Listopad: pořád to samé, ale 100x jinak

Ještě že si píšu blog, protože na tohle období jsem se prý těšil v září: na dlouhé a klidné zimní běhání prosté všeho stresu. Člověk si z minulosti pamatuje zpravidla jen to příjemné; tmu a zimu si odsune daleko za hranice vzpomínkového optimismu, stejně jako pracovní povinnosti spojené s tímto obdobím. Takhle to prostě funguje. Kromě víkendů se dostanu ven jenom s čelovkou. Ve městě by se bez ní možná člověk i obešel, ovšem to by musely být chodníky opravené, bez děr a bez všudypřítomných psích exkrementů; takže nezbývá mi nic jiného než si na cestu přisvítit.

Můj cyklistický deník z roku 1991:
konzistence až na prvním místě

Po kratší regenerační pauze se pouštím do zimního hltání kilometráže, pořádně sebevědomě :-) Z listopadových 502km měl udělat pětinu přeběh ze Sněžky do Hřenska. Jak známo, skončili jsme ještě před Lužickými horami v Oldřichově a mně tak do druhé půlky měsíce naskočilo "manko" 61km. Nebyl žádný závažný důvod od plánovaného objemu ustoupit a manko jsem nakonec dohnal za cenu dvou náročnějších týdnů s objemy 2x135km. Snaha držet se plánu a být v přípravě konzistentní, se mi loni neskutečně vyplatila. Že se každý kilometr počítá, to jsem věděl už jako kluk, když jsem jezdil na kole. V prosinci mě čeká další solidní dávka - v plánu mám ještě o trochu víc.

Co ale udělat, aby tyhle zimní pako-běhy (pasivní a konzistentní) nebyly úplně nudné a nějakým rozumným způsobem utíkaly? Každá změna v zaběhlém stereotypu je dobrá. Hodně mi teď pomáhá MP3 s hudbou, pouštím si nové desky, které buď neznám, anebo jsem je dlouho neslyšel. Jindy jsem hodně unavený z práce, na hudbu není pomyšlení a kilometry pouze mechanicky odběhám. I to se počítá! Někdy pospíchám, protože mám omezený čas mezi povinnostmi, a musím přidat na tempu. Před týdnem jsem se zacyklil se sluchátky na uších na dráze: 40 koleček na dráze může vypadat přiblble, ale hlava rezignovala a skvěle jsem si odpočinul od všedních starostí. V neděli jsem "natočil" (doslova) ve Vršovicích a na Vinohradech půlmaraton - ovšem na ploše sotva 2x2km. A tak dál ... prostě pořád nějaká změna :-)

Forest Run se běžel v lese :-)

Na konci měsíce jsem se pro změnu přihlásil na hradecký Forest Race, kde se kromě půlmaratonu a maratonu konaly závody různých psích spřežení v bizarních kombinacích: pes + páníček, pes + páníček na kole, pes + páníček na koloběžce, xkrát pes + páníček. Taky zde probíhal koloběh, konkurenční akce koloběhu řipského. Naprosté panoptikum! V téhle podivné společnosti a za teploty pod bodem mrazu běželo taky 21 maratonců. Naštěstí to měli pořadatelé dobře promyšlené, různé kategorie pouštěli nejen v dostatečných intervalech, ale i na různé tratě. Psi se tedy nikomu nemotali ani pod nohy, ani pod kola. Mimochodem trať byla krásná: 2 okruhy se běží v lese a na měkkém povrchu, pravda v bahně někdy až moc měkkém. Škoda jen, že zima mi byla taková, že místo poklidného naběhání 42 km jsem musel běžet podstatně rychleji, abych nenastydl. Nakonec to dobře dopadlo a zahřálo mě dokonce 2. místo. Taky mě potěšilo, že jsem druhou půlku zaběhl výrazně rychleji, dokonce jsem dva běžce předběhl v posledních třech kilometrech.

Ta zaťatá pěst má prý nějaký význam,
bohužel jsem zapomněl jaký

V zázemí jsem po závodě rozmrzal velmi pomalu, když se se mnou dal do řeči pan Jiří Soukup, známý atlet, legenda a celebrita českého běhu. Tento nejstarší maratonec v české historii (88 let) dal na okruhu kolem hradeckého lesního hřbitova tentokrát "pouze" desítku. Vzpomínal na různé závody, citoval jména běžců z různých závodů, vzpomínal na staré běžecké časy, na steeplechase, který běžel na kladenském Sletišti, a litoval, že na Kladně nikdy neběžel maraton. Bylo mi trapné, abych mu tykal jako ostatní, tak jsem ho požádal o vykání, stejně jako o společnou fotku. Ani jedno mu nevadilo! Na závěr mě šokoval, protože sedl na kolo a odjel domů, normálně jako nějaký kouzelný dědeček z reklamy na běhání: "Je vám 40 a cítíte se na 90? Běhejte!, až vám bude 90, budete se cítit líp než teď!" ... prostě se pořád něco učím.

V listopadu se zcela očekávaně nic zajímavého nepřihodilo. Čelovka a sluchátka jsou a ještě pár měsíců budou hlavní a nejdůležitější společník ... málem bych zapomněl na hlavní důvod, proč o čelovce mluvím: na setmělé dráze jsem předminulý týden málem šlápl na ježka. Zkracoval si cestu do nedalekého křoví. V téhle nejisté době, kdy ani na běžné podzimní počasí není možné se úplně spolehnout, pospíchal uložit se k zimnímu spánku. Byla tma a bez čelovky jsem ho zahlídnul na úplně poslední chvíli. Moc nescházelo a místo zimního spánku se ježek uložil ke spánku věčnému. Od té doby si dávám dvakrát velký pozor, nejen kam šlapu, ale taky abych nezapomněl čelovku.