Krakonošova (ledová) facka

"Zátiší s kaplí sv. Vavřince"
Sněžka, 14.11.2015 foto: Krakonoš

Není lepší nápad, než se proběhnout v zimě po horách, že? A když už se běží Krakonošovým revírem, proč k tomu nepřipojit i Jizerky, Lužické hory, soutěsky u Hřenska, pořádný flák Sudet ... dlouho plánovaný a očekávaný ultraběh neměl menší ambici než spojit nejvyšší a nejnižší (přírodní) bod ČR, tzn. dostat se ze Sněžky do Hřenska. Jak to dopadlo a co jsem se v horách naučil, se pokusím popsat na následujících řádcích.

Společenská část akce začala slibně už v autobuse, kde jsme stačili během nekonečné cesty vypít pár láhví vína, při první zastávce jsme málem ujeli H12 a při druhé si koledoval o podobný malér MvP. Někteří spolucestující si od naší poslední řady odsedávali dopředu, jiní brali zastavování rozjetého autobusu s nadhledem: "jéé, zase oni!" Musím podotknout, že když jsem nasedal na Černém Mostě do stařičké Karosy, hned jsem si vzpomněl na krásnou a veselou knížku Autobus sebevrahů - zážitkový autobus pro lidi, co už od života nic moc neočekávají ... My jsme naopak plni očekávání s půlhodinovým zpožděním šťastně dojeli do Pece pod Sněžkou, ubytovali se v Penzionu Sluníčko (jak příznačné pro následující den!), večer se pokračovalo v doplňování kalorických zásob tuhým i tekutým "palivem" v bezvadné restauraci přímo na návsi. Tradičně se plánovaly další vylomeniny, což je už takový krásný kolorit našich akcí. Na plánování se těším stejně jako na samotné pobíhání. Akorát musím být do budoucna obezřetnější a rozumnější ...

V modrém obalu je slivovice, bohužel tekla ...
na pozadí informace o teplotě a síle větru

Kdo mě trochu zná, tak ví, že nejsem žádný horal. Na Sněžce jsem byl poprvé teprve před 5 roky, na horách se mi motá hlava, někdy mi dokonce teče krev z nosu. Troufnout si na takovou běžeckou túru se samými zkušenými trailisty nebylo rozumné, i když jsem se utěšoval, že v Krkonoších se moc nezdržíme a Jizerky jsou placaté a podstatně níže. Krásné listopadové počasí s teplotou nad 10° i v noci slibovalo ideální podmínky. Jenže jak to na horách chodí, tak se počasí mění z hodiny na hodinu a Krakonoš se předpověďmi moc neřídí: ráno od Růžové hory zavřená lanovka, na Sněžce vichřice s padajícími kousky ledu a všechno namrzlé. Občas sice opatrně vylezlo slunce, ale to jenom proto, abychom se namlsali, že už to bude dobré, a vzápětí se ponořili do mlhy, či chumelenice. Když už se dalo běhat, tak s nejvyšší opatrností. Na tvářích i v očích štípaly kousky ledu, celkově jsme se posunovali pomaleji než jsem si představoval, a pouze rozvážným krokem. Když jsme se z mlhy vynořili - značně omrzlí - kolem 15:00 hod. u Jizerky, začínal jsem se smiřovat s DNF. Nakonec jsme přeběhli ještě Jizerky a skončili v hospodě nad Oldřichovem a vlakem se dopravili do Liberce. Krásná akce skončila dříve, než měla, ale je dobré ji zpracovat, uvědomit si chyby a vzít si z ní mnohá ponaučení:

1) Tahle zakletá fráze je natolik pravdivá, že se nikdy neochodí: ultra je v hlavě. Dosud jsem moc dlouhých ultra neodběhl, ale když jsem běžel 12-hodinovku, nastavil jsem si "hlavu" na 12 hodin, podle toho rozložil síly a počítal čas. V Dánsku na stomílovce jsem udělal to samé s kilometry, nastavil si plán na 16x10km, záložní plán na 20x8km. S jistotou jsem věděl, že prostě poběžím 16x vzdálenost odběhnutou tisíckrát v tréninku. V hlavě mám pak jízdní řád, se kterým podle okolností pracuji. Tento model v horách kvůli podmínkám a nevyzpytatelnému tempu nefunguje.

2) Bezpečnost: dosud jsem dlouhé ultra běžel vždy s pořadatelským zajištěním: vždycky je příjemné, když má člověk kolem sebe pořadatele, na cestě drop-bagy, o občerstvovačkách ani nemluvě. To platí pro jakýkoliv dálkový běh i závod. Na 24hodinovce navíc nemusíte myslet na bezpečnost, když se stmívá, jestli máte dostatek věcí na převlečení, jestli máte co pít, jíst, kde je záchod atd. Kouzlo běhu v horách pouze s tím, co si člověk nese (často zbytečně), jsem poznal nyní poprvé. Zatěžkán nákladem a zaměstnán starostí o proviant jde vlastně o úplně jiný sportovní výkon. A také o náročnější logistiku, než kterou znám.

Občas se objevily krásné výhledy - jako tenhle na Jeseníky

3) Míra nepohodlí: pokud odmyslím vnější okolnosti, tedy vichřici, zdržení kvůli nejedoucí lanovce na vrchol, kousky ledu, které nás omlacovaly z mraků, tak mi prostě nefungovala běžecká matematika: jak se mám například srovnat s tím, že od 5. km mě bolí nohy a to mám před sebou 130km? Odpověď: nevím. Únava při běhu v horách je úplně jiná, příprava zjevně taky.

4) Priorita: musím přistupovat opatrně k akcím, které zamýšlí překonat více než 60-80km, tedy hranici, kdy už je ultraběh podle mého názoru "devastující" a regenerace a návrat do tréninku trvá několik dní, spíše týdnů. Je potřeba mít nastavené priority, kdy a kde chci za tuto hranici zajít, vzít v potaz důsledky, možné prochladnutí, zranění, následný výpadek v tréninku po akci atd. Z tohoto hlediska jsem se dopustil největší chyby. Pokud běžím přes 100km, tak musím mít jasný plán, vědět proč to chci uběhnout a mít z hlediska motivace čistou hlavu.

5) Technika: nemám techniku, neumím běhat v terénu, kluci mi z kopce slušně utíkali. Rychlejší technické pasáže, kde se musí člověk rychle rozhodnout jestli radši skočit do louže, anebo na zledovatělý a (snad) stabilní kámen, jsou velmi fyzicky a psychicky vyčerpávající. Dlažební kostky a kros po rozbitých chodnících na Vinohradech jsou sice dobrý trénink na nervy, ale nikoliv na hory :-)

Idylická chvíle - Polsko má jasno

Sportovně to pro mě byla výborná zkušenost, i když jsem podcenil nástrahy hor a přecenil vlastní schopnosti v nich. Za sportovní nezdar akce se Tomovi moc omlouvám, vím, že jako organizátor byl z DNF smutný a v odhodlání pokračovat zůstal v sobotní večer sám. Měl jsem se předem - jako to udělali oba veverci - rovnou přihlásit na krátkou variantu, tu, kterou jsme nakonec běželi všichni. Z plánovaného přeběhu Sněžka - Hřensko jsme nakonec přeběhli po cca 10 hodinách jenom Krkonoše a Jizerky. Ze stejného místa, kde jsme skončili (a ve stejném čase, co jsme doběhli) ovšem hodláme ještě tuto zimu pokračovat a akci dokončit. Bude to určitě krásný a náročný noční běh Lužickými horami a Českosaským Švýcarskem. Už teď se těším!

Děkuji všem přátelům za perfektní akci a skvělou společnost, H12 a PvS také za zapůjčení fotek.

Krásný popis akce najdete zde: 12HD: Staříkovo běžecké YOLO aneb bylo nás pět :-)
... a taky zde: Veverka v zádveří: Dolu z kopce :-)