Ultr'Ardèche 222km: trochu běhu & hodně sentimentu

S přibývajícím věkem a přibývajícími kilometry se začínám ohlížet po zajímavých závodech, na nichž mám ještě reálnou šanci důstojně je dokončit. Poslední dva roky byla příprava na každý závod těžší a těžší, o to víc jsem si uvědomil, jak jsem vlastní zdraví bral v minulosti jako samozřejmost. Tělu zatápím pořádně: za osm let mám 15 ultramaratonů 200+, dalších dvacet 100+, k tomu přes stovku kratších ultra a maratonů v závodě i v tréninku. A tak mě občas přepadá splín, když si uvědomím, že mě zase někde něco bolí a tahle krásná životní etapa postupně končí. Každý konec znamená také novou výzvu a nový začátek. Změna je fajn a tak se to snažím i brát.

Poslední tři roky jsem se dokázal připravit na své nejlepší výkony a dostat se do nejlepší formy. Naučil jsem se aspoň trochu poznávat svoje tělo a dlouhodobě se připravovat na těžké závody nejen fyzicky, ale i mentálně. Kolik energie mě jenom stálo ustát ten psychický tlak před závodem! Něco se povedlo lépe, něco hůře, ale jsem rád, že jsem si to zkusil, protože dobře vím, že to není žádná sranda. Obdivuju všechny sportovce, kteří ten fyzický i mentální nápor zvládají na elitní úrovni a třeba i profesionálně. Ta oběť je totální, neskutečně velká, a nevystačíte si jen s láskou ke sportu. I můj pouhý "poloviční úvazek" koncentrovaný do dennodenní běžecké a kompenzační rutiny je ubíjející pro mě a mé okolí. Nezbývá mi, než se postupně učit běhat méně a efektivně tak, abych třeba ještě za několik let dokázal na silnici něco uběhnout. Samozřejmě, pokud bude zdraví sloužit.

Ohlédnu-li se zpátky, tak nejlepší běžecké roky jsem absolvoval za okolností, které už teď působí surreálně, jako z blbého filmu. Pandemie covidu se dala sice využít k intenzivnějšímu tréninku, odvrácenou stránkou bylo rušení závodů. Takže když jsem se chystal v roce 2021 na dubnovou dvacetičtyřhodinovku, běžel jsme ji za úplně jiných podmínek v červenci, a přihlásil se raději na více závodů, protože nikdo nevěděl, jaký skutečně proběhne. Tak jsem se shodou okolností dostal v srpnu 2021 na krásnou stomílovku do Francie, protože to byl jeden z mála závodů, který pořadatelé na poslední chvíli nezrušili. O závodu jako takovém jsem už trochu psal (100 miles de France) a jeho duch, trasa i pořadatelé mě neskutečně nadchli. Už tehdy jsem Laurentovi slíbil, že se vrátím a tak jsem se letos první polovinu roku připravoval na UltrArdeche 222km, který se na rozdíl od stomílovky běží v horách.

Do Francie jsem se vydal letadlem sám a už ve čtvrtek. Z hlediska celkového výkonu jsem tím rovnou ztratil desítky minut, možná i pár hodin, ale nevystavil jsem sám sebe tlaku na výsledek. Priorita a cíl byl doběhnout v solidním čase, ideálně druhý den ráno na snídani, prostě závod zaběhnout slušně. V Lyonu na letišti na mě čekal pán, který mě odvezl na základnu, do vesničky Alboussiere, ležící v horách (spíše v kopcích) asi 120km jižně od Lyonu. Malebné okolí a kopcovitá krajina dávala jasně najevo, že závod nebude žádná legrace. Zatím jsem byl ve velkém domě místního pana starosty ubytovaný sám, až během večera a noci přijížděli (byli přiváženi z letiště) další zahraniční běžci. Pátek jsem měl úplně celý pro sebe, občas jsem prohodil pár slov s ostatními běžci a poflakoval se po okolí. Odpoledne jsem zavítal na technickou poradu, odevzdal své dropbagy a šel brzo spát.

V sobotu ráno se vstávalo hodně brzy, start o šesté a tříkilometrové úvodní stoupání by ale probudilo k životu každého. Na startu bylo kromě místních také hodně běžců z různých zemí, většina z nich využila pohostinnosti pana starosty. Na chvostu pole se hlasitě vybavovali staří matadoři - jak starý je ten, kdo se postaví na start 222km závodu? - vepředu jsem poznal Floriana Robina - místního kluka, co mi před dvěma roky nadělil na stomílovce hodinu. Tísnil se tam v početné skupince, ve které dominovaly ambiciozně naladěné běžkyně. Podle toho také vypadaly první kilometry, dámy to napálily zběsilým tempem a všem ostatním zdrhly. Musím uznat, že některé na to i fyzicky měly a do cíle doběhly v hodně dobrých časech, viz pořadí. Já se občas raději ohlédl, jestli za mnou vůbec ještě někdo je, ale naštěstí bodří šedesátníci z řad matadorů šli rozumně.

Ardeche je nádherné pohoří, příroda a vesničky v něm úžasné, občas jsme probíhali slavnými cyklistickými úseky v serpentinách, s výhledy a těžkými stoupáními. Celá trasa má přesně takové převýšení, jaké se dá krásně běžet, pokud to fyzička a zdraví dovolí. Ardeche je vlastně velmi podobné českým horám, jako když zamícháte naše kopce a náhodně je po krajině rozsypete. Běžíte si v Jizerkách a kolem vás sopečné pahorky Českého Středohoří. Pak sbíháte do dlouhého údolí, jako ze Sněžky, ale seběhnete do Lužických hor. 

Občerstvovačky mají organizátoři rozmístěné po deseti kilometrech a dropbagy se nechávají na pěti místech. Bez supportu je závod výrazně náročnější, na noc jsem si raději bral batoh mimo jiné se suchým oblečením, což se ukázalo jako geniální tah. Už odpoledne na planinách jsem pořádně zmoknul a závodil s bouřkou, která se právě přelévala ze sousedního údolí do toho našeho. Kdo se neflákal do kopce, ten jí utekl a blýskalo se mu na lepší (hlavně výsledkové) časy, povětrnostní loterie tak byla zcela spravedlivá. Já se flákal, takže mně bouřka vpadla do zad asi tři kilometry před vesnicí Ponsac a v potoku vody jsem se brodil během pár minut. Ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, tak na mě od branky mávala starší paní, ať se schovám u nich na verandě. Závoďáckému egu jsem nedal ani příležitost se ozvat a o dvě minuty později už jsem pil kafe a baštil domácí buchtu. Úplně jsem se přestal těšit, až přestane pršet. Převlečený do suchého a s čelovkou na hlavě jsem se po 40 minutách rozloučil a vyrazil dál. Čekal mě souvislý běh dlouhým údolím, kde hučela řeka, byla jen tma a příjemný vlhký letní vzduch. A běželo mi to celou noc skoro samo, nohy byly jako vyměněné a napadlo mě, že přesně kvůli těmhle momentům to člověk dělá!

Noc byla úžasná, dokonce jsem se dostal i přes pár lidí, začínal jsem být zvědavý, jak na tom jsem ohledně pořadí, ale z tabulek na občerstvovačkách jsem toho moc nevyčetl a mobil u sebe neměl. Dostat se ve zdraví na snídani do cíle se zdálo být reálné. A hlavně vyhnout se dalšímu horkému dni. Do cíle jsem přiběhl po osmé hodině, po té, co mě ještě zdrželo dlouhé stoupání na 190.km, i tak byl ale čas podle očekávání. Až v cíli jsem se dozvěděl, jakou nakládačku jsme my muži dostali od Iriny s Patrycjou. Obě bojovaly jako lvice a šly fenomenálně, výkon Iriny, která běžela bez supportu, je opravdu mimořádný.

Pánská "bedna" byla výrazně
zastíněna tou dámskou - viz výsledky

UltrArdeche je krásný závod s domácím až rodinným zázemím, pořádaný jak pro domácí vysloužilé matadory, kteří ještě zvládnou podobnou vzdálenost uběhnout, tak pro výkonnostní ultraběžce, v případě Patrycje Bereznowske dokonce elitní profesionály. Náročnost trati je srovnatelná se Spartathlonem. Trasa je sice o 24 km kratší, nicméně v nekonečných  stoupáních zde ztratíte mnohem více sil než v Řecku. Klimatické podmínky na jihu Francie umí být v květnu podobné jako v Řecku koncem září, nevyzpytatelnost horka a srážek umí pozlobit. Pořadatelsky je UltrArdeche organizované podobně jako Spartathlon, navíc s rodinným a přátelským zázemím, příjemnou a klidnou atmosférou, a mimořádnou pozorností organizátorů k běžcům. Ve srovnání s Ultrabalatonem není UltrArdeche zatížené žádnou komercí, což mám také rád.

Momentálně se dva měsíce potýkám s dalším zraněním, zatímco ostruha mě po šesti měsících opustila, tak osmý týden neběhám kvůli zánětu v noze. Doufám, že se ještě podívám (podíváme) do Řecka, je mi ale jasné, že k Leonidasovi to bude letos nikoliv souboj s časomírou, ale souboj s vlastním tělem. 

Z celkových 85 běžců na startu se do cíle
po svých dostalo 47 (45% "úmrtnost")

PS: děkuju organizátorům a Laurent Brueyrovi 
za krásný závod, skvělý servis a nádherné zážitky ❤️

Měření teploty tělesného jádra v praxi

S přibývajícími lety nezbývá než sebekriticky uznat, že se běžecky nezlepšuji. Bývalá "rychlost" je pryč (uvozovky jsou v mém případě na místě), navíc mě dohání zdravotní neduhy. Snažím se situaci brát rozumně - přece jenom je pro mě vyhlídka běžecké dlouhověkosti zajímavější, než se kvůli umístění definitivně vyřídit na závodě. 

V této souvislosti se na stará běžecká kolena s velkým zájmem seznamuju s technickými novinkami posledních let. Rád sleduji různé metriky a hodnoty, které nabízí jak Garmin, tak třeba Stryd, a to nejen ty běžecké. Sledovat se kromě tepu dá dnes totiž všechno možné a každý si může vybrat. Také přesnost měření je nebývale přesná, stačí si připomenout, co uměly v roce 2013 moje první Forerunner 310 a co dokáží moderní garminy dnes. Ministerstvo školství by v rámci boje proti alkoholismu mělo chytré hodinky rozdávat už na středních školách: nejodstrašující příklad není nějaké výchovné video nebo cirhóza pod mikroskopem, nejstrašidelnější je křivka variability srdečního tepu během kocoviny.

Ultramaraton má několik specifik, které ho odlišují od časově kratších vytrvalostních sportů: kromě mentálního nastavení, běžeckého vybavení, doplňování makro/mikronutrientů (schopnost je přijmout je spolu s vytrvalostním talentem pro úspěch klíčová), existuje velké množství parametrů, které někomu přidají málo nebo nic, ale jiné posunou výkonnostně o kategorii výše. Trvalo mi dlouhých šest let, než jsem si všiml (a přiznal si), že po hodině běhu v horku vypotím o půllitr potu více než běžci okolo mě - bez ohledu na jejich výkonnost. Zdánlivá banalita, která mi vzala mezi lety 2016-2021 naději na skvělý výsledek na dvacetičtyřhodinovce. Stačilo ji neběhat v létě, protože v horku se můj výkon znatelně snižuje.

Hodně mi k pochopení pomohlo zařízení, kterou už dva roky před tím používali špičkoví cyklisté. Napsal jsem o něm stručnou recenzi CORE – cesta do ultramaratoncova nitra již před dvěma lety, teď bych ji chtěl v následujících řádcích doplnit o konkrétní příklady. 

Musím hned na začátku zdůraznit, že hodnoty tělesné teploty jsou individuální, stejně jako způsob, jak na zvýšenou teplotu reaguje organismus. Každý může mít absolutní hodnoty jiné, stejně jako průběh křivky může mít každý úplně jiný. Nemá smysl brát si poprvé zařízení na závod, když nevíte, co vám hodnoty říkají. Je důležité dlouhodobě a v různých ročních obdobích pozorovat reakci organismu a postupně se s teplotou naučit pracovat. Také je důležité vědět, že se jedná o hodnotu tělesného jádra (tedy teploty kdesi pod hrudníkem) a že je tato hodnota vypočítaná, nikoliv změřená (jako v případě teploměru). Uvedené příklady jsou pouze vodítkem, čeho si všímat a jak se zařízením pracovat. 

Teplejší dubnové počasí, zvlněná rovina, pomalejší začátek, rychlejší závěr, srdeční tep stabilní.

Za zmínku stojí skutečnost, že se mi vždy kolem 60. minuty teprve začíná tělo efektivně ochlazovat a teplota tělesného jádra z hodnoty 38.5°C klesá a ustálí se. Po dvou letech vím, že toto je můj ideální začátek a teplota by v dalších hodinách už neměla příliš přesáhnout tuto hodnotu. 

Dvě hodiny trvající běh, podobný tomu v Ukázce 1: o něco chladnější (ideální) počasí, cestou přišlo několik přerušení (klesající hodnoty ST), délka pauz měla vliv na tělesnou teplotu.

Chladit lze různými způsoby: v horku je účinný led, pomůže i chladnější pití, zpomalení či zastavení se ve stínu. Proudící vzduch vysušující pokožku a utírání potu z těla pomáhá také. V horku je dle mé draze vykoupené zkušenosti oblečení a lá X-Bionic kontraproduktivní - perfektně mě termoreguluje pouze do cca 20°C.   

Názorný příklad přehřátí organismu, který jsem popsal v recenzi již před dvěma lety (odkaz výše). Na fotce je kromě totálně promočeného trika (teploty dosahovaly přes 40°C) vidět, že nosím měřič na paži společně s Polarem OH1. Porovnával jsem měření teploty na paži a na hrudním pásu a výsledky jsou s mírným zpožděním velmi podobné. 

Ukázka špatně rozběhnutého závodu a špatně nastavené strategie. Na metě maratonu jsem byl sice v čele závodu, nicméně core teplota přes 39.5°C znamenala totální uvaření a ztrátu schopnosti souvisle běžet v rozumném tempu. Teprve po západu slunce se situace zlepšila a ze sedmého místa jsem se dokázal prodrat na druhé místo. 

O necelé dva měsíce později jsem běžel Ultrabalaton. Forma nebyla ideální, mohl jsem si tedy s pomocí Jitky na kole vyzkoušet běžet 22+ hodiny zcela souvisle a při tom udržovat tělesnou teplotu pod 38.4°C. Ráno bylo sice chladněji, v odpoledních hodinách teploty stouply ke 30°C a výše. Zajímavé je, jak tělesná teplota doslova spadla s večerním ochlazením.    

Zhruba 14 dní před Spartathlonem řádila v práci a doma jedna z posledních vln covidu. Za celou epidemii jsem neměl pozitivní test ani příznaky. Pro jistotu jsem se na posledních deset dní před závodem odstěhoval z domova a vyhýbal kontaktu s lidmi. Jediný možný příznak onemocnění v tomto období byla právě zvýšená teplota při běhu. Při porovnání s Ukázkou 1 a Ukázkou 2 je teplota tělesného jádra o 0.5°C vyšší než by měla být. Dalším příznakem mohlo být zvýšené pocení při běhu. A jak to dopadlo? 

Dopadlo to v rámci možností dobře (11. místo). Maximální teplota tělesného jádra už nešla ani v extrémním horku přes 39°C tak jako v předchozích dvou chladných týdnech ....

... a takto dopadl test na protilátky provedený přesně 7 dní po startu Spartathlonu (6 dní po doběhu). 

Závěr:

Podle mého názoru nemá smysl se teplotou tělesného jádra zabývat, pokud se potíte méně a horké počasí vás nenutí pít litry tekutin během pár hodin. Stejně tak není podle mého názoru potřeba měřit si teplotu pokud běháte závody do délky maratonu: závod je příliš krátký na to, aby jste vyšší teplotu ustáli a v cíli se ochladili. Výjimkou mohou být závody v extrémních klimatických podmínkách.  

Záměrně v textu pouze pro ilustraci popisuju příklady a jak s hodnotami pracuji. Vyhýbám se jakémukoliv medicínskému vyhodnocování, protože k tomu nejsem kompetentní.

Pro Garmin hodinky (ANT+) je k dispozici datové pole i speciální aplikace (vhodná třeba při sledování teploty během nemoci). V Garmin Connect se pak objeví v záznamu běhu graf včetně avg/min/max teploty. 

Měřič má také vlastní aplikaci pro iOS a Android. 

Prezentace vznikla díky pozvání Aleše Dvořáka, PhD. 
na přednášku "Biochemie sportu a výživy v praxi" 1.LF UK (březen 2023)

Rozhovor: L'ultra è nei tuoi piedi, ma la vittoria è nella tua testa / Ultra is in your feet, but the winning is in your head

... ano, to jsem opravdu řekl i když vím, že to (1) není originální a (2) není tak úplně pravda.   

Sportovní psycholog Matteo Simone mi poslal 18 otázek. Nejprve mi přišlo, že odpovědi na ně budou lehké a jasné, pak jsem se do nich zamotával a zamotával a nakonec jsem byl po několika dnech škrtání a přepisování rád, že to mám z krku. Uložím si to sem na blog, abych si pamatoval, že mám vždy dobře vážit slova.

Na sociálních sítích to někdy vypadá, že o ultra dnes může rozumovat každý, kdo má obě nohy a aspoň jednu přihlášku na závod. Mám už něco ultraběhů za sebou a každá nová zkušenost mě se vší pokorou přinutí ohnout anebo i změnit názor. Dobře vím, že je nemožné cokoliv generalizovat. 

Mimochodem, to je na tom našem ultraběhání jedna z nejhezčích věcí: že se mu věnuje nesourodá komunita lidí a k cíli může dojít každý svobodně po svém. Tak tedy: 

Petr Válek: L'ultra è nei tuoi piedi, ma la vittoria è nella tua testa 

(nejprve je text s komentářem Mattea v italštině, pod tím pak následují mé původní odpovědi v angličtině, za korekturu děkuju Jitce).