14. 10. 2018

Potřetí ke králi Zorbovi … pardon, ke králi Leonidovi

Letošní Spartathlon byl mým třetím v pořadí a po úspěšné letní 24h jsem věděl, že mám na to zopakovat kladenský výkon i na slavné trati v Řecku. Bezprostřední tréninkový plán na Spartathlon jsem okopíroval z posledních 7 týdnů před Kladnem a navrch jsem si přidal ještě větší objemy a intenzitu. Moji radost vystřídala spokojenost, protože jsem cítil, že dobré formy mám na rozdávání. Jen jsem musel doufat, abych si do bubliny nepřibalil nějakou rýmičku či kašlíček jako se mi povedlo před rokem. Tentokrát to bylo nakonec trochu o něčem jiném.

Partička na předzávodním výběhu (tedy výklusu)
V dobrém rozpoložení jsme přiletěli – tentokrát jako jedna z nejpočetnějších výprav – do Athén, které nás přivítaly zamračeným a deštivým počasím s aktuální vyhlídkou na počasí ještě zamračenější a ještě deštivější. V Ionském moři, či kdesi u Tuniska, se za zájmu všech Spartathlonců i školou povinných dětí celého Řecka začal tvořit hurikán (správně řečeno medikán) pojmenovaný Zorba, který měl startovat zhruba ve stejný čas jako my v Athénách s cílem kdesi nedaleko Sparty na Peloponéském poloostrově a ve stejný den jako my. Bylo tedy před startem o čem přemýšlet. Druhý den navíc přišla zpráva, že jsou v celém Řecku z bezpečnostních důvodů uzavřené školy a úřady, a na facebooku se spekulovalo, zda dokonce kvůli bezpečnosti závod nezruší či nezkrátí.

Lávka přes průplav na Peloponéský poloostrov
Nicméně, pár dvojek červeného vína po večeři a k tomu hypnogen na spaní spolehlivě vytěsnil jakékoliv ošklivé myšlenky. Spalo se mi dobře a i cestou na start jsem si říkal, že strach má velké oči, že to jistě nebude tak zlé. Na startu to možná tak i vypadalo, jenže pár minut od Akropole začalo pršet, pak pršelo víc a víc a pak ještě víc. Cestou do Korintu se před námi rýsovala jasná šedo-černá stěna, takže jediným pozitivním faktorem studeného a deštivého počasí byl vítr v zádech. Za Korintem dokonce na chvíli zavládlo bezvětří, Zorba s Pheidipidem uzavřeli dočasný mír, nicméně chvíli po setmění (130.km) převzal vládu nad závodem Zorba. K lijáku se přidala bouře a vichr, nebylo vidět na krok, čelovka vodu neprosvítila dál než pod nohy. Před stoupáním na tzv. Mountain Base jsem se brodil v potoce valícím se po asfaltu, nemělo již žádný smysl se vodě vyhýbat, tady už nešlo o vlhké ponožky, protože v botách byl bazén. Vysvobozením se stalo šplhání po kozí stezce, protože jsme byli už přímo v mraku, tak přestalo pršet. Čím výše jsme stoupali, tak byla mlha hustší a viditelnost menší, navíc mi na kozí stezce začala čelovka blikáním naznačovat, že brzy zhasne. Zhasla naštěstí až na vrcholu, kde jsem mohl vyměnit zásobník s čerstvými bateriemi. Za kopcem bylo letos kupodivu lépe, v minulých létech byla největší zima a chlad právě tady.

V mraku bylo jenom vlhko - nepršelo
Celý letošní ročník byl naruby, pro běžce i pro pořadatele. Noc mi tentokrát utíkala rychle, zastavovat ani chodit se moc nedalo, jinak by člověk mrznul, díky solidnímu tempu utíkaly rychle i kilometry. Vloni se rozednívalo na jedné planině u Tripolis (195.km), letos tady bylo teprve 4 ráno! Zbýval ještě jeden kopec dlouhán (6km, na ty kopce pořád nemám natrénováno; neumím je neumím!), kde se musí znovu vystoupat z 300 m.n.m. až do 1100 metrů, ale pak už to jde většinou z kopce. A to bylo dobré, sil jsem měl ještě dost i přesto, že jsem posledních 5 hodin kvůli žaludku raději nejedl. 20km před cílem předbíhám na check-pointu Floriana Reuse (kurvadrát, to se mi snad zdá!) a začínám tušit, že plán A=28 hodin byl příliš měkký! Ať jsem počítal, jak jsem počítal, vypadalo to na nějakých 26:30 a možná dokonce ještě méně. Takhle lilo ve Spartě:


To by ale nebyl Spartathlon, respektive Zorba, aby se něco nestalo. Pořád prší prší jen se leje, ale oblečení je skvělé a je mi teplo (doplním k recenzi na X-Bionic). 15km před cílem se rozednívá a přede mnou se otevírá výhled, před sebou tuším hluboké údolí, ve kterém se nachází Sparta. Celé údolí je v něčem co připomíná krupicovou kaši – v mlze či v mraku hustým jako kaše – a osvětlují ho blesky. Čím hlouběji sbíhám, tím je počasí divočejší, zvedá se vítr a pak vichřice, která se mnou desítky minut hází ze strany na stranu a podráží mi nohy. Někdy, i když běžím s kopce, tak se nehýbu z místa, čepici jsem si musel dávno sundat a pevně ji svírám v ruce. Checkpointy jsou někdy poschovávané v autech, autobusových zastávkách, jeden jsem ani nenašel, někde si nic nedávám, protože bych musel čekat, než proviant odkudsi ze závětří přinesou.

Ještě jedna s bleskem a hurá do tepla
Impozantní je doběh do Sparty: tentokrát ne kvůli křičícím davům a plnému náměstí. Nikde nikdo, ale všude je voda. Z nebe neprší, Zorba totiž rovnou převrací celé bazény s vodou. Marná snaha vyhýbat se kalužím, to je řeka, která se na mne valí, a vichřice, která se točí a sama neví, ze které strany to zkusí. Do toho hromy, blesky, občas kroupy. Nad klasikem českého  ultra se kdysi ve Spartě bohové smilovali, nade mnou ne. Po mně Zorba chce, abych se otočil a vrátil zpátky (až do Athén, nebo stačí na kopec?) Není vidět šipky na zemi – i tak je jich ve Spartě málo – ač jsem zde potřetí, tak 2 km před cílem zabloudím. Jsem netrpělivý a odbočím příliš brzy, až na promenádu mě doprovázejí policajti s majákem.

Doběh i ceremonie je naprosto bizarní. Z několikakilometrového brodění mě chytnou záda tak, že nejsem schopen se narovnat, nohy jsou z ledové vody zmrzlé až po kolena. Když zkusím popoběhnout, tak zařvu bolestí. Vidím, že daleko za mnou nikdo není, přes náměstí dokráčím apaticky do cíle, je mi všechno jedno, naštěstí už zase jenom leje. V cíli mě čekají dva komunální chudáci z radnice, na které zrovna po snídani vyšla vítací služba, aby mi dali napít vody z řeky (spíš to byla dešťovka) a na hlavu věnec, fotograf po dvou fotkách – s bleskem jak jinak – prchal do tepla. Já bych si měl nejspíš zopakovat ceremoniál, protože na Leonidovu patu jsme si nevzpomněli nikdo, ani já ani pořadatelé.

Pořadí Čechů na Spartathlonu 2018
Pocity v cíli a po doběhu jsou zvláštní: místo očekávané katarze na náměstí plném lidí to byl samotářský boj o přežití a endorfiny vymačkané do posledního zbytku. Ani si neuvědomuji, kolik je hodin, a že jsem tu neskutečně brzy, už před desátou ráno, což znamená výsledek, ve který bych ani v nejlepším snu nedoufal a který je výborný. Ještě v cíli koukám na obrazovku, křičím, když na ní vidím Radka na druhém místě, na 5. místě Milana, který mě míjel klidným a vyrovnaným tempem v kopcích, udržel to – nádhera! Všechno ale přebíjí strašná chuť být konečně po 27 hodinách v suchu a v teple.

Dovolená v Řecku byla tentokrát plná překvapení a úplně jiná. Letos mě nevítal král Leonidas, ale samozvaný král jménem Zorba. To ale vůbec nevadilo, dokončili jsme opět všichni a co víc, kromě Radka doběhla druhá i Kateřina a za mnou byl v první dvacítce taky Ondra (4 Češi v první dvacítce!).



Czech Spartathlon Team 2018 (zase leje)

fotky: Sparta Photography Club, Pavel Marek ... díky :-)
video: Youtube

Některé odkazy na rozhovory a články (tentokrát byl zájem médií opravdu mimořádně velký):

Radek Brunner a Katka Kašparová si vezou stříbro ze Spartathlonu (29.9.)
Rozhovor s Milanem Šumným v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor se mnou v Behej.com (3.10.)
Rozhovor s Danem Orálkem v MF Dnes (7.10.)
Rozhovor s Radkem Brunnerem v Bezvabeh.cz (7.10.)
Rozhovor s Dušanem Koutníkem na Behejsrdcem.com (8.10.)
Rozhovor s Katkou Kašparovou a Radkem Brunnerem v ČT1 Studio 6 (8.10.)
Rozhovor s Milanem Šumným v ČT4 Sport (video, 9.10.)
Článek o Danovi Orálkovi v Rungo iDnes (9.10.)
Rozhovor se mnou a s Katkou Kašparovou v ČT4 Sport (video, 12.10.)



30. 7. 2018

Malá recenze: AGAVE #9 & X-BIONIC

Ve včerejším příspěvku The Mission Incredible: Sbohem balkánská depko! jsem v závěru zmínil, že se podělím o některé své "technické" zkušenosti. Přidávám tedy pokračování. Pro výkon na hraně vlastních možností vám nestačí jen mít natrénováno a mít skvělý support, ale je potřeba vědět, co vám vezme žaludek a co na sebe. Když vše do sebe správně zapadne, tak se teprve dějí věci :-) A právě o tom, co do sebe a co na sebe, se chci zmínit. Každému sedí pochopitelně něco jiného, ale třeba by to za zkoušku stálo ...

Energetický gel AGAVE#9 a špičkové (a taky dost drahé) oblečení od švýcarské firmy X-BIONIC jsem samozřejmě testoval už před závodem, ale trénink není nikdy to, co závod a kde jinde testovat, než na okruhovém závodě.

AGAVE#9 jsem se zajímal, protože na banány a vodu s colou se sice běžet dá taky, ale námahu z tréninku do osobního maxima pak těžko přetavíte. Energetické gely používám téměř výhradně jenom při závodě, a nikoliv při trénincích, jednak netrénuji nikdy naplno a pak nechci, aby si tělo na cokoliv podpůrného zbytečně přivykalo.

Můj zájem o X-BIONIC oblečení byl ještě pragmatičtější, protože jsem letos z nějakého důvodu začal mít problém se zády, respektive s jejich prochladnutím.

Pro případné rýpaly předem podotýkám, že recenze na Agave#9 i X-Bionic píšu 100% nezištně, jako možnou inspiraci pro ostatní, a pouze z důvodu, že se podle mne jedná o špičkové a výjimečné produkty vhodné pro ultramaraton:

AGAVE #9

Ke gelům jsem byl odjakživa dost skeptický, protože mi nikdy nepřišlo, že by mi mohly nějak zásadně zlepšit výkon. Navíc vždycky chutnaly jako přeslazená teplá zmrzlina, tedy naprostý hnus. Je pravda, že pokud poběžím s kamarády celý den, tak můžu klidně jíst banány, tatranky a zapíjet to plzní, tam není potřeba se ládovat ničím dalším. Stejně tak jsou mi gely k ničemu, nebudu-li mít natrénováno, protože výkon vám samy o sobě nezajistí.

Chcete-li ale závod běžet na hranici svých možností a dosáhnout nějakého výsledku, musíte své tělo taky pořádně "rozmazlovat". Na 24hodinovce nechci být každé 3 hodiny v krizi kvůli absenci energie. Podle mne je navíc v každém závodě lepší krizím předcházet, než je riskovat.

Agave gely jsem na Kladně nepoužíval každých 45 minut, jak doporučuje výrobce, protože na 24 hodin se mi zdál celkový počet strávených gelů pro tělo už nepřijatelný. Bral jsem je ale téměř každou hodinu (60-75 minut) a celkem jsem spotřeboval 20 gelů bez jakéhokoliv chuťového či žaludečního problému, zapíjel jsem je kolou s vodou (poměr 25/75) anebo švýcarským iontovým nápojem Sponser (nejslabší doporučené ředění). K tomu mi stačily již jen 2 malé kelímky těstovin k časné a pozdní večeři a ke konci občas nealko pivo a drobné občerstvení ze stanu pořadatelů.

Z mého laického a uživatelského pohledu postaveném čistě na zkušenosti v závodě (závodech) má Agave schopnost udržovat energii v nohách při opakované konzumaci každou hodinu bez jakýchkoliv vedlejších vlivů na žaludek. Pro mne to byla nová a příjemná zkušenost.

X-BIONIC

Snad proto, že moje postava není pro ultra typická, potýkám se více než ostatní běžci s odřeninami, opruzeninami, a následky pocení při běhu. To je snad i normální, ale v Temešváru jsem musel ukončit slibně rozběhnutý závod kvůli zádům, příčinou bylo jejich prochladnutí. Začal jsem se tedy zajímat o to, jak podobným problémům předejít. Kladenskou 24hodinovku jsem pojal jako zásadní test oblečení před podzimním Spartathlonem, protože počasí bude pravděpodobně velmi podobné.

Celý závod jsem odběhal v TWYCE Running Pants a ponožkách Run Discovery Socks, k obojímu nemám žádné ani ty sebemenší výhrady. První závod jsem v nich absolvoval bez sebemenší odřeniny v tříslech, kalhoty nejsou kompresní, anebo pokud ano, tak zcela minimálně. Je fantastické, pokud se můžete po celý závod zabývat pouze výkonem a nerozptylují a neštvou vás podobné problémy.

Technologie TWYCE je použitá také na triku TWYCE Running Shirt s krátkými rukávy, které se u nás prodává ve výrazné zelené barvě. TWYCE má odvádět pot z těla a zároveň pot využívá k regulaci tělesné teploty - rozuměj k udržení tělesné teploty na 37°C. Podle materiálu výrobce tak tělo spotřebovává méně energie na chlazení/topení a má více energie na výkon. Je pravda, že to zní trochu jako laciný marketing a tvrzení nemohu nijak doložit a nechci se jím ani zabývat. S ohledem na moje věčně ledová záda mi šlo především o jejich prohřátí tak, abych se zároveň v horku neusmažil ve vlastní šťávě.

Zkušenost je asi takováto: triko působí na pohled jako velmi silné, kompresní a v eMku velikostně spíše pro dorostence. Zdání ale klame: kompresní je jen na některých místech a oblečené vám vytvoří něco na způsob druhé kůže. Pro lidi s mojí postavou k jejich smůle ještě zvýrazní partie s uloženými tukovými zásobami, takže fotky si do alba nedáte. Funkčnost trika se projeví ve chvíli, kdy jej trochu propotíte, protože pak o něm navždy přestanete vědět. To, co z vás potem odchází si pak žije svým vlastním životem, na povrchu je triko (téměř) suché a pokud by vás zajímalo, jakým způsobem odvádí pot z vašeho těla a co s ním vlastně dělá, pusťte si videa výrobce. Měl jsem ho oblečené v 30°C+ horku až do večera. Pak mi začala chladnout ramena, na chvíli jsem se převlékl do běžného funkčního trika, ale nakonec jsem se po 2 hodinách vrátil do X-Bionic ....

.... a navrch jsem si dal zimní (!!) bundu: SphereWind Light Winter Running Jacket. Běhal jsem tedy uprostřed léta celou noc až do 9:00 ráno ve dvou vrstvách, z toho v jedné zimní. Teplota byla mezi 16-23°C a pršelo. Obě vrstvy zajistily dvě věci: 1) nebyla mi zima ani jsem se nepřehříval a 2) bolavá záda byla v teple a nehrozilo jejich zatuhnutí. Bunda je navíc jak jsem zjistil voděodolná. Voda ani pot se mi na těle ani v bundě nijak nezadržovala, ale kdesi záhadně mizela. Nevýhodou bundy může být vyšší hmotnost, na druhou stranu, musela by se srovnat hmotnost mokré bundy také po doběhu. Bundu jsem testoval už i v zimě a úplně stejné pocitové vlastnosti měla s jednou spodní vrstvou do -10°C.

Po doběhu 24-hodinovky, abych předešel zimnici a svalové horečce, jsem se v horku a dusnu opět oblékl do obou vrstev, které dokázaly udržet optimální tělesnou teplotu ještě několik hodin (viz fotky z vyhlašování).

Nechci tady dělat běžeckou parodii na pořady, které dělal Horst Fuchs ... ale! Kromě výše uvedeného stačí všechno oblečení po mnohahodinovém běhu (tedy kromě ponožek) dobře vyvětrat a není na něm ani známka zápachu. Hm. Já vím. Nikdo mi to nevěří, dokud mu nedám čuchnout... Ale funguje to. Určitě ale neprat bundu, ostatní když už je to nutné, tak jen ručně na 30°. Mám obavu, že v pračce by velejemný materiál o funkčnost přišel.

Oblečení ani výživa sama o sobě závod nevyhrává, ale může v těžkých podmínkách hodně usnadnit život. V případě X-Bionic to určitě není zadarmo, protože švýcarský výrobce samozřejmě chce za tuhle "super-kosmickou" technologii dost velké peníze. Nicméně je aspoň užitečné vědět, že podobné věci na světě existují.

_______

14.10.2018
Doplnění po Spartathlonu 2018: původním záměrem bylo využít funkčnost oblečení v horku (přes den) a v chladu (přes noc). Nakonec jsem se rozhodl použít oblečení v deštivém počasí během celého závodu. Teplotní rozdíl nebyl nijak výrazný: 18°C přes den, v noci ke 3-5°C. Přes den jsem měl oblečené triko s krátkým rukávem, přes noc triko s dlouhým rukávem a bundu.

Předpokládal jsem, že X-Bionix mne ochrání před chladem a bude fungovat stejným způsobem jako v horkém počasí. Tenká vrstva vody bude udržovat tělesnou teplotu a přebytečná (pot, déšť) voda bude oblečením vyloučena. Byl to trochu risk, ale vyplatilo se mi.

Během závodu mi nebyla ani na chvilku zima. Po doběhu byla bunda hodně nasáklá vodou, a určitě těžší než by byla jakákoliv jiná (ne)promokavá bunda, nicméně se zde nejednalo o závod, kde by rozhodovaly kilogramy navíc. Teplotní regulace fungovala skvěle až do konce závodu.

Kalhoty TWYCE jsem nepřevlékal a perfektně se osvědčily, neměl jsem v extrémně vlhkém a deštivém počasí sebemenší problém s odřeninami. Ponožky díky několika slabým vrstvám zabránily vzniku puchýřů.

Použité oblečení na Spartathlonu 2018 (14. místo, 26:48 hod.):

celý závod, bez převlečení:
TWYCE Running Pants
Run Discovery Socks
den:
TWYCE Running Shirt (short sleeves)
noc:
TWYCE Running Shirt (long sleeves)
SphereWind Light Winter Running Jacket

ostatní: čepice Salomon, Compressport


29. 7. 2018

The Mission Incredible: Sbohem balkánská depko!

S Míšou Dimitriadu
(mistryní světa, Evropy, i ČR)
Poslední půl rok jsem samá změna. Po loňském Spartathlonu - tváří v tvář skvělým výkonům kluků - jsem se rozhodl poprvé začít opravdu trénovat, to proto, abych jim ještě stačil. Přestal jsem bezmyšlenkovitě hltat naběhané kilometry a zařadil občas i nějaké kvalitnější běhy. Bohužel jsem na jaře absolvoval bez známek zlepšení stovku v Plzni a pak vyhořel na ME v běhu na 24 hodin v Temešváru. Fyzicky jsem na tom byl lépe než kdy jindy, ale něco tomu chybělo.

V červnu na dovolené jsem měl příležitost si o všem popřemýšlet. Při dlouhých bězích na pobřeží Costa Brava jsem si v hlavě promítal první maratony, ultramaratony, tu radost, kterou jsem prožíval při nočních bězích s naší iThinkBeer partou, a uvědomil jsem si, že sice teď možná trénuju líp, ale vytrácí se mi z běhání pohoda. V Temešváru jsem na startu cítil spíš než radost, tak velký tlak na úspěch svůj i úspěch družstva. Výsledkem mého šetření byl ohlášený Návrat ke kořenům: tedy do Kladna, kde jsem s ultra před 4 roky začínal a k původnímu "běžeckému mejdanu". Startovka byla nečekaně v půli června plná, čekal jsem tedy do začátku července na volné místo.

Zaběhnout výsledek na hranici osobního maxima nelze bez oddaného supportu. Moje Radka si už letos své vybrala v Plzni, do Kladna navíc přes noc bych ji nedostal, ale napadla ji Jitka Jeníková, která mě dobře zná, takže stačilo si pouze vyjasnit úkoly a sepsat co budu technicky potřebovat.

"Oslava sebedestrukce" 
Jitka je skvělá: pochopila, že nepotřebuju ani "mentální koučink", ani povzbuzovat "makej, přidej", fantasticky se ve své roli upozadila a hlavně v poslední čtvrtině závodu předem poznala, o čem je dobré se mnou mluvit. Nevděčná technická role s mícháním ionťáků, převlékáním fujtajbl zpoceného trika, podáváním všemožných propriet je jedna věc, schopnost empatie a poskytnutí správného slova/jídla/nápoje ve chvíli, kdy už moje hlava nevěděla sama co chce, je věc druhá. Byli jsme sehraní, jako kdybychom to trénovali nejmíň rok. A fungovalo to. Zastávek jsem měl minimálně, chodit jsem začínal vlastně až v poslední čtvrtině. Pravidelně po 3 kolech jsem tak Jitce ohlašoval, že příští kolo jdeme na "rande", což znamenalo, že šla kousek se mnou a během randění mi stačila předat informace zvenčí. Tak, jak mě Jitka před závodem naložila, tak mě po samotném závodě zase doma vyložila, včetně té hromady věcí, kterou jsem s sebou měl. Nejtěžší to se mnou bylo asi až po doběhu, k tomu se ale ještě dostanu.

X-Bionic - k tomuto oblečení
se ještě na blogu vrátím ... 
Závod jsem odstartoval svěží, vím, že horko mi nedělá takový problém. V plánu jsem měl držet se v pořadí nahoře, což vzhledem ke startovce plné skvělých ultramaratonců, loňských či letošních spartathlonců (i s přespolními určitě přes 12), byl docela odvážný plán. Věděl jsem, že pokud někdo z kluků neustřelí, mám na to se poprat o vítězství v MČR a přímou nominaci na MS 2019 v rakouském Irdningu. Irdning byl pro mne plán číslo 1. Kladenský okruh patří k pomalejším, kilometrové kolečko má 2 ostré zatáčky a 100 závodníků na trati znamenalo spoustu předbíhání a často vnější oblouky v táhlé zatáčce u zdi areálu. Odhaduji, že okruh je při závodě o 15-25 metrů delší. Podle plánu jsem se rozběhl kolem 5:00 min/km, zpomaloval na 5:26 kolem 6 hodiny a po 12 hodinách jsem měl téměř 128km. Dál to bylo otevřené a velmi příjemně rozehrané, protože jsem byl stále schopen zvyšovat náskok na druhého. V čase 15:36 jsem měl 100 mil (osobák) a 200km jsem stihl za 19:50 hodiny. Teprve 3.5 hodiny před koncem mě začala zmáhat únava a musel jsem chodit delší úseky, kdy se rychlost při běhu dostávala pod 6:00 už jen sporadicky. Svou sehrála také myšlenka, že při luxusním 17km náskoku mi na vítězství stačí se nezranit a zbytek odchodit. Přesto byla motivace jít přes vytoužených 230km hodně veliká.

V závěrečné části se vedle mne zčistajasna zjevil starý dobrý šprýmař Borat, alias Zbyněk Vondrák, který závod sice velmi svižně rozběhl, ale večer zmizel. V posledních 2 hodinách mi obrovsky pomohl, protože přišel na bizarní způsob, jak mě motivovat: kdesi pořídil vytištěné historické tabulky a předčítal mi jména, která v nich přeskakuju. A že jich zrovna kolem 230.km bylo! Bavil jsem se tím, jak se před nedělním obědem škytá v různých koutech republiky: velkou radost mi třeba udělala na 230.095 škytavka u Škorpilů, také jsem moc nepomohl Vlastovi Dvořáčkovi - ten právě dokončoval na stejné trati běžeckou dvoudenku. Téměř za každým stromem číhalo nějaké zvučné jméno českého ultra a i když se nejednalo o jejich výkon nejlepší, zábava to byla i tak.

Kluci (někteří po doběhu!) mne naštestí odnesli
na vyhlášení i se židlí - díky! :-)
Přes zpomalení v posledních 3 hodinách jsem se nakonec vyškrábal až na 234.353km, což je 12. (anebo 14.?) NEJ výsledek v historických tabulkách. Po siréně, která oznámila konec závodu jsem na zem upustil hakysák se svým číslem. První, kdo si "užili" mého pohnutí a zpoceného objetí byli ti po ruce: Jana, Zbyněk, Jitka, Bubo, Karel, nevím přesně, byl jsem trochu v transu. IQ bylo definitivně na úrovni nižších savců, a když jsem volal právě doškytávajícímu Radkovi (taky byl na seznamu s nějakým 4. "best of" výsledkem), vůbec si nepamatuju, co jsem blábolil. Jitka mi podle dohody připravila karimatku pod stromem, dal jsem si nohy nahoru a čekal, až mě přijde navštívit migréna. Migréna ale zůstala v lese na trati, místo ní mne při postavení na nohy ubíjely mrákoty, omdlít se mi povedlo hned při prvním pokusu dostat se na vyhlášení, které se tak muselo kvůli mně trochu posunout. Nakonec jsem byl vyhlášený na židli, na které se mi nejdříve motala hlava taky, ale díky starostlivosti mnoha lidí vše nakonec proběhlo. Až podle fotek jsem zjistil, jakou prominentní stěhovací suitu jsem kolem sebe měl, díky kluci! :-)

Závěrem; splnil jsem si všechny sny a cíle: jít přes 230km a zajistit si nominaci do Irdningu. Co víc, jsem si jistý, že na rychlejší trati a po dalším roce podobné přípravy, mám šanci se ještě v osobáku posunout ... hm, tak určitě!  Ultra je běh na dlouhou trať nejen při závodě, ale i v přípravě, stát se může leccos :-)

S Jitkou a Karlem na konci závodu
Obrovský dík patří lidem kolem mne:
Jitce Jeníkové, za její obrovské nasazení a entusiasmus, se kterým se o mne ve dne v noci starala, byla to pro mne jen a jen radost!
Karlovi Kuchyňkovi, který každý týden trápí moje svaly do bolesti, ke které se při samotném závodě ani vzdáleně nepřiblížím
Radkovi Brunnerovi, kamarádovi a běžeckému mentorovi, který v podobný výsledek věřil už v listopadu (já mu nevěřil) a sledoval mě až do rána
mé ženě Radce, za každodenní trpělivost a (tichou) podporu, se kterou toleruje roky stále výživnější přípravu ...

Výsledky:

1. Petr Válek 234.353 km
2. Dušan Kopečný 219.152 km
3. Jiří Horčička 217.754 km

1. Michaela Dimitriadu 204.387 km
2. Kateřina Kašparová 183.269 km
3. Petra Mošovská 171.102 km

Zajímavostí je, že jsem dosáhl historicky nejlepšího mužského času na MČR v běhu na 24 hodin (23. ročníků), dosud měl nejlepší výsledek Radek (231.009km, 2014). Nejlepší na MČR je ovšem Míša Dimitriadu, která má o 177 metrů více (2010) než já.

O tom, že Kladno je "pomalé" svědčí i to, že můj výsledek je na této trati 4. nejlepší (přede mnou jsou Jiří Krejčí, Jozef Harčarík a Míša Dimitriadu)

Fotky: Jitka Jeníková, Bubo, Zuzana Urbanová (děkuji)

Jak to viděla Jitka: Kdysi dávno v předaleké galaxii...

Jak to viděl Borat: Romantický víkend na Kladně

Ač jsem to ještě nikdy nedělal, tak chci zmínit technickou výbavu a stravu během závodu, třeba to bude pro někoho užitečná inspirace. Udělám k tomu extra článek.