Královna silničního ultra (křik z bubliny)

Zítra si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Dlouho jsem
nic nenapsal, teď jsem to napravil a ve dvou předchozích příspěvcích jsem se vrátil k loňskému podzimu a lednovému měsíčnímu pobíhání v Peru. Tak si tu stručně uložím pár myšlenek, které se mi prohání hlavou pár hodin před závodem:

24hodinovka je pro mě královská disciplína silničního ultramaratonu. Pro někoho to může být 100km, anebo 100mil, ale jak před časem psala Jitka, dvacetičtyřhodinovka je čistou esencí běhu. 

S tím musím souhlasit. 

I. Běžet 100 mil je relativně rychlé, 48 hodin už zase příliš bolavé, ospalé, pomalé. Běžet jeden den je supr, je to prostě tak akorát. Na okruhu vás za celý den nerozptýlí naprosto vůbec nic, kromě bolesti a vlastního utrpení. Ani moc, ani málo, tak akorát! 

II. Mám jich už pár za sebou a moc dobře si pamatuji, jak mi po kterém závodě bylo (zle nedobře). Ani před startem to není o moc lepší, zvlášť když už vím, do čeho jdu. A že to jsou teda nervy!

III. Na 24hodinovce chybí cíl! Ten je jenom v hlavě a v očekávání: hranici úspěchu a neúspěchu si vytvářím sám v sobě během přípravy, kdy tuším, kam až by mohly sahat moje limity. Je to strašně jednoduché a zároveň příšerně těžké.

IV: Co dalšího se mi poslední dny honí v hlavě: 

a) Jakou cenu pro mě bude mít překonání hranice 200km, když jsem tuto hranici v závodech překonal 13x? Odpověď: žádnou. Kdybych přitom v limitu oběhl Balaton, anebo se dostal v limitu do Sparty, nebude to třeba nic moc výkon, ale vážit si toho budu. Při závodě proti času - navíc na okruhu - cíl neexistuje. 

b) Pokud bude nevlídné počasí, zraním se, všechno půjde proti mně, budu bojovat, ale nedám osobák, bude to mít pro mě nějakou valnou cenu? Odpověď: ne. K osobáku musíte mít kliku i na počasí a na další vnější okolnosti, nad nimiž máte minimální anebo nemáte žádnou kontrolu. 

c) Pokud se umístím, ale nesplním si kilometrový cíl, budu z toho mít radost? Odpověď: nebudu. Znám to. Hořkost loňského vítězství v Bad Blumau se se mnou táhla několik týdnů. Důvod, proč běžet tento typ závodu je pro mne pouze v tom, posunout dál svoji hranici vyjádřenou v kilometrech/den.

Psychicky je pro mě 24hodinovka ta nejhorší a nejnáročnější výzva, kterou si jenom dokážu představit. 

_______________________________

Příprava na letošní 24hodinovku:

Připravoval jsem se podobně jako v uplynulých dvou letech, tedy inspirovaný J. Koopem. Ne ale doslovně, protože posledních 7 let o víkendu pravidelně zařazuji dva dlouhé běhy po sobě (standardně 30+30), to podle Koopa není. 

CPH UltraTrail:
když neumíš přeskočit, stačí "elegantně" oběhnout :-)

leden - základní vytrvalostní příprava, objemy 130km bez výrazné intenzity, vše jsem naběhal výhradně v Peru 

únor - 1/2 březen - menší objemy (130km/týdně), intervaly, kratší tempové běhy (2-3x týdně)

2/2 březen - duben - větší objemy (3x160+km/týdně ... 1x140km ... 3x180-200/týdně), 2-3x týdně různě dlouhé tempové běhy

květen - dva týdny snížení objemů a zmenšení intenzity   

Celkem jsem v dubnu naběhal přes 780km, což je pravděpodobně moje maximum, v průměrném tempu 4:54 - to opravdu příliš flákací nebylo. Zařadil jsem také 8x 50km běh: dva v lednu v Limě, 1x v únoru, na konci března trailový závod v Kodani (56km, který jsem dokonce vyhrál!) a v závěrečných 3 týdnech před laděním jsem vložil poslední čtyři padesátky. Tři týdny před závodem to bylo B2B 2x50km, v pátek odpoledne tempově, v sobotu od rána s Radkem v Lužických horách.  

Zátěžák v Cardiolabu (s Michalem Štefaničem)

K tomu je potřeba přičíst cca 3 hodiny týdně cvičení, 1,5 hodiny týdně dechových cvičení (Airofit je
myslím velmi zajímavá a dobrá hračka), chodil jsem 1x týdně Nuselské schody 30 minut se závažím na nohách (jako fakt), poslední týdny sauna ... dá se říct, že to je regulérní poloviční úvazek. 

Investovaného času na jeden závod s velmi nejistým koncem je docela dost :-) 

Výkonnostně se už neposouvám a ve všech parametrech zůstávám přibližně tam, kde jsem poslední dva roky (s osmi kily dole). To mi ostatně vyšlo i na testech v Cardiolabu. 

Posledních osm týdnů bývá vždy hodně obtížných, přesto se mi letos příprava zdála nejsnazší. 

_____________________________________

K Pabianici: 

Poběžím svou devátou 24hodinovku, co si odnáším z těch minulých: 

a) pouze ve 3 pokusech jsem si nezaběhl osobák

b) ve 4 případech jsem dokonce vyhrál (3x s Jitkou jako support)

c) kromě prvního pokusu (2015) jsem pouze jednou nedokončil (Temešvár 2018)

d) přes 200km jsem běžel: 2x na Kladně (210, 234), 2x v Bad Blumau (242,236), 1x ve Villeneuve (201) a v Belfastu (226) 

e) kromě dvou závodů (Villeneuve 2016, Belfast 2017) jsem všechny běžel v dost extrémním horku, které jak už vím, tak mi nedělá vůbec dobře

V uplynulých dvou letech mi preferovanou Basilej v květnu zhatil kovid, letos to vypadá, že nás viróza mine a v polské Pabianici bude jako bonus chladnější počasí. Trať a organizace závodu bude určitě skvělá. Mimochodem, všichni víme, že vloni tu zaběhnul Sania Sorokin fantastický svěťák 309km a druhý Andrej Tkačuk překonal třístovku téměř taky ...

... Andrej je Ukrajinec a teď nějaký čas závodit nemůže, protože musel do války a bojuje za svobodu své země. To je celé smutné, šílené a samozřejmě i silně demotivující. Podle všeho začneme mít brzy jiné starosti a důležitější priority ... a tak to taky beru: běhání miluju, k běhání ale závody nutně nepotřebuju ... a ano, jsou na světě důležitější věci než běhání. 

Do Pabianice tento víkend jedeme společně s Radkem, Jirkou a support mi bude dělat stejně jako v minulých letech Jitka. 

Cíl je jasný a lépe se už na tuhle bláznivou disciplínu připravit nedokážu. A s ohledem na vše, co jsem výše napsal to může být opravdu moje poslední 24hodinovka ... tak hrrr na ní!