Spartathlon 2019: špetka předstartovní nostalgie

Když jsem poprvé odjel na Spartathlon, vůbec by mě nenapadlo, že se do Řecka ještě někdy vrátím. Dokonce jsem tehdy doma neuváženě prohlásil, že to bylo poprvé a naposledy. Rok s rokem se sešel a já se vrátil, a pak ještě jednou a teď jedu počtvrté. Na žádné jiné ultra se prý tolik lidí nevrací. Člověk si pamatuje jen to dobré a pozitivní. Na negativní věci se zapomíná, třeba že čas plyne v Řecku jinak než ve střední Evropě a na všechno zde dlouho čekáte. To všechno kompenzuje neskutečná otevřenost Řeků a velkorysost pořadatelů. Vím, že až jednou do Athén opravdu nepojedu, tak budu smutný a obrečím to ...

Každý ročník byl zatím jiný a ani ten letošní nebude výjimkou.

2016: "Radku, ty vole, třetí??"

2016: V roce 2016 jsem neřešil výsledek, šlo mi pouze naplnit očekávání přátel z iThinkbeer - kteří se mi na výlet do Řecka složili k narozeninám - a doběhnout. Bylo horko, poctivě jsem ukrajoval kilometry a dokonce jsem se 8km před cílem u pumpy převlékal do klubového dresu. A Radek doběhl třetí a vítal mě v cíli. Byl to můj první, nejemotivnější a nejkrásnější ročník, ten nic nepřekoná.

2017: O rok později bylo úplně nejideálnější počasí v historii závodu, padla spousta osobáků a přijel jsem s ambicemi zaběhnout pod 30 hodin. Bohužel jsem dva dny před startem dostal chřipku a dokončil jsem opatrně, abych se příliš nezruinoval. (Tady jsem se také nad ránem převlékl, ale shodou špatných okolností do dámského repre-trička)

Czech Spartathlon Team (verze 2017)

2018: Vloni se nám do cesty postavil hurikán Zorba, se kterým jsem se potkal na posledních kilometrech, kdy mi házel do cesty větve a poslal mi naproti půlmetrovou povodeň. Na vylidněném náměstí se mi klaněly palmy ohnuté až k zemi a promáčený až na kost jsem dokráčel k soše. Celý loňský ročník byl úprk. Snaha utéct před Zorbou do sucha a tepla. Byla to tak silná motivace, že jsem zaběhl o 4 hodiny lépe než v letech předchozích.

2019: Letos tedy jedu počtvrté a jsem zvědavý, jaké překvapení nás čeká letos. Zatím to vypadá na velké horko.

2018: Zorba, já a tři Sparťani

S blížícím se startem jsem čím dál nervóznější. Spadne to ze mne až budu sedět v letadle a až se uvidím s ostatními, už to dobře znám. V pátek kolem osmé hodiny, až seběhneme z dálnice a přestanou nás míjet auta směřující z Athén do Korintu, bude ještě klidněji. Není to nic nového, vždyť poběžím 200+ závod už podesáté!

S jakým plánem odletím? Troufnu si říct, že jsem nejlépe připravený ze všech ročníků a nestane-li se něco nečekaného, tak věřím v lepší výsledek než vloni. Celá příprava probíhala bez přerušení a skvěle se cítím i nyní, byť jsem zase o rok starší. Pokud to půjde, rozběhnu se podobně jako v dubnu na UMS: maraton kolem 3.5 hodiny, stovku zkusím za 9 hodin a v kopcích se uvidí ... Od 120.km je to v podstatě nahoru dolů, tam se teprve začíná rozhodovat.

Plán A, ten by měl být vždy z říše snů. Áčko je tedy vylepšit jak umístění (14.) tak i čas (26:47 hod) z roku 2018
Plán B = buď vylepšit umístění anebo čas
Plán C: na 247km se může přihodit cokoliv a dokončený Spartathlon se vždy počítá ... plán C je prosté dokončení v limitu (36 hodin)

Takže ... teď si definitivně uzavírám pomyslný zip do své bubliny a rozepnu ho zase až o víkendu. Kromě předzávodní nervozity mě svírá i nostalgie ... kdo ví, jestli nejedu na Spartathlon naposledy.

Přeji všem hezký zbytek týdne, pokud budete mít čas a chuť se třeba jen občas podívat, jak se nám v tom řeckém horku daří, tak odkaz bude určitě na www.spartathlon.gr, anebo na FB stránkách Spartahtlonu.

Velký a krásný ultramaratonský svátek začíná a já jsem šťastný a spokojený, že budu součástí Czech Spartathlon Teamu.

Rozběhané léto

Dle některých teorií s klesajícím IQ stoupá kvalita života :-)

Dlouho jsem na blog nic nenapsal, i když to neznamená, že by nebylo co zaznamenávat, spíše naopak. Ono také co pořád psát o běhání, zdánlivě je totiž vše pořád stejné a dokola se opakující, pravá, levá .... Některé věci zase rychle pominou, třeba že jsem počtem km oběhl zeměkouli na rovníku (40 075km) - 3. června po necelých 9-i letech. Jenže s tímhle tématem mne ve stejné chvíli předběhla Jitka a zase tak zajímavé číslo to není, stačí to přesně na tuhle jednu větu. Spíš jsem líný anebo neschopný vymyslet jakýkoliv text. Na vině je snad známá úměra mezi naběhanými kilometry a klesajícím IQ, proto je pro mne obtížné cokoliv sesmolit. Tak tedy alespoň v několika bodech zaznamenám pár událostí a novinek, které provázejí mé běžecké léto 2019.

V červnu jsme si s Pavlem Markem střihli Krakonošku a navázali tak na předloňské Baroko, které jsme prokecali a příjemně nám to oběma utíkalo. Znovu jsem si uvědomil (a musím si to poznamenat, abych nezapomněl), že kopce a trail prostě běhat nemám. Zatímco první asfaltová polovina K100 byla vcelku snadno zvládnutelná a do kopců se pomalé tempo očekává, směrem po hlavě dolů a na rovině po kamenech jsem prostě lůzr nad lůzry. Neschopnost trefit se došlapem tam kam chci, udržet rovnováhu těla a neschopnost běhu z kopce, mě odsuzuje k doživotnímu poskakování po kulturním povrchu, navíc v nízkých nadmořských výškách a vodorovně. Kromě toho nejsem schopný srovnat si krevní tlak vlastní vůlí při rychlejším přesunu z kopce dolů - hlava se mi motala a migréna nastupovala v Karpaczi úplně stejně jako v Křižanech po seběhu z Ještědu. V obou případech šlo o sestup -500 metrů za 25-30 minut. Mimochodem, na Ještěd se před Spartathlonem chystám potřetí, oblíbil jsem si 15km stoupání z Žibřidic (345 m.n.m.) až na vrcholek (1010 m.n.m.), vybíhal jsem tady už kdysi dávno, když jsem se chystal na první maratony. Charakter ještědského stoupání od Křižan mi hodně připomíná Sangas (1100 m.) na 160. kilometru, tedy není co zkazit.

Dobrovolné mučící předměty v 21. století

Zpátky ještě před Krakonošku: téměř ihned po UMS jsem se vrátil do tréninkového kolotoče, který nabírá parametrů centrifugy. Oldismus jsem dávno překonal a jako ultra-olda jsem hned v květnu bezprostředně po UMS vyzkoušel, jak rychle se dokážu vrátit do tréninku a zregenerovat. Bude se mi to hodit 28 dní po Spartathlonu, kdy poběžím 24h MS v Albi. Doufám, že jsem si to někde napsal, protože v paměti mi zůstalo, že pro rychlou regeneraci se nemá pít pivo ani víno. A to teda půjde v Řecku, kde se stoly pod jídlem a pitím na recepcích prohýbají, dost těžko.

K tréninku ...

Připravuji se po čtvrté na Spartathlon a na třetí repre akci najednou. Objemy kilometrové a hodinové mám nastavené už na samé hraně co ještě hlava a tělo snese. V 13-týdenní závěrečné přípravě kopíruji osvědčenou (tehdy narychlo sestavenou) přípravu na UMS s trochu navýšenými objemy s vynucenou změnou 3/4. týden: 148-143-108-204-153-163-159-140-170-170-170-95-SP. Na rozdíl od minulých let a mých ultra začátků kladu důraz na rozmanitost tréninku: střídám easy běhy s rychlejšími běhy, intervaly, tempy, schody, ultraběhy, již zmíněným Ještědem, v různých délkách a modifikacích. Sleduji týdenní objem: o víkendu běhám už pět let 2x B2B (30+) a detailní plán v dalších dnech přizpůsobuji časovým možnostem, nicméně běhám téměř denně. O intenzitě tréninku se nerozhoduji dopředu, ale až po 4-8 km běhu, podle aktuálního pocitu. Aby toho nebylo málo, 5x týdně trápím tělo 30 minut posilováním a protahováním, saunuju se a chodím se vyřvat (bolestí) ke Karlovi (... K. je masér). Musím sám sobě přiznat, že nemládnu, takže udržet tělo v kondici je čím dál obtížnější. Ty tři zbývající týdny v této zátěži a dva závody ještě vydržím, ale dost se těším, až bude listopad. Sezóna rozehraná na tři závody a 12 měsíců přípravy je pěkná šílenost.

Od Polaru zase zpátky ke Garminům (FR945) ...
Polar je výborný, ale  FR945 je milášek

No a co dělám, když zrovna neběhám? Sleduji jak běhají kamarádi a jsou to často pěkné nervy ... Radkovi jsem v květnu jako support na Ultrabalatonu štěstí nepřinesl, ale byl to můj obrovský zážitek a zkušenost. Honza je už téměř na konci své letošní dramatické tetralogie s názvem Grand Slam.  Zatím nás svými doběhy těsně před limitem drží pěkně v napětí. Nervy to jsou šílené. Jitka běžela po dvou letech naší přípravy krásně a rychle GGUT110, bohužel jí nepustila do poslední třetiny bouřka, přesto měla dvě hodiny náskok před limitem a byla na nejlepší cestě dokončit. Sledovat doběh Radky Churaňové na Kladně v jednom z nejlepších světových výkonů byl zážitek dechberoucí, a obrovskou radost mi na Sletišti udělal vítězstvím Pavel Marek, protože s námi pojede do Albi a bude to další velký společný (běžecký) mejdan. Pavlův výkon na Kladně (235.7km) je pro mě obrovsky inspirativní, protože ukázal, že takhle skvěle lze 24hodinovku zaběhnout i v tomhle věku ... jako sorry Pavle :-)

Spartathlon je v mé hlavě čím dál více, bude těžké zopakovat loňský výsledek, stejně těžké bude ještě dokončit ve zdraví docela náročnou přípravu. K plánům na Spartathlon se vrátím před samotným závodem, teď jsem se chtěl protrápit pouze tímto zápiskem, jestli se tomu slohovému útvaru dá takto říct.

Silniční divočinou do Sanrema (UMS 285km)

Děkuju Janě a Radkovi
(v cíli na pláži v Sanremu)

Ještě než vyjedeme zítra s Radkem na Ultrabalaton, tak si chci sepsat pár posledních poznámek k UMS. Trochu jinak než obvykle, použiju totiž Jitky rozhovor se mnou a s Radkem pro Bezvabeh.cz (viz oba odkazy, anebo po kliknutí na obrázky, asi se musí stáhnout, aby byl text čitelný), kde je už vše podstatné k závodu zmíněné a text jen doplním o poznámky, které se do rozhovoru nevešly.

Poděkování .... přípravu na tak dlouhý závod nelze zvládnout individuálně. Potřebujete kolem sebe docela dost lidí, bez jejichž pomoci by nemělo smysl stoupnout si ani na start.

Ultraběhání je od určité úrovně mnohem více životní styl či vášeň, která vyžaduje po vašem okolí oběti. Není to úplně neškodný koníček, protože míra času stráveného během a především regenerací (kdy jsem doma, ale úplně k ničemu) je extrémně velká. Jsem strašně moc vděčný manželce, že tuhle moji vášeň toleruje a dokonce mi i fandí. Vím, jak velkou trpělivost musí Radka se mnou mít, když se třeba přizpůsobují rodinné programy mému běhání. Ještě lepší to je se mnou před závody, když jsem mimo, nedá se se mnou vydržet a lezu všem na nervy ...

Děkuji Janě a Radkovi za obětavost a dokonalou podporu, psychickou, technickou a také běžeckou pomoc během celého italského zájezdu, byl to neskutečný zážitek!
Radkovi za jeho nakažlivou víru, že to dobře zaběhnu a za nekonečné konzultace po celý rok :-)
Karlovi Kuchyňkovi díky za masáže, při kterých nohy bolí tak, jako nebolí při žádném závodě na světě, funguje to
Karolíně Bílkové (bodysolutionclinic.cz), která mi dala koncem ledna velmi rychle dohromady zraněnou nohu, na kterou jsem nemohl ani došlápnout.
Jitce, Honzovi, Bubovi, Zbyňkovi, iThinkBeer.com a všem ostatním děkuji za podporu, za vzkazy, zprávy ... Velké díky!

Poznámky k závodu ...

Mám za sebou asi nejzážitkovější závod, jaký jsem si dovedl představit. Mám radost nejen z výsledku (splnil jsem plán A, tedy 285km za 32:18h., dle hodinek a vzhledem k bloudění jsem naběhal přes 290km), ale krásných a v jistém smyslu dobrodružných bylo celých pět dní.

Než se mi vše zakryje pozitivním vzpomínkovým oparem, mám tu pár poznámek k organizaci závodu - pro případné budoucí poutníky z Milána do Sanrema, ultraběžce a ultraběžkyně ...

1) Nevěřte pořadatelům, že je trasa z Milána do Sanrema značená!! Není. Vůbec není. Klidně i 30km nenarazíte na jedinou značku. Při představě značení 285km trasy jsem byl hodně zvědavý jak to pořadatelé zvládli, zvláště když nijak zvlášť neupozorňovali na nutnost běžet s mapou, GPS navigací, buzolou, kompasem ... Značky naleznete většinou tam, kde je nepotřebujete. Značení míjí všechny cyklostezky, skoro všechny kruháky a drtivou většinu křižovatek. Vybaven mapou v hodinkách jsem výrazně zakufroval dvakrát, aspoň jednou podle mne zakufrovali úplně všichni.

2) Nebuďte zoufalí, pokud budete muset během závodu porušit pravidla. Vede-li vás šipka do jednoho z desítek tunelů, který je označen zákazem vstupu chodců, neváhejte a jděte do toho! I kdyby tam stál policajt, tak bude dělat, že vás nevidí. Pokud ale zvolíte alternativní trasu, která je v daný okamžik příznivější, neváhejte, tak či onak, v obou případech porušíte pouze jedno pravidlo závodu (buď porušíte předpisy, anebo nerespektujete vyznačenou trasu)! Pořadatelé se na trase neobjevili několik let, protože jinak by oficiální trasa nevedla uzavřeným tunelem na vrcholu Passo de Torchino, anebo by si někdo z nich všiml zbořeného mostu cyklostezky 10km před cílem. Spoléhejte se vždy na navigaci a zdravý rozum.

3) Pravidla sice umožňují běžet bez podpory, ale zapomeňte pak na limit 48 hodin.

4) Pořadatelé si závod užívají ve skvělé náladě a jsou fajn. Je to opravdický velký běžecký mejdan :-)

Pořadí ...

1. Matteo Ceroni (ITA, 1980) 31:13h
2. Petr Válek (CZE, 1974) 32:18h
3. Peter Toldi (HUN, 1981) 32:30h
4. Joao Pereira Oliveira (POR, 1977) 33:14h

V limitu 48 hodin dokončilo 40 z 63 běžců.

Ještě pár poznámek pod čárou ...

Začátek jsem zaběhl relativně klidně, ale svižně: maraton (3:30), dále pak přesně podle plánu ... 100km (9:06), 161km (16:00), 225km (24:00). Po 24 hodinách jsem zvolňoval více, než bych potřeboval a zbylých 60km jsem šel bohužel dlouhých 8 hodin. Příčin bylo více: nakumulovaná únava, ztráta motivace dohánět prvního, dostatečný náskok na třetího ... poslední dvě hodiny mě také paralyzovaly nateklé a bolavé nohy citlivé na každý schod a obrubník. V závěrečné hodině jsem byl sice schopen jakéhosi běhu, ale tempo nebylo výrazně rychlejší než chůze.

Průběh závodu byl většinou vyrovnaný a zajímavý souboj se odehrával mezi prvními čtyřmi. První 3 hodiny jsem byl v čele já, pak jsme před sebou s Italem naháněli slavného Portugalce. 60km před cílem na poslední občerstvovačce jsme se ještě sešli všichni tři. O dvacet kilometrů později jsem sice předběhl Oliveiru, ale zároveň se přes mne dostal Matteo, který na mne dokázal náskok zvyšovat. Mezitím se ze čtvrté pozice řítil jak tajfun Maďar, který šel přes Oliveiru a stáhl můj luxusní náskok na konečných 12 minut. 

Fantasticky se Radkovi povedlo dávkovat doplňování energie, základem bylo Agave9, které jsem jedl až do samotného konce, k tomu pil Sponser a méně než obvykle Coca Colu s vodou (25/75). Na všech 4 občerstvovačkách jsem vypil polévku a dal si trochu těstovin, snědl jsem i trochu banánů a slaných sušenek.

společně s Matteo Ceroni a Peterem Toldi

Opět si nemůžu vynachválit X-Bionic oblečení (kalhoty, triko krátké, na noc dlouhé a bunda, ponožky), není nic lepšího, než když o oblečení nevíte a neřešíte horko, chlad, odřeniny, apod. Za ty peníze poskytuje materiál opravdu zcela adekvátní službu.

Tak dlouho mi Radek vyprávěl o grafech, až jsem přešel z trendy Garminů na usedlejší Polary, a to ještě v době, kdy ani neuměly "zakukat zprávu z telefonu". Nicméně, křivky na Polaru, stejně jako sledování grafu tréninkového zatížení na Training Peaks mne donutily zabrat v tréninku mnohem víc a především se neflákat pár dní před závodem. Grafy prostě nelžou!