S přibývajícím věkem a přibývajícími kilometry se začínám ohlížet po zajímavých závodech, na nichž mám ještě reálnou šanci důstojně je dokončit. Poslední dva roky byla příprava na každý závod těžší a těžší, o to víc jsem si uvědomil, jak jsem vlastní zdraví bral v minulosti jako samozřejmost. Tělu zatápím pořádně: za osm let mám 15 ultramaratonů 200+, dalších dvacet 100+, k tomu přes stovku kratších ultra a maratonů v závodě i v tréninku. A tak mě občas přepadá splín, když si uvědomím, že mě zase někde něco bolí a tahle krásná životní etapa postupně končí. Každý konec znamená také novou výzvu a nový začátek. Změna je fajn a tak se to snažím i brát.
Poslední tři roky jsem se dokázal připravit na své nejlepší výkony a dostat se do nejlepší formy. Naučil jsem se aspoň trochu poznávat svoje tělo a dlouhodobě se připravovat na těžké závody nejen fyzicky, ale i mentálně. Kolik energie mě jenom stálo ustát ten psychický tlak před závodem! Něco se povedlo lépe, něco hůře, ale jsem rád, že jsem si to zkusil, protože dobře vím, že to není žádná sranda. Obdivuju všechny sportovce, kteří ten fyzický i mentální nápor zvládají na elitní úrovni a třeba i profesionálně. Ta oběť je totální, neskutečně velká, a nevystačíte si jen s láskou ke sportu. I můj pouhý "poloviční úvazek" koncentrovaný do dennodenní běžecké a kompenzační rutiny je ubíjející pro mě a mé okolí. Nezbývá mi, než se postupně učit běhat méně a efektivně tak, abych třeba ještě za několik let dokázal na silnici něco uběhnout. Samozřejmě, pokud bude zdraví sloužit.
Ohlédnu-li se zpátky, tak nejlepší běžecké roky jsem absolvoval za okolností, které už teď působí surreálně, jako z blbého filmu. Pandemie covidu se dala sice využít k intenzivnějšímu tréninku, odvrácenou stránkou bylo rušení závodů. Takže když jsem se chystal v roce 2021 na dubnovou dvacetičtyřhodinovku, běžel jsme ji za úplně jiných podmínek v červenci, a přihlásil se raději na více závodů, protože nikdo nevěděl, jaký skutečně proběhne. Tak jsem se shodou okolností dostal v srpnu 2021 na krásnou stomílovku do Francie, protože to byl jeden z mála závodů, který pořadatelé na poslední chvíli nezrušili. O závodu jako takovém jsem už trochu psal (100 miles de France) a jeho duch, trasa i pořadatelé mě neskutečně nadchli. Už tehdy jsem Laurentovi slíbil, že se vrátím a tak jsem se letos první polovinu roku připravoval na UltrArdeche 222km, který se na rozdíl od stomílovky běží v horách.
Do Francie jsem se vydal letadlem sám a už ve čtvrtek. Z hlediska celkového výkonu jsem tím rovnou ztratil desítky minut, možná i pár hodin, ale nevystavil jsem sám sebe tlaku na výsledek. Priorita a cíl byl doběhnout v solidním čase, ideálně druhý den ráno na snídani, prostě závod zaběhnout slušně. V Lyonu na letišti na mě čekal pán, který mě odvezl na základnu, do vesničky Alboussiere, ležící v horách (spíše v kopcích) asi 120km jižně od Lyonu. Malebné okolí a kopcovitá krajina dávala jasně najevo, že závod nebude žádná legrace. Zatím jsem byl ve velkém domě místního pana starosty ubytovaný sám, až během večera a noci přijížděli (byli přiváženi z letiště) další zahraniční běžci. Pátek jsem měl úplně celý pro sebe, občas jsem prohodil pár slov s ostatními běžci a poflakoval se po okolí. Odpoledne jsem zavítal na technickou poradu, odevzdal své dropbagy a šel brzo spát.
V sobotu ráno se vstávalo hodně brzy, start o šesté a tříkilometrové úvodní stoupání by ale probudilo k životu každého. Na startu bylo kromě místních také hodně běžců z různých zemí, většina z nich využila pohostinnosti pana starosty. Na chvostu pole se hlasitě vybavovali staří matadoři - jak starý je ten, kdo se postaví na start 222km závodu? - vepředu jsem poznal Floriana Robina - místního kluka, co mi před dvěma roky nadělil na stomílovce hodinu. Tísnil se tam v početné skupince, ve které dominovaly ambiciozně naladěné běžkyně. Podle toho také vypadaly první kilometry, dámy to napálily zběsilým tempem a všem ostatním zdrhly. Musím uznat, že některé na to i fyzicky měly a do cíle doběhly v hodně dobrých časech, viz pořadí. Já se občas raději ohlédl, jestli za mnou vůbec ještě někdo je, ale naštěstí bodří šedesátníci z řad matadorů šli rozumně.
Ardeche je nádherné pohoří, příroda a vesničky v něm úžasné, občas jsme probíhali slavnými cyklistickými úseky v serpentinách, s výhledy a těžkými stoupáními. Celá trasa má přesně takové převýšení, jaké se dá krásně běžet, pokud to fyzička a zdraví dovolí. Ardeche je vlastně velmi podobné českým horám, jako když zamícháte naše kopce a náhodně je po krajině rozsypete. Běžíte si v Jizerkách a kolem vás sopečné pahorky Českého Středohoří. Pak sbíháte do dlouhého údolí, jako ze Sněžky, ale seběhnete do Lužických hor.
Občerstvovačky mají organizátoři rozmístěné po deseti kilometrech a dropbagy se nechávají na pěti místech. Bez supportu je závod výrazně náročnější, na noc jsem si raději bral batoh mimo jiné se suchým oblečením, což se ukázalo jako geniální tah. Už odpoledne na planinách jsem pořádně zmoknul a závodil s bouřkou, která se právě přelévala ze sousedního údolí do toho našeho. Kdo se neflákal do kopce, ten jí utekl a blýskalo se mu na lepší (hlavně výsledkové) časy, povětrnostní loterie tak byla zcela spravedlivá. Já se flákal, takže mně bouřka vpadla do zad asi tři kilometry před vesnicí Ponsac a v potoku vody jsem se brodil během pár minut. Ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, tak na mě od branky mávala starší paní, ať se schovám u nich na verandě. Závoďáckému egu jsem nedal ani příležitost se ozvat a o dvě minuty později už jsem pil kafe a baštil domácí buchtu. Úplně jsem se přestal těšit, až přestane pršet. Převlečený do suchého a s čelovkou na hlavě jsem se po 40 minutách rozloučil a vyrazil dál. Čekal mě souvislý běh dlouhým údolím, kde hučela řeka, byla jen tma a příjemný vlhký letní vzduch. A běželo mi to celou noc skoro samo, nohy byly jako vyměněné a napadlo mě, že přesně kvůli těmhle momentům to člověk dělá!
Noc byla úžasná, dokonce jsem se dostal i přes pár lidí, začínal jsem být zvědavý, jak na tom jsem ohledně pořadí, ale z tabulek na občerstvovačkách jsem toho moc nevyčetl a mobil u sebe neměl. Dostat se ve zdraví na snídani do cíle se zdálo být reálné. A hlavně vyhnout se dalšímu horkému dni. Do cíle jsem přiběhl po osmé hodině, po té, co mě ještě zdrželo dlouhé stoupání na 190.km, i tak byl ale čas podle očekávání. Až v cíli jsem se dozvěděl, jakou nakládačku jsme my muži dostali od Iriny s Patrycjou. Obě bojovaly jako lvice a šly fenomenálně, výkon Iriny, která běžela bez supportu, je opravdu mimořádný.
 |
| Pánská "bedna" byla výrazně zastíněna tou dámskou - viz výsledky |
UltrArdeche je krásný závod s domácím až rodinným zázemím, pořádaný jak pro domácí vysloužilé matadory, kteří ještě zvládnou podobnou vzdálenost uběhnout, tak pro výkonnostní ultraběžce, v případě Patrycje Bereznowske dokonce elitní profesionály. Náročnost trati je srovnatelná se Spartathlonem. Trasa je sice o 24 km kratší, nicméně v nekonečných stoupáních zde ztratíte mnohem více sil než v Řecku. Klimatické podmínky na jihu Francie umí být v květnu podobné jako v Řecku koncem září, nevyzpytatelnost horka a srážek umí pozlobit. Pořadatelsky je UltrArdeche organizované podobně jako Spartathlon, navíc s rodinným a přátelským zázemím, příjemnou a klidnou atmosférou, a mimořádnou pozorností organizátorů k běžcům. Ve srovnání s Ultrabalatonem není UltrArdeche zatížené žádnou komercí, což mám také rád.
Momentálně se dva měsíce potýkám s dalším zraněním, zatímco ostruha mě po šesti měsících opustila, tak osmý týden neběhám kvůli zánětu v noze. Doufám, že se ještě podívám (podíváme) do Řecka, je mi ale jasné, že k Leonidasovi to bude letos nikoliv souboj s časomírou, ale souboj s vlastním tělem.
 |
| Z celkových 85 běžců na startu se do cíle po svých dostalo 47 (45% "úmrtnost") |
PS: děkuju organizátorům a Laurent Brueyrovi
za krásný závod, skvělý servis a nádherné zážitky ❤️
za krásný závod, skvělý servis a nádherné zážitky ❤️
