Z deníku kardiaka ...

Pražská 100 v roce 2019
... nebo spíš hypertonika, ale to nezní tak dobře :-)

Můj zdravotní kolaps na loňském Spartathlonu byl, je a bude dělící čárou nejen v běžeckém, ale prostě v celém mém životě. Jako kdyby se mi touto událostí život přehoupl do další životní etapy, doprovázené nevyhnutelným stárnutím, zobáním menšího či většího množství léků a celkovým zpomalováním ducha a těla. Proč ne? Padesátka na dohled, vždyť mám o třetinu let blíže do důchodu než k náctinám. Jako kdyby ten můj přechod proběhl nějak moc rychle, jako když silná bouřka zamete s létem a po létě místo podzimu přijde rovnou zima. Běžecký podzim byl smutný a pochmurný, nálada a tělo nevídaně slabé. Čekání na výsledky, obava zda jsem prodělal infarkt, nejistota jestli zaberou prášky na tlak ... otazníků bylo ve vzduchu víc než dost a krátké běhání do povolených 120 tepů se po pár týdnech - s rychle mizející zbylou kondicí - změnilo v utrpení na hranici tempa 6:30 - a to ještě na pár desítek minut a po rovině.

"If you see me collapse pause
my Garmin", od Jitky ... díky :-)
Naštěstí se po bouřce velmi rychle zpátky oteplilo a vrátilo léto. Kombinaci prášků na vysoký tlak mi Hanka na první dobrou předepsala skvěle, takže kromě mých vlastních obav mi tlak ani nic jiného nebránilo začít opět běhat a postupně zvyšovat zátěž a objem. Se vzrůstající kilometráží přímo úměrně stoupala jak fyzička, tak i nálada, a tak bylo na čase se poohlédnout, kde jsem to vlastně v běžeckých plánech přestal. Plán běžet Pražskou stovku jsem dostal už v červenci, když Jitku pořadatelé zastavili pár desítek kilometrů před seběhem do cíle GGUTu. Bylo mi jí líto a spontánně jsem ještě do telefonu slíbil, že to její první dospělé ultra dáme na P100 spolu. Slib jsem dal za úplně jiné situace, o půl roku později ani jednomu z nás nebylo jasné, zda nebudu spíš přítěží, než supportujícím doprovodem. Během 3 týdnů jsem se snažil naběhat týdně alespoň 100+. Akce, která měla mít původně spíše společenskou a "podpůrnou" úlohu, byla pro mne nakonec důležitým testem, jestli vůbec někdy budu fungovat přes noc a 24+ hodin. Vybíhalo se tradičně v pátek o půlnoci a k mému údivu jsem se nikdy takhle dobře s čelovkou a v zimě při ultra necítil, a to se nám závěr nakonec protáhl až do nedělního rána.

Pár poznámek k Pražské 100: letošní závod měl 135km (4700m výškových), které jsme si mojí navigační chybou o další 3km a 150 výškových metrů prodloužili. Měli jsme kliku na příznivé počasí a na skutečnost, že majitelé pozemků dost často Olafa nepustili mimo cesty. Díky tomu byla trasa pro příznivce kulturního povrchu relativně schůdná. Olaf zvolil doběh do Modřan od západu, probíhalo se celé Křivoklátsko, trasováno krásnými místy a značeno zcela luxusně. Jitka statečně bojovala, když nastala v Černošicích těžká krize, dokázala se s ní vyrovnat, sebrat se a posledních 18km urvat. Pokud jsem  vůbec něčím pomohl, tak spíš tím, že jsem nerozptyloval, oba jsme byli natolik soustředění, že jsme za těch bezmála 30 hodin prohodili jen pár vět. Jitku už třetí rok připravuji na podobné závody a měl jsem poprvé šanci ji vidět při závodě. Uvidíme, jestli se jí splní letos sen zaběhnout těžkou stomílovku kdesi na britských ostrovech. Snažím se aplikovat vlastní zkušenosti ze silnice, které mám ověřené na sobě samém, a motivovat Jitku v přípravě, jak jen dovedu.

... s panem zakladatelem
dr. POPem po POPu
O dva týdny později proběhl tradiční POP - Okoloběh Prahy, již 7. ročník. Kromě prvního a čtvrtého ročníku jsem všechny běžel celé, takže i tady se nabízelo trochu zavzpomínat. V roce 2013 jsem se ani neodvážil pomyslet na celou trasu a plánovaně skončil v Troji na 40.km - tehdy jsem si myslel, že na 43.km se stane něco velkého, zhroutím se, upadne mi noha, možná umřu, takový respekt jsem před ultra a ultraběžci měl. Letos mne - kardiaka - nikdo nešetřil, v naší skupině mě ke konci táhla do Braníka Míša, Radek a Jirka, celkově jsme zvládli 74km tempem pod 7 hodin, a to je pro mne znamení, že se věci obrací správným směrem. Vždyť šest týdnů před tím jsem sotva udýchal 12km!

Uvidíme co bude dál, zatím vše vypadá velmi dobře. Vyhráno ještě není, protože v únoru mne čeká zátěžový test, kde se uvidí, jak je to s mým krevním tlakem v zátěži. Plánuju tedy přípravu z týdne na týden, poctivě cvičím, dokonce hubnu, a jestli vše půjde dobře, tak dva vrcholy jsou v roce 2020 jasné: zkusím to roztočit ještě jednou na 24h v Basileji a chci se vrátit na Spartathlon. Přes desítky výhrad, které vždycky mám, tak je to ten nejkrásnější závod. Podobně jako Olafova P100 je i Spartathon organizován s láskou a obětavostí desítky let, navíc je to závod se silným příběhem. Během roku si budu běh užívat, připravovat se na oba dva vrcholy, možná si zaběhnu 100km v Plzni, snad Krakonošku nebo Lužky, abych všude otestoval, zda ty magické betablokátory nemají kromě úžasných pozitiv i nějaké nežádoucí vedlejší účinky.

DNF & DNS - na prahu běžeckého podzimu

DNF & DNS - zkratky, které mě míjely

Nic netrvá věčně a bylo mi vždy jasné, že i na mě jednou dojde a ultra mi ukáže odvrácenou tvář. Seznam možných zranění způsobených během je dlouhý a čím dál a rychleji běháte, tím více se vystavujete možným zdravotním problémům. Určitě v životě existují bezpečnější koníčky, jenže nelepím letadýlka, ani nesbírám známky. Proč ale vysoký tlak? Vždy jsem si myslel, že před kardio-vaskulárními problémy mě běh naopak chrání? Ale co ... v kontextu řeckého kolapsu nazírám na své další běhání jenom pozitivně. Momentáně čekám, až se tepny v mém těle přestanou chovat jako papiňák, a raduji se, že mám aspoň povoleno poskakovat do max 120 tepů. Doufám, že s nadcházející zimou při běhání nezmrznu a s ubývající kondicí moc nepřiberu.

Kakamila a továrna na čokoládu

Měsíc po návratu ze Spartathlonu jsem odletěl s českou repre výpravou do Albi, tak trochu nasypat si sůl do ještě otevřené rány. Startovní listina závodu byla již uzavřena, na soupisce tedy nebylo možné mě nahradit někým jiným. Smutek z pasivní role na Mistrovství světa, kde jsem chtěl prodat tvrdou letní přípravu, naštěstí vyprchal s první dvojkou červeného na ruzyňském letišti. Před startem se mi sice na chvilku vrátil, aby stejně rychle zase zmizel. Byla to moje první 24hodinovka, kterou jsem absolvoval jako divák nebo support. V roli Radčina supportéra jsem měl tu čest být letos podruhé (poprvé na MČR 100km v Plzni), protože Radek navzdory nedávné viróze startoval. A zkušenost vidět 24hodinovku z druhé strany stála za to.

Jako běžec jsem například nikdy nezaregistroval, kolik dlouhý závod přináší kolapsů, bolesti, blití a vůbec utrpení ... možná to bylo úrovní závodu, protože na MS jsou ti nejlepší a chtějí zaběhnout nejlépe. Poprvé v Albi nestačilo závodníkům na medaili ani 270km a v mužích mělo 6 hodin před koncem šanci na bednu 15 elitních běžců, včetně Ondry. Tři hodiny před koncem, sotva se rozednilo, začalo hlavní pole tempo stupňovat a zrychlovat, v úžasném tempu nakonec zvítězil Sorokin. Ondra překonal po 21 letech český rekord, Jirka zaběhl konstantním tempem letos již druhý osobák (v dalších letech půjde určitě o dost výš), výborný osobák má i Petr, do konce statečně bojoval Dušan ... V ženách Veronika skončila těsně pod dvoustovkou, pěkný osobák má i Jana. Nádhera! Hrdinsky bojovali s nepřízní osudu až do konce Radka s Radkem. Oba byli opakovaně v situaci, kdy jsem nechápal, jak se mohou v bolestech zvednout a běžet ... více o závodu a výkonech se rozepsali lépe jiní.

Napadlo mě, kam se vyvíjí současná 24hodinovka? Jako pozorovatel z Albi mohu srovnávat s Belfastem a Temešvárem, kde jsem běžel. Přišlo mi, že se mnozí závodníci částečně anebo úplně zprofesionalizovali. Rapidně stoupající výkonnost v ženách, které dosahují špičkových výkonů mužů před pár lety, a obrovská konkurence v elitních mužích naznačuje mnohé. Ti nejlepší ukazují na sofistikovanější tréninkovou přípravu, zároveň je ultra atraktivnější i pro bývalé úspěšné atlety, kteří již mají zkušenost s hraničním výkonem. Zcela jistě pokročily i technologie (obuv, oblečení, sporttestery...) a dál jsou i znalosti ohledně stravy. Nevídaná konkurence přeje rekordům a je možné, že se bude brzy třást o ten svůj i nedostižný Kouros.
Je možné, že s profesionalizací a kvalitní celoroční přípravou stoupá ruku v ruce nejen spotřeba, ale i vývoj různých suplementů, čímž se silniční ultra přibližuje ostatním, již profesionálním sportům. Na salám, banán, hrozinky, pivo a kolu se MS už rozhodně neběhá :-)

Vidět na vlastní oči světový rekord je neskutečný zážitek. Co všechno musí člověk obětovat, aby byl nejlepší na světě ...! Z toho mi bude ještě dlouho zle! :-( Kakamila nestanovila na okruhu v Albi jenom neuvěřitelný svěťák, ale také základní jednotku peristaltiky. Od teď je na škále 1-10 jednotkou 1Hn (jeden herón).

Ať nekončím škodolibě, to by přece nebylo pěkné ... :-) Momentálně se nacházím v běžeckém vakuu. Čekám, kdy zaberou prášky, a pak uvidím, k jakému cíli budu směřovat svoje běhání. Co je hodně pozitivní, tak mám teď po několika letech příležitost přemýšlet také o jiných věcech.

Spartathlon, verze 2019: Já + On

Úvod

Kousek před Korinthem
(... a evidentně vytrácející se pohoda)
Následující řádky se mi nepíšou snadno. Zklamání z mého prvního DNF a navíc v závodě, na který jsem se chystal 3 dlouhé a náročné měsíce, je velké. Nemusel bych se v příčinách mého zdravotního krachu přehrabovat, pokud se ale na svém blogu dělím o zkušenosti pozitivní a radostné, nebylo by správné se nepodělit o záležitosti smutné a bolestné. S týdenním odstupem jsem teprve pochopil, že stačilo málo a moje čtvrtá účast na Spartathlonu nemusela skončit pouhým DNF, ale klidně i RIP. Smysl textu vidím také v edukaci, třeba následující řádky zastaví moudřejší běžce (nejen ultramaratonce) dříve, než se přiblíží na hranu totálního kolapsu. Přesně to se totiž povedlo mně. 

Hypertenze a ultra

Hraničním vyšším krevním tlakem trpím asi od 40 let, odmala navíc s úspěchem omdlévám v přeplněných autobusech, špatně snáším vysokou nadmořskou výšku, trpíval jsem na migrény, po dobězích mívám 2-3 hodinový kolaps atd. Je toho dost na to, aby člověk byl hodně obezřetný, proto nepodceňuji kontroly, na které chodím jednou ročně. Bohužel jsem letos absolvoval kontrolu nikoliv v lednu, ale 4 dny před startem a vyšetření odhalilo krevní tlak podstatně vyšší, než byly dosavadní hraniční hodnoty. Do mé mikrobubliny jsem si tak na poslední chvíli nepřibalil rýmičku jako před dvěma lety, ale problém zákeřnější, protože pocitově neznatelný, a fatálnější, protože může jít o život. Přesto všechno jsem si říkal, pokud s tím běhám už delší dobu, tak to přes Spartathlon vydrží a budu vše řešit po návratu. Chyba!

Já + ON

Z technického meetingu ...
Z Athén jsem vyběhl s pokorou, ale také s ambicemi, vždyť jsem tady počtvrté a připravený ze všech startů naprosto nejlépe. Mezičasů loňského roku jsem se držel bez větších potíží až do Korintu (81.km) a s velkou úlevou jsem zjistil, jak příjemně a rychle mi utekla první třetina. Z Korintu si dám za chůze těstoviny, pozdravím se s českým doprovodným týmem a běžím dál. Idylka se vzápětí začíná radikálně měnit v nečekané komplikace; přešel jsem do chůze, protože zadýchání je příliš velké a pořád sto mil přede mnou. Opět se rozbíhám, ale po pár metrech mne dýchání opět nutí chodit. Netrvá to dlouho a zadýchaný jsem i při chůzi, nohy začínají dřevěnět a přidává se bolest zad. Bolest zad se stupňuje a v dalších desítkách minut mi téměř nedovolí běžet ... chodím v předklonu. Takto uběhnou 2-3 hodiny kdy urazím 20-25km, ale žádná změna k lepšímu nenastává, navíc si nemohu nevšimnout, že se mne na každém C/P ptají, zda jsem v pořádku? Chůze po silnici připomíná flámem zmoženého opilce nad ránem, přesto mozek zcela popírá realitu a drží se původní strategie vyčkat do večerních hodin a do kopců, kde jak doufá, se snad před sluncem lépe schová. Ultramaratonská parafráze na slavný Moraviův román Já+On s alternativní hlavní rolí, kterou tentokrát nehraje penis, ale On = Mozek. Zcela zacyklený a posedlý vůlí a touhou jít vpřed. To ne JÁ ... to ON! Vůbec ty dlouhé desítky minut netuším, že se pohybuji zcela mimo realitu, a už je možná pozdě na to beztrestně zastavit.

Na 108. km (těsně za 30. C/P) cítím, že mne ON opouští, že se na to vykašle. Ukáže mi dlouhej nos a já se skácím na zem. Chvilkový blackout, než zase naskočí moje já, které vnímá obličeje sklánějících se běžců. Stav to byl svým způsobem nepříjemně příjemný, skoro až vysvobozující. S omluvou na jazyku mlčím a radši se v té trapné situaci moc nerýpu, jen já totiž tuším, že za to nemůžu JÁ, ale to ON! To ON - posedlý touhou jít vpřed - mně nedal odpočinout!

Poznámka: určitě nepatřím k těm, co se bezhlavě ženou za výsledkem a nehledí přitom na zdraví, nejsem ani příliš ambiciozní. Vždy jsem se pozoroval a bál se o zdraví, i při svých nejlepších výkonech jsem nikdy v závěru netlačil úplně na pilu, spíš jsem závěry z opatrnosti vypouštěl. Popisovanou totální sebedestrukci připisuji tomu, že s celým tělem mi "odešel" i mozek neschopný jednoduchého rozumového výkonu (a nahradil jej ON, mně cizí, pouhou vůlí posedlý magor). Vrátím se k tomu dále ...

Happy End
Štěstím bez sebe, že opouštím korintskou
Patologii (ΠΑΘΟΛΟΓΙΚΗ na modré ceduli)

Následovalo definitivní vysvobození: sběrný autobus, proleželé asi dvě hodiny na sběrném C/P a převoz do korintské nemocnice. Pak mám okno ... velmi dlouhé okno - dlouhých 8 hodin si nepamatuji vůbec nic - stav "mimo" byl tak hluboký, že si nepamatuju ani CT vyšetření hlavy. Probudím se na pokoji vedle chroptícího staršího muže, stará se o nás zdravotní sestra, která je přítomná u obou lůžek celou noc. Pochopil jsem, že jsem na JIPu, do žil mi kapou infuse.

Co se tedy stalo? Laicky řečeno vše nasvědčuje tomu, že jsem kvůli vysokému krevnímu tlaku zhruba v Korinthu začal mít otok plic. Edém plic bránil dýchání, okysličování a tělo mířilo do akutního fyzického kolapsu. V tuhle chvíli ještě stále doufám, že jsem neprodělal infarkt.

Pozoruhodné a poučné je, že ON nedovolil, abych za celé 2-3 hodiny vyhodnotil situaci jako kritickou a neúnosnou, právě naopak si jel svůj ultra prográmek, na který se pochopitelně tak těšil. Ve chvíli, kdy mi zdřevěněly nohy, zdřevěněl i mozek, a ON mě zcela ovládl.

Pravé řecké dobrodružství

Czech Spartathlon Team - odlehčená verze 2019,
přivolaní policajti nás nedoběhli  
Každá organizovaná akce v Řecku je menší dobrodružství. Pokud při této akci vybočíte z mantinelů pořadatelů, musíte počítat s dobrodružstvím mimořádným. A tak s prvním proloupnutím oka se mi začaly nad ránem honit hlavou různé myšlenky: proč mám na sobě ty divné bílé kalhoty s infantilním vzorkem? A v igelitu běžecké smrduté hadry? ... hm. Takže nemám telefon, doklady, ani peníze. A vůbec netuším v jakém jsem městě a jestli někdo z české výpravy ví, že tu jsem ... pochopitelně: nikdo o mně nevěděl. Vůbec nikdo o mně dlouhých 18 hodin od posledního check pointu nevěděl. Situace začíná být svízelnější, když zjistím, že mě na reverz pustí, ale pořadatelé na mne zapomněli a moc se jim pro mne 180km ze Sparty nechce. Naštěstí se o mne zajímají mí zachránci a osvoboditelé Petr Tchabba a Martin Plachý. Dan už je nějakou chvíli jako support nepotřebuje a odpoledne se objevují ve dveřích oddělení. Nemůžu uvěřit vlastním očím, ale takového štěstí bych si zcela určitě letos neužil ani u Leonidase!

Epilog

Nyní ještě odpočívám a čekám na další vyšetření. Snad dopadnou dobře. K podobnému maléru anebo dokonce infarktu se nemusíte nutně dopracovat přes enormní zátěž a vysoké tepy. Dokonce ani zdravý rozum vám neporadí a může být k ničemu. Stoprocentně budu muset do smrti zobat prášky na tlak a zároveň si tlak hlídat. Doufám, že s nějakým měřičem brzy přijde Garmin.

Z letošního podzimního dvojboje nezbyl kámen na kameni. Do Albi se přesto chystám a budu se snažit být platný jako doprovod, doufám, že pomůžu ostatním ke skvělým výkonům. Moje další běžecké plány zůstávají touto vynucenou pauzou odložené na neurčito.