Spartathlon 2019: špetka předstartovní nostalgie

Když jsem poprvé odjel na Spartathlon, vůbec by mě nenapadlo, že se do Řecka ještě někdy vrátím. Dokonce jsem tehdy doma neuváženě prohlásil, že to bylo poprvé a naposledy. Rok s rokem se sešel a já se vrátil, a pak ještě jednou a teď jedu počtvrté. Na žádné jiné ultra se prý tolik lidí nevrací. Člověk si pamatuje jen to dobré a pozitivní. Na negativní věci se zapomíná, třeba že čas plyne v Řecku jinak než ve střední Evropě a na všechno zde dlouho čekáte. To všechno kompenzuje neskutečná otevřenost Řeků a velkorysost pořadatelů. Vím, že až jednou do Athén opravdu nepojedu, tak budu smutný a obrečím to ...

Každý ročník byl zatím jiný a ani ten letošní nebude výjimkou.
2016: "Radku, ty vole, třetí??"

2016: V roce 2016 jsem neřešil výsledek, šlo mi pouze naplnit očekávání přátel z iThinkbeer - kteří se mi na výlet do Řecka složili k narozeninám - a doběhnout. Bylo horko, poctivě jsem ukrajoval kilometry a dokonce jsem se 8km před cílem u pumpy převlékal do klubového dresu. A Radek doběhl třetí a vítal mě v cíli. Byl to můj první, nejemotivnější a nejkrásnější ročník, ten nic nepřekoná.

2017: O rok později bylo úplně nejideálnější počasí v historii závodu, padla spousta osobáků a přijel jsem s ambicemi zaběhnout pod 30 hodin. Bohužel jsem dva dny před startem dostal chřipku a dokončil jsem opatrně, abych se příliš nezruinoval. (Tady jsem se také nad ránem převlékl, ale shodou špatných okolností do dámského repre-trička)


Czech Spartathlon Team (verze 2017)
2018: Vloni se nám do cesty postavil hurikán Zorba, se kterým jsem se potkal na posledních kilometrech, kdy mi házel do cesty větve a poslal mi naproti půlmetrovou povodeň. Na vylidněném náměstí se mi klaněly palmy ohnuté až k zemi a promáčený až na kost jsem dokráčel k soše. Celý loňský ročník byl úprk. Snaha utéct před Zorbou do sucha a tepla. Byla to tak silná motivace, že jsem zaběhl o 4 hodiny lépe než v letech předchozích.

2019: Letos tedy jedu počtvrté a jsem zvědavý, jaké překvapení nás čeká letos. Zatím to vypadá na velké horko.

2018: Zorba, já a tři Sparťani
S blížícím se startem jsem čím dál nervóznější. Spadne to ze mne až budu sedět v letadle a až se uvidím s ostatními, už to dobře znám. V pátek kolem osmé hodiny, až seběhneme z dálnice a přestanou nás míjet auta směřující z Athén do Korintu, bude ještě klidněji. Není to nic nového, vždyť poběžím 200+ závod už podesáté!

S jakým plánem odletím? Troufnu si říct, že jsem nejlépe připravený ze všech ročníků a nestane-li se něco nečekaného, tak věřím v lepší výsledek než vloni. Celá příprava probíhala bez přerušení a skvěle se cítím i nyní, byť jsem zase o rok starší. Pokud to půjde, rozběhnu se podobně jako v dubnu na UMS: maraton kolem 3.5 hodiny, stovku zkusím za 9 hodin a v kopcích se uvidí ... Od 120.km je to v podstatě nahoru dolů, tam se teprve začíná rozhodovat.

Plán A, ten by měl být vždy z říše snů. Áčko je tedy vylepšit jak umístění (14.) tak i čas (26:47 hod) z roku 2018
Plán B = buď vylepšit umístění anebo čas
Plán C: na 247km se může přihodit cokoliv a dokončený Spartathlon se vždy počítá ... plán C je prosté dokončení v limitu (36 hodin)

Takže ... teď si definitivně uzavírám pomyslný zip do své bubliny a rozepnu ho zase až o víkendu. Kromě předzávodní nervozity mě svírá i nostalgie ... kdo ví, jestli nejedu na Spartathlon naposledy.

Přeji všem hezký zbytek týdne, pokud budete mít čas a chuť se třeba jen občas podívat, jak se nám v tom řeckém horku daří, tak odkaz bude určitě na www.spartathlon.gr, anebo na FB stránkách Spartahtlonu.

Velký a krásný ultramaratonský svátek začíná a já jsem šťastný a spokojený, že budu součástí Czech Spartathlon Teamu.