Spartathlon: Close to the Edge


HC iTB dobývá Prahu od Úval ...
Jedna moje oblíbená písnička od YES - je to spíše rocková suita - se jmenuje Close to the Edge. Texty YES jsou plné jinotajů a básnických obratů, kterým moc nerozumím, tenhle název je zcela výmluvný; celá deska se pohybuje tak trochu na hraně. Když ji vydávali, tak si nebyli jistí, jestli zaplněné stadiony přijmou 18i minutovou skladbu plnou nepravidelných rytmů, změny tempa, nečekané harmonie, zvuky a bizardní melodie. Smysl toho všeho pochopíte, až když uslyšíte skladbu celou. Podobně se i náš život skládá z drobných událostí a zážitků, jejichž smysl pochopíme zpravidla až po mnoha letech. A s ultraběháním je to jakbysmet: každý trénink, každý běh je tak trochu zbytečný, ale přitom zásadně důležitý. A spousta pravidelných běhů nás pak dostane někam, kde bychom to vůbec nečekali. Před 5-i roky jsem s běháním začínal na prvních pokusech, pak bylo prvních 20km, prvních 30km mezi Trojou a Husincem, po té maratony, no a od loňského roku zkouším ultra. Pár měsíců je mi jasné, že se nezadržitelně blížím k závodu, kterým se dostanu blízko k "hraně", na hranici svých možností ... a v mých představách se mi jako hraniční závod před časem usadil Spartathlon.


Jakousi zmínku o Spartathlonu jsem poprvé zaznamenal letos v červenci od H12, který v Úvalech zmínil, že bych se tam měl přihlásit, protože mi zdejší trať podle jeho statistických odhadů bude určitě vyhovovat. Beru podobné návrhy s velkou s rezervou, koneckonců, jakým jiným způsobem by si měli kamarádi běžci u piva trochu pošimrat ego, že? Můžeme si navzájem pochválit účes, boty, barvu nehtů na nohách, pěkný puchýř na patě, ale to není ono. Lepší je někomu navrtat do hlavy nějakou pořádnou šílenost! A to Honza umí nejlíp ze všech. Tehdy jsem nevěděl o Spartathlonu vůbec nic, takže další superlativy, že je tam horko, dusno, ale taky v horách dost zima; přišlo mi to víc legrační, než aby se mě to jakkoliv týkalo. Sranda mě ovšem brzy přešla ...

Střih ... září.

Koncem září jsme s Tomášem, Janou a Pavlem v Dánsku a nemohu si nevšimnout, že spousta dánských běžců nosí bundy Danish Spartathlon Team, mnozí z nich závod v minulosti dokončili. Na vlastní oči jsme viděli Kim Hansena (vítěz Ostrova Matek 2014), který byl o 14 dní později "u paty" třetí! To už jsem Spartathlon pochopitelně na webu sledoval online přes noc, netrpělivě mačkal F5, v sobotu fandil Radkovi, Ondrovi a Martinovi ... myšlenka na účast začala být po splnění limitu sžíravá a obtížnější než ten nejobtížnější hmyz.

Spartathlon kromě "prostého" uběhnutí 246km obnáší spoustu dalších organizačních překážek, z nichž některé se dají stěží ovlivnit, jiné jsou s trochou štěstí řešitelné. Náklady sice nejsou likvidační, z rodinného napnutého rozpočtu pro 6 lidí si ale těžko bez "ztráty morální kytičky" můžu vyjmout 450 EUR + peníze na letenku, a pak si sám spokojeně odletět na týden k moři. Asi bych se ani nemusel vracet, taky by podobný přístup byla špatná "karma" už od začátku. Rozhodnu se tedy, že "Spartathlon" ANO, ale musím do května sehnat prostředky na startovné z úplně jiných zdrojů než pracovních, nejlépe souvisejících přímo s během.

Střih ... druhý prosincový týden. 

V pondělí konečně dodělávám jakousi stručnou self-prezentaci (fuj!), kterou posílám s průvodním textem na dvě korporace. Do dvou dnů mi přichází negativní odpověď, kde hlavně ta věta o věku podporovaných sportovců mi zněla v uších dost nelibě, ale co nadělám. Ještě týž den - jak už to v životě chodí - jedna zpráva dobrá (hurá, prvních 100 EUR od mámy k Vánocům) a zároveň špatná (dle vydaných propozic startovné není příští rok 450, ale 520 EUR). Takže jsem vlastně na začátku.


Ve čtvrtek přichází nejprve ráno velmi silná rýma, večer pak dlouho očekávaný mikulášský večírek iTB. S rýmičkou začínám velmi opatrně. Po zázvorovém čaji, který mi doporučil Bubo (dávám si ho bez půllitru doporučované vodky) a dvojce červeného jsem vlastně už jednou nohou na odchodu, když se přistihnu, jak "náhodou" trávím s chlapci delší dobu u slivovice na baru. Chutná mi a kupodivu i rýmička jako kdyby se lekla a dělá, že je na ústupu. Pak se ale věci zaškobrtnou a začínají dostávat nečekaný spád. Nejdřív si mě k sobě volá Digi, pak cosi říká Tomáš, ale nedokážu se úplně soustředit, pak mi PvS předává šátek s originálním emblémem T-Birda bojujícího na trati Spartathlonu. Krásný, moc děkuju! Bráním se, že podle dohody přece slavíme jenom kulatiny a ty jsem měl vloni ... trochu se mi motá hlava, a rozptyluje mě, jak se na mě všichni dívají, jako kdyby pořád na něco čekali ... tak se soustředím, co vlastně Tomáš říká a ten mluví o tom, že se přátelé z iThinkBeer.com složili na kilometry (nejdřív prý bylo na 137km, teď už na 172km anebo dál) ... V tu chvíli se mi zastavuje tep, zmocňuje se mě panika, chci utéct, anebo stéct po zdi, o kterou se opírám, cosi blekotám, děkuju, pak přiletí a mluví na mě Sára, zatahuju slzu. Jo aha, ještě mám v ruce modré desky, a tam jsou fakt peníze na startovné!? To se smí?? No to je krásný, že to nejde popsat, je to vůbec možný, takového štěstí? Za žádných okolností si netroufám se podívat do obálky, protože vím, že bych brečel, a to přece nemůžu, to kluci nedělaj, jak by to vypadalo ... Zbytek večera pokračuje, následují další slivovice, piva, změna lokálu a ze "snu" se proberu až doma, kde se mi vše v tichu rozleží ... strašně dlouho, desítky minut pak hlasitě a intenzivně brečím, až nakonec vyčerpáním a dojetím usnu.

Close to the Edge

Přátelé, udělali jste pro mě Věc velkou a nevídanou, takže já se teď budu snažit, aby i vám všem tenhle Dar přinesl radost a společně jsme si s ním užili hodně hezkého a dobrého. Spartathlon se běží 30.9.2016 v 5:00, s takovým týmem v zádech budu mít na startu mentální náskok 2 maratonů. Udělám pro "patu" maximum, i když počítejme předem s tím, že to bude na hraně. Musím toho ještě hodně naběhat a doufat, že tělo objemy vydrží. Taky se musím připravit teoreticky, sbírat informace, aby mě v náročných podmínkách nic moc nepřekvapilo. Bez podpory doma se taky neobejdu a vše pak musí v den D do sebe zaklapnout. Něčemu se dá jít naproti, někde se dá improvizovat, stejně spoustu věcí člověk neovlivní. To je jasné z výsledků, kdy závod dokončí méně než 50% startujících prošlých přísnými kritérii. Možná poběžíme společně s H12, pointu své úvalské agitace prozradil až o několik měsíců později. Jo a abych nezapomněl, taky musím zvládnout se z toho nepo*rat, běháme přece pro radost!

Jak tohle uzavřít? Nevím, jsme na začátku. Můžu říct třeba něco "moudrého": že ultra je běh na dlouhou trať, každý běh je stejně zbytečný jako důležitý a konzistence je až na prvním místě :-) Mimochodem, pořád to zní lépe než: míč je kulatý, fotbal nemá logiku, brankář byl na místě ...

Moc všem děkuju, děkuju Tomášovi (který vše za mými zády dal dohromady), vážím si vás, vaší důvěry a podpory, příští rok to bude pravé Close to the Edge!  ... no a pak už budeme všichni myslet na pivo :-)




Za fotky z večírku použité bez svolení děkuju Digimu :-)

YES: Close to the Edge (Queen's Park Ranger's stadium, 1975) ... :-) 



Listopad: pořád to samé, ale 100x jinak

Ještě že si píšu blog, protože na tohle období jsem se prý těšil v září: na dlouhé a klidné zimní běhání prosté všeho stresu. Člověk si z minulosti pamatuje zpravidla jen to příjemné; tmu a zimu si odsune daleko za hranice vzpomínkového optimismu, stejně jako pracovní povinnosti spojené s tímto obdobím. Takhle to prostě funguje. Kromě víkendů se dostanu ven jenom s čelovkou. Ve městě by se bez ní možná člověk i obešel, ovšem to by musely být chodníky opravené, bez děr a bez všudypřítomných psích exkrementů; takže nezbývá mi nic jiného než si na cestu přisvítit.

Můj cyklistický deník z roku 1991:
konzistence až na prvním místě
Po kratší regenerační pauze se pouštím do zimního hltání kilometráže, pořádně sebevědomě :-) Z listopadových 502km měl udělat pětinu přeběh ze Sněžky do Hřenska. Jak známo, skončili jsme ještě před Lužickými horami v Oldřichově a mně tak do druhé půlky měsíce naskočilo "manko" 61km. Nebyl žádný závažný důvod od plánovaného objemu ustoupit a manko jsem nakonec dohnal za cenu dvou náročnějších týdnů s objemy 2x135km. Snaha držet se plánu a být v přípravě konzistentní, se mi loni neskutečně vyplatila. Že se každý kilometr počítá, to jsem věděl už jako kluk, když jsem jezdil na kole. V prosinci mě čeká další solidní dávka - v plánu mám ještě o trochu víc.

Co ale udělat, aby tyhle zimní pako-běhy (pasivní a konzistentní) nebyly úplně nudné a nějakým rozumným způsobem utíkaly? Každá změna v zaběhlém stereotypu je dobrá. Hodně mi teď pomáhá MP3 s hudbou, pouštím si nové desky, které buď neznám, anebo jsem je dlouho neslyšel. Jindy jsem hodně unavený z práce, na hudbu není pomyšlení a kilometry pouze mechanicky odběhám. I to se počítá! Někdy pospíchám, protože mám omezený čas mezi povinnostmi, a musím přidat na tempu. Před týdnem jsem se zacyklil se sluchátky na uších na dráze: 40 koleček na dráze může vypadat přiblble, ale hlava rezignovala a skvěle jsem si odpočinul od všedních starostí. V neděli jsem "natočil" (doslova) ve Vršovicích a na Vinohradech půlmaraton - ovšem na ploše sotva 2x2km. A tak dál ... prostě pořád nějaká změna :-)

Forest Run se běžel v lese :-)
Na konci měsíce jsem se pro změnu přihlásil na hradecký Forest Race, kde se kromě půlmaratonu a maratonu konaly závody různých psích spřežení v bizarních kombinacích: pes + páníček, pes + páníček na kole, pes + páníček na koloběžce, xkrát pes + páníček. Taky zde probíhal koloběh, konkurenční akce koloběhu řipského. Naprosté panoptikum! V téhle podivné společnosti a za teploty pod bodem mrazu běželo taky 21 maratonců. Naštěstí to měli pořadatelé dobře promyšlené, různé kategorie pouštěli nejen v dostatečných intervalech, ale i na různé tratě. Psi se tedy nikomu nemotali ani pod nohy, ani pod kola. Mimochodem trať byla krásná: 2 okruhy se běží v lese a na měkkém povrchu, pravda v bahně někdy až moc měkkém. Škoda jen, že zima mi byla taková, že místo poklidného naběhání 42 km jsem musel běžet podstatně rychleji, abych nenastydl. Nakonec to dobře dopadlo a zahřálo mě dokonce 2. místo. Taky mě potěšilo, že jsem druhou půlku zaběhl výrazně rychleji, dokonce jsem dva běžce předběhl v posledních třech kilometrech.

Ta zaťatá pěst má prý nějaký význam,
bohužel jsem zapomněl jaký
V zázemí jsem po závodě rozmrzal velmi pomalu, když se se mnou dal do řeči pan Jiří Soukup, známý atlet, legenda a celebrita českého běhu. Tento nejstarší maratonec v české historii (88 let) dal na okruhu kolem hradeckého lesního hřbitova tentokrát "pouze" desítku. Vzpomínal na různé závody, citoval jména běžců z různých závodů, vzpomínal na staré běžecké časy, na steeplechase, který běžel na kladenském Sletišti, a litoval, že na Kladně nikdy neběžel maraton. Bylo mi trapné, abych mu tykal jako ostatní, tak jsem ho požádal o vykání, stejně jako o společnou fotku. Ani jedno mu nevadilo! Na závěr mě šokoval, protože sedl na kolo a odjel domů, normálně jako nějaký kouzelný dědeček z reklamy na běhání: "Je vám 40 a cítíte se na 90? Běhejte!, až vám bude 90, budete se cítit líp než teď!" ... prostě se pořád něco učím.

V listopadu se zcela očekávaně nic zajímavého nepřihodilo. Čelovka a sluchátka jsou a ještě pár měsíců budou hlavní a nejdůležitější společník ... málem bych zapomněl na hlavní důvod, proč o čelovce mluvím: na setmělé dráze jsem předminulý týden málem šlápl na ježka. Zkracoval si cestu do nedalekého křoví. V téhle nejisté době, kdy ani na běžné podzimní počasí není možné se úplně spolehnout, pospíchal uložit se k zimnímu spánku. Byla tma a bez čelovky jsem ho zahlídnul na úplně poslední chvíli. Moc nescházelo a místo zimního spánku se ježek uložil ke spánku věčnému. Od té doby si dávám dvakrát velký pozor, nejen kam šlapu, ale taky abych nezapomněl čelovku.