Ну, погоди!

Hezká momentka s druhým
v pořadí Luka Videtičem 
(photo: Christian Thomaser)

Jen počkej! 

Čas letí, roky přibývají, a po předloňském životním restartu jsem silně toužil zaběhnout aspoň jeden top výsledek. Ačkoliv výkonnostně stagnuji, tak mi vloni s osobákem v Bad Blumau svitla naděje, že za dobrých podmínek a chladnějšího počasí bych mohl osobáček na 24hodinovce z 242km ještě posunout. 

Jak doba přeje usilovnému tréninku, tak nepřeje pořádání závodů. Jen počkej, ultramaratonče! tady neřádí vlk, ale vládne kovid. Nařízení mě opět nepustí v květnu do Basileje, ani na MS v Temešváru, zruší mi Ultrabalaton i Ultr´Ardeche 222km, a pro jistotu i všechny 24hodinovky v Německu. Takže jsme si s Jitkou počkali na začátek července a skončili tam, kde jsme vloni vyválčili v horku, potu a křečích vítězství a můj osobák: v Bad Blumau. Nespornou výhodou návratu na stejné místo je znalost prostředí. Poněkud deprimující nevýhodou je v tomto případě to samé, tedy že trať i pravděpodobné klimatické podmínky nebudou příznivé. Po pěti měsících přípravy, tisících kilometrech se kruh po 365 dnech uzavřel opět ve Štýrsku, kde se závod běžel jako společné Mistrovství Rakouska a Německa.

Prolog 

Běžeckou přípravu jsem zakončil šestihodinovým měřeným tréninkem v rámci MČR na 100km v Plzni, kde jsme s Jitkou ve velkém horku vyzkoušeli doplňování minerálů a tekutin, o týden později jsem pokračoval návštěvou Hanky a Michala Štefaničových v Příbrami kvůli testům a doplnění mých mizerných znalostí o výživě a doplňování minerálů. Vybaven kondičně i teoreticky, zbývalo jen pozorovat detaily: kam až vyleze ručička teploměru v den závodu, jestli a kdy upadne černý nehet a jaká je doprava na dálnici kolem Bosonoh. Kromě předzávodního stresu dokáže nevyzpytatelnost podobných detailů postavit na hlavu i tu nejpropracovanější přípravu a logistiku.

Časovka

Na výletě někde u Grazu
A pak se konečně jednoho dne odstartovalo a běželo ... prvních devět hodin probíhalo úplně přesně jak popisuje na svém blogu Jitka: já běžím, Jitka doplňuje, míchá, zásobuje, povzbuzuje, občas preventivně měníme triko, ale nic nebolí, a všechno jde podle plánu jako na drátkách. Teplota na slunci je lehce přes 30°C - je to hodně, ale pořád o dost méně než vloni. Minerály fungují, nohy krásně drží, vypadá to, že jsme na křeče vyzráli! Stovka kolem 8:42 je na mne rychlejší, ale přesně podle plánu, pokud chci cílit na 250 km... O hodinu a půl později: začne to tím, že podivně dojímám sám ze sebe, jak mi to běží svižně a příjemně. Ani nezatlačím slzu radosti a štěstí a už utíkám "heronovi" z lopaty do nejbližší budky. Krásná ukázka, jak funguje psychosomatika, ale taky první a bohužel ne poslední ztráta deseti minut. 

Intermezzo

V noci je příjemně a chladno, zvlášť v místech, kde člověk přebíhá řeku na dřevěné lávce, anebo po asfaltu. Desátou až dvacátou hodinu se docela trápím, ale pořád jako jeden z mála běžím. Jitka mi zredukovala příjem všeho, raut skončil, trápím se, postupně se situace zlepšuje. Pak začne svítat, což znamená, že mám před sebou poslední čtvrtinu. Na dvěstěpáďo to nevypadá, ale stát se ještě může cokoliv. Má smysl pořád běžet, čekat, i při tempu nad 6 minut dosáhnu na krásný osobák. Tlačím očima čas i kilometry. Bohužel nejsou to jen kilometry co tlačím a v sedm ráno musím na další odstávku, která už definitivně vylučuje osobní zlepšení nad 242km. Nastává boj o umístění.

Letos se nebojovalo o náhrobní
kámen, ale kulatinu
Finale

Umyju si ruce, zabouchnu dveře a jsem rozhodnutý, že náskok nepustím. Do konce zbývají tři hodiny,
náskok 8km na druhého je více než solidní. Říkám si, že podmínky asi nebyly úplně ideální pro nikoho, protože spousta běžců s vysokými ambicemi po slunném dni odpadla už krátce po západu slunce. Znamená to, že musím pořád chodit a zjistit, kdo je ten druhý a třetí. Až čtvrtý je legendární Florian Reus, kterému stejně jako na Spartathlonu 2018 přináším smůlu. Dodnes si pamatuju jeho výraz, jak na obtloustlého zmoklého Válka nevěřícně zíral, když ho s úsměvem pozdravil ve stanu 20km před Spartou. A pak mu utekl. Letos mi na pozdrav ani neodpověděl. Sporadicky běží už jen sympatický Slovinec Luka a Němec Martin, o kterém dlouho nevíme, který to je. Všichni tihle kluci jsou o deset let mladší, takže musíme být s Jitkou pořád ve střehu. Kdyby se někdo z nich vyhecoval, kdo ví, čeho je schopný. Tři hodiny není málo a až posledních 40 minut jsem si jistý, že mi vítězství nikdo nevezme. I Luka, který nás s Jitkou dlouho špičkuje a provokuje, porážku uznává a blahopřeje mi.

A zazvonil zvonec ...

... a běhu bylo konec. První pocit který ve mne převládl byla úleva a prázdnota. Katarze za půlroční dřinu, celou přípravu a za obrovské úsilí Jitky, nenastala. Absence cíle je velká nevýhoda 24hodinovky, kde prostě tu cílovou čáru šťastně nepřekročíte. Pocitově je to sice radostné, ale neslané nemastné. 

Čekání na vyhlášení jsem si zkrátil mojí oblíbenou omdlévací vložkou v mokré trávě, získávám aspoň pozornost zdravotní sestry a jejich dětí. Zaměstnám tak Jitku ještě na 3 hodiny, aby si před zpáteční cestou moc neodpočinula. Nicméně pak jsem byl zase jako rybička, svižně se přemístil na vyhlášení a pořadatelé mě dokonce nedopatřením vyhlásili v kategorii do 30 let!  

Epilog

S Jitkou v pátek na registraci
Nevím, jestli se ještě někdy vrátím k 24hodinovce. Možná už žádný potenciál ke zlepšení nemám, a byla by chyba se věnovat čistě této disciplíně. Na světě je spousta krásných závodů, zatímco kroužení po okruhu je na palici. Objektivně vzato, neexistuje snad nudnější atrakce, než tento závod. Dokáže si někdo představit jeden den koukáním na běžce, z nichž se postupně stávají v lepším případě chodci, v horším případě přízraky, klátící se ze strany na stranu a vylučující nejen zvuky, ale i různé tělní tekutiny? Těžko. Další ultra bude na kulturním povrchu, ale v přírodě, klidně v horách, třeba s příběhem a trochou adrenalinu. 24hodinovka je zajímavá ultimativní běžecká disciplína, ale mám jí po osmi pokusech dost.    

Kromě toho mám i osobní důvody. Jsem limitovaný rychlostí a zdravotními neduhy, sám na vlastní pěst ji dobře zaběhnout nedokážu. K dobrému výkonu potřebuji dokonalý servis. S Jitkou jsme skvěle sehraní a známe se spoustu let, všechny společné závody jsme vlastně suverénně vyhráli (Kladno 2018, Bad Blumau 2020-21), zaběhl jsem při nich svá tři maxima, výrazně lepší výsledky, než jsem kdy dokázal před tím. Jsem šťastný a spokojený, Jitce jsem vděčný za tuto její oběť, ale už to chce udělat krůček jinam. 

Moc děkuju všem kamarádům a kamarádkám za podporu a za vzkazy! Mám z nich velkou radost!  

Děkuju za podporu své tolerantní ženě Radce a všem mým děvčatům doma. Už si zvykli i na moje protahování a používání různých masážních pomůcek - už se mi tolik nesmějou. Mimochodem, letos jsem jenom cvičením strávil 84 hodin :-) 


Pro inspiraci: takhle vypadá "nastavovaná" kovidová příprava na 24h (Bad Blumau 2021)

PF 2021

    ... tak ať se nám ty dveře v příštím roce nezabouchnou!
Højerup Gamle Kirke

                                          Højerup Gamle Kirke (DK, 25.12.2020)


 

On Running Cloudboom: s uhlíkem na botě vstříc novým rekordům (recenze)

On running CloudBoom (foto: Runlab.cz)

O víkendu jsem měl příležitost vyzkoušet si, jaké to je běhat s karbonovou deskou v botě. Až do tohoto víkendu jsem si představoval, že ona karbonová destička je vlastně kus pružného plechu, který se ohnutím „vymršťuje“ a zvyšuje vynaloženou lidskou sílu do odrazu. Přišlo mi to k běhání trochu podivné. Takhle to ale není, karbonový plát se skládá z uhlíkových vláken, ze kterého se mj. vyrábí textilie (nebo rámy na kola). Tento plát je umístěný mezi chodidlem a tlumící pěnou na botě a s kovem nemá nic společného. Je hodně pružný; i když zase ne tolik, jako je člověk v klasických běžeckých botách zvyklý.

Když vloni představil ve vídeňském Prátru Nike model Vaporfly*, bylo jasné, že se přidají i další producenti bot, včetně švýcarské společnosti On. Nebudu se v následujících řádcích zabývat popisem boty, technologií, cenou, historií značky, od toho jsou povolanější a kvalifikovaní recenzenti. Podělím se o svůj pocit z naběhaných 60km, kdy jsem měl příležitost botu vyzkoušet na dráze, z kopce i do kopce, v různých tempech, i při souvislém 30km běhu. Jaké tedy On Cloudboom jsou? K čemu vlastně taková bota s kusem karbonu na podrážce je a jak může běžci pomoci a v čem? Je použitelná pro ultra? A vůbec: Je vlastně rychlejší než běžné boty?

Začnu od té poslední nejjednodušší otázky: obecně vzato bota s karbonovou technologií bezesporu rychlejší je, o tom svědčí množství zaběhnutých rekordů v posledním roce. Je až neskutečné, že vlastnosti boty zůstávají téměř stejné, anebo přinejmenším podobné (srovnávám-li mně známé On CloudX a On Cloudboom), přesto za stejných podmínek běžím rychleji (viz dále). IAAF a také IAU letos  přišly s regulacemi obuvi, protože není obtížné si představit další vylepšení, která posunou výkony někam zcela jinam a vytvoří nefér prostředí. To platí nejen o maratonu, ale i o rekordech na 100km či 24hodinovce. Yannis teď bude při každém závodě jistě mnohem nervóznější, než byl za posledních skoro 25 let od svého světového rekordu.

Je ale existence podobných bot dobře, anebo špatně? Nedopadne to podobně jako s oštěpem jen časově v obráceném gardu? Zatímco světový rekordman v hodu oštěpem je Jan Železný (98,48m, 1996), tak nejdál oštěp svištěl Němci Uwe Hohnovi (104,80m, 1984). Jenže Uwe házel oštěpem, který měl těžiště o 4cm více vzadu, takže oštěp prostě dál plachtil. Problém byl v tom, že oštěp už házel do první řady protější tribuny. Což se samozřejmě muselo vyřešit buď nákladnou přestavbou všech stadionů na světě, anebo vytvořením nové disciplíny s novým náčiním. Pochopitelně vyhrálo to druhé.

Jak budeme srovnávat rekordy v maratonech a v ultramaratonech za pár let? Těžko říct, ta výhoda nových bot – a to je na trhu teprve první generace – je evidentní a situace je úplně nová. Možná budou existovat staré tabulky pro rekordy zaběhlé v botách s pěnou a nové tabulky pro boty s karbonem. 

A jaký jsem z bot měl pocit?

Po prvním obutí jsem byl nadšený, i první proběhnutí bylo velmi příjemné. Absolvoval jsem v On Cloudboomech celkem dva dlouhé běhy, navíc mám srovnání s CloudX a Cloudstratus od stejné značky, takže mohu srovnávat a leccos nepříjemného bych na botách objevil. Boty jsou trochu tvrdší, ale na rovném povrchu jsou jedinečné a subjektivně vnímané tempo bylo reálně o 15-20 sekund/minutu rychlejší. Do kopce se lze o karbonový plát doslova opřít, z kopce se dá na unavených nohách krásně běhat přes patu a tlak se rozloží na celé chodidlo. O něco slabší je reakce v zatáčkách (třeba na dráze), anebo na nerovném povrchu či ve městě na obrubnících, kde se s karbonovým plátem noha trochu přetahuje, ale není to nic nepřekonatelného. Pokud bych měl ambici si zaběhnout pěkný čas na ½ maraton, maraton a dokonce i na 100km, tak bych absolutně neváhal.

Jiné je to s 24hodinovkou, či Spartathlonem, protože tam bych musel mít zkušenost s tím, jak botu přijme noha při mnohahodinové zátěži a hlavně nižší intenzitě. Výhoda této boty se dle mého názoru totiž projevuje pouze ve střední a vyšší intenzitě, při pomalém běhu v nízké intenzitě působí bota těžkopádně. I tak mě napadá trochu riskantní varianta s přezutím po třetině 24hodinovky. Každopádně Cloudboomy jsou skvělé boty a zasadily mi pořádného brouka do hlavy. Sluší se dodat, že vzhledem k ceně a životnosti to nejsou botky na běžné víkendové pobíhání.

Protože sbírám spoustu dat ke každému běhu, zajímalo mne srovnání podobného tréninku v CloudX a Cloudboomech:

V posledním týdnu (21.11.20 / 13.11.20) jsem absolvoval v podobné kondici dva 30km běhy v podobné (1) subjektivní intenzitě, téměř identické (2) tepové zátěži (128 vs.129), (3) kadenci (185 vs. 184), se stejným (4) stoupáním (228m/224m) a podobném (5) výkonu (236W vs. 230W). Přesto jsem ten první běh dokázal běžet tempem 4:44 a druhý 5:00 min/km. Kde je tedy patrný rozdíl? Ten je v (6) délce kroku: 114cm vs. 109cm. Určitě lze významnou část těchto pěti cenťáků připsat právě On Cloudboomům. Že těchto zdánlivě bezvýznamných 5cm znamená 15cm (sec.) a přes 540 metrů (hod.) se nemá cenu rozepisovat. Oba běhy lze dohledat na mém Garmin Connectu. 

____

* Jak mě upozornil Luboš Brabec, nejednalo se o model Vaporfly, ale Alphafly :-)