PF 2021

    ... tak ať se nám ty dveře v příštím roce nezabouchnou!
Højerup Gamle Kirke

                                          Højerup Gamle Kirke (DK, 25.12.2020)


 

On Running Cloudboom: s uhlíkem na botě vstříc novým rekordům (recenze)

On running CloudBoom (foto: Runlab.cz)

O víkendu jsem měl příležitost vyzkoušet si, jaké to je běhat s karbonovou deskou v botě. Až do tohoto víkendu jsem si představoval, že ona karbonová destička je vlastně kus pružného plechu, který se ohnutím „vymršťuje“ a zvyšuje vynaloženou lidskou sílu do odrazu. Přišlo mi to k běhání trochu podivné. Takhle to ale není, karbonový plát se skládá z uhlíkových vláken, ze kterého se mj. vyrábí textilie (nebo rámy na kola). Tento plát je umístěný mezi chodidlem a tlumící pěnou na botě a s kovem nemá nic společného. Je hodně pružný; i když zase ne tolik, jako je člověk v klasických běžeckých botách zvyklý.

Když vloni představil ve vídeňském Prátru Nike model Vaporfly*, bylo jasné, že se přidají i další producenti bot, včetně švýcarské společnosti On. Nebudu se v následujících řádcích zabývat popisem boty, technologií, cenou, historií značky, od toho jsou povolanější a kvalifikovaní recenzenti. Podělím se o svůj pocit z naběhaných 60km, kdy jsem měl příležitost botu vyzkoušet na dráze, z kopce i do kopce, v různých tempech, i při souvislém 30km běhu. Jaké tedy On Cloudboom jsou? K čemu vlastně taková bota s kusem karbonu na podrážce je a jak může běžci pomoci a v čem? Je použitelná pro ultra? A vůbec: Je vlastně rychlejší než běžné boty?

Začnu od té poslední nejjednodušší otázky: obecně vzato bota s karbonovou technologií bezesporu rychlejší je, o tom svědčí množství zaběhnutých rekordů v posledním roce. Je až neskutečné, že vlastnosti boty zůstávají téměř stejné, anebo přinejmenším podobné (srovnávám-li mně známé On CloudX a On Cloudboom), přesto za stejných podmínek běžím rychleji (viz dále). IAAF a také IAU letos  přišly s regulacemi obuvi, protože není obtížné si představit další vylepšení, která posunou výkony někam zcela jinam a vytvoří nefér prostředí. To platí nejen o maratonu, ale i o rekordech na 100km či 24hodinovce. Yannis teď bude při každém závodě jistě mnohem nervóznější, než byl za posledních skoro 25 let od svého světového rekordu.

Je ale existence podobných bot dobře, anebo špatně? Nedopadne to podobně jako s oštěpem jen časově v obráceném gardu? Zatímco světový rekordman v hodu oštěpem je Jan Železný (98,48m, 1996), tak nejdál oštěp svištěl Němci Uwe Hohnovi (104,80m, 1984). Jenže Uwe házel oštěpem, který měl těžiště o 4cm více vzadu, takže oštěp prostě dál plachtil. Problém byl v tom, že oštěp už házel do první řady protější tribuny. Což se samozřejmě muselo vyřešit buď nákladnou přestavbou všech stadionů na světě, anebo vytvořením nové disciplíny s novým náčiním. Pochopitelně vyhrálo to druhé.

Jak budeme srovnávat rekordy v maratonech a v ultramaratonech za pár let? Těžko říct, ta výhoda nových bot – a to je na trhu teprve první generace – je evidentní a situace je úplně nová. Možná budou existovat staré tabulky pro rekordy zaběhlé v botách s pěnou a nové tabulky pro boty s karbonem. 

A jaký jsem z bot měl pocit?

Po prvním obutí jsem byl nadšený, i první proběhnutí bylo velmi příjemné. Absolvoval jsem v On Cloudboomech celkem dva dlouhé běhy, navíc mám srovnání s CloudX a Cloudstratus od stejné značky, takže mohu srovnávat a leccos nepříjemného bych na botách objevil. Boty jsou trochu tvrdší, ale na rovném povrchu jsou jedinečné a subjektivně vnímané tempo bylo reálně o 15-20 sekund/minutu rychlejší. Do kopce se lze o karbonový plát doslova opřít, z kopce se dá na unavených nohách krásně běhat přes patu a tlak se rozloží na celé chodidlo. O něco slabší je reakce v zatáčkách (třeba na dráze), anebo na nerovném povrchu či ve městě na obrubnících, kde se s karbonovým plátem noha trochu přetahuje, ale není to nic nepřekonatelného. Pokud bych měl ambici si zaběhnout pěkný čas na ½ maraton, maraton a dokonce i na 100km, tak bych absolutně neváhal.

Jiné je to s 24hodinovkou, či Spartathlonem, protože tam bych musel mít zkušenost s tím, jak botu přijme noha při mnohahodinové zátěži a hlavně nižší intenzitě. Výhoda této boty se dle mého názoru totiž projevuje pouze ve střední a vyšší intenzitě, při pomalém běhu v nízké intenzitě působí bota těžkopádně. I tak mě napadá trochu riskantní varianta s přezutím po třetině 24hodinovky. Každopádně Cloudboomy jsou skvělé boty a zasadily mi pořádného brouka do hlavy. Sluší se dodat, že vzhledem k ceně a životnosti to nejsou botky na běžné víkendové pobíhání.

Protože sbírám spoustu dat ke každému běhu, zajímalo mne srovnání podobného tréninku v CloudX a Cloudboomech:

V posledním týdnu (21.11.20 / 13.11.20) jsem absolvoval v podobné kondici dva 30km běhy v podobné (1) subjektivní intenzitě, téměř identické (2) tepové zátěži (128 vs.129), (3) kadenci (185 vs. 184), se stejným (4) stoupáním (228m/224m) a podobném (5) výkonu (236W vs. 230W). Přesto jsem ten první běh dokázal běžet tempem 4:44 a druhý 5:00 min/km. Kde je tedy patrný rozdíl? Ten je v (6) délce kroku: 114cm vs. 109cm. Určitě lze významnou část těchto pěti cenťáků připsat právě On Cloudboomům. Že těchto zdánlivě bezvýznamných 5cm znamená 15cm (sec.) a přes 540 metrů (hod.) se nemá cenu rozepisovat. Oba běhy lze dohledat na mém Garmin Connectu. 

____

* Jak mě upozornil Luboš Brabec, nejednalo se o model Vaporfly, ale Alphafly :-)


Jubileum: 50k

Zaparkuju si tady tenhle "jubilejní" příspěvek: 13. 11. jsem se dostal přes 50.000 naběhaných km. Jak už jsem psal na Stravě, budu muset popřemýšlet, jestli je to dobře nebo špatně, a zda těch 4635 hodin (193+ dní) byla správná investice. Trvalo mi to deset let.

Nechci se teď zabývat nějakými konkrétními zážitky, milníky, závody, překonanými hranicemi, i když jich byly desítky. Stačí jen tento příspěvek.

Ale ... když o tom tak přemýšlím těmi posledními nevyběhanými mozkovými buňkami, tak se to úsilí vlastně vyplatilo J

Běhání v Kodani: milion odstínů šedi

Často vypadá obloha v Dánsku takto
Při mé poslední návštěvě Dánska jsem se rozhodl, že napíšu pár řádků o běhání v Kodani. Momentálně je značně nejisté, kdy se někam podívám, tak mě napadlo si utřídit, ve kterých větších cizích městech jsem za posledních 10 let ošoupal podrážku běžeckých bot: Aarhus, Athény, Berlín, Bratislava, Budapešť, Curych, Drážďany, Frankfurt, Kodaň, Lublaň, Milán, Paříž, Řím, Varšava, Vídeň, Wroclav, Záhřeb.

Běžecké možnosti jsou v každém z měst zcela rozdílné a daly by se o tom psát dlouhé (a zcela zbytečné) knížky. Zatímco v Římě a v Paříži jsem logicky běhal rád kolem památek, ve Frankfurtu (ten jsem si celý oběhl) jsem se snažil z centra zmizet. V Curychu je člověk za městem hned, ale musí počítat s táhlými kopci, kulturní rovina je pouze u řeky. V Budapešti je úchvatné 5km dlouhé tartanové kolečko na Margitinném ostrově, trochu problém je se na něj akorát dostat. Hodně jsem naběhal v Blavě, v kopcích na Kamzíku, v Petržalke i podél Dunaje. V Záhřebu vyběhnete 12km na Medvěďac a překonáte přes 800 metrů nadmořské výšky, odměnou je úchvatný výhled na město a pokud budete mít štěstí, vyhnete se autům i medvědům. Můj favorit - kdo mě trochu zná, ten nebude překvapen - je ale jen jeden: Kodaň. A na tu se zaměřím ... 

Heatmapa zachycuje, kde a kolikrát
jsem posledních 5 let v CPH běhal

V Kodani na ulici i silnici vládnou cyklisti (ne běžci, ne chodci, už vůbec ne motoristi). Cyklista je jakákoliv osoba, bez ohledu na pohlaví, věk, národnost a typ kola, která se pohybuje  libovolnou rychlostí. Jezdec na kole je paša, má všechny privilegia před auty i chodci a pro prvo-návštěvníka Kodaně je často matoucí, jak a kde se vlastně pohybovat, kde dávat přednost na křižovatce atd. V centru je ve špičce nepřijatelné a reálně nemožné běhat po cyklostezkách mezi koly, večer je to problém menší, ale koloušům se ani tak překážet nesmí! Konflikt je zde téměř nemožný, i mě jako občasného provokatéra z Prahy vykáže ven z dráhy maximálně zvonek, případně slušné napomenutí. V okrajových částech, anebo za městem jsou cyklostezky široké a určené chodcům (běžcům) i cyklistům. Ohleduplnost je zde oboustranná a cyklisti zde nedisponují žádnými speciálními privilegii. Místo značek, příkazů a cedulí musí všichni na sebe a ostatní dávat pozor.

___________________________________________

Tady se třeba musí cyklisté s chodci "domluvit"

Kodaňský chodník:
po dlaždicích se běhá na rozdíl od kostek skvěle

Ta paní s dítětem se přehnala možná 25km/h ...

... a dál pokračovala skrz stále funkční továrnu

Severní riviéra je plná luxusních rezidencí a boháčů ...

... kteří mají rádi bezpečí i po tmě, takže cyklostezka
je téměř až do Helsingoru (50km od CPH) osvětlená

Hlady a žízní cestou neumřete, Hobiti se tu mají rádi a rádi
si dělají příjemně (hygge) ... tady si lze dát kávičku ...


... a pak to valit do Dyrhavnu, hlavně po tmě s čelovkou
je to mezi stočlennými stády srnek a jelenů adrenalin

Zpátky na jih Kodaně: nad dálnicí k mostu do Švédska,
na obzoru napravo výšková budova Bella Sky

Zvláštní divočina s vřesy, loukami a pastvinami,

... a taky močály a mokřady
(trochu mi připomíná Jizerky, bez kopců) ...

... vlevo za zatáčkou je 8Tallet,
architektonicky zajímavý obytný komplex ...

... nejjižnější moderní cíp města vyrostl před pár lety,
je cca 8km od centra, dostupný metrem (a na kole)

Tady se dá trénovat přespolní běh (s koňmi a krávami) ...

... dobytek tu fakt je (živej a volnej)

Odbočka směrem na (letiště) Kastrup

Mokřady jsou plné ptactva, v létě je tu pěkný řev

Romantici si mohou jít zaběhat do březového háje

Nekonečná magistrála podél moře, naprosto bez aut ...

Lze běžet po kamínkách, já radši po dokonale
dokonalém a rovném asfaltu (nejkulturnější povrch!)

Na pozadí DONG Energy: velká elektrárna na jihu města

Cesta z jihu na sever začíná nenápadně v chatkové oblasti ...

... ale doběhnete do rozsáhlého parku s kilometrovou alejí 

... a do dalšího (leso)parku ...

... a do dalšího, všechny jsou podobné a krásně udržované a
přirozeně propojují městské čtvrtě. 

Industriální jih Kodaně má své kouzlo

Levobřežní cesta z centra na jih, v pozadí Kaplického dům

Podzimní světlo umí být takhle krásné (Taglholmen) ...

... anebo taky takhle "jinak" krásné :-)

Běhat se dá samo sebou taky městem, přes velmi zajímavá místa, kolem jezera v centru, anebo například přes tzv. Rudé náměstí v Norrebro. Těch hezkých, běžecky dostupných míst, je v Kodani a okolí snad nekonečně, ať už vyběhnete jakýmkoliv směrem. 

Nejistá sezóna: barokní epilog

Od jara jsem byl skeptik a s letošním Spartathlonem počítal tak 50:50. Příliš jsem nevěřil pořadatelům, kteří sebevědomě tvrdili, že v Řecku je vše v pořádku, a legrační mi přišla představa, jak zorganizují start ve vlnách a roušky zahazujeme pár metrů za Akropolí. Nicméně, když Řekové Spartathlon odpískali pouhé tři neděle před startem, tak to byl šok, už jsem zrušení nečekal. Co s načatou sezónou dál? Spartathlon byl jasný vrchol letošní sezóny a možná jsem nesměřoval k životnímu závodu, ale určitě do solidní formy. Na nic jiného jsem se už připravovat nechtěl: protahovat přípravu podruhé v tomto roce - na to už jsem mentální sílu neměl. Takže jsem se bezprostředně po oznámení rozhodl, že podzimní sezónu odpískám. Smutek, zmar na jedné straně, na druhé vědomí, že v dnešním světě jsou určitě důležitější věci na světě, než běhat v Řecku. I tak to chtělo nějakou tečku, nějaké Finale Maestoso, kde tu nabytou přípravu alespoň odevzdám. Chtělo to hodně rychle sehnat nějaký závod, ať se z agónie dostanu.

CP Chyše - krátce před rozedněním
O pár hodin později, ve čtvrtek ráno píšu Kosťovi (Wiesnerovi), jestli můžu udělat druhou - a definitivní, poslední možnou - změnu v registraci na Baroko a zakončit registrační postupku stovkou. Původně jsem totiž měnil 1/2 maraton za maraton, teď zase měním maraton za stovku. Snad jsem nebyl jediný, kdo měnil plány na poslední chvíli, takže v pátek po práci balím vše potřebné a hurá do Plas. Nutno dodat, že řádně smutnej, zklamanej a taky nas*anej. Baroko 100km vždy startuje o půlnoci. Obdivuju organizátory a lidi na občerstvovačkách, kteří stráví noc uprostřed divočiny, aby poskytli servis pár šílencům (nadšencům), letos jim naštěstí nepršelo a nebyla zima. Krásné a příjemné počasí, méně bahna a vody na loukách oproti roku 2017. V noci toho člověk moc nevidí, ale rozednění u Střely, s krásným pohledem na nejmenší město u nás - Rabštejn, to je prostě nádhera. Po ránu jsem vyplašil nejdřív stádo srnek, po té jsem v mlze vyděsil stádo divokých prasat, anebo oni vyděsili mně, to už si nepamatuju, a nakonec jsem ukecával koně na cestě, aby mě nechali kolem sebe projít. Nádhera! A utíkalo to. Běželo to. Paradoxně mě víc bolely kousky po silnici, než běhání po lesních cestách, nakonec jsem posledních 10km uháněl, abych se s časem dostal pod 10 hodin (nakonec vyšlo necelých 101km za solidních 9:49). UltraBaroko byla prostě ta nejlepší možná terapie na závěr běžecké sezóny.


Letní příprava po Bad Blumau vůbec nevypadala špatně: sice jsem si dva týdny léčil bolístky po rekordní 24hodinovce, ale pak jsem se rychle dostal zpátky. Trochu rychleji jsem poskakoval už v Niedernsill (do kopců jsem si netroufl), solidně a se ctí pak zaběhl krásnou "dvojdenku" 10 Lužických 700, abych pár hodin po doběhu odjížděl autem přes noc do Kodaně (1100 odřízených km je taky ultra jak hrom). Následně, pouhé tři dny po 10L700 jsem se svižně proběhl po "kodaňské riviéře" z Helsingoru do Kodaně (60km). Kam se hrabe slavná promenáda Janov - San Remo, kterou jsem probíhal vloni! Tahle nádherná cesta, kterou jsem zatím znal jen z okénka vlaku či auta, je krásnější. Mohl jsem se kochat výhledem na moře a lodě a pozorovat dánskou smetánku, jak se po ránu v županu a s hrnkem v ruce přemisťuje z útulných vilek rovnou na mola a pláže.

Kodaňské městské cyklostezky jsou na běhání fantastické. Kde jinde se člověk pár kilometrů od  centra proběhne po pastvinách, mořské pláži, močále, golfovým resortem, chatovou oblastí, Christianií (hippie squat), vzápětí moderní bytovou zástavbou, tradiční zástavbou ... po mostech a lávkách přes říčky, moře, železnici i dálnici, běžet skrz funkční továrnu ... to vše na pouhých 20-30km! Chvíli absolutní klid, příroda, ticho a samota, za pár minut bordel, auta, lidi, ruch města. K tomu potkáte tisíce cyklistů a cyklistek, auta, náklaďáky, ani tak ale nevnímáte stres, či pocit ohrožení. Všichni jsou na 99% milí a příjemní (zbytek je lhostejný) a absolutně ohleduplní. Stačí se jen držet pravidla, že tvoje práva končí tam, kde začínají práva druhého, včetně práva na dobrou náladu. Za těch 15 let, co sem jezdím, jsem nezažil negativní výjimku. A za 3 roky bych v Kodani neproběhal cesty co tu existují ...  I❤️CPH           

Zpátky k letošnímu nečekanému epilogu: barokní stovka je prostě nádherný závod. Běžel jsem tady v roce 2017 s Pavlem M. jako přípravu na Spartathlon. Letos se na startu sešla skvělá konkurence a já se už neměl na co šetřit. Začátek jsem i přes unavené nohy vzal zostra, držel se vedoucí skupinky a v táhlém stoupání na začátku jsem dokonce nějakou dobu skupinku "táhnul". Bylo to trochu opovážlivé, takže jsem při první příležitosti poděkoval za vystřídání, chvilku s klukama běžel, nicméně o pár kilometrů dál si už šel svým "konzervativním" tempem.

Kluci se nám rozepsali a představili v Plasích své knížky:
"The Best of" z Boratova blogu & Kosťovo osobní vyprávění

  

Smutek ze zrušení Spartathlonu přetrvává. Roky přibývají, zatím se mi zranění vyhýbají - což nemusí trvat věčně - a těžko říct, jestli budu mít ještě příležitost připravit se jako letos. Sezóna 2020 byla krátká, pouhé 3 závody během 2 měsíců, a skončila dříve než měla. Měsíc budu vyklusávat a přemýšlet, co dál. Nějaké nápady na změnu a zlepšení tu jsou. Jako několikátý rok po sobě, i letos odkládám odchod do běžeckého důchodu ... 


Dlouhý Běh: rozhovor s Lubošem Brabcem

V červenci se mi ozval Luboš Brabec, jestli bych s ním neudělal rozhovor na dlouhybeh.cz

Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip, protože rozhovory dělá se skutečnými běžci a profíky, ale asi usoudil, že už jsem taky trochu běžec :-) ... anebo třeba inspirativní pobíhač z Vinohrad. Jasně, polichotilo mi to hodně a nápad jsem mu nerozmlouval.

Výhoda takového (dlouhého!) rozhovoru spočívá v tom, že máte prostor a nemusíte zkracovat. Něco dokážu vyprávět, ale nedokážu zformulovat písemně. Luboš je výborný a zkušený sportovní redaktor, autor několika knížek, dokáže s odstupem oddělit podstatné a zajímavé od plytkého tlachání. Rozhovor se mu povedl a já mu moc děkuju. Mám radost, že v té naší ultrabublině zaujal i docela dost lidí.


Jediné, co mě na textu mrzí a čeho jsem si všiml pozdě po zveřejnění, že jsem nezmínil dvě královny českého silničního ultraběhání: Míšu Dimitriadu (mistryni světa s obrovským počtem 24hodinovek přes 200+) a Radku Churaňovou (českou rekordmanku v běhu na 24h i 100km). 

Míše i Radce se omlouvám :-(


Když vyhrajete náhrobní kámen

Náhrobek jako trofej bych čekal
spíš za výhru v některé kategorii 

Letos to bylo s volbou jarního závodu těžké. Po zrušení Basileje moc možností, kde si 24hodinovku zaběhat, nezbývalo, navíc všechny akce byly s otazníkem. Použít hlášku nováckého gastronomického mistra je laciné, ale trefné:
 
"Hej ty babico - jseš taky babickej - tak kam letos na 24hodinovku?" Od sporáku se ozve hlas: "... když nemůžeš do Basileje, jeď do Reichenbachu, pokud je zrušený Reichenbach zkus Stadtoldendorf. Nebude ani Stadtoldendorf? Přihlaš se na Kladno. Aha, na Kladně mají plno, tak jeď do Bad Blumau." 

"No tak jo".

Zátiší s křesílkem (Bad Blumau)
Vloni v Albi jsem si jako DNS člen výpravy při sledování celého závodu říkal, že 24hodinovka je totální úlet a že už mi ani nestojí za to nějakou běžet. Rozumování mě přešlo hned na jaře s prvním nástřelem léků na hypertenzi, kdy jsem přestal tuhle krouživou disciplínu vidět perspektivou tygra v kleci, ale jako kometu na obloze. Zvláštní, co pár gramů chemie dokáže!

Jinak Basilej by byla jasná první volba: slavný závod, jednoduchý okruh, dobré a ověřené zázemí, prostě samá pozitiva, kdyby závod SriChinmoyové kvůli koroně nezrušili. Váhal jsem nad Kladnem, ale kladenské esíčko na konci zámkové dlažby už běžet nechci, odpadaly další závody a kometa stále svítila jen v Bad Blumau u Grazu. 

Vydat se sám 500km daleko, běžet na hranu a řídit zpátky by nebyl zrovna bezpečný nápad po té, co už jsem všechno v minulosti po doběhu předvedl. S Jitkou jsme od předloňského Kladna, Pražské 100 a společných běhů sehraní, když se sama nabídla, že mi odsupportuje a po závodě zpátky odřídí, tak nebylo vůbec co řešit. Tahle nevděčná role dřepět na jednom místě a opečovávat zpoceného skorostaříka není fakt pro každého a proto patří Jitce můj obrovský dík za její obětavost, trpělivost, odpovědnost a mikropřesnost v zásobování; hlídala mi vše: pití a stravu, doplňovala sacharidy, v šest myslela na léky ... Nebylo to pouhé servírování na co si ukážu, ale přesně kontrolované doplňování, bez kterého bych nedokázal konzistentně běžet v kuse až do konce. 

S Jitkou před startem, její vtipný blog o závodě je na RUN&READ

V pátek po registraci jsme se byli společně na trať proběhnout. Hladká a přehledná trasa vedoucí pěknou obcí vypadala ve skutečnosti jinak, než jak působila na fotkách a google maps ... 700 metrů asfaltu a 400m kamínkové pevné cesty bylo naprosto v pořádku, ovšem 80 metrů dlouhý úsek začínající seběhem po křivolaké pěšině s vystouplými kamínky zakončený výběhem na lávku do tvaru obráceného U na fotkách chyběl a polilo mě horko při vzpomínce na tankodrom. Nějaké to ultra už mám za sebou a dobře vím, že proběhnout si tohle 40x při maratonu je pohoda, ale běžet po něčem takovém 12.-24. hodinu, po sté, stopadesáté a po dvousté ... v noci v šeru, to je děs. Proti tomu byla skutečnost, že 800 metrů okruhu vede po nakloněné rovině do neviditelného stoupání, úplná brnkačka. Ale nebylo vše jen negativní, po hypnogenu se mi spalo velmi dobře. 

Dopoledne se odstartovalo. Běžel jsem na pocit a vše se jevilo idylicky do chvíle, než zmizely 
mráčky a nastalo pořádné horko. 50km za 4:10h bylo skvělých a podle optimistického plánu, s přibývajícím horkem a dusnem mě začaly obtěžovat čím dál častěji křeče. Nohy se mi při došlapu vlnily jak "pod proudem" a nakonec celé tohle neúprosné martýrium - navzdory sloním dávkám magnezia -  trvalo dlouhých pět hodin. Snažil jsem se za každou cenu udržet přijatelný náskok na 240km (6:00min/km), jenže na 100km už jsem moc dobré vyhlídky neměl (9:10h). Na ručník ale bylo ještě brzy. S večerním ochlazením přišla velká vzpruha, ač jsem po 10 hodinách měl pouze necelých 50 minut náskok na tempo 6:00, tak se mi po celou noc dařilo ztrácet z náskoku jen velmi malou část - kilometry tempem 6:06-6:22 ubíraly kolem 150, maximálně 400 metrů za hodinu. Pauzy byly minimální, využil jsem je na nejnutnější potřeby: 3x na sousto těstovin, 1x převlečení prosoleného oblečení, záchod (velkej nepřipadal v úvahu), na chůzi nebylo dlouhých 14 hodin ani pomyšlení. Přestože už zrychlit pod šest minut nešlo, nohy po křečích úplně sílu neměly a víc běžet nedokázaly.

Od sobotního večera jsem tak absolvoval 14hodinový souboj s časomírou: v garminu jsem měl nastavené alarmy po hodině, po záznamu kola jsem měl k dispozici tempo a vzdálenost uplynulých 60 minut. Čím hlubší noc, tím jsem nabíral na sebevědomí a jistotě, že tempo udržím. Hodiny se stejně tak vlekly, jako utíkaly. Svítání usínajícího běžce nabudí, ale vycházející slunce opět rychle utlumí. Aspoň tak to funguje u mě, zažil jsem to už dřív, možná desetkrát, nebo dvacetkrát. Uvědomuji si, jak obrovskou výhodou je zkušenost: stačilo třikrát vdechnout polévku, zajíst ji gelem (doplňoval jsem Agave, Maurten a Sponser celých 24 hodin) a zapít kafem a běželo se dál. Většina už chodila, předbíhám i mnohé z 12hodinovky, která odstartovala po setmění. To povzbudí, nohy při předbíhání dokonce i méně bolí, i když u toho zas*anýho seběhu jsem bolestí parkrát zařval. 

Se tady poflakuju a uběhlo mi 10 metrů
V 8 ráno k mému údivu pustili pořadatelé na trať maratonce, takže vesnice opět ožila. Dvě hodiny před koncem mi chybělo do 240km necelých 17 a věděl jsem, že pokud nepřijde katastrofa, tak to vyjde. Dokázal jsem trochu přitlačit  na pilu, ale vůle už nebyla velká, tak jsem si užíval fandění a focení, občas přešel i do chůze. No a nakonec zvonec a bylo z toho vyběhaných baťovských 241.990km ... ehm. Ano krásných, je to -0,01km do 242 :-) 

Konec dobrý - všechno dobré. Zážitků z takového závodu moc není, protože nějaké dojmy, pocity, konverzace - na to není absolutně čas. Na 240+ se odstartuje, a pak běží a běží dokud vás nezastaví. Při vyhlašování jsem tentokrát neztropil žádný skandál, neomdlel jsem, neválel se, ani mě nemuseli křísit. A Jitce začala druhá 10 hodinová směna spojená s návratem domů ...  

Pokud jsem to správně zaregistroval, tak první polovinu závodu jsem většinou běžel druhý, pak jsem se těsně propracoval na první příčku, o kterou jsem po chvíli zase přišel. O vítězství jsem se přetahoval s o deset let mladším Rumunem Farkasem a Rakušanem Michlem, posledních šest hodin jsem náskok zřejmě zvyšoval. 

1. Petr Válek 241.990km
2. Razvan Farkas (1984) 233.900km
3. Wolfgang Michl (1982) 225.740km

Vítěz vyhlášen s náhrobkem na gauči - připravili se na mě špatně!

Moc pěkně zaběhly ženy, Rumunka Mara Guler-Cionca dala 222.790, Karin Augustin zaběhla rakouský ženský rekord 218.81km, i třetí Rakušanka měla přes dvě stovky. Bavilo mě pozorovat slavného a sympatického Španěla Ivana Penalba Lopeze, který vyhrál 12hodinovku. Taky je to jenom člověk a byl rád, když jsem ho povzbudil. Pěkně mu v druhé půli docházelo - i tak zaběhl skvělých 152.720km a o kolo vyhrál před vynikajícím Rakušanem Predlem.



Za daných okolností jsem určitě naprosto spokojený s výsledkem a výkonem. Za ideálních podmínek by mohl být výsledek o trošku lepší. Takže teď se těším, až se dám dohromady, a kdo ví, co bude za 24hodinovku příští rok ... 

Moc všem děkuju za spoustu vzkazů, vše mi Jitka poctivě přečetla a vyřídila!

A tak na obláčku běžím si dál a dál ...

Pár koronapoznámek k psychojaru 2020

Svět usnul spánkem koronavirovým, zastavila se kola kapitalismu, zrušeny byly závody a pohyb venku omezen na minimum. Nastala doba předapokalyptická - klidná a stresuplná, kterou buď už nikdy nezažijeme, anebo naopak budeme prožívat opakovaně až do konce života. 

Otázku, zda má smysl běhat a trénovat v době, kdy vůbec není jasné, zda se někdy uskuteční závod, jsem si vůbec nekladl. Po deseti letech (už!) je pro mne běh stejně přirozeným rituálem, jako spánek, oběd anebo umytí hlavy. Příprava pro mě vždycky byla příjemnější a užil jsem si ji víc, než samotný závod, prostě proto, že mám běh rád. Prožívám tak jedinečné dva měsíce poloprofesionálního sportovního života, kdy mám na běhání luxusně spoustu času. 

Karanténa znamenala pro městského běžce častý střet se strachem a úzkostí: zaťatá pěst řidiče auta mezi poli u Horních Měcholup, anebo komisní měšťák, co mě z Klecánek vykázal po cyklostezce zpátky do Prahy, že si mám běhat tam, kde bydlím. Hadr přes pusu žádnou roli nehrál. Spoustu kilometrů jsem v březnu, dubnu a květnu natočil v okolí letuprosté Ruzyně, na polích kolem Kněževse a Středokluk, místo lidí mi dělali společnost přemnožení a oprsklí zajíci.

Divná doba, ale fantastický a neopakovatelný čas pro běhání: poprvé v životě nemusím plánovat každou minutu, běhat lze prakticky kdykoliv. 

PVLH24 - 18.4.2020

Pauza s sebou nese i negativa: zrušená 24h v Basileji znamená, že jsem už přes rok neběžel (přesněji nedoběhl) žádné silniční ultra a 24h jsem běžel naposledy předloni. Místo toho jsem si znovu potvrdil, jak špatně běhám v terénu, a ještě hůř do kopce a z kopce: vloni na Krakonošově 100 s Pavlem, na Pražské 100 s Jitkou, a teď naposledy s Radkem na Prominentních vrcholech Lužických hor. Byl to parádní den, i když nám čas nevyšel podle představ a museli jsme často improvizovat mimo naklikanou trasu. Moje naivní představa o pěšinkách, lesních a turistických cestách vzala za své hned na Buku, zdolat všech 18 vrcholů znamenalo překonávat šílený terén, občasný pád, gymnastiku po šutrech a následné křeče snad ve všech svalech dolních končetin. Olaf by měl z takového terénu radost, Radek měl se mnou trpělivost. Jako třešnička na dortu jsme dobíhali za tmy a svítili si mobilem ... PVLH mi neprověřilo rychlost, ale šestnáct fyzicky i psychicky náročných hodin v terénu skvěle vyzkoušelo odolnost. A tu jsem pořád neztratil. Takhle rozsekané nohy jsem neměl ani po první 24hodinovce. Krajina Lužických hor je překrásná, stejně jako je inspirativní každé proběhnutí s Radkem, kdy je příležitost se něco naučit. 

8 měsíců přípravy podle Training Peaks

Zbývá mi pár týdnů do prvního letošního závodu. Po loňském kolapsu jsem měl obavy, že už třeba běhat nebudu vůbec, ale - správně medikován a kontrolován - si užívám běhání více než kdy před tím. V srpnu to bude deset let, co jsem začal běhat, ale teprve teď jsem schopen běhat tempa a rovinky <4min/km a není mi zle. Raduji se z každého běhu a troufl bych si už některé své náročnější pobíhání nazvat tréninkem.
 
Rok 2020 je zatím plný překvapení, běžím si na obláčku, nespěchám a čekám, kam mě ten obláček zanese. A to doslova, našel jsem totiž konečně po dvou letech pátrání na trhu skvělé boty. Obláčkové boty X, na kterých nevidím jednu jedinou chybu!


On Running CloudX - charakteristika je prostá, žádná věda, boty jsou to lehké, uvnitř měkké a rychlé
On Running CloudX
charakteristika je prostá, žádná věda ...
boty jsou lehké, pocitově měkké a zároveň rychlé


Allegro e vivace (z deníku kardiaka II)

Minulé úterý jsem úspěšně absolvoval zátěžové testy na rotopedu. A dosáhl jsem nejlepšího běžeckého výsledku za poslední půlrok. Úspěch je to velký, protože můžu zase pořádně běhat. Na rozdíl od listopadového trápení, které jsem musel ukončit po odkroucených pár minutách při 75% HRmax a systole 269, jsem se tentokrát bez problémů vyždímal skoro ke stovce a dosáhl hodnoty o desítky nižší.

V mé běžecké mikrobublině to znamená, že zase můžu "chodit schody", dráždit vinohradské sokolíky poskakováním na jejich prašném ovále, anebo vybíhat o víkendu Ještěd. Zkusím co půjde, ale nebudu na sebe vytvářet žádný tlak, sotva jsem se zbavil vysokého tlaku krevního. S důvěrou k vlastnímu tělu je to podobné jako s důvěrou obecně: vytváří se roky a stačí jeden kotrmelec a je na dlouho pryč. Po prvních týdnech vidím, že tělo zvládne v tréninku víc než dřív, co to bude znamenat na 24h v Basileji a na podzim na Spartathlonu - to nevím. 24h poběžím bezmála po 2 letech a Spartathlon ... tam budu muset překonat sám sebe a neotáčet se za 108.km, kde jsem vloni zkapal jak prašivej pes.

Nicméně, s nižším tlakem a prokrveným mozkem přicházejí i neotřelé nápady!

Vždycky jsem chtěl systematizovat své běhy a vycházel jsem podle terminologie dnes již zapomenuté aplikace Micoach od Adidasu, tedy klasika: Recovery Run, Easy Run, Intervals, Tempo Run, Long Run a pak několik málo variací, jako například Easy Tempo Run. Po 8 letech to člověku přijde hodně nudné i když jsem s nástupem ultra přidal k víkendovým dlouhým běhům B2B (back to back) a předloni FW2W (from work to work), nuda je to pořád. Zvlášť, když už v podstatě běhám jenom delší a dlouhé běhy. Psát si odkud - kam jsem běžel mi připadá jako úplná otrava, běháte-li pořád stejné trasy. V lednu cestou z práce, právě když jsem dosáhl vrcholu na nekonečné kopaninské pláni, mě napadlo, jak krásně zní italská hudební terminologie a jaké obrovské množství variant nabízí:  Rubato e crescendo @4:05-3:50, anebo Adagio con brio @5:00 (tedy zvolna, ale s jiskrou)!

Naprosto suchopárné Recovery Run může mít mnoho tempových významů:

Lentissimo (co nejpomaleji) - tak běháme po zranění
Adagio (pomalu) či Largo (široce) - běháme z různých příčin, třeba když vyběhneme s kocovinou a
nemůžeme se trefit na cestu
Lento (rozvláčně) - prostě nás to nebaví, ani nám to nejde
Andante (volně) - doslova "volně krokem", tady je jasné, že má pomalé tempo svůj účel
Sostenuto (zadržovaně) - strašně rádi bychom běželi rychleji, ale nedovolí nám to parťák
Maestoso (majestátně) - to běhají pouze ti, co absolvovali drahý kurz u gurua a nedokážou přejít ze zakopávání bačkor do běhu
Allegretto (poněkud vesele, méně rychle než allegro) - konverzace a následné záchvaty smíchu nedovolí zrychlit do allegra

... a zrychlíme-li do kategorie Easy Run:

Animato (oživeně) - při běhu po práci nechceme usnout a vrazit do sloupu, tak radši běžíme trochu živě
Moderato (mírně) - chtěli bychom běžet víc, ale víme, že máme před závodem, tak trochu přiškrtíme
Allegro (vesele, rychle) - Allegro je naprostá brnkačka, běh zadarmo, kdy jsme sice mohli s trochou dobré vůle běžet rychleji, ale prokrastinovali jsme běh s hubou od ucha k uchu na mírné aerobní intenzitě
Allegro moderato (mírně rychle) - spojením obou předchozích přitlačíme na pilu, kdysi jsem používal Easy Tempo Run: běží to samo, ale prostě trochu stojím na brzdě

... pro intervaly a tempa se kombinací různých termínů nabízí obrovské množství krásných variant, stačí pak pouze doplnit popis tréninku, jako třeba Poco allegro e maestoso:

Vivace (živě) - to je krásný tempový běh, po kterém nemůžeme usnout
Allegro Vivace (rychle a živě) - to samé jako vivace, ale můžeme po běhu usnout
Presto (rychle, úprkem) - hodí se pro krátké intervaly, třeba k autu po vykradení benzínky
Molto presto (velmi rychle) - to samé jako presto, ale s policajtem za zády

Samozřejmě existují stovky dalších slov, které se dají různě kombinovat, takže můžete běžet třeba Allegro ad libitum (rychle podle libosti), anebo Adagio e rubato (tedy v běžeckém kontextu po kocovině pomalu a trhaně)

Fajnšmekři si navíc mohou vypomoci s doplňujícími výrazy jako Simile (podobně), Ma non troppo (ale ne příliš), Molto (velmi), Meno mosso (trochu zpomalit), anebo použít další příznačná příslovce označující náladu či výraz přednesu:

Amabile (něžně) - kromě randění si dovedu představit třeba běh po žhavém uhlí
Burlesco con umore (rozpustile s humorem) - lze aplikovat pro noční pivní běhy
Doloroso (bolestně) - krásně pak vyzní ve spojení: Lentissimo e doloroso, tedy co nejpomaleji a bolestně, třeba po chřipce a s oteklým kotníkem
Religioso (zbožně) - spojíme běh s meditací a vypneme si hodinky
Scherzando (žertovně) - pokud bychom přetransformovali švihlou chůzi na švihlý běh, bude to pravděpodobně právě scherzando
Misteriozo (tajemně) - spojíme-li běh s hledáním kešek, anebo na běh v noci bez čelovky
Furioso (zuřivě) - po náročném dni v práci potřebujeme zchladit emoce

Kromě temp a výrazu lze popsat převzatou hudební terminologií i hlasitost: pianissimo (pp) platí pro pomalého a tichého běžce, zatímco fortissimo (ff) předvádí hekal, který běží rychle a u toho řve jak tygr (fff = forte fortissimo).

Limity pro vyjádření našeho pocitu z běhu jsou snad nekonečné! Co víc, dokonce i absolvovaný závod může být Concerto Grosso, Symfonie, v modernějším pojetí Punk, Hard rock, běhy do vrchu pak mohou připomínat dechovku.

Hlavně aby naše běhání nebylo Morendo (zmíravě), abychom běhali Con brio (s jiskrou) a především Da capo al fine (od začátku do konce).