Bazar běžeckých zkušeností

Vinohrady v zimě: 
občas sníh, někdy led, většinou louže, bláto

Jsou to asi 4 roky, co jsem začal pokukovat po běžeckých sociálních sítích a běžeckých fórech. Občas jsem se osmělil zapojit se do debaty, i když úplně přesně si detaily nepamatuji. Po 2 letech běhání jsem hledal nějaký další impuls, který by mě posunul dál a věděl jsem, že moudré běžecké knihy mi žádný impuls už dát nemohou. Nebylo to nijak prvoplánované, ale s odstupem vidím, že jsem hledal běžce, běžeckou společnost. Potřeboval jsem své běžecké zážitky, radosti i bolesti s někým sdílet. Sdílet "běžecké věci" totiž není jen tak! Neběžeckému okolí se dá pro pobavení vykládat o naběhaných kilometrech a o počasí, ale o některých tématech je lepší pomlčet. Těžko lze v normální společnosti vyprávět veselou historku o "odloženém" obědu v parku, anebo hledat porozumění v banánech namáčených do soli, upadaných nehtech, přelepování bradavek, do krve odřených slabinách atd. Pozdvižené obočí je výstraha, zadržovaný smích či děs v očích přísné varování ...

Od sdílení (a výměny) zkušeností a zážitků je to již jen krůček k inspiraci. Spousta věcí je nepřenosných, protože na každého funguje něco jiného, ale v lecčems se mezi sebou shodujeme a zkušenosti jsou kompatibilní. Inspiraci se navíc meze nekladou. Důležité a cenné rady můžeme najít jak u atletů a šampionů, tak i u těch, kteří jsou věkem starší, anebo výkonnostně daleko za námi. Dobře poradit nám může teoreticky opravdu každý, akorát je potřeba naslouchat a vzít si jen to, co "nám patří" a co nám opravdu pomůže a nenapodobovat chyby či blbiny. O pomalých dlouhých bězích v nízké TF jsem poprvé slyšel od Buba, přišlo mi to dobré (navíc jsem měl obtížné období v práci, hodilo se mi to) a na dva roky jsem zpomalil a držel se toho ... Pokud zůstanu u objemů, tak u Rida či Pavla H. nepřestávám žasnout, kam se dá až zajít a dneska se už nebojím to občas taky zkusit. O B2B bězích jsem si něco málo přečetl, ale běžet 7x za sebou tréninkově maraton za 3:15, to umí samozřejmě elita (Radek B.) - to ani zkoušet nebudu :) ... Když může Okrout (alias Malý Medvěd) radostně běžet v lakýrkách z hospody, proč bych se nemohl rozběhnout ráno s radostnou kocovinou, co mi brání udržet konzistenci? ... Promyšlený a sofistikovaný přístup k ultra, jaký jsem zažil u Stína, byla důležitá a dlouhá lekce ... to samé H12, který mistrně zvládá spojovat práci, běh a rodinu s přesností na minuty ... Jak už vím, tak na hory je dobrý si vzít batoh (ne ledvinku) a taky na cestu přibalit bratrance veverky, protože jak to někde vypadá na činu, začnou se tetelit blahem a já jsem v klidu :) Určitě mě bude zítra mrzet, na koho dalšího jsem zapomněl, protože mám v hlavě mozaiku různých postřehů nachytaných například z běžecké hospody, u kterých si nepamatuji, kdo je jejich autorem, ale které zapadají do sebe a dláždí mi roky běžeckou cestu.

Ultraběhání na všech úrovních je prostě společenská a komunitní záležitost, protože ani elitní běžci, ani my ultrapobíhači neběháme v nějakém vzduchoprázdnu, jen tak sami pro sebe, ale i pro druhé. Každý náš sebelepší či sebehorší výsledek inspiruje a motivuje ostatní, proto je dobré ho sdílet. Jak jsem v jednom soukromém rozhovoru s úžasem zjistil, tak tahle energie působí i naopak, od nás hobíků na elitní běžce. Je prý pro ně velkou motivací zvednout se z gauče a šokovat nás nějakou šílenou tréninkovou dávkou ... vlastně proč ne? :)

... deník, xls tabulka pro pobavení :-)

Proč nad tím zrovna teď tak rozjímám? Mám za sebou účetní terminologií první kvartál běžeckého roku. Za listopad-leden jsem naběhal téměř 1600km (502/531/550), poprvé v životě běhám 6x týdně, průměrná dávka běžeckého štěstí činí 120km týdně. Před rokem bych řekl, že tohle nikdy nezvládnu a hle, teď si nejsem jistý, jestli je to pro naplnění snů dostatečné. Co horšího, jsou to téměř samé tréninkové kilometry, protože kromě listopadového maratonu, přeběhu Krkonoš-Jizerek (64km) a prosincového Okoloběhu Prahy (77km), běhám samé PAKO záležitosti (z nich16x 30+km), pořád a pořád dokola. Ráno vstávat, anebo večer po práci bojovat s únavou, s tmou, s chladem, s pitomými virózami, pořád je to stejné a nic moc příjemné. Navíc se začalo ozývat tělo, musel jsem začít se denně protahovat a lehce posilovat, nebude to sranda, ale zvládnu to. I když si dávám do těla, tak nejsem hazardér, takže jsem si nechal udělat zátěžový kardiotest. Po 50 (ultra)maratonech už bylo na čase ...

Velké rezervy ve "sdílení" vidím na oficiální české ultramaratonské scéně, jako kdyby tu chyběl určitý patriotismus. Je jasné, že máme všichni málo času a energie, ale ... když jsem viděl, jak vřelá a pospolitá je ultra-komunita v Dánsku, jak živé jsou diskuse na jejich internetu, kde si běžci radí a sdílí zkušenosti, tak se pak člověk nediví, že ze šesti Dánů dokončilo poslední Spartathlon pět (navíc ukořistili neskutečné 3. a 5. místo!!) ... to přece mluví za vše. Je škoda, že se "bazaru běžeckých zkušeností" neujme nějaká organizace, třeba ČAU, a nepořádá semináře na ultraběžecká témata. Vždyť současní i bývalí elitní ultramaratonci jsou živé encyklopedie informací a zkušeností, určitě s chutí poradí, pomohou a povzbudí ...

Ale konec rozumování, pořád mě běhat baví a to je hlavní, o to tady jde :) Na závěr motivační monthypythonovská olympiáda, ta se neokouká :)

Monthy Python: Race for people with no sense of direction