. O další hodinu později pěkně prošitého kluka. Vedro bylo náročné i pro místní, nejen pro ty, co se "moudře" připravovali u Severního moře. Už dvě hodiny před cílem jsem věděl, že budoucí vítěz má příliš velký náskok, abych ho dostihnul, ale nějakých 5km před cílem mi na poslední občerstvovačce mezi řečí zmínili, že asi kilometr přede mnou je první žena. Byla už tma, relativně chladno a já na závěr chytil doslova druhý dech. Stáhnul jsem světlo čelovky na minimum, abych nebyl na táhlých rovinkách vidět, a opravdu netrvalo dlouho a viděl jsem blikat světlo u doprovodného kola. Trvalo mi ještě pár set metrů, než jsem je docvakl a nechal za sebou. To už do cíle chybělo asi 800 metrů (nakonec třetí a čtvrté celkově skončily obě Francouzky), nakonec jsem tedy ještě z propadáku udělal solidní výsledek. Vítěz mi nakonec naložil přes hodinu. Jeho výsledný čas byl sice těsně pod 16 hodin, ale je hodně zkreslený šíleným horkem a deseti hodinami strávenými na přímém slunci, téměř bez stínu.



ULTRABALATON 2022

Po této příjemné zkušenosti jsem se o měsíc později vrátil na Ultrabalaton. Okoloběh Balatonu byl v roce 2016 jeden z mých prvních 200+ závodů, bral jsem ho tehdy jako přípravu na Spartathlon a příšerně jsem si ho kvůli puchýřům protrpěl. Docela jsem stál o zlepšení si výsledku a chtěl jsem vyzkoušet, zda se dá běžet "na teplotu". Vzhledem k slabé letní přípravě, nečekanému domácímu programu dva týdny před závodem (vypekli nás malíři a čekalo mě dvoutýdenní malování a úklid celého bytu) jsem stál oběma nohama na zemi a na nějaký extra výsledek nemyslel. Ultrabalaton jsem prostě vzal jako test. Test, zda vůbec dokážu konstantně běžet cca 24 hodin, pokud si ohlídám tělesnou teplotu. Tak jak se běhá na tempo, na tepovku, poslední roky i na watty, teplota tělesného jádra se mi zdá jako minimálně stejně důležitou metrikou. A aby byl test úplně dokonalý, nabídla se mi jako support na kole Jitka, která se mnou do Balatonfüred (ten název!) vyrazila. Jak toho později litovala, tak to geniálně  sepsala tady

Cíl byl jednoduchý: žádné zastavování, žádné pauzy u občerstvovaček, nula prostojů a zádné  odpočívání. I tohle byla zkušenost z Francie, kolik času jsem oproti jiným strávil u občerstvovaček sebekrmením. Běžel jsem tedy od startu zabržděně, hlídal si 38.3°C core teplotu, pokud jsem ji přesáhl, tak jsem zpomalil, případně se zchladil, osušil atd.  Po 80km mě několik běžců předběhlo, tentokrát jsem ale neměl fyzicky na to, abych dokázal zrychlit, takže jsem se do cíle doplazil sice "běžecky", ale v tempu někde kolem 6:40-7:00 min/km (celkově 13.). Výsledný čas (22:34) nebyl špatný, v mnoha ročnících by stačil na bednu, a udělal mi radost. I druhý test tak dopadl parádně, protože jsem si v teplém počasí ověřil, že pokud nevyženu tělesnou teplotu příliš vysoko, dokážu být v pohybu pořád.

Velký dík patří Jitce: jaké to je sedět na kole celý den a jet krokem jsem si neuměl ani ve snu představit, možná ani Jitka ne. Občas bolestí zad a rukou tiše brečela, tak abych to neslyšel ... ne, tohle už opravdu po nikom nikdy chtít nebudu, bylo to až nelidské!  


PVLH

S Jitkou jsem absolvoval v červenci a v listopadu PVLH. Zatímco v létě jsme po velkém boji dokončili všechny kopce až po limitu, v listopadu jsme společně s Martinem úspěšně zvládli absolvovat všech 18 prominentních vrcholů. Prominentní vrchol Lužických hor jsou krásná akce, ale za ty dva poslední roky mám Lužických hor po krk a budu rád, když si od všech Sokolů, Klíčů, Popovek, Hvozdů a dalších pár let odpočinu. I když to už jsem říkal o tolika závodech a bězích, že to nelze brát úplně vážně... Oba naše pokusy krásně popsala: Jitka tady a tady, Martin tady



1 komentář:

  1. Výživné to bylo, jen co je pravda! :-) Trochu jako porod, taky už si pamatuju jen to, že to hrozně bolelo, ale jak moc, už naštěstí ne. Mít nafouklý kolo a namazaný řetěz, mohlo to být o chlup pohodlnější... :-P A Lužky byly epický!

    OdpovědětVymazat