Maratonská derniéra 2015

Při našem lednovém pivním plánování jsem své kamarády 12H a Okrouta seznámil se svým záměrem věnovat první polovinu běžeckého roku 2015 přípravě na rychlejší maraton s tím, že druhá půlka se bude bezvýhradně soustředit na Ostrov Matek. Chlapci mě s nakažlivou skepsí ubezpečili, že to je kravina, protože na maraton se trénuje úplně jinak než na dlouhé ultra. Pokud jsem ze začátku váhal, jestli mám věřit sobě anebo dát na ně, tak následující týdny ve společnosti virózy můj tréninkový plán stejně překopaly a přepnuly pouze na plán ultra.

O devět měsíců později, po Dánsku, jsem se rozhodl posunout si závěr běžeckého roku o pár neděl a ukončit rok až po Pražském maratonu ve Stromovce. Po 14-denní regeneraci jsem strávil 3 týdny poskakováním po oválu v Riegráku, abych třetí říjnovou studenou a mokrou sobotu brzy ráno stál na startu. Dřív než se dostanu k samotnému závodu si musím do svého virtuálního školního notýsku napsat známku 3- za přípravu.

UFO outfit 
Příliš zabezpečený "dropbag"
Proč? Pod dojmem všech těch letošních dlouhých běhů jsem v technické přípravě udělal obrovskou spoustu menších i větších chyb. Jedničku s hvězdičkou si dávám pouze za oblečení: sice jsem vypadal s 2 tričkama přes sebe, obří čelenkou a červeno-bílými rukávky z jiného trička jak z planety opic, anebo rovnou z popelnice, ale do sychravého podzimního počasí to byla ta nejlepší volba. Ostatní podpůrná výbava ponechaná na stole na startu byla bohužel vhodná pouze pro ultra: na startu jsem si přichystal 2 gely, hroznový cukr, imodium, náplast a vazelínu, vše zůstalo nerozbalené. K těm posledním 2 lékařským produktům bych dal šachovou terminologií 2x otazník (??), co jsem si asi hodlal během těch 3 hodin mazat, anebo přelepovat, to sám nevím. Za to jsem nepochopitelně zapomněl na kapesníčky, což se mi zle vymstilo, ale to je samostatná kapitola. Největší hloupost byla, že jsem vše dal do krabičky a pro jistotu ještě do nepromokavého dm igelitu se zipem, takže jsem po závodě sice vše našel jako nové, ale taky v podstatě nepoužité. A když už jsem si chtěl dát hroznový cukr, ztratil jsem 20-30 sekund prací se zipem, otevíráním krabičky, průnikem do balení a následným sběrem po zemi. Příliš mnoho školáckých chyb ...

Na start jsem kvůli záchodu dorazil asi za 1/2 minuty deset, rychle se pozdravil s přáteli z iTB (účast byla slušná: 12H, rid, MVP výborně běžela Věra). Ještě před tím, před registrací jsem stihl pozdravit svou atletickou komunitu z Maraton klubu Kladno (Mirek, Radek, Hanka, Pepa Beránek) a samozřejmě povzbuzující a věrné duo Evžen a Sára. Evžen se vytahoval, že chce být fialový jako Sára, a ukazoval nám všem hýždě a celou nohu ... prý z kola. Taky přišel povzbuzovat Honza Lochman a Renata, ale ta se pak ztratila, v cíli jsem ji už neviděl.

Okruh ve Stromovce x 10: pěkně je
vidět obrátka a návštěva Šlechtovky
Odstartováno ... a další kiks: zapomněl jsem si na MP3 spustit playlist (do notýsku píšu ředitelskou důtku), takže se mi spouštěly desky podle náhodného pořadí. Bohužel se moje oblíbené chytily až ke konci, takže půlmaraton jsem odběhal na "bum-čvach" popu konce 80. let. Docela úlet, horší bylo, že od třetího kola se mimo rytmus ozývala peristaltika a od 4. kola bylo jasné, že to budu muset řešit, aby z toho nebyl totální prů*er, ale no co, budek je ve Stromovce dost. Když jsem zjistil, že jsem zapomněl ubrousky a že budky po trati jsou po této stránce zcela vybydlené, měl jsem chuť to i zabalit. Nakonec mě za cenu 1,5 minutové ztráty zachránila Šlechtovka.

Na rychlém maratonu mívám krize brzy, kolem 25. km, ani Stromovka nebyla výjimkou, ale už vím, že to trvá krátce. Snažil jsem se držet tempo do 4:30, mezičas na 2 hodiny dával naději i na čas pod 3:10. Síly mi ale vydržely jen do 30. km, kdy jsem musel uznat, že na maraton pod 3:10 prostě a jasně natrénováno nemám a o 10-15 sekund na km musel zpomalit. Přesto jsem se ještě poslední kilometry zmáčkl zpátky k tempu 4:30.

Mám rád tabulky a mám rád taky grafy
Mám radost, že první polovinu jsem dokázal zaběhnout v relativně klidné tepové frekvenci 150-155 HR/min. při výše zmíněném tempu až do 36. km. Po 2,5 hodinách už mi tep začal stoupat, finišoval jsem na 167 HR/min. Baterky by měly navíc, ale nohy na podobné tempo natrénováno nemají, chybí jim síla a taky by to chtělo ještě něco zhubnout. Celkové průměrné tempo 4:33 s průměrným tepem 154 je ale výrazný posun od loňského Kladna (4:41; 159). Rychlý nejsem ani nebudu, ale potěšilo mě, že jsem dokázal na obou půlkách udržet přibližně stejné tempo (1:34:28 vs. 1:37:21 ... 49,25%/50,75%), byť v první polovině je zahrnutá i neplánovaná návštěva Šlechtovky a v druhé jsem opakovaně nezvládl dostatečně rychle ruční práce při vybalování cukru.

Nakonec z toho bylo 3:11:44 (real time, btto čas je o 5 sekund horší a není tak vizuálně hezký). Za osobák jsem strašně moc rád, je to reálný obraz mého posunu od loňska s ohledem na letošní dlouhé pako-běhy, bez kopců a bez tréninku rychlosti. Také jsem si ověřil, jak maraton bolí: ano - když ho zaběhnete rychle, bolí možná i víc, než nějaké dlouhé ultra, které absolvujete minimálně z poloviny v příjemném tempu. Především je ale ta bolest jiná: nebolí mě unavené svaly na nohách, záda a bránice, ale šlachy, kotníky, achilovky. Maraton je krásná, ale jiná disciplína, než kterou jsem letos běhal.

Na závěr mě čekalo příjemné poklábosení a posezení u párku a piva s Ridem, MVP, 12H, Polopsem a dalšími :-) Dík všem za skvělou sobotu, však se nám blíží zase nějaké ty šílenosti, při kterých si budeme běhu užívat a nebudeme závodit. Já si chci od závodů rozhodně aspoň na půl roku odpočinout, bylo to všechno krásné, ale mám toho taky plné zuby. Povahou nejsem závodník a chci, aby mě běhání těšilo ... takže aktuální pozdrav ode mne je: pivu zdar a regeneraci zvlášť!

Odkaz na zápisek 12HonzaDe

"Kaštanové pole" zpestřuje jinak nudný asfaltový povrch
PS: dlouho jsem přemýšlel, jestli to tady zmíním, ale nakonec to sem dám a budu moc rád, když se nikdo neurazí a bude to vnímáno jako konstruktivní a dobře míněná kritika. Vím, že pořadatelé podobný závod připravují dlouhou dobu, mají s tím spoustu starostí, stresu, pracují ve svém volném čase, určitě zadarmo, vážím si toho a díky jim za to! Výborně zorganizované a čisté bylo zázemí závodu, rychlá a bezproblémová registrace, prakticky volné záchody před startem jsou úplným luxusem, skvělé občerstvení a atmosféra v cíli. Občerstvovací stanice byla solidní a dostačující (hodně mi chyběla cola, moje chyba, že jsem si ji nevzal). Přihlédne-li se k "lidovému" startovnému (300/400 Kč), je vše v naprostém pořádku. Podstatně horší byla trať: 10x obrátku v tak rozsáhlém parku jako je Stromovka ještě pochopím, byť tím závod ztrácí na rychlosti, ale možná za kuželem mohl někdo zamést zmoklé listí. Odmést lze i hluboké louže pár kroků od startu, vždyť od noci nepršelo. Hlava mi nebere kaštanové pole v zatáčce u Šlechtovky, kde se závod na pár desítek metrů změnil v hodně náročný trail a obří kontejner na listí těsně před obrátkou, kde se nepříjemně probíhalo úzkou mezírkou na samém okraji křivého a děravého asfaltu. Dát roličku papíru do zelených budek rozsetých po Stromovce by zabralo jen pár sekund a mně a podobným zoufalcům ušetřilo klidně minutu. Ale opakuji ještě jednou: díky všem moc za krásný závod!

Běžecké intermezzo a čekání na zimu

Nabíhání kilometrů a trénink obecné
vytrvalosti - teoretická část (foto:digi)
Ještě předloni jsem dodržoval mnoha knihami opakované pravidlo, že maratony se běží za rok maximálně 4. Kde jsou ty časy! Od doby, co pravidelně navštěvuji běžecké ultra-hospody iTB, tak mi tuhle poučku mí běžečtí přátelé nadobro z hlavy vymazali. Pravidelná setkávání s přáteli u piva jsou prostě velmi inspirativní a vedou k vyšším cílům, lepším výsledkům ... a někdy i světlým zítřkům. Přiznávám se, že jsou to návštěvy restauračních zařízení, v nichž se kromě společenských vazeb a přátelství buduje základní aerobní vytrvalost vedoucí k týdenní kilometráži vyjádřené v trojmístných číslech. Jistěže pouze teoreticky ...

Stovka za týden pro mě byla ještě před pár měsíci nedostižná cifra, při které bych si klepal na čelo. Po tomto roce, kdy průměr byl ještě o něco vyšší, se na čas vracím zpátky k tréninku na maraton a ejhle! Ačkoliv jsem plánoval regenerační mezidobí, kdy si závěr sezóny užiji běháním kratších vzdáleností, příjemnými rychlejšími tréninky a nakonec si několika rychlými maratony zpestřím podzim, tak se místo toho trápím a vidím, že mi to evidentně (rychle) neběhá.

Maratón je prostě jiná - atletická - disciplína, kde už nestačí "jenom" pobíhat a naběhávat ohromující dávky s tím, že ono to pak "přijde" samo. Týden za týdnem jsem běhal jako pako (PAsivní, KOnzistentní běh), nezajímalo mě tempo, jenom naběhané km a občas tep. Na ultra to stačí, na maraton ne. Příprava na ultra je vlastně klidná, pohodová a bezbolestná záležitost, stačí si jen zorganizovat čas a běhat, běhat, běhat ...



Tady na vinohradské škváře
jsem sokolům akorát pro srandu
Myslel jsem si, že když dokážu běžet relativně svižně 10 hodin, tak nebude problém se na 200 minut mírně zmáčknout. Jenže tak to není, ono to trochu zmáčknete a nohy nestíhají, ruce nestíhají, bolí ramena, kolena, tělo lítá ze strany na stranu, u toho funím jako kůň a mám všeho plné zuby za deset minut. Původně jsem si chtěl zkusit ve Stromovce udělat osobák. Po pouhých 3 týdnech exhibování na dráze v Riegráku, kdy mě předběhl každý místní sokol či sokolka, to zkusím, ale moc šancí tomu nedávám. Vím, že to bude bolet možná nejvíc v tomto roce.

Zase už se zpátky těším na ty svoje zimní pako běhy, kdy za sebou zamknu branku, rozhlédnu se a až v tu chvíli se rozhodnu, jestli půjdu doprava anebo doleva. Buď si zakorzuju s davy běžců podél Vltavy, nebo potáhnu industriálem směrem na Hostivař, anebo se vydám za dobrodružstvím po strašnických a libeňských slumech. Do sluchátek si pustím Yes, Genesis, Frankie Goes to Hollywood, anebo nějakou pop blbinu, v hlavě zapnu autopilota a poběžím. Poběžím jen tak, na čas a na kilometry, abych byl doma dřív, než se úplně rozední a než všichni vstanou.

Před tím ale ještě musím vytrpět tohle nesmyslné předsevzetí a trochu se příští sobotu potrápit. Při běhání si člověk nemá nic slevovat a plán se musí plnit i v závěru běžeckého roku. To je základ.

100M kolem Ostrova Matek: s větrem o závod

Nejen tady na náměstí nás vítalo spousta lidí

"Ten před vámi nevypadal moc dobře, za chvíli ho doběhnete" říká mi paní ve středním věku pěknou srozumitelnou angličtinou a ptá se, jestli nemám chuť na kafe. S díky odmítám, na kafe bych docela chuť měl, ale nikdy jsem nezkoušel dát si ho uprostřed závodu. Na experimenty není čas a navíc mám před sebou ještě minimálně 5 hodin běhu. Zhlédnu stůl, který se ničím podstatným neliší od těch předchozích, a ředím ještě jeden kelímek vody s kolou. "Už se začíná ochlazovat, budu muset běžet", poděkuju a dávám se pozvolna do pohybu. Vím, že už nedoběhnu celý úsek k další občerstvovací stanici, ale budu muset v půlce udělat na 200 metrů pauzu.

Zatím jde vše podle předpokladů, možná dokonce ještě lépe. Začátek jsem prožil v připitomělém transu plném nervozity a dělal jednu hloupost za druhou, ale chvíli po startu ze mě vše spadlo. Dopoledne bylo velké horko, polojasno, užíval jsem si výhledy na moře, běh podél pláže. To je naprostá slast pro nás, kteří odkroutí většinu kilometráže v pražském Riegráku a okolních vinohradských ulicích. Běželo se mi perfektně, navíc od 15. km jsem se chytil o generaci mladšího kluka, který mi dělal pacera asi 2 hodiny a za žádnou cenu mě nechtěl pustit před sebe. Držel solidní tempo moc hezkým stylem, zřejmě se ale nakonec sám utavil, protože nečekaně zastavil a už jsem ho neviděl. Nebyl jediný, i na takovém závodě se najdou běžci, kteří na 35.km narazí do zdi. Od tohoto okamžiku jsem vlastně jenom běžce dobíhal a s nikým jsem neběžel. Těsně před maratonem, který jsem stihl kolem 3:36, odkládám sluchátka a vyndavám z dropbagu třetinku plzně, způsobuje to trochu pozdvižení a hihňání, ale nenechám se poznámkami rozhodit. Jsem přece člen sekty HC iTB! Pokračuji k otočce, za kterou potkávám Tomáše, který se do první části také pořádně obul. Je mi jasné, že tenhle den, nestane-li se něco špatného, bude hodně výjimečný. Na 50. km jsem za 4:18, což je o 22 minut lepší, než můj 2 roky starý osobák z Brdské. Bohužel ale začíná pršet.

Idylická pasáž u moře
Prší tak jak to v Dánsku umí, tedy docela silně a docela dlouho, asi 3 hodiny. Utěšuji se tím, že na 90.km mám další dropbag, kde mám věci na převlečení. Chlad mi nedovoluje ani pomyslet na nějaké zvolnění či zpomalování, takže běžím i dlouhé "neviditelné" kopečky, které neberou konce. Většinu trailových úseků jsem si vychutnal v solidním bahně. Ve vesnicích se kolem mne srocují lidé, hlasitě povzbuzují, děti dávají pět, některé se stydí, nezapomenutelná je rodina se 4 dětmi kdesi hluboko mezi dunami; dvě malé děti se mnou nadšeně běží, dvě starší pihatá děvčata si mě zvědavě prohlížejí, co to je za zmoklého cvoka, otáčejí se zády a chichotají. Poděkuji manželům za občerstvení a když utrousím, že mají krásné děti a že mám taky doma 4 docela podobné, tak paní je trochu na rozpacích, ale její manžel se rozesměje. Spiklenecky na sebe mrkneme a běžím dál, oba moc milí lidi. Na všech stanicích jsem si dával záležet, abych byl vždycky alespoň trochu společenský a sdílný, ochota a sympatická reakce lidí mi vynaloženou energii vždy s úrokem vrátila. Úžasné!

Ve chvíli, kdy se převlékám do suchého a beru si batoh, mám více času, tak se poprvé zeptám, kolikátý jsem ... čtvrtý! Prý jsem 4.! To je neskutečné, přitom mám pořád průměrnou rychlost kolem 5:30! Vypadá to velmi dobře, ale nesmím se tím ještě zabývat, cesta je ještě dlouhá a čeká mě navíc tma ... pravá dánská tma s hustými mraky těsně nad hlavou, co nepropustí ani malý odraz světla. 100km míjím také v osobáku, čas mám 9:14 hod., už se ale začíná ochlazovat. Škoda toho batohu, mohl jsem si ho nechat klidně o 20km dál, bundu ještě nepotřebuji a čelovku 2 hodiny určitě taky ne. Ostatní závodníci přede mnou i za mnou mají podpůrné týmy v autech, ti nic nosit nemusí. Podle aut dobře poznám, jaký náskok mám. Vždy, když kolem mne projedou z jedné stanice na druhou, zkontroluji vzdálenost od poslední občerstvovačky a vím, kolik km a minut mám zhruba náskok, je to pořád stejné, kolem 10-12 minut, a to je docela dobré. Rychlejší jsou sice přede mnou, ale druhé půlky nemívám zase o tolik horší. Alespoň ne o tolik, než ti pomalejší. Není důvod k panice, uklidňuji se. Samozřejmě vím, že to je teorie, do cíle není nic jistého a není dvou stejných ultrazávodů ...

Na 120. km poprosím slečnu na kontrole, jestli by mi nepomohla vyndat z batohu bundu a čelovku. Když se rozběhnu, lituji, že jsem si nikdy pořádně nevšiml, jak se utahuje, trvá mi asi 10 minut, než se mi ji po tmě povede utáhnout. Na některé další stanici dobíhám zkušeného Angličana, vypadá dost demoralizovaně, viditelně je nerad, že mě vidí. Na rozdíl ode mě je zkušený ultramaratonec, přece jenom by byl radši, kdyby ho předběhl aspoň nějaký atlet ... Letmo se pozdravíme a hned se rozebíhá, je mi jasné, že jestli jsem ho dohnal teď, tak ho doženu i za chvíli, takže nikam nespěchám a zhruba po 2km jej bez hlesnutí předběhnu. Míjíme se tedy nejen v naprosté tmě, ale i v naprostém tichu. Po chvíli na dlouhých pláních zmizí z dohledu i jeho čelovka ... jsem třetí! Dopadá na mne tíha bedny.

Po půlnoci jsem byl už průběžně třetí
Na 140.km v rybářské vesnici Sonderby je otočka, takže s napětím sleduji a počítám, jaký mám náskok. Když vidím několik set metrů před sebou čelovku, snažím se předem vydýchat a zlepšit styl, abych nedal znát únavu. Normálně už bych přešel do chůze, ale teď to nepřipadá v úvahu. Nakonec proti mně běží 2 závodníci, Angličan mezi nimi asi není, zřejmě měl nějakou vážnější krizi. S úsměvem je pevným hlasem pozdravím, ale jen zaběhnu za roh, přejdu do chůze a chvíli se dávám dohromady ... Mám na ně asi 10 minut. Budu muset přidat, pokud to nehráli stejně jako já, tak oba vypadali, že jsou na tom velmi dobře! Ale etudu jsem zahrál perfektně, musím se pochválit.

Do cíle je to odhadem ještě 3 hodiny, do chůze musím přecházet stále častěji, stále častěji se také ohlížím, jestli se ke mně někdo neblíží. Tma je opravdu neskutečná, dala by se krájet a možná ještě dál ... vidím jen před sebe,co mi dovolí čelovka a vím, že nesmím zabloudit, jinak je po všem. Vítr se mnou místy lomcuje, že se sotva držím na nohou. Vynechávám už i banány, za celý den jsem jich snědl asi 20, už se nedají jíst, kola s vodou mi ale chutná pořád, to je skvělé. Posledních 10km je nekonečných, Nykobing se dá tušit podle osvětlených mraků, musí být docela blízko, přesto se pořád ne a ne objevit první domy. A když už už vbíhám konečně do města, je trasa vedena dlouhými nekonečnými třídami, kde kromě organizátorů, kteří nás jezdí vyhlížet a kontrolovat v autech či na kolech celou noc, není ani noha. Konečně sbíhám dolů k přístavu k moři, už to nemůže být daleko.

V cíli ...  medaile už čeká
Přecházím do chůze, nechci nic riskovat, na umístění to vypadá dobře a snad bych se mohl vejít i do 16-i hodin. Bohužel to nevím úplně jistě, protože mi po čtrnácti hodinách došly baterky v garminovi. Za přístavem je na zemi poslední šipka, pak už jen posledních 800 metrů. Trochu se špatně zorientuji a na poslední křižovatce odbočuji na špatnou stranu, ale po několika metrech to zjistím; místo šipek tady totiž umístili stožáry s dánskými vlajkami, mezi nimi se běží až do cíle. Pár set metrů přede mnou už slyším křik: z reproduktorů hlásí moje jméno, vypadá to, že i hodinu a půl po půlnoci na mne čeká v cíli velký dav lidí, co křičí, tleskají a pískají, tak křičím taky, na tabuli vidím 15:59 a nějaké drobné a vím, že si splním mnohem víc, než o čem jsem před svou první stomílovkou snil. Chtěl jsem dokončit, možná jsem si po 24-hodinovce trochu věřil na čas do 18 hodin ... V cíli mi ředitel závodu dává na krk medaili, gratuluje mi, že jsem třetí. Jsem dojatý, neskutečně dojatý, užívám si to. Trochu na něj padám, vlastně se nedokážu pořádně zastavit.

Finale

V cíli nás vítal
Jann Søndergaard  - ředitel závodu
V klubovně veslařského klubu se nechávám položit na pohovku, v bundě, v kalhotách, sundavají mi jenom batoh a boty. Po zkušenostech, kdy jsem s sebou několikrát v cíli fláknul, na sebe tuhle zvláštnost předem prozradím. Zdravotnice naštěstí dobře vědí, co se mnou mají dělat, krmí mě, cpou do mě minerály, pozorují mě dobrou hodinu, než mi pomohou dojít do hotelu. Dámy jsou milé, povídáme si o všem možném, taky o dánském filmu, udivuji je svými znalostmi o dánských hercích a režisérech. Když říkám, že musím zavolat ženě, že měla dneska 40-iny, tak už jim ani nepřipadá divné, že zrovna ten den pobíhám 1200km na sever od domova .... Až po půl hodině dobíhá mladý kluk na 4. místě. Pozdravíme se a popřejeme si, je mu zle a rád by se vyzvracel. Pozornost ošetřovatelů se tedy obrací na něj a já pomalu mizím pryč. Tomáš je ještě na trati, odhaduji, že doběhne kolem 6:30, můj odhad se moc nemýlil. Jana s Pavlem jsou ještě hodně daleko, někde kolem 100.km, budou to mít velmi těžké, ale nakonec to v limitu zvládnou. Doběhli těsně před polednem, zrovna, když už jsme se chystali s Tomášem na vyhlašování do centra na náměstí.


PS: předchozí text 100 Miles Around the Isle of Mors jsem zamýšlel jako propagační text tohoto krásného závodu a skvělé organizace. Tenhle text je můj - osobní (a opravdu poslední)


Pořadí na prvních 10. místech, dokončilo 53 závodníků ze 71