Spartathlon, verze 2019: Já + On

Úvod

Kousek před Korinthem
(... a evidentně vytrácející se pohoda)

Následující řádky se mi nepíšou snadno. Zklamání z mého prvního DNF a navíc v závodě, na který jsem se chystal 3 dlouhé a náročné měsíce, je velké. Nemusel bych se v příčinách mého zdravotního krachu přehrabovat, pokud se ale na svém blogu dělím o zkušenosti pozitivní a radostné, nebylo by správné se nepodělit o záležitosti smutné a bolestné. S týdenním odstupem jsem teprve pochopil, že stačilo málo a moje čtvrtá účast na Spartathlonu nemusela skončit pouhým DNF, ale klidně i RIP. Smysl textu vidím také v edukaci, třeba následující řádky zastaví moudřejší běžce (nejen ultramaratonce) dříve, než se přiblíží na hranu totálního kolapsu. Přesně to se totiž povedlo mně. 

Hypertenze a ultra

Hraničním vyšším krevním tlakem trpím asi od 40 let, odmala navíc s úspěchem omdlévám v přeplněných autobusech, špatně snáším vysokou nadmořskou výšku, trpíval jsem na migrény, po dobězích mívám 2-3 hodinový kolaps atd. Je toho dost na to, aby člověk byl hodně obezřetný, proto nepodceňuji kontroly, na které chodím jednou ročně. Bohužel jsem letos absolvoval kontrolu nikoliv v lednu, ale 4 dny před startem a vyšetření odhalilo krevní tlak podstatně vyšší, než byly dosavadní hraniční hodnoty. Do mé mikrobubliny jsem si tak na poslední chvíli nepřibalil rýmičku jako před dvěma lety, ale problém zákeřnější, protože pocitově neznatelný, a fatálnější, protože může jít o život. Přesto všechno jsem si říkal, pokud s tím běhám už delší dobu, tak to přes Spartathlon vydrží a budu vše řešit po návratu. Chyba!

Já + ON

Z technického meetingu ...

Z Athén jsem vyběhl s pokorou, ale také s ambicemi, vždyť jsem tady počtvrté a připravený ze všech startů naprosto nejlépe. Mezičasů loňského roku jsem se držel bez větších potíží až do Korintu (81.km) a s velkou úlevou jsem zjistil, jak příjemně a rychle mi utekla první třetina. Z Korintu si dám za chůze těstoviny, pozdravím se s českým doprovodným týmem a běžím dál. Idylka se vzápětí začíná radikálně měnit v nečekané komplikace; přešel jsem do chůze, protože zadýchání je příliš velké a pořád sto mil přede mnou. Opět se rozbíhám, ale po pár metrech mne dýchání opět nutí chodit. Netrvá to dlouho a zadýchaný jsem i při chůzi, nohy začínají dřevěnět a přidává se bolest zad. Bolest zad se stupňuje a v dalších desítkách minut mi téměř nedovolí běžet ... chodím v předklonu. Takto uběhnou 2-3 hodiny kdy urazím 20-25km, ale žádná změna k lepšímu nenastává, navíc si nemohu nevšimnout, že se mne na každém C/P ptají, zda jsem v pořádku? Chůze po silnici připomíná flámem zmoženého opilce nad ránem, přesto mozek zcela popírá realitu a drží se původní strategie vyčkat do večerních hodin a do kopců, kde jak doufá, se snad před sluncem lépe schová. Ultramaratonská parafráze na slavný Moraviův román Já+On s alternativní hlavní rolí, kterou tentokrát nehraje penis, ale On = Mozek. Zcela zacyklený a posedlý vůlí a touhou jít vpřed. To ne JÁ ... to ON! Vůbec ty dlouhé desítky minut netuším, že se pohybuji zcela mimo realitu, a už je možná pozdě na to beztrestně zastavit.

Na 108. km (těsně za 30. C/P) cítím, že mne ON opouští, že se na to vykašle. Ukáže mi dlouhej nos a já se skácím na zem. Chvilkový blackout, než zase naskočí moje já, které vnímá obličeje sklánějících se běžců. Stav to byl svým způsobem nepříjemně příjemný, skoro až vysvobozující. S omluvou na jazyku mlčím a radši se v té trapné situaci moc nerýpu, jen já totiž tuším, že za to nemůžu JÁ, ale to ON! To ON - posedlý touhou jít vpřed - mně nedal odpočinout!

Poznámka: určitě nepatřím k těm, co se bezhlavě ženou za výsledkem a nehledí přitom na zdraví, nejsem ani příliš ambiciozní. Vždy jsem se pozoroval a bál se o zdraví, i při svých nejlepších výkonech jsem nikdy v závěru netlačil úplně na pilu, spíš jsem závěry z opatrnosti vypouštěl. Popisovanou totální sebedestrukci připisuji tomu, že s celým tělem mi "odešel" i mozek neschopný jednoduchého rozumového výkonu (a nahradil jej ON, mně cizí, pouhou vůlí posedlý magor). Vrátím se k tomu dále ...

Happy End

Štěstím bez sebe, že opouštím korintskou
Patologii (ΠΑΘΟΛΟΓΙΚΗ na modré ceduli)

Následovalo definitivní vysvobození: sběrný autobus, proleželé asi dvě hodiny na sběrném C/P a převoz do korintské nemocnice. Pak mám okno ... velmi dlouhé okno - dlouhých 8 hodin si nepamatuji vůbec nic - stav "mimo" byl tak hluboký, že si nepamatuju ani CT vyšetření hlavy. Probudím se na pokoji vedle chroptícího staršího muže, stará se o nás zdravotní sestra, která je přítomná u obou lůžek celou noc. Pochopil jsem, že jsem na JIPu, do žil mi kapou infuse.

Co se tedy stalo? Laicky řečeno vše nasvědčuje tomu, že jsem kvůli vysokému krevnímu tlaku zhruba v Korinthu začal mít otok plic. Edém plic bránil dýchání, okysličování a tělo mířilo do akutního fyzického kolapsu. V tuhle chvíli ještě stále doufám, že jsem neprodělal infarkt.

Pozoruhodné a poučné je, že ON nedovolil, abych za celé 2-3 hodiny vyhodnotil situaci jako kritickou a neúnosnou, právě naopak si jel svůj ultra prográmek, na který se pochopitelně tak těšil. Ve chvíli, kdy mi zdřevěněly nohy, zdřevěněl i mozek, a ON mě zcela ovládl.

Pravé řecké dobrodružství

Czech Spartathlon Team - odlehčená verze 2019,
přivolaní policajti nás nedoběhli  

Každá organizovaná akce v Řecku je menší dobrodružství. Pokud při této akci vybočíte z mantinelů pořadatelů, musíte počítat s dobrodružstvím mimořádným. A tak s prvním proloupnutím oka se mi začaly nad ránem honit hlavou různé myšlenky: proč mám na sobě ty divné bílé kalhoty s infantilním vzorkem? A v igelitu běžecké smrduté hadry? ... hm. Takže nemám telefon, doklady, ani peníze. A vůbec netuším v jakém jsem městě a jestli někdo z české výpravy ví, že tu jsem ... pochopitelně: nikdo o mně nevěděl. Vůbec nikdo o mně dlouhých 18 hodin od posledního check pointu nevěděl. Situace začíná být svízelnější, když zjistím, že mě na reverz pustí, ale pořadatelé na mne zapomněli a moc se jim pro mne 180km ze Sparty nechce. Naštěstí se o mne zajímají mí zachránci a osvoboditelé Petr Tchabba a Martin Plachý. Dan už je nějakou chvíli jako support nepotřebuje a odpoledne se objevují ve dveřích oddělení. Nemůžu uvěřit vlastním očím, ale takového štěstí bych si zcela určitě letos neužil ani u Leonidase!

Epilog

Nyní ještě odpočívám a čekám na další vyšetření. Snad dopadnou dobře. K podobnému maléru anebo dokonce infarktu se nemusíte nutně dopracovat přes enormní zátěž a vysoké tepy. Dokonce ani zdravý rozum vám neporadí a může být k ničemu. Stoprocentně budu muset do smrti zobat prášky na tlak a zároveň si tlak hlídat. Doufám, že s nějakým měřičem brzy přijde Garmin.

Z letošního podzimního dvojboje nezbyl kámen na kameni. Do Albi se přesto chystám a budu se snažit být platný jako doprovod, doufám, že pomůžu ostatním ke skvělým výkonům. Moje další běžecké plány zůstávají touto vynucenou pauzou odložené na neurčito.