Šachy a mouchy (12-hodinovka v Prambachkirchenu)

Před 14 dny jsem se přihlásil na 12-hodinovku do Prambachkirchenu, vesnice vzdálené asi 35km od Linze. Chtěl jsem tím zabít dvě mouchy jednou ranou: udělat si generálku na zářijový vrchol sezony a taky zkusit překonat svůj loňský osobák, prostě si zazávodit. A také se dostatečně oddělat, aby mě příští týden nemrzelo, že neběžím svou oblíbenou 24h na Kladně. Mise to byla nakonec důležitější, než jsem si původně myslel, a to přesto, že byla úspěšná jen na půl.

Moucha domácí
Celý týden jsem nestíhal vůbec nic, balit jsem se začal až v pátek 30 minut před odjezdem, je s podivem, že jsem vůbec na nic důležitého nezapomněl. Ve 21:00 přijíždím ke škole, kde je prezentace a v tělocvičně ubytování, vyfasuju žíněnku, dám si plzeň a Stilnox a jdu hned spát. Nejde to tak snadno, protože je všude plno much, lezou po mne, mám pocit, že to otravné bzučení a lechtání po celém těle nevydržím. Stilnox je ale nejlepší kamarád, co garantuje kvalitních 8 hodin spánku. Ještě že mi ho doktorka d-runnerka předepsala. Je to pro mne důležitá zkouška, zda s ním můžu počítat i před Spartathlonem, protože z UB jsem si přivezl nečekanou zkušenost s insomnií a nechci nic ponechat náhodě. Usnu bez problémů, moucha v nose, v uchu, v oku ... mouchy snězte si mne!

Závod ráno rozbíhám jak utržený ze řetězu, nevím na co jsem myslel, ale takhle jsem ještě nic nepřepálil. Na 21M průměrné tempo 4:42, maraton za 3:32, a to i s 3 zastávkami na ošetřovně. S chodidly mám problém od Balatonu, po puchýřích se mi udělaly otlaky a pravděpodobně taky propadla klenba, asi je jedno spojené s tím druhým. Zase už mě ale moc netahá hamstring, což je fajn. Na ošetřovně trochu vázla komunikace: poprvé jsem přiběhl abych chlapcům řekl, co potřebuji s tím, že jim dám 2 kolečka na přípravu. Hošani byli po čtvrthodině sice připravení, ale nůžkami a leukoplastí mne moc neuspokojili, chtěl jsem něco na otlak či puchýře. Na potřetí jsem jim tedy přinesl svou náplast na puchýře, aby mohli čarovat s tou svou leukoplastí; nohu mi utáhli tak silně, že mě pak spíš bolel nárt, než otlak, ale bylo to dobré.

Příručka nejen pro šachisty
V první polovině držím v horku průměrné tempo kolem 5:05, na 70.km jsem po 6i hodinách. Kromě bolesti na chodidle, která z nějakého důvodu ustupuje, se mi ale nad kotníky dělají puchýře. HOKA se možná prošlápla a noha se sesunula níž. Anebo se mi propadla klenba, nezbývá mi, než se přezout do starých ne moc funkčních růžovek (Energy Boost), ve kterých jsem chtěl odjet po závodě domů.

Ráno bylo horko a dusno, teprve kolem 10. hodiny vychází slunce a začíná tropická příprava na Řecko; asfalt je rozpálený, sluncem rozehřáté domy horko umocňují, po poledni je jen několik metrů, kde se dá před úporným sluncem schovat. Na tohle jsem čekal, proto tu jsem! Bohužel vnímám, že něco není v pořádku, jsem totiž pěkně dehydrovaný. Na Balatonu jsem se přepil, tady jsem se nesmyslně dopustil opačné chyby, a bohužel na to přišel příliš pozdě. Přepálený začátek by v důsledku nevadil, zvolnit na pár desítek minut tempo a vydechnout by možné bylo, v důsledku se ztratí maximálně pár stovek metrů, rezerva byla navíc obrovská. Ovšem pít první šest hodin 0.5l-1.0 l/hod. je zoufale málo, přitom to moc dobře vím a mám to vyzkoušené, potřebuji skoro dvojnásobek. Když jsem šel v polovině závodu na malou, dostal do břicha křeč a nic ze mne nešlo, dostal jsem strach a myšlenky na osobák šly pochopitelně stranou.

Roztomilá, byť trochu
strašidelná trofej :-)
V dětství jsem hrával šachy a ty mají s ultra leccos společného. Základem je správná strategie a pak dobrá taktika. Obojí se během partie mění v závislosti na vývoji situace, a přesně tak jsem uvažoval. Strategie byla jasná: zavodnit se. Taktika pak co nejmíň se potit, dostat do sebe tolik tekutin, co žaludek zvládne, a čekat, co ze mne "vyleze". Víc než dvě hodiny jsem jenom chodil, zvládnul do sebe dostat skoro 3 litry, žaludek tlačil, měl s tím problém, ale nakonec se dílo podařilo a vše vrátilo zpět do původních pořádků. Průměrné tempo mezitím pochopitelně kleslo až někam na 5:55.

Závod byl slušně obsazený, kromě Rainera Leyendeckera (mj. vítěz MS100km ve Winshotenu 2011 v kategorii M55) běželo několik běžců se zkušenostmi z Ultrabalathonu či Spartathlonu. Po 9 hodinách jsem se podíval u časomíry na pořadí a zjistil jsem, že jsem těsně čtvrtý, docela mě to nakoplo a zase jsem začal trochu běhat, nakonec jsem si poslední hodinu docela zazávodil a 4. místo celkově těsně udržel.

Předvedl jsem úlet se vším všudy, protože jít do ultra závodu bez jasně promyšleného plánu jen tak si zaběhat, to je samozřejmě hloupost ... Shrnuto podtrženo: výsledek nic moc, zkušenost obrovská, spokojenost 50%. Je to dobře a beru to reálně, tak jak to je: po euforii z minulých týdnů jsem se vrátil zpátky nohama na zem a mám 10 týdnů na to, abych se dal dohromady.

Závod moc doporučuji, výborná a rodinná organizace místního běžeckého klubu, hezká trať, skvělé občerstvení i služby okolo, příjemná atmosféra, nižší startovné, absolutně není co vytknout.

Prambachkirchen 12 h Benefizlauf, 4. místo z 38 startujících, 3. místo v kategorii M40, celkem: 114.322 km

Odkaz na stránky závodu Prambachkirchen 12 h Benefizlauf (23.7.2016)

Alchymie radosti a chvála B2B (x/n)

Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, jak nevyzpytatelné jsou zdroje vnitřní energie a jak záhadně proměnlivé jsou nálady a pocity. Jsou období, kdy na co sáhnete, to vzkvétá, jindy jsem rád, že přežiju do večera a neudělám větší průšvih. Stejné je to i s běháním: naštěstí vše vydařené mám pěkně uložené "po ruce v horním šuplíku", tedy dokážu o tom vyprávět na požádání, na nekonečné moře prázdných každodenních běhů vždy radši zapomenu hned za dveřmi.

Post-ultrabalatonské trápení a euforie v číslech
Po Ultrabalatonu přišel útlum, kdy se mi příšerně nechtělo běhat, mizérie trvala skoro měsíc. Hlava se spikla, prostě to nešlo, čas utíkal a já jen doufal, že se to brzy zlomí. Nakonec změna přišla úplně nenápadně; zaběhl jsem takové 2 neutrápené pocitově neutrální běhy. Je zvláštní psát o běhu, že byl neutrální a neutrápený, ale lépe to napsat opravdu nejde. Ani ryba, ani rak, jen takový otazník (?) ... No a pak to přišlo, dostavila se naprostá běžecká extáze, kdy radost a pocit štěstí opanovaly moje běhání; těším se do horka, po půl roce mě netahá ani jeden hamstring a únava? Nic takového ... klidně si odkroužím po práci 30 koleček na dráze v tempu, po měsících zkouším znovu intervaly, v sobotu jdu schválně ve 40°C na Ladronku dlouhý běh v horku. Další týden mě nezastaví ani služební cesta, ranní prohlídka Zagrebu s pivem a kávou o sedmé, další den si pak dám další a mnohem rychlejší sedmnáctku. Prostě najednou jde všechno snadno a mě to těší a baví.

S Malým Medvědem
jsme běželi pod cukrákem:
noční běh z Mníšku do Prahy,
alias B2B 6/8
V horku se mnohem lépe MOTIVUJE, ta alchymie radosti je mnohem snazší: není větší motivace, než si dát před cestou zpátky domů v Riegráku točenou plzničku. Běhám sem celý rok, ale prostě se sem v létě strašně těším. "Kuj železo, dokud je žhavé", říkám si a užívám si plnými doušky.

Dovolenou neplánovaně využiju na masivní opakování B2B běhů (back-to-back), které mají adaptovat tělo na běh při únavě. To je taková moje běžecká mantra, protože nic jiného vlastně ani neumím. Jak to dopadlo? Asi bych je mohl běhat pořád, dám jich nakonec 8 a uběhnu celkem 250km, ten poslední běh odpoledne v horku v tempu 5:12! Co se to děje?

Dovolím si pár řádků k B2B běhům, na které se mě dost lidí ptá. Za šest let běhání jsem přečetl hodně knížek, z některých jsem čerpal víc, z některých vůbec. Nechci jíst speciální stravu, ani absolvovat diety kvůli vyšší výkonnosti, takhle běh prostě neberu. Proto mám nejradši Hala Koernera a jeho realistický přístup bez zbytečných legend a báchorek. A pak knihu Bryon Powell: Relentless Forward Progress: A Guide to Running Ultramarathons. Ta pro mne znamená hodně, protože není psaná ideově, neprotěžuje vegany před masožrouty, ani botoběžce před bosoběžci, nenutí vás běhat s indiány, ani se nemusíte trápit s intervaly, prostě ultra-cest je tu spousta a každý si může vybrat tu svou. Dokážete z ní odhadnout na co si můžete troufnout a co už je na vás příliš; musíte u ní přemýšlet a sami rozhodnout, jakou oběť chcete svému běhání přinést. Kniha není jednostranná, je určena výkonnostním běžcům i hobíkům, dává prostor různým přístupům, stačí si jen vybrat, který vám víc vyhovuje :-) Na zmíněném odkazu se dá elektronicky koupit za 10 dolarů, což je velmi malá investice na to, že je v knize obsažené o ultra téměř vše.  


Zpátky k té radosti: že to zrovna teď běhá, to se určitě dá nějak vysvětlit, ale mě zajímá víc ten pocit radosti, protože to je oč mi tu běží. Troufám si tvrdit, že to je určitá forma "odměny" za KONZISTENCI za to, že člověk vydržel a běhal, i když to nešlo a nebavilo ho to.

No a díky tomu všemu jsem udělal další dvě rozhodnutí: (1) koupil jsem si HOKA ONE ONE Vanquish 2, o kterých si myslím, že jsou na Spartathlon vhodnější než Adidas Energy Boost a (2) přihlásil jsem se na dvanáctihodinovku kousek od Lince, která se koná za 14 dní; vyzkouším tam nejen Hoky a pořádné vedro, ale i aktuální formu před Spartou.