T-BIRDovo příležitostné psaní o běhání: II. Peru: o běhání na rovníku

Už za pár dní si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Ještě než se v pár řádcích rozepíšu o mé letošní přípravě, vrátím se ve dvou příspěvcích k loňskému podzimu a měsíčnímu pobíhání v Peru. Běhat ultra a trénovat na ultra se může zdát na první pohled velmi monotónní, ale není to vždy pravda, protože jsou to kulisy, které se mění, a stojí za to si o tom pár věcí do deníčku poznamenat. Tady je "retro část" číslo dva:

Běhám už téměř 12 let. A běhání mi změnilo život do té míry, že jako si beru na cesty zubní kartáček, tak si přibaluji minimálně jeden pár běžecké obuvi a vybavení odpovídající počtu strávených dní. Přes to vlak nejede a pokud je problém s místem, je snad jasné, jaký typ oblečení má prioritu. Na rodinnou dovolenou zabere moje běžecké vybavení polovinu zavazadlového prostoru, až do té druhé poloviny se musí vejít skromné vybavení zbytku rodiny (manželka a 4 dcery). Když jsem vloni o Vánocích poprvé v životě odjížděl z domova na pět neděl, zabrala mi logistická příprava víc času, než na leckterý obtížný závod.

Vesta a respirátor: povinná výbava
na letišti Jorge Chaveze (leden 2022)

Do jižní Ameriky jsem se podíval služebně a vlastně vůbec poprvé. Po dvou letech kovidového omezení jsem považoval podobný výlet za malý zázrak. V Peru právě vrcholila x-tá vlna, povinnost nosit roušky venku, respirátory uvnitř byla striktně vymáhaná, což vzhledem k téměř 100% vlhkosti vzduchu bylo opravdu dost nemilé. Strávit denně s respirátorem v práci a taxíku 12 hodin, v neuvěřitelném hluku a smradu z aut, byla výzva a pár dní mi trvalo, než jsem vypátral nejvhodnější místa a ideální čas pro běhání. Lima leží u Atlantiku, ale defacto v poušti, můj pokus najít přes sociální sítě místního parťáka, který by mě vzal do nedalekých hor, zkrachoval, a nezbylo mi, než běhat po krásných, leč stále omílaných cyklostezkách a chodnících čtvrtí San Isidro, Miraflores a Barranco. Pohyb mimo tyto residenční čtvrtě mohl vždy znamenat bezpečnostní riziko a pokud jsem se někam kdy podíval, tak jen na pár kilometrů a zase hledal cestu do příjemnějších míst. Území těchto tří čtvrtí dosahuje rozlohy možná celé Prahy, nebylo to až tak zlé nebo nějak omezující.

Denní program jsem měl plný od 7-19, někdy i společný večer, tedy dokud nám varianta omikron na čas do všeho nehodila vidle. Nezbývalo mi, než vstávat po 4:00 ráno a odběhat si aspoň 15km do hotelové snídaně. Vstávání v tuto hodinu bylo strašné, ale byla velmi příjemná teplota a vzduch - po nočním zákazu vycházení - byl o poznání čistší a bez zplodin, než jak tomu bylo odpoledne.

V pátek 7. ledna jsme zažili docela silné zemětřesení. Bohužel, zatímco si kolegové vykládali, jak padali z postelí, já jsem jako každé ráno běhal a podezřelé mi byly pouze davy lidí v ulicích. O dva týdny později zase dorazila k pobřeží tsunami, která nevypadala vůbec tak jako ve filmech. K moři nás stejně příslušníci všech možných ozbrojených i neozbrojených složek - ti první ozbrojení od hlavy až k patě - nepustili.

Dávám sem pár fotek z ranního běhání. To, co na fotkách není vidět, jsou všudypřítomné budky pro hlídače, hlídači spící, bdící i chodící na každých 100 metrech a policejní auta, která i s majákem jezdí bez ustání křížem krážem celým městem. Rychle jsem pochopil, že běhání se v Limě věnuje jen úzká a bohatá společenská vrstva, kterou ozbrojené síly hlídají před (chudými?) zloději. Chudí, kterých jsou jen v Limě miliony samozřejmě na nějaké buržoazní běhání čas nemají, takže jsem nebyl strážci identifikován jako nepřítel a mohl si běhat jak se mi chce. Povinná rouška se z brady časem přemístila do kapsy a ke konci pobytu už jsem ji při běhání mazácky nenosil ani u sebe. Prostě jiný svět :-/

Takhle vypadá běžecký ráj ...

... když si odmyslíte video vigilance na každém rohu

Pohled na jih

Luxusní obchoďák přímo na útesu

Rezidenční čtvrť

Útes z písku a prachu, který jednou moře pohltí

... možná i s přilehlými domy s nádherným výhledem na oceán

Víkendy jsem měl volné, což se dalo využít k delšímu vyběhnutí po Limě. Při první - novoroční - padesátce jsem udělal několik zcela nepochopitelných začátečnických chyb. Když jsem z okna hotelového pokoje viděl, že je venku mlha, nevzal jsem si s sebou ani vodu, ani hotovost (karta v hodinkách je v Peru sázka do loterie) a co mě dodnes zaráží, úplně jsem zapomněl na ochranu před sluncem. Já, který se maže v květnu v Lužických horách padesátkou, tak se pár kilometrů pod rovníkem nenamaže v pravé poledne! Dopadlo to tak, jak muselo: na 35.km se nebe otevřelo a během deseti minut mě rovníkové slunce sesmahlo. Loupal jsem se jako had několik dní, úpalu jsem se naštěstí zázrakem vyhnul.

Krátce před solární pohromou ....

... o 1,5 hod. později

Jako mazák, co už se párkrát proběhl (i v cizině!) jsem se příliš netrápil ani s navigací. 14 dní po solárním incidentu jsem při další padesátce pro změnu doběhl někam úplně jinam; někam, kde jsem zcela určitě neměl co dělat a odkud jsem byl rád, že jsem se dostal bez újmy. Takhle totiž vypadá Lima také ...

Cristo del Pacifico

Na kraji města je bída ...

... a kde se nezavlažuje, tam je poušť

I na mě byl tenhle kulturní povrch až moc kulturní ...

... ale bilboardů tu mají stejně jako u nás

Barranco je roztomilá a relativně bezpečná čtvrť

Mapy obou sobotních ultraběhů:

Bloudící padesátka: kopce, co měly být nalevo, byly po ústupu mlhy náhle napravo

Na pobřeží by se běhalo po cyklostezce nádherně, kdyby tudy nevedla šestiproudá výpadovka :-(

CUZCO & MACHU PICCHU

S naším průvodcem a Cuzcem za zády

Po 4 týdnech strávených v Limě jsme s Radkou na pár dní odletěli do Cuzca. Nebudu se rozepisovat o výletech a zážitcích, které jsme i s průvodcem absolvovali. Z pohledu běžce a úspěšně léčeného hypertonika mě pochopitelně nejvíc zajímala reakce mého těla na vysokou nadmořskou výšku. Nikdy před tím jsem na vlastní plíce nepoznal, jak těžké to je ocitnout se ve 3500 m.n.m., navíc rovnýma nohama od moře. Kdyby šlo jen o těžké nohy, ale co teprve plíce! Ty teprve mají dost co dělat přivyknout si na řidší vzduch. První den byl pohybově zcela marný, únava byla obrovská, zadýchával jsem se i když jsem jenom seděl, stál, prostě jenom BYL.

Druhý den jsem se zkusil proběhnout aspoň 10km a poprvé jsem na vlastní kůži zažil, jaké to je běžet (klusem) na kyslíkový dluh! Píchání jehliček v lýtkách, posléze i ve stehnech, frekvence dýchání i tepu na hraně možností - neskutečné! Doskotačil jsem výškově o 200 výškových metrů a 5km od hotelu a pokorně doklusal dolů zase zpátky do Cuzca. Musel jsem se dát dohromady, protože nás čekala dlouhá a náročná cesta směrem na Macchu Picchu. Nicméně, tělo se aklimatizuje velmi rychle a kondice se buduje v takové výšce určitě snadno.

Po čtyřech dnech pobytu se tělo už docela přizpůsobilo a byl jsem schopný uběhnout bez větších problémů jeden dlouhý běh až do 3800 m.n.m. s tím, že jsem 400m souvislý výstup v solidním tempu docela udýchal. Dokážu si představit, jak skvělý vliv by musel mít na vybudování kondice dlouhodobý pobyt v takovéto výšce!