24h Pabianice: to nejlepší na konec

Startovní číslo (ne věková kategorie)
Zabouchnu dveře od budky a s nesnesitelnou bolestí se rozbíhám. Mám před sebou posledních 40 minut závodu. Blbá chyba, dát si hlt studené koly, ale kdo to mohl v tu chvíli tušit? Po pár krocích doprovázených dramatickým hekáním a funěním - skřípl jsem si na prkýnku žebra, navíc záda nebolí o nic míň než nohy - začíná předsunování nohou připomínat běh a po kilometru se už snad dá říct, že zase běžím. Náskok se mi dramaticky zkrátil na dvě, možná tři minuty, a abych dal 250 km nesmím polevit. To by ty 4 měsíce příprav a 23 hodin permanentního běhu skončily dost kysele. Říká se, že ultra je v hlavě, anebo dokonce, že se běží hlavou. Zní to určitě lépe, než když řeknete, že ultra je hlavně o blití a sraní. 

Z pověrčivosti během závodu radši o ničem nesním, ale do konce už je tak malý kousek, že si to můžu konečně dovolit. On ten čas pak trochu odlehčeněji utíká ...

Ráno před startem (někteří ještě spí)
Proč vlastně má někdo chuť účastnit se tak šíleného podniku, jakým je běžecký závod na 24 hodin? Jakou krásu, ambice či potěšení v něm tihle lidé hledají? Tyhle mělce filozofující otázky jsem si poslední týdny zakázal, zapovězené jsou mi i tady, během víkendu v Pabianici. Dvacetičtyřhodinovku jsem absolvoval 9x, byl jsem na třech evropských či světových šampionátech, viděl jsem běžet spoustu různých závodníků, skvělých eliťáků, opravdických atletů i známých mediálních hvězd (nemusí se vzájemně vylučovat), byl jsem svědkem desítek národních rekordů a v Albi dokonce rekordu světového. Na všech závodech, i těch mistrovských jsou kromě elitních běžců i ti, kteří bojují o svá maxima, hledají své hranice, aniž by měli šanci na nějaký větší úspěch. Těch je na kvalitních závodech asi nejvíce. Pak se tu pohybuje spousta běžců, kteří nedosáhnou ani na průměrné výsledky, přesto se závodů s radostí a ve velkém počtu účastní. Někteří jsou bývalí výborní běžci, co prostě mají atmosféru závodů rádi, je to pro ně také společenská událost, pro jiné je smyslupnější běhat o víkendu pořád dokola, než třeba okopávat řepu. A jsou i tací, kteří obíhají s jediným cílem odpočinout si každé kolo u občerstvovačky a občerstvovačka na ně věrně čeká jako čekají labužníci na své running sushi. Příměr možná blbý, ale že se na některých závodech vaří hodně dobře, je prostě fakt a startovné za "all you can eat" by se tutově vyplatilo utratit i v Pabianici.

Od svého prvního pokusu na dlouhém ultra patřím k těm, co zkoumají, kam až mohou své tělo posunout - nejen při závodě, ale i v přípravě. Vedlejším efektem tohoto zkoumání je testování co také vydrží vaše nejbližší okolí, manželka, rodina, přátelé či kolegové v zaměstnání. Prostě je to takový společenský test, co všichni dohromady sneseme, když se jeden z nás rozhodne běhat "trochu víc". Další řádky by tedy z principu neměli číst ti, kteří nemají podobnou zkušenost a jsou bez šance tomuto bláznivému světu porozumět.

V noci (někteří už spí)
Na 24hodinovce je prima, že se dá krásně pracovat s čísly. V roce 2015 jsem na Kladně poprvé překonal 200 km a tím vlastně pro mě závod skončil. Ta zdolaná meta pro mne byla natolik neskutečná, že mě nějaké drobné kilometry navíc, ani celkové pořadí nemohlo rozházet. S jídlem pochopitelně roste chuť, takže o rok později jsem sice s 201km ve Villeneuve vyhrál, ale s výkonem ani dosaženými kilometry jsem spokojený nebyl. Stejně jako o měsíc později na Ultrabalatonu (221 km), kde jsem se po slibné polovině závodu propadl až na jeho chvost a bojoval o přežití v závodě. V roce 2017 jsem si vše vynahradil v Belfastu: 226km byl výsledek z říše snů, jeden z mála mých závodů, které jsem běžel v chladu a nebýt střevních problémům (jak jinak), mohlo být i lépe. Zatímco mi dva roky rostla s jídlem chuť, tak rostla chuť a kilometry ostatním klukům (jsme totiž po letech nebývale silná generace ultraběžců) a pokud jsem chtěl ještě někdy na mistrovství, musel jsem chtě nechtě přidat. Od roku 2018 jsem k navýšeným objemům začal příležitostně přidávat intenzitu a po nepovedeném ME v Temešváru jsem zaběhl pěkných 234 km o dva měsíce později na Kladně. Tehdy poprvé s podporou Jitky, která mi s ohromnou obětavostí pomáhala na dalších závodech a prošla touto pětiletkou se mnou. 

Začal jsem se víc zajímat o teorii, poprvé zkoušel gely, různé oblečení, strečink, posilování břicha, nohou a s neoficiálním šéftrenérem vše neformálně konzultoval každé pondělí v sauně. Řešily se všechny věci okolo běhání ... jen pro zajímavost: věci "okolo běhání" zaberou asi tak kolem třetiny investovaného času (a asi dvě třetiny finančních prostředků). Do roku 2019 jsem tak vlétnul s velkou nadějí na zlepšení výkonnosti. Bohužel jsem pouze stačil doběhnout v dubnu druhý na Milan - SanRemo, na podzim jsem kvůli přecházené hypertenzi zkolaboval na Spartathlonu.V tu chvíli to nebylo o nějakém výsledkovém posunu, ale o tom, zda a jestli někdy vůbec ...

Už po všem - s Jirkou Horčičkou
Sotva jsem se vyhrabal z nejhoršího, zbavil se osmi kilo tuků, zkrotil přetlakované potrubí v těle a nabral životní kondici, hodil nám do toho vidle covid. Následující roky tak byly vždy o sázce na aspoň jeden nezrušený závod. Ta spousta naběhaných kilometrů, toho potu, slz a dřiny, která přišla vniveč, anebo byla prodaná na tom nejméně vhodném závodě! Teď teprve s odstupem dokážu ocenit, jak jsem urval v hrozném horku a celý den na přímém slunci v Bad Blumau dva vlastně skvělé výsledky. Teď, když si tady běžím ve stínu stromů na dokonalé trati v Pabianici a konečně se mi sešlo vše jak mělo. Poprvé se mi na 100% daří přetavit dřinu posledních měsíců, a to těch 8 minut v kadibudce a 11 minut chůze je  jen zlomek "ztraceného" času, no, možná dva kilometry. Vše vyšlo jak mělo v přípravě, ani teď se nic neděje: s Jitkou jsme po pěti letech sehraní tak, že i triko jsme převlíkali za chůze. Trasa, zázemí od pořadatelů, vymetená a uklizená cesta, ideální počasí, vyšel mi klidněji i poslední měsíc v zaměstnání atd. Jako bonus jsem nedostal poslední půl rok ani alfu, ani omegu ani omikron, vše mi hraje do karet. Co víc si dnes přát?

Nejlepší support team 

Vbíhám do posledního kola, je pár minut před sedmou ráno, do 250 km mi chybí možná 450 metrů. Prosím Jitku, aby mě s Járou čekali na opačné straně lesoparku, kdybych snad měl po doběhu nějaké kolabující nápady. Poslední minuty si užívám a jdu naplno, vím, že běžím životní závod, jdu naplno na hranici svého limitu a na krásný osobák. Konečně si to chvilku taky užívám, nicméně už si přeju, aby byl brzy konec. 

Že by třeba slzička štěstíčka? Ani náhodou, pěkný hovno, na to není prostor ani síla. Navíc čertík mi v hlavě rozehrává negativní myšlenky, proč se to nepovedlo ještě lépe. Už aby zatroubili konec, jako leitmotiv mi hlavou proskakují tři témata:

1. trenér: proč jsem si nenajmul odborníka, trenéra, který tomu rozumí lépe ... achjo, těch chyb, co jsem za ty roky napáchal, nenechal si poradit, někdy si paličatě trval na svém a zkazil závody :-( ... zkušený trenér by byl přece supr! No jo, ale mě (1) baví hledat si svou cestu sám, "sebetrénování" je pro mě součástí celé té krásné dlouhé cesty od přípravy na start a do cíle závodu. Jsem svobodný a zodpovědný jen sám sobě, jsem pánem svého běhání a (2) běhání je přece pro mě především životní styl, a ne závodění. 

2. karbony: upřímně řečeno, tohle "koňské klapání" bot mě celý závod docela sralo. Možná jsem to taky měl zkusit, asi by to k nějakému zlepšení vedlo, ale karbonový plát by třeba nebyl bez následků (achilovky, kolena). Ty tři teoretické kiláky navrch by byly možná vykoupené nějakým zraněním, kdo ví? Možná jsem na tuhle změnu už starej, anebo by mi botky samochodky stejně nepomohly. Kdo ví.

3. pain killers: čertík vyššího kalibru, ve hře přece nejsou jen bonbonky co vás dostanou zadara na růžový obláček, ale existuje široká škála chemie, která by mi třeba teď umožnila běžet rychleji a ne se tady takhle bolestivě plácat na každém kroku. Vždyť jsem si před startem vzal imodium a ráno prášek na tlak. Taky nejsou zakázané, tak jako co? Pokud se tu den a noc krmíme superdrahými vytuněnými sacharidovými gely, papáme vychytané kombinace hořčíků, draslíků a nevím čeho, baštíme je vlastně taky proto, abychom nohám při zátěži ulevili, no ne? Za těch 24 hodin si huntuju zdraví takovým způsobem, že jestli si k tomu přidám nějaký ten ibáč, co se stane? 

Jenže v tom je zádrhel. Proč bych bral prášky proti bolesti nohou, zad a celého těla, když běžím vytrvalostní závod, ve kterém se z podstaty věci soutěží v tom, kdo si lépe poradí s dlouhotrvající bolestí? Je to každého věc, zakázané to není, ale jsme pořád všichni amatérští sportovci (až na několik výjimek) se vším pozitivním, co si pod tímto pojmem představím. Pokud si při závodě pomůžu od bolavého zubu, tak budiž, ale prvoplánově tlumit bolest nohou od začátku je jako držet se v pelotonu doprovodného auta, když se zrovna nikdo nekouká. 

K tomu triku: neexhibuju (chladím!)
... tak tohle je v kostce vše, co se mi prohánělo hlavou v závěru závodu. Žádná velká zábava ani sranda to teda nebyla :-) Byl jsem tak mimo, že si toho opravdu moc nepamatuju :-( Naštěstí to sepsala Jitka: Fialová stáj v Pabianici aneb Jak se pečou rekordy

Už když jsme jeli do Pabianice - Královna silničního ultra (křik z bubliny), cítil jsem, že to nebude obyčejný závod. A taky nebyl: padly 3 národní rekordy, polský, srbský a hlavně český! Jirka Horčička zaběhl fenomenálně a NR má teď fantastických 267 km! Před necelými třemi roky jsem Jirku viděl v Albi, kde zaběhl český rekord pro změnu Ondra Velička, a říkal jsem mu, že jsem si jistý, že půjde ještě o hodně nahoru. Nikdy jsem neviděl u nikoho takové "běžecké flow", klid a vyrovnanost, s jakou běhá on. O Jirku se obětavě staral Radek, mě bezchybně supportovala Jitka, tentokrát bylo výhodou, že na vše nebyla sama a nemusela zpátky řídit. Jitce patří můj obrovský dík za pomoc a obětavost! 

Když jsem s ultra začínal, nebyla k dispozici téměř žádná literatura a existovalo minimum sdílených zkušeností samotných ultramaratonců. Už tehdy jsem si řekl, že jestli se mi někdy povede zaběhnout aspoň 200 km, tak se o své zkušenosti a poznatky podělím. Přijde mi to fair a k prospěchu celého našeho sportu. Ultra vyžaduje komplexní přípravu a je časově náročné, všichni máme zaměstnání, rodiny, spousty povinností a starostí. V další části tohoto mého ohlédnutí a závěrečného shrnutí za 24hodinovkou chci dát dohromady své zkušenosti. Pokud to někomu pomůže, tak fajn, ale není kam spěchat, nechám si to na příště.




Mezičasy: plán vs. skutečnost  



Jídelníček v Pabianici - zápisky Jitky - cola tam chybí :-)












Královna silničního ultra (křik z bubliny)

Zítra si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Dlouho jsem
nic 
nenapsal, teď jsem to napravil a ve dvou předchozích příspěvcích jsem se vrátil k loňskému podzimu a lednovému měsíčnímu pobíhání v Peru. Tak si tu stručně uložím pár myšlenek, které se mi prohání hlavou pár hodin před závodem:

24hodinovka je pro mě královská disciplína silničního ultramaratonu. Pro někoho to může být 100km, anebo 100mil, ale jak před časem psala Jitka, dvacetičtyřhodinovka je čistou esencí běhu

S tím musím souhlasit. 

I. Běžet 100 mil je relativně rychlé, 48 hodin už zase příliš bolavé, ospalé, pomalé. Běžet jeden den je supr, je to prostě tak akorát. Na okruhu vás za celý den nerozptýlí naprosto vůbec nic, kromě bolesti a vlastního utrpení. Ani moc, ani málo, tak akorát! 

II. Mám jich už pár za sebou a moc dobře si pamatuji, jak mi po kterém závodě bylo (zle nedobře). Ani před startem to není o moc lepší, zvlášť když už vím, do čeho jdu. A že to jsou teda nervy!

III. Na 24hodinovce chybí cíl! Ten je jenom v hlavě a v očekávání: hranici úspěchu a neúspěchu si vytvářím sám v sobě během přípravy, kdy tuším, kam až by mohly sahat moje limity. Je to strašně jednoduché a zároveň příšerně těžké.

IV: Co dalšího se mi poslední dny honí v hlavě: 

a) Jakou cenu pro mě bude mít překonání hranice 200km, když jsem tuto hranici v závodech překonal 13x? Odpověď: žádnou. Kdybych přitom v limitu oběhl Balaton, anebo se dostal v limitu do Sparty, nebude to třeba nic moc výkon, ale vážit si toho budu. Při závodě proti času - navíc na okruhu - cíl neexistuje. 

b) Pokud bude nevlídné počasí, zraním se, všechno půjde proti mně, budu bojovat, ale nedám osobák, bude to mít pro mě nějakou valnou cenu? Odpověď: ne. K osobáku musíte mít kliku i na počasí a na další vnější okolnosti, nad nimiž máte minimální anebo nemáte žádnou kontrolu. 

c) Pokud se umístím, ale nesplním si kilometrový cíl, budu z toho mít radost? Odpověď: nebudu. Znám to. Hořkost loňského vítězství v Bad Blumau se se mnou táhla několik týdnů. Důvod, proč běžet tento typ závodu je pro mne pouze v tom, posunout dál svoji hranici vyjádřenou v kilometrech/den.

Psychicky je pro mě 24hodinovka ta nejhorší a nejnáročnější výzva, kterou si jenom dokážu představit. 

_______________________________

Příprava na letošní 24hodinovku:

Připravoval jsem se podobně jako v uplynulých dvou letech, tedy inspirovaný J. Koopem. Ne ale doslovně, protože posledních 7 let o víkendu pravidelně zařazuji dva dlouhé běhy po sobě (standardně 30+30), to podle Koopa není. 

CPH UltraTrail:
když neumíš přeskočit, stačí "elegantně" oběhnout :-)
leden - základní vytrvalostní příprava, objemy 130km bez výrazné intenzity, vše jsem naběhal výhradně v Peru 

únor - 1/2 březen - menší objemy (130km/týdně), intervaly, kratší tempové běhy (2-3x týdně)

2/2 březen - duben - větší objemy (3x160+km/týdně ... 1x140km ... 3x180-200/týdně), 2-3x týdně různě dlouhé tempové běhy

květen - dva týdny snížení objemů a zmenšení intenzity   

Celkem jsem v dubnu naběhal přes 780km, což je pravděpodobně moje maximum, v průměrném tempu 4:54 - to opravdu příliš flákací nebylo. Zařadil jsem také 8x 50km běh: dva v lednu v Limě, 1x v únoru, na konci března trailový závod v Kodani (56km, který jsem dokonce vyhrál!) a v závěrečných 3 týdnech před laděním jsem vložil poslední čtyři padesátky. Tři týdny před závodem to bylo B2B 2x50km, v pátek odpoledne tempově, v sobotu od rána s Radkem v Lužických horách.  

Zátěžák v Cardiolabu (s Michalem Štefaničem)
K tomu je potřeba přičíst cca 3 hodiny týdně cvičení, 1,5 hodiny týdně dechových cvičení (Airofit je
myslím velmi zajímavá a dobrá hračka), chodil jsem 1x týdně Nuselské schody 30 minut se závažím na nohách (jako fakt), poslední týdny sauna ... dá se říct, že to je regulérní poloviční úvazek. 

Investovaného času na jeden závod s velmi nejistým koncem je docela dost :-) 

Výkonnostně se už neposouvám a ve všech parametrech zůstávám přibližně tam, kde jsem poslední dva roky (s osmi kily dole). To mi ostatně vyšlo i na testech v Cardiolabu

Posledních osm týdnů bývá vždy hodně obtížných, přesto se mi letos příprava zdála nejsnazší. 

_____________________________________

K Pabianici: 

Poběžím svou devátou 24hodinovku, co si odnáším z těch minulých: 

a) pouze ve 3 pokusech jsem si nezaběhl osobák

b) ve 4 případech jsem dokonce vyhrál (3x s Jitkou jako support)

c) kromě prvního pokusu (2015) jsem pouze jednou nedokončil (Temešvár 2018)

d) přes 200km jsem běžel: 2x na Kladně (210, 234), 2x v Bad Blumau (242,236), 1x ve Villeneuve (201) a v Belfastu (226) 

e) kromě dvou závodů (Villeneuve 2016, Belfast 2017) jsem všechny běžel v dost extrémním horku, které jak už vím, tak mi nedělá vůbec dobře

V uplynulých dvou letech mi preferovanou Basilej v květnu zhatil kovid, letos to vypadá, že nás viróza mine a v polské Pabianici bude jako bonus chladnější počasí. Trať a organizace závodu bude určitě skvělá. Mimochodem, všichni víme, že vloni tu zaběhnul Sania Sorokin fantastický svěťák 309km a druhý Andrej Tkačuk překonal třístovku téměř taky ...

... Andrej je Ukrajinec a teď nějaký čas závodit nemůže, protože musel do války a bojuje za svobodu své země. To je celé smutné, šílené a samozřejmě i silně demotivující. Podle všeho začneme mít brzy jiné starosti a důležitější priority ... a tak to taky beru: běhání miluju, k běhání ale závody nutně nepotřebuju ... a ano, jsou na světě důležitější věci než běhání. 

Do Pabianice tento víkend jedeme společně s Radkem, Jirkou a support mi bude dělat stejně jako v minulých letech Jitka. 

Cíl je jasný a lépe se už na tuhle bláznivou disciplínu připravit nedokážu. A s ohledem na vše, co jsem výše napsal to může být opravdu moje poslední 24hodinovka ... tak hrrr na ní! 

II. Peru: o běhání na rovníku

Už za pár dní si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Ještě než se v pár řádcích rozepíšu o mé letošní přípravě, vrátím se ve dvou příspěvcích k loňskému podzimu a měsíčnímu pobíhání v Peru. Běhat ultra a trénovat na ultra se může zdát na první pohled velmi monotónní, ale není to vždy pravda, protože jsou to kulisy, které se mění, a stojí za to si o tom pár věcí do deníčku poznamenat. Tady je "retro část" číslo dva:

Běhám už téměř 12 let. A běhání mi změnilo život do té míry, že jako si beru na cesty zubní kartáček, tak si přibaluji minimálně jeden pár běžecké obuvi a vybavení odpovídající počtu strávených dní. Přes to vlak nejede a pokud je problém s místem, je snad jasné, jaký typ oblečení má prioritu. Na rodinnou dovolenou zabere moje běžecké vybavení polovinu zavazadlového prostoru, až do té druhé poloviny se musí vejít skromné vybavení zbytku rodiny (manželka a 4 dcery). Když jsem vloni o Vánocích poprvé v životě odjížděl z domova na pět neděl, zabrala mi logistická příprava víc času, než na leckterý obtížný závod.

Vesta a respirátor: povinná výbava
na letišti Jorge Chaveze (leden 2022)
Do jižní Ameriky jsem se podíval služebně a vlastně vůbec poprvé. Po dvou letech kovidového omezení jsem považoval podobný výlet za malý zázrak. V Peru právě vrcholila x-tá vlna, povinnost nosit roušky venku, respirátory uvnitř byla striktně vymáhaná, což vzhledem k téměř 100% vlhkosti vzduchu bylo opravdu dost nemilé. Strávit denně s respirátorem v práci a taxíku 12 hodin, v neuvěřitelném hluku a smradu z aut, byla výzva a pár dní mi trvalo, než jsem vypátral nejvhodnější místa a ideální čas pro běhání. Lima leží u Atlantiku, ale defacto v poušti, můj pokus najít přes sociální sítě místního parťáka, který by mě vzal do nedalekých hor, zkrachoval, a nezbylo mi, než běhat po krásných, leč stále omílaných cyklostezkách a chodnících čtvrtí San Isidro, Miraflores a Barranco. Pohyb mimo tyto residenční čtvrtě mohl vždy znamenat bezpečnostní riziko a pokud jsem se někam kdy podíval, tak jen na pár kilometrů a zase hledal cestu do příjemnějších míst. Území těchto tří čtvrtí dosahuje rozlohy možná celé Prahy, nebylo to až tak zlé nebo nějak omezující.

Denní program jsem měl plný od 7-19, někdy i společný večer, tedy dokud nám varianta omikron na čas do všeho nehodila vidle. Nezbývalo mi, než vstávat po 4:00 ráno a odběhat si aspoň 15km do hotelové snídaně. Vstávání v tuto hodinu bylo strašné, ale byla velmi příjemná teplota a vzduch - po nočním zákazu vycházení - byl o poznání čistší a bez zplodin, než jak tomu bylo odpoledne. 

V pátek 7. ledna jsme zažili docela silné zemětřesení. Bohužel, zatímco si kolegové vykládali, jak padali z postelí, já jsem jako každé ráno běhal a podezřelé mi byly pouze davy lidí v ulicích. O dva týdny později zase dorazila k pobřeží tsunami, která nevypadala vůbec tak jako ve filmech. K moři nás stejně příslušníci všech možných ozbrojených i neozbrojených složek - ti první ozbrojení od hlavy až k patě - nepustili. 

Dávám sem pár fotek z ranního běhání. To, co na fotkách není vidět, jsou všudypřítomné budky pro hlídače, hlídači spící, bdící i chodící na každých 100 metrech a policejní auta, která i s majákem jezdí bez ustání křížem krážem celým městem. Rychle jsem pochopil, že běhání se v Limě věnuje jen úzká a bohatá společenská vrstva, kterou ozbrojené síly hlídají před (chudými?) zloději. Chudí, kterých jsou jen v Limě miliony samozřejmě na nějaké buržoazní běhání čas nemají, takže jsem nebyl strážci identifikován jako nepřítel a mohl si běhat jak se mi chce. Povinná rouška se z brady časem přemístila do kapsy a ke konci pobytu už jsem ji při běhání mazácky nenosil ani u sebe. Prostě jiný svět :-/

Takhle vypadá běžecký ráj ...

... když si odmyslíte video vigilance na každém rohu

Pohled na jih

Luxusní obchoďák přímo na útesu

Rezidenční čtvrť

Útes z písku a prachu, který jednou moře pohltí 

... možná i s přilehlými domy s nádherným výhledem na oceán


Víkendy jsem měl volné, což se dalo využít k delšímu vyběhnutí po Limě. Při první - novoroční -  padesátce jsem udělal několik zcela nepochopitelných začátečnických chyb. Když jsem z okna hotelového pokoje viděl, že je venku mlha, nevzal jsem si s sebou ani vodu, ani hotovost (karta v hodinkách je v Peru sázka do loterie) a co mě dodnes zaráží, úplně jsem zapomněl na ochranu před sluncem. Já, který se maže v květnu v Lužických horách padesátkou, tak se pár kilometrů pod rovníkem nenamaže v pravé poledne! Dopadlo to tak, jak muselo: na 35.km se nebe otevřelo a během deseti minut mě rovníkové slunce sesmahlo. Loupal jsem se jako had několik dní, úpalu jsem se naštěstí zázrakem vyhnul. 

Krátce před solární pohromou ....
... o 1,5 hod. později

Jako mazák, co už se párkrát proběhl (i v cizině!) jsem se příliš netrápil ani s navigací. 14 dní po solárním incidentu jsem při další padesátce pro změnu doběhl někam úplně jinam; někam, kde jsem zcela určitě neměl co dělat a odkud jsem byl rád, že jsem se dostal bez újmy. Takhle totiž vypadá Lima také ...  


Cristo del Pacifico

Na kraji města je bída ...

... a kde se nezavlažuje, tam je poušť

I na mě byl tenhle kulturní povrch až moc kulturní ...

... ale bilboardů tu mají stejně jako u nás

Barranco je roztomilá a relativně bezpečná čtvrť

Mapy obou sobotních ultraběhů:

Bloudící padesátka: kopce, co měly být nalevo, byly po ústupu mlhy náhle napravo

Na pobřeží by se běhalo po cyklostezce nádherně, kdyby tudy nevedla šestiproudá výpadovka :-(

CUZCO & MACHU PICCHU

S naším průvodcem a Cuzcem za zády
Po 4 týdnech strávených v Limě jsme s Radkou na pár dní odletěli do Cuzca. Nebudu se rozepisovat o výletech a zážitcích, které jsme i s průvodcem absolvovali. Z pohledu běžce a úspěšně léčeného hypertonika mě pochopitelně nejvíc zajímala reakce mého těla na vysokou nadmořskou výšku. Nikdy před tím jsem na vlastní plíce nepoznal, jak těžké to je ocitnout se ve 3500 m.n.m., navíc rovnýma nohama od moře. Kdyby šlo jen o těžké nohy, ale co teprve plíce! Ty teprve mají dost co dělat přivyknout si na řidší vzduch. První den byl pohybově zcela marný, únava byla obrovská, zadýchával jsem se i když jsem jenom seděl, stál, prostě jenom BYL. 

Druhý den jsem se zkusil proběhnout aspoň 10km a poprvé jsem na vlastní kůži zažil, jaké to je běžet (klusem) na kyslíkový dluh! Píchání jehliček v lýtkách, posléze i ve stehnech, frekvence dýchání i tepu na hraně možností - neskutečné! Doskotačil jsem výškově o 200 výškových metrů a 5km od hotelu a pokorně doklusal dolů zase zpátky do Cuzca. Musel jsem se dát dohromady, protože nás čekala dlouhá a náročná cesta směrem na Macchu Picchu. Nicméně, tělo se aklimatizuje velmi rychle a kondice se buduje v takové výšce určitě snadno. 

Po čtyřech dnech pobytu se tělo už docela přizpůsobilo a byl jsem schopný uběhnout bez větších problémů jeden dlouhý běh až do 3800 m.n.m. s tím, že jsem 400m souvislý výstup v solidním tempu docela udýchal. Dokážu si představit, jak skvělý vliv by musel mít na vybudování kondice dlouhodobý pobyt v takovéto výšce! 


Džungle!

Macchu Pichu ...

... díky kovidu a povodním jsme tu byli téměř sami

... museli jsme ale docela velký kus pěšky,
protože koleje zalila voda a bahno

Tady měl být velkolepý výhled na "duhové hory" ...

zahlédli jsme je jen na pár vteřin, když se zvedla mlha.

Hlavní náměstí v Cuzco


I. Francouzská "sahara" a Okoloběh Balatonu

Už za pár dní si po třech měsících příprav zkusím zaběhnout osobák na 24hodinovce. Ještě než se v pár řádcích rozepíšu o mé letošní přípravě, vrátím se ve dvou příspěvcích k loňskému podzimu a měsíčnímu pobíhání v Peru. Běhat ultra a trénovat na ultra se může zdát na první pohled velmi monotónní, ale není to vždy pravda, protože jsou to kulisy, které se mění a stojí za to si o tom pár věcí do deníčku poznamenat. Tady je "retro část" číslo jedna:

100 MILES DE FRANCE 2022

V červenci jsem i podruhé v Bad Blumau vyhrál, ale tentokrát bez vytouženého osobáku. Výsledek tedy ne tragický, ale určitě na mě dolehlo zklamání. Vítězství si vážím, ale není to to primární kvůli čemu se postavím na start 24hodinovky, prostě jsem po těch pěti měsících dřiny toužil po lepším výsledku. Regenerace už před padesátkou trvá trochu déle, proto jsem si na zbytek sezony vybral dva závody, které mi měly přinést nový impuls, méně stresu a kde jsem ani neočekával žádný extra výsledek.

Prvním závodem byla stomílovka 100 Miles de France (kterou jsem zmínil v předchozím příspěvku) kam mne velmi pozorní a milí francouzští pořadatelé pozvali, když už před tím museli kvůli kovidu zrušit v červnu 220km závod. To byl jeden z těch, na který jsem se chystal v červnu po té, co mi kovid zrušil Basilej, Balaton a dalších několik 24h závodů v Německu. Na závod jsme tentokrát vyrazili s Radkou jako na společný výlet pár dní po té, co jsme se vrátili z rodinné dovolené v Jutsku. Pořadatelé nám zajistili ubytování a já se těšil jak na závod, tak i na vyzkoušení té nové věcičky (viz recenze na teploměr Core). Trasa tam a zpět vedoucí ze Saint-Péray (Valence), podél Seiny a dále stoupající po "nakloněné rovině" údolím kamsi do nitra pohoří Ardeche, byla nádherná a závod skvěle zorganizovaný. Vyběhl jsem svižně, bohužel mi celkem rychle začaly docházet síly až jsem na téměř neviditelném - ale 50km mírném, ale dlouhém stoupání (1-2%) - po čtyřech hodinách shořel jako papír. A to doslova. Teplota dosahovala 40°C, moje naměřená "core" teplota téměř stejně! Během následujících 3 hodin se přes mě přehnali 4 mladí kluci a dvě dámy. Dalo by se říct, že test zařízení proběhl úspěšně, protože jsem věděl dobře, co je špatně, horší bylo, že na obrátce jsem byl zralý na ručník. Potupně jsem musel dlouhé hodiny střídat běh s chůzí a čekat, až zapadne slunce, ochladí se, a já opět budu schopen něco udýchat. Kolem 20. hodiny jsem měl za sebou stovku, teplota vzduchu (a taky teplota mého těla) klesla na rozumnější úroveň a já mohl začít stíhací jízdu. Ještě před setměním jsem dotáhnul dva mladé kluky, co toho měli plné zuby možná ještě víc než já. Občas se mi stane, že chytím závodní slinu, a dobře jsem věděl, že zbývající čtyři přede mnou na tom mohou být podobně. 

Už za tmy jsem pak stáhnul Francouzku, která stejně jako já běžela bez doprovodu na kole. O další hodinu později pěkně prošitého kluka. Vedro bylo náročné i pro místní, nejen pro ty, co se "moudře" připravovali u Severního moře. Už dvě hodiny před cílem jsem věděl, že budoucí vítěz má příliš velký náskok, abych ho dostihnul, ale nějakých 5km před cílem mi na poslední občerstvovačce mezi řečí zmínili, že asi kilometr přede mnou je první žena. Byla už tma, relativně chladno a já na závěr chytil doslova druhý dech. Stáhnul jsem světlo čelovky na minimum, abych nebyl na táhlých rovinkách vidět, a opravdu netrvalo dlouho a viděl jsem blikat světlo u doprovodného kola. Trvalo mi ještě pár set metrů, než jsem je docvakl a nechal za sebou. To už do cíle chybělo asi 800 metrů (nakonec třetí a čtvrté celkově skončily obě Francouzky), nakonec jsem tedy ještě z propadáku udělal solidní výsledek. Vítěz mi nakonec naložil přes hodinu. Jeho výsledný čas byl sice těsně pod 16 hodin, ale je hodně zkreslený šíleným horkem a deseti hodinami strávenými na přímém slunci, téměř bez stínu.



ULTRABALATON 2022

Po této příjemné zkušenosti jsem se o měsíc později vrátil na Ultrabalaton. Okoloběh Balatonu byl v roce 2016 jeden z mých prvních 200+ závodů, bral jsem ho tehdy jako přípravu na Spartathlon a příšerně jsem si ho kvůli puchýřům protrpěl. Docela jsem stál o zlepšení si výsledku a chtěl jsem vyzkoušet, zda se dá běžet "na teplotu". Vzhledem k slabé letní přípravě, nečekanému domácímu programu dva týdny před závodem (vypekli nás malíři a čekalo mě dvoutýdenní malování a úklid celého bytu) jsem stál oběma nohama na zemi a na nějaký extra výsledek nemyslel. Ultrabalaton jsem prostě vzal jako test. Test, zda vůbec dokážu konstantně běžet cca 24 hodin, pokud si ohlídám tělesnou teplotu. Tak jak se běhá na tempo, na tepovku, poslední roky i na watty, teplota tělesného jádra se mi zdá jako minimálně stejně důležitou metrikou. A aby byl test úplně dokonalý, nabídla se mi jako support na kole Jitka, která se mnou do Balatonfüred (ten název!) vyrazila. Jak toho později litovala, tak to geniálně  sepsala tady

Cíl byl jednoduchý: žádné zastavování, žádné pauzy u občerstvovaček, nula prostojů a zádné  odpočívání. I tohle byla zkušenost z Francie, kolik času jsem oproti jiným strávil u občerstvovaček sebekrmením. Běžel jsem tedy od startu zabržděně, hlídal si 38.3°C core teplotu, pokud jsem ji přesáhl, tak jsem zpomalil, případně se zchladil, osušil atd.  Po 80km mě několik běžců předběhlo, tentokrát jsem ale neměl fyzicky na to, abych dokázal zrychlit, takže jsem se do cíle doplazil sice "běžecky", ale v tempu někde kolem 6:40-7:00 min/km (celkově 13.). Výsledný čas (22:34) nebyl špatný, v mnoha ročnících by stačil na bednu, a udělal mi radost. I druhý test tak dopadl parádně, protože jsem si v teplém počasí ověřil, že pokud nevyženu tělesnou teplotu příliš vysoko, dokážu být v pohybu pořád.

Velký dík patří Jitce: jaké to je sedět na kole celý den a jet krokem jsem si neuměl ani ve snu představit, možná ani Jitka ne. Občas bolestí zad a rukou tiše brečela, tak abych to neslyšel ... ne, tohle už opravdu po nikom nikdy chtít nebudu, bylo to až nelidské!  


PVLH

S Jitkou jsem absolvoval v červenci a v listopadu PVLH. Zatímco v létě jsme po velkém boji dokončili všechny kopce až po limitu, v listopadu jsme společně s Martinem úspěšně zvládli absolvovat všech 18 prominentních vrcholů. Prominentní vrchol Lužických hor jsou krásná akce, ale za ty dva poslední roky mám Lužických hor po krk a budu rád, když si od všech Sokolů, Klíčů, Popovek, Hvozdů a dalších pár let odpočinu. I když to už jsem říkal o tolika závodech a bězích, že to nelze brát úplně vážně... Oba naše pokusy krásně popsala: Jitka tady a tady, Martin tady