Nejistá sezóna: barokní epilog

Od jara jsem byl skeptik a s letošním Spartathlonem počítal tak 50:50. Příliš jsem nevěřil pořadatelům, kteří sebevědomě tvrdili, že v Řecku je vše v pořádku, a legrační mi přišla představa, jak zorganizují start ve vlnách a roušky zahazujeme pár metrů za Akropolí. Nicméně, když Řekové Spartathlon odpískali pouhé tři neděle před startem, tak to byl šok, už jsem zrušení nečekal. Co s načatou sezónou dál? Spartathlon byl jasný vrchol letošní sezóny a možná jsem nesměřoval k životnímu závodu, ale určitě do solidní formy. Na nic jiného jsem se už připravovat nechtěl: protahovat přípravu podruhé v tomto roce - na to už jsem mentální sílu neměl. Takže jsem se bezprostředně po oznámení rozhodl, že podzimní sezónu odpískám. Smutek, zmar na jedné straně, na druhé vědomí, že v dnešním světě jsou určitě důležitější věci na světě, než běhat v Řecku. I tak to chtělo nějakou tečku, nějaké Finale Maestoso, kde tu nabytou přípravu alespoň odevzdám. Chtělo to hodně rychle sehnat nějaký závod, ať se z agónie dostanu.

CP Chyše - krátce před rozedněním
O pár hodin později, ve čtvrtek ráno píšu Kosťovi (Wiesnerovi), jestli můžu udělat druhou - a definitivní, poslední možnou - změnu v registraci na Baroko a zakončit registrační postupku stovkou. Původně jsem totiž měnil 1/2 maraton za maraton, teď zase měním maraton za stovku. Snad jsem nebyl jediný, kdo měnil plány na poslední chvíli, takže v pátek po práci balím vše potřebné a hurá do Plas. Nutno dodat, že řádně smutnej, zklamanej a taky nas*anej. Baroko 100km vždy startuje o půlnoci. Obdivuju organizátory a lidi na občerstvovačkách, kteří stráví noc uprostřed divočiny, aby poskytli servis pár šílencům (nadšencům), letos jim naštěstí nepršelo a nebyla zima. Krásné a příjemné počasí, méně bahna a vody na loukách oproti roku 2017. V noci toho člověk moc nevidí, ale rozednění u Střely, s krásným pohledem na nejmenší město u nás - Rabštejn, to je prostě nádhera. Po ránu jsem vyplašil nejdřív stádo srnek, po té jsem v mlze vyděsil stádo divokých prasat, anebo oni vyděsili mně, to už si nepamatuju, a nakonec jsem ukecával koně na cestě, aby mě nechali kolem sebe projít. Nádhera! A utíkalo to. Běželo to. Paradoxně mě víc bolely kousky po silnici, než běhání po lesních cestách, nakonec jsem posledních 10km uháněl, abych se s časem dostal pod 10 hodin (nakonec vyšlo necelých 101km za solidních 9:49). UltraBaroko byla prostě ta nejlepší možná terapie na závěr běžecké sezóny.


Letní příprava po Bad Blumau vůbec nevypadala špatně: sice jsem si dva týdny léčil bolístky po rekordní 24hodinovce, ale pak jsem se rychle dostal zpátky. Trochu rychleji jsem poskakoval už v Niedernsill (do kopců jsem si netroufl), solidně a se ctí pak zaběhl krásnou "dvojdenku" 10 Lužických 700, abych pár hodin po doběhu odjížděl autem přes noc do Kodaně (1100 odřízených km je taky ultra jak hrom). Následně, pouhé tři dny po 10L700 jsem se svižně proběhl po "kodaňské riviéře" z Helsingoru do Kodaně (60km). Kam se hrabe slavná promenáda Janov - San Remo, kterou jsem probíhal vloni! Tahle nádherná cesta, kterou jsem zatím znal jen z okénka vlaku či auta, je krásnější. Mohl jsem se kochat výhledem na moře a lodě a pozorovat dánskou smetánku, jak se po ránu v županu a s hrnkem v ruce přemisťuje z útulných vilek rovnou na mola a pláže.

Kodaňské městské cyklostezky jsou na běhání fantastické. Kde jinde se člověk pár kilometrů od  centra proběhne po pastvinách, mořské pláži, močále, golfovým resortem, chatovou oblastí, Christianií (hippie squat), vzápětí moderní bytovou zástavbou, tradiční zástavbou ... po mostech a lávkách přes říčky, moře, železnici i dálnici, běžet skrz funkční továrnu ... to vše na pouhých 20-30km! Chvíli absolutní klid, příroda, ticho a samota, za pár minut bordel, auta, lidi, ruch města. K tomu potkáte tisíce cyklistů a cyklistek, auta, náklaďáky, ani tak ale nevnímáte stres, či pocit ohrožení. Všichni jsou na 99% milí a příjemní (zbytek je lhostejný) a absolutně ohleduplní. Stačí se jen držet pravidla, že tvoje práva končí tam, kde začínají práva druhého, včetně práva na dobrou náladu. Za těch 15 let, co sem jezdím, jsem nezažil negativní výjimku. A za 3 roky bych v Kodani neproběhal cesty co tu existují ...  I❤️CPH           

Zpátky k letošnímu nečekanému epilogu: barokní stovka je prostě nádherný závod. Běžel jsem tady v roce 2017 s Pavlem M. jako přípravu na Spartathlon. Letos se na startu sešla skvělá konkurence a já se už neměl na co šetřit. Začátek jsem i přes unavené nohy vzal zostra, držel se vedoucí skupinky a v táhlém stoupání na začátku jsem dokonce nějakou dobu skupinku "táhnul". Bylo to trochu opovážlivé, takže jsem při první příležitosti poděkoval za vystřídání, chvilku s klukama běžel, nicméně o pár kilometrů dál si už šel svým "konzervativním" tempem.

Kluci se nám rozepsali a představili v Plasích své knížky:
"The Best of" z Boratova blogu & Kosťovo osobní vyprávění

  

Smutek ze zrušení Spartathlonu přetrvává. Roky přibývají, zatím se mi zranění vyhýbají - což nemusí trvat věčně - a těžko říct, jestli budu mít ještě příležitost připravit se jako letos. Sezóna 2020 byla krátká, pouhé 3 závody během 2 měsíců, a skončila dříve než měla. Měsíc budu vyklusávat a přemýšlet, co dál. Nějaké nápady na změnu a zlepšení tu jsou. Jako několikátý rok po sobě, i letos odkládám odchod do běžeckého důchodu ... 


Dlouhý Běh: rozhovor s Lubošem Brabcem

V červenci se mi ozval Luboš Brabec, jestli bych s ním neudělal rozhovor na dlouhybeh.cz

Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip, protože rozhovory dělá se skutečnými běžci a profíky, ale asi usoudil, že už jsem taky trochu běžec :-) ... anebo třeba inspirativní pobíhač z Vinohrad. Jasně, polichotilo mi to hodně a nápad jsem mu nerozmlouval.

Výhoda takového (dlouhého!) rozhovoru spočívá v tom, že máte prostor a nemusíte zkracovat. Něco dokážu vyprávět, ale nedokážu zformulovat písemně. Luboš je výborný a zkušený sportovní redaktor, autor několika knížek, dokáže s odstupem oddělit podstatné a zajímavé od plytkého tlachání. Rozhovor se mu povedl a já mu moc děkuju. Mám radost, že v té naší ultrabublině zaujal i docela dost lidí.


Jediné, co mě na textu mrzí a čeho jsem si všiml pozdě po zveřejnění, že jsem nezmínil dvě královny českého silničního ultraběhání: Míšu Dimitriadu (mistryni světa s obrovským počtem 24hodinovek přes 200+) a Radku Churaňovou (českou rekordmanku v běhu na 24h i 100km). 

Míše i Radce se omlouvám :-(


Když vyhrajete náhrobní kámen

Náhrobek jako trofej bych čekal
spíš za výhru v některé kategorii 

Letos to bylo s volbou jarního závodu těžké. Po zrušení Basileje moc možností, kde si 24hodinovku zaběhat, nezbývalo, navíc všechny akce byly s otazníkem. Použít hlášku nováckého gastronomického mistra je laciné, ale trefné:
 
"Hej ty babico - jseš taky babickej - tak kam letos na 24hodinovku?" Od sporáku se ozve hlas: "... když nemůžeš do Basileje, jeď do Reichenbachu, pokud je zrušený Reichenbach zkus Stadtoldendorf. Nebude ani Stadtoldendorf? Přihlaš se na Kladno. Aha, na Kladně mají plno, tak jeď do Bad Blumau." 

"No tak jo".

Zátiší s křesílkem (Bad Blumau)
Vloni v Albi jsem si jako DNS člen výpravy při sledování celého závodu říkal, že 24hodinovka je totální úlet a že už mi ani nestojí za to nějakou běžet. Rozumování mě přešlo hned na jaře s prvním nástřelem léků na hypertenzi, kdy jsem přestal tuhle krouživou disciplínu vidět perspektivou tygra v kleci, ale jako kometu na obloze. Zvláštní, co pár gramů chemie dokáže!

Jinak Basilej by byla jasná první volba: slavný závod, jednoduchý okruh, dobré a ověřené zázemí, prostě samá pozitiva, kdyby závod SriChinmoyové kvůli koroně nezrušili. Váhal jsem nad Kladnem, ale kladenské esíčko na konci zámkové dlažby už běžet nechci, odpadaly další závody a kometa stále svítila jen v Bad Blumau u Grazu. 

Vydat se sám 500km daleko, běžet na hranu a řídit zpátky by nebyl zrovna bezpečný nápad po té, co už jsem všechno v minulosti po doběhu předvedl. S Jitkou jsme od předloňského Kladna, Pražské 100 a společných běhů sehraní, když se sama nabídla, že mi odsupportuje a po závodě zpátky odřídí, tak nebylo vůbec co řešit. Tahle nevděčná role dřepět na jednom místě a opečovávat zpoceného skorostaříka není fakt pro každého a proto patří Jitce můj obrovský dík za její obětavost, trpělivost, odpovědnost a mikropřesnost v zásobování; hlídala mi vše: pití a stravu, doplňovala sacharidy, v šest myslela na léky ... Nebylo to pouhé servírování na co si ukážu, ale přesně kontrolované doplňování, bez kterého bych nedokázal konzistentně běžet v kuse až do konce. 

S Jitkou před startem, její vtipný blog o závodě je na RUN&READ

V pátek po registraci jsme se byli společně na trať proběhnout. Hladká a přehledná trasa vedoucí pěknou obcí vypadala ve skutečnosti jinak, než jak působila na fotkách a google maps ... 700 metrů asfaltu a 400m kamínkové pevné cesty bylo naprosto v pořádku, ovšem 80 metrů dlouhý úsek začínající seběhem po křivolaké pěšině s vystouplými kamínky zakončený výběhem na lávku do tvaru obráceného U na fotkách chyběl a polilo mě horko při vzpomínce na tankodrom. Nějaké to ultra už mám za sebou a dobře vím, že proběhnout si tohle 40x při maratonu je pohoda, ale běžet po něčem takovém 12.-24. hodinu, po sté, stopadesáté a po dvousté ... v noci v šeru, to je děs. Proti tomu byla skutečnost, že 800 metrů okruhu vede po nakloněné rovině do neviditelného stoupání, úplná brnkačka. Ale nebylo vše jen negativní, po hypnogenu se mi spalo velmi dobře. 

Dopoledne se odstartovalo. Běžel jsem na pocit a vše se jevilo idylicky do chvíle, než zmizely 
mráčky a nastalo pořádné horko. 50km za 4:10h bylo skvělých a podle optimistického plánu, s přibývajícím horkem a dusnem mě začaly obtěžovat čím dál častěji křeče. Nohy se mi při došlapu vlnily jak "pod proudem" a nakonec celé tohle neúprosné martýrium - navzdory sloním dávkám magnezia -  trvalo dlouhých pět hodin. Snažil jsem se za každou cenu udržet přijatelný náskok na 240km (6:00min/km), jenže na 100km už jsem moc dobré vyhlídky neměl (9:10h). Na ručník ale bylo ještě brzy. S večerním ochlazením přišla velká vzpruha, ač jsem po 10 hodinách měl pouze necelých 50 minut náskok na tempo 6:00, tak se mi po celou noc dařilo ztrácet z náskoku jen velmi malou část - kilometry tempem 6:06-6:22 ubíraly kolem 150, maximálně 400 metrů za hodinu. Pauzy byly minimální, využil jsem je na nejnutnější potřeby: 3x na sousto těstovin, 1x převlečení prosoleného oblečení, záchod (velkej nepřipadal v úvahu), na chůzi nebylo dlouhých 14 hodin ani pomyšlení. Přestože už zrychlit pod šest minut nešlo, nohy po křečích úplně sílu neměly a víc běžet nedokázaly.

Od sobotního večera jsem tak absolvoval 14hodinový souboj s časomírou: v garminu jsem měl nastavené alarmy po hodině, po záznamu kola jsem měl k dispozici tempo a vzdálenost uplynulých 60 minut. Čím hlubší noc, tím jsem nabíral na sebevědomí a jistotě, že tempo udržím. Hodiny se stejně tak vlekly, jako utíkaly. Svítání usínajícího běžce nabudí, ale vycházející slunce opět rychle utlumí. Aspoň tak to funguje u mě, zažil jsem to už dřív, možná desetkrát, nebo dvacetkrát. Uvědomuji si, jak obrovskou výhodou je zkušenost: stačilo třikrát vdechnout polévku, zajíst ji gelem (doplňoval jsem Agave, Maurten a Sponser celých 24 hodin) a zapít kafem a běželo se dál. Většina už chodila, předbíhám i mnohé z 12hodinovky, která odstartovala po setmění. To povzbudí, nohy při předbíhání dokonce i méně bolí, i když u toho zas*anýho seběhu jsem bolestí parkrát zařval. 

Se tady poflakuju a uběhlo mi 10 metrů
V 8 ráno k mému údivu pustili pořadatelé na trať maratonce, takže vesnice opět ožila. Dvě hodiny před koncem mi chybělo do 240km necelých 17 a věděl jsem, že pokud nepřijde katastrofa, tak to vyjde. Dokázal jsem trochu přitlačit  na pilu, ale vůle už nebyla velká, tak jsem si užíval fandění a focení, občas přešel i do chůze. No a nakonec zvonec a bylo z toho vyběhaných baťovských 241.990km ... ehm. Ano krásných, je to -0,01km do 242 :-) 

Konec dobrý - všechno dobré. Zážitků z takového závodu moc není, protože nějaké dojmy, pocity, konverzace - na to není absolutně čas. Na 240+ se odstartuje, a pak běží a běží dokud vás nezastaví. Při vyhlašování jsem tentokrát neztropil žádný skandál, neomdlel jsem, neválel se, ani mě nemuseli křísit. A Jitce začala druhá 10 hodinová směna spojená s návratem domů ...  

Pokud jsem to správně zaregistroval, tak první polovinu závodu jsem většinou běžel druhý, pak jsem se těsně propracoval na první příčku, o kterou jsem po chvíli zase přišel. O vítězství jsem se přetahoval s o deset let mladším Rumunem Farkasem a Rakušanem Michlem, posledních šest hodin jsem náskok zřejmě zvyšoval. 

1. Petr Válek 241.990km
2. Razvan Farkas (1984) 233.900km
3. Wolfgang Michl (1982) 225.740km

Vítěz vyhlášen s náhrobkem na gauči - připravili se na mě špatně!

Moc pěkně zaběhly ženy, Rumunka Mara Guler-Cionca dala 222.790, Karin Augustin zaběhla rakouský ženský rekord 218.81km, i třetí Rakušanka měla přes dvě stovky. Bavilo mě pozorovat slavného a sympatického Španěla Ivana Penalba Lopeze, který vyhrál 12hodinovku. Taky je to jenom člověk a byl rád, když jsem ho povzbudil. Pěkně mu v druhé půli docházelo - i tak zaběhl skvělých 152.720km a o kolo vyhrál před vynikajícím Rakušanem Predlem.



Za daných okolností jsem určitě naprosto spokojený s výsledkem a výkonem. Za ideálních podmínek by mohl být výsledek o trošku lepší. Takže teď se těším, až se dám dohromady, a kdo ví, co bude za 24hodinovku příští rok ... 

Moc všem děkuju za spoustu vzkazů, vše mi Jitka poctivě přečetla a vyřídila!