Běžecké intermezzo a čekání na zimu

Nabíhání kilometrů a trénink obecné
vytrvalosti - teoretická část (foto:digi)

Ještě předloni jsem dodržoval mnoha knihami opakované pravidlo, že maratony se běží za rok maximálně 4. Kde jsou ty časy! Od doby, co pravidelně navštěvuji běžecké ultra-hospody iTB, tak mi tuhle poučku mí běžečtí přátelé nadobro z hlavy vymazali. Pravidelná setkávání s přáteli u piva jsou prostě velmi inspirativní a vedou k vyšším cílům, lepším výsledkům ... a někdy i světlým zítřkům. Přiznávám se, že jsou to návštěvy restauračních zařízení, v nichž se kromě společenských vazeb a přátelství buduje základní aerobní vytrvalost vedoucí k týdenní kilometráži vyjádřené v trojmístných číslech. Jistěže pouze teoreticky ...

Stovka za týden pro mě byla ještě před pár měsíci nedostižná cifra, při které bych si klepal na čelo. Po tomto roce, kdy průměr byl ještě o něco vyšší, se na čas vracím zpátky k tréninku na maraton a ejhle! Ačkoliv jsem plánoval regenerační mezidobí, kdy si závěr sezóny užiji běháním kratších vzdáleností, příjemnými rychlejšími tréninky a nakonec si několika rychlými maratony zpestřím podzim, tak se místo toho trápím a vidím, že mi to evidentně (rychle) neběhá.

Maratón je prostě jiná - atletická - disciplína, kde už nestačí "jenom" pobíhat a naběhávat ohromující dávky s tím, že ono to pak "přijde" samo. Týden za týdnem jsem běhal jako pako (PAsivní, KOnzistentní běh), nezajímalo mě tempo, jenom naběhané km a občas tep. Na ultra to stačí, na maraton ne. Příprava na ultra je vlastně klidná, pohodová a bezbolestná záležitost, stačí si jen zorganizovat čas a běhat, běhat, běhat ...

Tady na vinohradské škváře
jsem sokolům akorát pro srandu

Myslel jsem si, že když dokážu běžet relativně svižně 10 hodin, tak nebude problém se na 200 minut mírně zmáčknout. Jenže tak to není, ono to trochu zmáčknete a nohy nestíhají, ruce nestíhají, bolí ramena, kolena, tělo lítá ze strany na stranu, u toho funím jako kůň a mám všeho plné zuby za deset minut. Původně jsem si chtěl zkusit ve Stromovce udělat osobák. Po pouhých 3 týdnech exhibování na dráze v Riegráku, kdy mě předběhl každý místní sokol či sokolka, to zkusím, ale moc šancí tomu nedávám. Vím, že to bude bolet možná nejvíc v tomto roce.

Zase už se zpátky těším na ty svoje zimní pako běhy, kdy za sebou zamknu branku, rozhlédnu se a až v tu chvíli se rozhodnu, jestli půjdu doprava anebo doleva. Buď si zakorzuju s davy běžců podél Vltavy, nebo potáhnu industriálem směrem na Hostivař, anebo se vydám za dobrodružstvím po strašnických a libeňských slumech. Do sluchátek si pustím Yes, Genesis, Frankie Goes to Hollywood, anebo nějakou pop blbinu, v hlavě zapnu autopilota a poběžím. Poběžím jen tak, na čas a na kilometry, abych byl doma dřív, než se úplně rozední a než všichni vstanou.

Před tím ale ještě musím vytrpět tohle nesmyslné předsevzetí a trochu se příští sobotu potrápit. Při běhání si člověk nemá nic slevovat a plán se musí plnit i v závěru běžeckého roku. To je základ.