Spartathlon: Close to the Edge

HC iTB dobývá Prahu od Úval ...

Jedna moje oblíbená písnička od YES - je to spíše rocková suita - se jmenuje Close to the Edge. Texty YES jsou plné jinotajů a básnických obratů, kterým moc nerozumím, tenhle název je zcela výmluvný; celá deska se pohybuje tak trochu na hraně. Když ji vydávali, tak si nebyli jistí, jestli zaplněné stadiony přijmou 18i minutovou skladbu plnou nepravidelných rytmů, změny tempa, nečekané harmonie, zvuky a bizardní melodie. Smysl toho všeho pochopíte, až když uslyšíte skladbu celou. Podobně se i náš život skládá z drobných událostí a zážitků, jejichž smysl pochopíme zpravidla až po mnoha letech. A s ultraběháním je to jakbysmet: každý trénink, každý běh je tak trochu zbytečný, ale přitom zásadně důležitý. A spousta pravidelných běhů nás pak dostane někam, kde bychom to vůbec nečekali. Před 5-i roky jsem s běháním začínal na prvních pokusech, pak bylo prvních 20km, prvních 30km mezi Trojou a Husincem, po té maratony, no a od loňského roku zkouším ultra. Pár měsíců je mi jasné, že se nezadržitelně blížím k závodu, kterým se dostanu blízko k "hraně", na hranici svých možností ... a v mých představách se mi jako hraniční závod před časem usadil Spartathlon.

Jakousi zmínku o Spartathlonu jsem poprvé zaznamenal letos v červenci od H12, který v Úvalech zmínil, že bych se tam měl přihlásit, protože mi zdejší trať podle jeho statistických odhadů bude určitě vyhovovat. Beru podobné návrhy s velkou s rezervou, koneckonců, jakým jiným způsobem by si měli kamarádi běžci u piva trochu pošimrat ego, že? Můžeme si navzájem pochválit účes, boty, barvu nehtů na nohách, pěkný puchýř na patě, ale to není ono. Lepší je někomu navrtat do hlavy nějakou pořádnou šílenost! A to Honza umí nejlíp ze všech. Tehdy jsem nevěděl o Spartathlonu vůbec nic, takže další superlativy, že je tam horko, dusno, ale taky v horách dost zima; přišlo mi to víc legrační, než aby se mě to jakkoliv týkalo. Sranda mě ovšem brzy přešla ...

Střih ... září.

Koncem září jsme s Tomášem, Janou a Pavlem v Dánsku a nemohu si nevšimnout, že spousta dánských běžců nosí bundy Danish Spartathlon Team, mnozí z nich závod v minulosti dokončili. Na vlastní oči jsme viděli Kim Hansena (vítěz Ostrova Matek 2014), který byl o 14 dní později "u paty" třetí! To už jsem Spartathlon pochopitelně na webu sledoval online přes noc, netrpělivě mačkal F5, v sobotu fandil Radkovi, Ondrovi a Martinovi ... myšlenka na účast začala být po splnění limitu sžíravá a obtížnější než ten nejobtížnější hmyz.

Spartathlon kromě "prostého" uběhnutí 246km obnáší spoustu dalších organizačních překážek, z nichž některé se dají stěží ovlivnit, jiné jsou s trochou štěstí řešitelné. Náklady sice nejsou likvidační, z rodinného napnutého rozpočtu pro 6 lidí si ale těžko bez "ztráty morální kytičky" můžu vyjmout 450 EUR + peníze na letenku, a pak si sám spokojeně odletět na týden k moři. Asi bych se ani nemusel vracet, taky by podobný přístup byla špatná "karma" už od začátku. Rozhodnu se tedy, že "Spartathlon" ANO, ale musím do května sehnat prostředky na startovné z úplně jiných zdrojů než pracovních, nejlépe souvisejících přímo s během.

Střih ... druhý prosincový týden. 

V pondělí konečně dodělávám jakousi stručnou self-prezentaci (fuj!), kterou posílám s průvodním textem na dvě korporace. Do dvou dnů mi přichází negativní odpověď, kde hlavně ta věta o věku podporovaných sportovců mi zněla v uších dost nelibě, ale co nadělám. Ještě týž den - jak už to v životě chodí - jedna zpráva dobrá (hurá, prvních 100 EUR od mámy k Vánocům) a zároveň špatná (dle vydaných propozic startovné není příští rok 450, ale 520 EUR). Takže jsem vlastně na začátku.

Ve čtvrtek přichází nejprve ráno velmi silná rýma, večer pak dlouho očekávaný mikulášský večírek iTB. S rýmičkou začínám velmi opatrně. Po zázvorovém čaji, který mi doporučil Bubo (dávám si ho bez půllitru doporučované vodky) a dvojce červeného jsem vlastně už jednou nohou na odchodu, když se přistihnu, jak "náhodou" trávím s chlapci delší dobu u slivovice na baru. Chutná mi a kupodivu i rýmička jako kdyby se lekla a dělá, že je na ústupu. Pak se ale věci zaškobrtnou a začínají dostávat nečekaný spád. Nejdřív si mě k sobě volá Digi, pak cosi říká Tomáš, ale nedokážu se úplně soustředit, pak mi PvS předává šátek s originálním emblémem T-Birda bojujícího na trati Spartathlonu. Krásný, moc děkuju! Bráním se, že podle dohody přece slavíme jenom kulatiny a ty jsem měl vloni ... trochu se mi motá hlava, a rozptyluje mě, jak se na mě všichni dívají, jako kdyby pořád na něco čekali ... tak se soustředím, co vlastně Tomáš říká a ten mluví o tom, že se přátelé z iThinkBeer.com složili na kilometry (nejdřív prý bylo na 137km, teď už na 172km anebo dál) ... V tu chvíli se mi zastavuje tep, zmocňuje se mě panika, chci utéct, anebo stéct po zdi, o kterou se opírám, cosi blekotám, děkuju, pak přiletí a mluví na mě Sára, zatahuju slzu. Jo aha, ještě mám v ruce modré desky, a tam jsou fakt peníze na startovné!? To se smí?? No to je krásný, že to nejde popsat, je to vůbec možný, takového štěstí? Za žádných okolností si netroufám se podívat do obálky, protože vím, že bych brečel, a to přece nemůžu, to kluci nedělaj, jak by to vypadalo ... Zbytek večera pokračuje, následují další slivovice, piva, změna lokálu a ze "snu" se proberu až doma, kde se mi vše v tichu rozleží ... strašně dlouho, desítky minut pak hlasitě a intenzivně brečím, až nakonec vyčerpáním a dojetím usnu.

Close to the Edge

Přátelé, udělali jste pro mě Věc velkou a nevídanou, takže já se teď budu snažit, aby i vám všem tenhle Dar přinesl radost a společně jsme si s ním užili hodně hezkého a dobrého. Spartathlon se běží 30.9.2016 v 5:00, s takovým týmem v zádech budu mít na startu mentální náskok 2 maratonů. Udělám pro "patu" maximum, i když počítejme předem s tím, že to bude na hraně. Musím toho ještě hodně naběhat a doufat, že tělo objemy vydrží. Taky se musím připravit teoreticky, sbírat informace, aby mě v náročných podmínkách nic moc nepřekvapilo. Bez podpory doma se taky neobejdu a vše pak musí v den D do sebe zaklapnout. Něčemu se dá jít naproti, někde se dá improvizovat, stejně spoustu věcí člověk neovlivní. To je jasné z výsledků, kdy závod dokončí méně než 50% startujících prošlých přísnými kritérii. Možná poběžíme společně s H12, pointu své úvalské agitace prozradil až o několik měsíců později. Jo a abych nezapomněl, taky musím zvládnout se z toho nepo*rat, běháme přece pro radost!

Jak tohle uzavřít? Nevím, jsme na začátku. Můžu říct třeba něco "moudrého": že ultra je běh na dlouhou trať, každý běh je stejně zbytečný jako důležitý a konzistence je až na prvním místě :-) Mimochodem, pořád to zní lépe než: míč je kulatý, fotbal nemá logiku, brankář byl na místě ...

Moc všem děkuju, děkuju Tomášovi (který vše za mými zády dal dohromady), vážím si vás, vaší důvěry a podpory, příští rok to bude pravé Close to the Edge!  ... no a pak už budeme všichni myslet na pivo :-)

Za fotky z večírku použité bez svolení děkuju Digimu :-)

YES: Close to the Edge (Queen's Park Ranger's stadium, 1975) ... :-)