CORE – cesta do ultramaratoncova nitra

... a něco studeného tu nemáte?
(100 Miles de France 2021, 17:02, 2. místo)
Vzhledem k tomu, že ultra běhám už sedmý rok, předpokládal jsem, že mám dost zkušeností: pár let už neběhám na tatranku s kolou a zdravotní kolaps před dvěma lety mě donutil zabývat se stravou a životosprávou. Poslední dva roky se ne zcela úspěšně snažím přijít na kloub mikronutrientům, za to v oblečení jsem vyzkoušel snad úplně všechno.

S nástupem nových technologií, kterého jsme posledních deset let svědky, vstupuje do hry i technické vybavení, které vám sice samo o sobě závod nevyhraje, ale dokáže vám skvěle pomoci zorientovat se ve vlastním těle, zjistit, co je jeho slabou stránkou, co silnou, jaké jsou jeho potřeby nebo jak reaguje v určitých klimatických podmínkách. Individuální přístup a příprava je ve vytrvalostních disciplínách, zvláště pak ve veteránských kategoriích, největším oříškem, protože každý z nás má po čtyřicítce za sebou jinou životní cestu, jiné zdravotní komplikace a je potřeba hledat, co platí právě pro vás. Kromě dnes již obligátních sporttestrů monitorujících vše možné a monitorů srdečního tepu přišly před pár lety z cyklistiky a triatlonu další novinky: wattmetry, měřiče glukózy v krvi (FreeStyle Libre od Abbott Laboratories) a senzory teploty těla CORE od švýcarského výrobce greenTEG AG, který úzce spolupracuje se slavnou curyšskou technickou univerzitou. 

Co za zhruba sedm tisíc korun od Švýcarů dostanete? Kromě CORE senzoru je v krabičce přiložený nabíjecí kabel USB, modré lepicí náplasti a spony zajišťující řemínek. K dispozici máte také aplikace pro Android / iOS, nicméně přes ANT+ si můžete snímač pohodlněji připojit k hodinkám (vyzkoušeno na Garminu FR945) a všechna data máte pohromadě. Výrobce doporučuje umístit snímač z boku na pás hrudního snímače srdečního tepu, který z důvodu odřenin již hodně let nepoužívám. Místo toho jsem měl snímač umístěný na paži, na stejném pásu jako POLAR H10+, což je také přípustné a při testování byly hodnoty totožné jako pod žebry. Aby se snímač neuvolnil – třeba při převlékání trika –, lze jej bezpečně připnout sponou. Jednorázové modré lepící náplasti jsou vhodné do uzavřených prostor, při zátěžovém testu nebo na trenažéru, nikoliv na venkovní aktivity.

Čím je tedy tato hračka zajímavá? Už při prvním testu jsem byl mírně řečeno v šoku. Během krátkého 10kilometrového běhu v příjemném tempu jsem během 45 minut dosáhl na teplotu 39°C. Na první pohled je jasné, proč by za dalších 45 minut toto tempo už příjemné nebylo: tělo se začalo přehřívat a bylo jasné, že po pár desítkách minut či několika hodinách se začnu „bezdůvodně“ zadýchávat a budu mít místo nohou dva těžké sloupy. Přestože tepová frekvence bude v očekávatelných hodnotách, watty na normální úrovni, tak tempo udržím jen silou vůle.

Zeleně vyznačená křivka tělesné teploty při 10km běhu

Co se vlastně děje? To je otázka spíše pro odborného lékaře, podle mého laického názoru je dýchací soustava natolik zaneprázdněná chlazením „nejbližšího“ těla – tedy tělesných orgánů –, že nedokáže dostatečně zásobovat zbytek těla, a především exponované nohy, kyslíkem. Je více než pravděpodobné, že při přehřívání tělesného jádra dochází také k dalším procesům, třeba ke změně krevního tlaku, což by mne, jako zaléčeného kardiaka, mělo docela zajímat.

Zatímco při tempu mezi 4:50 až 5:10 se moje frekvence dýchání pohybuje mezi 29až33/min, na grafu níže je vidět, jak mi spolu s tělesnou teplotou stoupá i dechová frekvence až na hodnoty 36 až 38 nádechů za minutu.

Na grafu je zachycená podstatná část závodu 100 Miles de France (nultý až stodvacátý kilometr mezi devátou ranní a devátou večerní, teplota ve stínu kulminovala kolem čtvrté odpolední, kdy na zhruba osmdesátém kilometru dosahovala na 40°C), kde jsem měl zařízení CORE zapůjčené na vyzkoušení od společnosti S1W z Kosmonos. Specifikem závodu je padesátikilometrové 1-2% stoupání, které začíná na třicátém kilometru a táhne se bez přestání až na obrátku. Zkušenost, co taková nakloněná rovina v kombinaci se stupňujícím se horkem dokáže, byla zdrcující. Teprve za obrátkou (kolem 17:30) jsem byl schopen opět souvisleji běžet. Ve chvíli, kdy tělesné jádro dosáhlo teploty 39°C, jsem ale musel opět zpomalit. Po západu slunce jsem už znovu dokázal držet konzistentní tempo, i když v důsledku průběhu závodu a vyčerpání způsobené přehřátím a dehydratací, nebylo nijak převratné. Poučení je jednoznačné: tělesná teplota klesá jen velmi pomalu, proto je důležité přizpůsobit tempo od počátku okolním podmínkám a nedostat se nad 38,5 až 39°C (hodnoty jsou samozřejmě individuální)

0-120.km 100 Miles de France - vliv tělesné teploty na dýchání (a tempo)

Pro zajímavost ještě přidávám obrázek srovnání teploty tělesného jádra a teploty na povrchu těla.

 

Tělesná teplota vs. Teplota na povrchu těla vs. Nadmořská výška (celý závod)

Teploměr sám o sobě vám závod samozřejmě nevyhraje. Nemá ani valný smysl brát ho jednorázově na závod, protože data vám nic neřeknou. Podle mého názoru se vyplatí používat ho především v tréninku a dlouhodobě si srovnávat naměřené hodnoty jak s počasím, tak s tempem, srdečním tepem a třeba i watty. Vzhledem k tomu, že jsem běžec, který se hodně potí (a tím pádem snadno přehřívá), představuje pro mě CORE geniální nástroj ke zmapování toho, co se mi v těle děje a co mě za pár desítek minut čeká, když s tím nic neprovedu. V tomto ohledu je při vytrvalostních sportech a v ultramaratonských disciplínách fantastickou pomůckou – možná ještě důležitější, než monitor srdečního tepu. Pokud nejsem unavený, hodnotu srdečního tepu po letech poznám s poměrně velkou přesností i pocitově. Jakou mám teplotu pochopitelně nepoznám. CORE nám totiž s velkou přesností umožňuje: (1) sledovat, jak se tělo chová v konkrétních situacích mj. při výklusu, tempu, intervalech, v kopcích, v chladném či horkém počasí; a (2) testováním se naučit, jak je možné organismus zchladit během dlouhotrvající zátěže. Zařízení pracuje s přesností na setiny, každé zrychlení či menší kopec se tedy projeví. Ač mi to přišlo na první pohled směšné, k mému překvapení jsem zjistil, kolik toho ještě o běhání po sedmi letech v ultra nevím.

 


Zapůjčeno od společnosti S1W s.r.o.: https://www.s1w.cz/core-senzor-teploty-tela/

100 Miles de France: http://ultrardeche.fr/

Odkaz na celý záznam: https://connect.garmin.com/modern/activity/7347868691

Ну, погоди!

Hezká momentka s druhým
v pořadí Luka Videtičem 
(photo: Christian Thomaser)

Jen počkej! 

Čas letí, roky přibývají, a po předloňském životním restartu jsem silně toužil zaběhnout aspoň jeden top výsledek. Ačkoliv výkonnostně stagnuji, tak mi vloni s osobákem v Bad Blumau svitla naděje, že za dobrých podmínek a chladnějšího počasí bych mohl osobáček na 24hodinovce z 242km ještě posunout. 

Jak doba přeje usilovnému tréninku, tak nepřeje pořádání závodů. Jen počkej, ultramaratonče! tady neřádí vlk, ale vládne kovid. Nařízení mě opět nepustí v květnu do Basileje, ani na MS v Temešváru, zruší mi Ultrabalaton i Ultr´Ardeche 222km, a pro jistotu i všechny 24hodinovky v Německu. Takže jsme si s Jitkou počkali na začátek července a skončili tam, kde jsme vloni vyválčili v horku, potu a křečích vítězství a můj osobák: v Bad Blumau. Nespornou výhodou návratu na stejné místo je znalost prostředí. Poněkud deprimující nevýhodou je v tomto případě to samé, tedy že trať i pravděpodobné klimatické podmínky nebudou příznivé. Po pěti měsících přípravy, tisících kilometrech se kruh po 365 dnech uzavřel opět ve Štýrsku, kde se závod běžel jako společné Mistrovství Rakouska a Německa.

Prolog 

Běžeckou přípravu jsem zakončil šestihodinovým měřeným tréninkem v rámci MČR na 100km v Plzni, kde jsme s Jitkou ve velkém horku vyzkoušeli doplňování minerálů a tekutin, o týden později jsem pokračoval návštěvou Hanky a Michala Štefaničových v Příbrami kvůli testům a doplnění mých mizerných znalostí o výživě a doplňování minerálů. Vybaven kondičně i teoreticky, zbývalo jen pozorovat detaily: kam až vyleze ručička teploměru v den závodu, jestli a kdy upadne černý nehet a jaká je doprava na dálnici kolem Bosonoh. Kromě předzávodního stresu dokáže nevyzpytatelnost podobných detailů postavit na hlavu i tu nejpropracovanější přípravu a logistiku.

Časovka

Na výletě někde u Grazu
A pak se konečně jednoho dne odstartovalo a běželo ... prvních devět hodin probíhalo úplně přesně jak popisuje na svém blogu Jitka: já běžím, Jitka doplňuje, míchá, zásobuje, povzbuzuje, občas preventivně měníme triko, ale nic nebolí, a všechno jde podle plánu jako na drátkách. Teplota na slunci je lehce přes 30°C - je to hodně, ale pořád o dost méně než vloni. Minerály fungují, nohy krásně drží, vypadá to, že jsme na křeče vyzráli! Stovka kolem 8:42 je na mne rychlejší, ale přesně podle plánu, pokud chci cílit na 250 km... O hodinu a půl později: začne to tím, že podivně dojímám sám ze sebe, jak mi to běží svižně a příjemně. Ani nezatlačím slzu radosti a štěstí a už utíkám "heronovi" z lopaty do nejbližší budky. Krásná ukázka, jak funguje psychosomatika, ale taky první a bohužel ne poslední ztráta deseti minut. 

Intermezzo

V noci je příjemně a chladno, zvlášť v místech, kde člověk přebíhá řeku na dřevěné lávce, anebo po asfaltu. Desátou až dvacátou hodinu se docela trápím, ale pořád jako jeden z mála běžím. Jitka mi zredukovala příjem všeho, raut skončil, trápím se, postupně se situace zlepšuje. Pak začne svítat, což znamená, že mám před sebou poslední čtvrtinu. Na dvěstěpáďo to nevypadá, ale stát se ještě může cokoliv. Má smysl pořád běžet, čekat, i při tempu nad 6 minut dosáhnu na krásný osobák. Tlačím očima čas i kilometry. Bohužel nejsou to jen kilometry co tlačím a v sedm ráno musím na další odstávku, která už definitivně vylučuje osobní zlepšení nad 242km. Nastává boj o umístění.

Letos se nebojovalo o náhrobní
kámen, ale kulatinu
Finale

Umyju si ruce, zabouchnu dveře a jsem rozhodnutý, že náskok nepustím. Do konce zbývají tři hodiny,
náskok 8km na druhého je více než solidní. Říkám si, že podmínky asi nebyly úplně ideální pro nikoho, protože spousta běžců s vysokými ambicemi po slunném dni odpadla už krátce po západu slunce. Znamená to, že musím pořád chodit a zjistit, kdo je ten druhý a třetí. Až čtvrtý je legendární Florian Reus, kterému stejně jako na Spartathlonu 2018 přináším smůlu. Dodnes si pamatuju jeho výraz, jak na obtloustlého zmoklého Válka nevěřícně zíral, když ho s úsměvem pozdravil ve stanu 20km před Spartou. A pak mu utekl. Letos mi na pozdrav ani neodpověděl. Sporadicky běží už jen sympatický Slovinec Luka a Němec Martin, o kterém dlouho nevíme, který to je. Všichni tihle kluci jsou o deset let mladší, takže musíme být s Jitkou pořád ve střehu. Kdyby se někdo z nich vyhecoval, kdo ví, čeho je schopný. Tři hodiny není málo a až posledních 40 minut jsem si jistý, že mi vítězství nikdo nevezme. I Luka, který nás s Jitkou dlouho špičkuje a provokuje, porážku uznává a blahopřeje mi.

A zazvonil zvonec ...

... a běhu bylo konec. První pocit který ve mne převládl byla úleva a prázdnota. Katarze za půlroční dřinu, celou přípravu a za obrovské úsilí Jitky, nenastala. Absence cíle je velká nevýhoda 24hodinovky, kde prostě tu cílovou čáru šťastně nepřekročíte. Pocitově je to sice radostné, ale neslané nemastné. 

Čekání na vyhlášení jsem si zkrátil mojí oblíbenou omdlévací vložkou v mokré trávě, získávám aspoň pozornost zdravotní sestry a jejich dětí. Zaměstnám tak Jitku ještě na 3 hodiny, aby si před zpáteční cestou moc neodpočinula. Nicméně pak jsem byl zase jako rybička, svižně se přemístil na vyhlášení a pořadatelé mě dokonce nedopatřením vyhlásili v kategorii do 30 let!  

Epilog

S Jitkou v pátek na registraci
Nevím, jestli se ještě někdy vrátím k 24hodinovce. Možná už žádný potenciál ke zlepšení nemám, a byla by chyba se věnovat čistě této disciplíně. Na světě je spousta krásných závodů, zatímco kroužení po okruhu je na palici. Objektivně vzato, neexistuje snad nudnější atrakce, než tento závod. Dokáže si někdo představit jeden den koukáním na běžce, z nichž se postupně stávají v lepším případě chodci, v horším případě přízraky, klátící se ze strany na stranu a vylučující nejen zvuky, ale i různé tělní tekutiny? Těžko. Další ultra bude na kulturním povrchu, ale v přírodě, klidně v horách, třeba s příběhem a trochou adrenalinu. 24hodinovka je zajímavá ultimativní běžecká disciplína, ale mám jí po osmi pokusech dost.    

Kromě toho mám i osobní důvody. Jsem limitovaný rychlostí a zdravotními neduhy, sám na vlastní pěst ji dobře zaběhnout nedokážu. K dobrému výkonu potřebuji dokonalý servis. S Jitkou jsme skvěle sehraní a známe se spoustu let, všechny společné závody jsme vlastně suverénně vyhráli (Kladno 2018, Bad Blumau 2020-21), zaběhl jsem při nich svá tři maxima, výrazně lepší výsledky, než jsem kdy dokázal před tím. Jsem šťastný a spokojený, Jitce jsem vděčný za tuto její oběť, ale už to chce udělat krůček jinam. 

Moc děkuju všem kamarádům a kamarádkám za podporu a za vzkazy! Mám z nich velkou radost!  

Děkuju za podporu své tolerantní ženě Radce a všem mým děvčatům doma. Už si zvykli i na moje protahování a používání různých masážních pomůcek - už se mi tolik nesmějou. Mimochodem, letos jsem jenom cvičením strávil 84 hodin :-) 


Pro inspiraci: takhle vypadá "nastavovaná" kovidová příprava na 24h (Bad Blumau 2021)