KOLO & BĚH: moje nejzábavnější příprava na Spartathlon (díl II.)

Czech Spartathlon Team 2024

Tabulka objemů před SP24

V druhé části se chci podělit o svou zkušenost z netradiční přípravy na Spartathlon. Z převážné části jsem ji absolvoval na kole, běh byl až do posledních 4-6 týdnů dost upozaděný. U triatlonistů je to běžné, nicméně v přípravě na ultramaraton jsem se programově s podobným přístupem zatím nesetkal. Asi bych se ani dobrovolně neodhodlal, pokud by mě dlouhodobě nelimitovala různá zranění, o kterých píšu poslední tři roky. Na rozdíl od Koopa si nemyslím, že ultramaratonec má pouze běhat a nemá se rozptylovat jinou formou aktivity, která mu v závodě nepomůže. To, co říká, platí možná pro úplnou špičku startovního pole a pro dosahování osobních limitů například na 24hodinovce, ale i tam bych měl po mé zkušenosti určité pochybnosti a zpětně bych plánoval některé věci v přípravě jinak. Navíc každý se dokáže svému maximu přiblížit jen na pár let a pak musí stejně v přípravě hledat kompromisy. A nové postupy. 

Hledal jsem také způsob, jak se připravit, aby mě trénink vůbec ještě bavil a naplňoval. Po deseti letech jsem spadl do rutiny a všednosti a  každá změna vlastně potěšila. Na základě vlastní zkušenosti z posledních dvou let a tří solidně zaběhnutých závodů (2x Spartathlon + GUCR + částečně ještě MS v běhu na 24 hodin v Taipei) si dovoluji v tomto poněkud popisném textu shrnout vlastní zkušenosti a udělat zobecňující závěr.

Všechno uvedené píšu ex-post, tedy po Spartathlonu, který jsem dokončil 22. celkově (380 startujících). Z hlediska výsledku jsem strávil v závodě o třicet minut více než v roce 2022 (dvě hodiny za osobákem z roku 2018), ovšem srovnám-li podmínky, tak ty byly dost odlišné (větší horko, průjmová infekce). Letošní výkon v Řecku považuju za přinejmenším srovnatelný s předchozími dvěma roky s tím, že jsem byl na rozdíl od minulých let pod Akropolí tělesně zcela fit. Velmi podobně se na Řecko připravovala i Jarka Zelená, která se kvůli dlouhodobým zraněním běhu věnovala úplně minimálně (naběhaných pouze 800km za červen-září) a Spartathlon přesto zdárně dokončila v osobáku. 

1. Příprava

Běh nelze zcela vynechat!

V Korinthu (80.km)

Intenzitu a zátěž jsem trénoval pouze na kole, běh byl pouze "do počtu" a s výjimkou posledních 14 dní jsem běhal ve stále stejném (pohodovém) tempu. Zrychlil jsem přirozeně až v posledních dvou týdnech, kdy objemy spadly a poměr mezi během a kolem se přikláněl více na stranu běhání.

Zcela jsem vynechal běžecké B2B a dlouhé běhy (nad 25km), s výjimkou třech třicítek a jednoho testovacího 50km běhu. 

Zajímavé bylo, že během posledních 14 dní, kdy už jsem odpočíval, tak jsem byl schopen běhat ve (pro mě) velmi rychlých tempech (15km á 4:25 po Vinohradech), která jsem zvládal naposledy před dvěma lety. S tím rozdílem, že tepy byly nesrovnatelně níže (-10hr).

Trénink na kole má spoustu výhod: nejdůležitějším plusem z pohledu běžce je relativně nízká pravděpodobnost zranění a to i při tréninku ve vysoké intenzitě (samozřejmě, pokud vás nesundá auto). Pokud strávíte celé ráno a dopoledne v kopcích, můžete na oběd sesednout z kola, normálně chodit a věnovat se zbytek dne čemukoliv, klidně i běhu. Tuhle jistotu zcela určitě nemáte ani po tříhodinovém klidném běhu. 

Další výhodou je rozmanitost tras a sociální aspekt: běh je většinou samotářská disciplína, kolo přímo vybízí k společnému tréninku. Navíc je prima ho spojit s kávou a větrníkem, výletem na snídani, na oběd, či na místa, která neznáte. Prostě s kolem jsou možné zážitky, které jsou při běhu zcela nemyslitelné.

Nevýhody jsou také jasné: není to jen počasí, které vám nabourá plány, silnička je pořádný žrout času a není tak pro každého možná, navíc není zcela jednoduché zvládat 10-12 fází týdně. 

Tři hodiny běhu a jízdy na kole ve stejné intenzitě nejsou až tak odlišné z hlediska energetického výdeje a tréninkového přínosu. V ultra máme rádi objemy, proto jsem si přepočítával kilometry koeficientem 2.5, tj. 10km na kole = 4km běhu. Když jsem se na kole přes léto trochu zlepšil, koeficient byl možná o něco vyšší, snad někde mezi 2.6-2.8. 

2. Benefity silničního kola v přípravě na ultramaraton (a limity):

a) aerobní vytrvalost

+ silnička vám vybuduje vcelku snadno a bezbolestně vynikající aerobní schopnosti, které v poslední čtvrtině ultramaratonu jako když najdete (po dvaceti hodinách běhu závěr v pohodě udýcháte). Nikdy před tím jsem neměl tak silné poslední třetiny závodů jako v posledních dvou letech.  

- silnička vám sežere všechen volný čas, trénink kolo & běh vám ve vrcholných týdnech zabere 24-32 hodin 

Sobotní dvojfáze I: Po svižném ranním kole s Radkou na větrník do Poděbrad
jsem protočil nohy odpoledne ve velkém horku na zmrzlinu.
Tahle příprava je sice časově náročná, ale velmi zábavná :-)

b) zdravotní zlepšení

+ zlepšily se mi výsledky na kardio vyšetření ("zlepšení diastolických parametrů, zvětšení PK a navýšení její funkce, regrese septální hypertrofie") a výrazně mi poklesl při běhu tep

+ dost radikálně se mi zlepšila hybnost kloubů, hlavně v kyčlích. Svaly na nohou byly po obou fázích většinou nezvykle uvolněné 

- zpočátku jsem po delší době na kole cítil velkou bolest v rameni, slabinou mohou být záda, musel jsem pravidelně cvičit, protahovat, chodit na fyzio atd. 

Sobotní dvojfáze II: dopoledne náročné křivoklátské kopce,
vpodvečer už jen vyklusat na nízké tepy. 

c) snadný a zábavný trénink síly: kopce, tempa, intervaly   

+ pokud máte za sebou zranění a netroufáte si trénovat intervaly/tempa při běhu, lze vše do značné míry nahradit na silničce: stačí si projet krátké či táhlé kopce, desítky minut se potrápit silově na rovině, možností je spousta a u žádné z nich si neublížíte. Při dlouhé jízdě si můžete vybrat kopec, který půjdete na dřeň a který vypustíte - podle toho jak se cítíte atd. Na kole si prostě můžete celou dobu hrát  

+ skvěle na nohách posílíte svaly, které při běhu až tolik nevyužíváte. Jejich zapojením při běhu máte pak lepší hybnost a stabilitu, zlepšíte se na nerovném povrchu, v kopcích a především pak v táhlých sebězích, jakou jsou ty do Sparty 

- jasně, na kole nenatrénujete na osobák v maratonu ani na 100km. Na to je vždy potřeba hlavně běhat, ale i tak se můžete výborně připravit na jakýkoliv závod 

- a ještě jednou zdůrazním: nelze úplně vynechat běh pokud chcete běžet závod! Nohy si musí denně opakovat, že jsou tu kvůli běhání a taky se jednoduše "obouchat" :-)

d) regenerace po závodě

+ Silnička je také skvělá v období po těžkém závodě, kdy není dobré ještě běhat ale vy zároveň nechcete jen doma ležet na gauči. Umožní vám udržet si kondici do další přípravy a přitom dá příležitost bolavým nohám odpočinout

____________________   ____________________

Závěr:

Podle mého názoru nemusí být silniční kolo pouhým doplňkem při přípravě na ultramaraton. Může být zcela plnohodnotnou součástí tréninku, pokud máte dostatek času, peněz a odhodlání strávit 10-14 fází střídavě na kole a běháním. A pokud vezmete silničku v přípravě vážně, může to být i velká zábava! :-) 

        

Detail přípravy na Spartathlon 2024 v týdenních objemech.
Nejdelší běhy: 1x50km, 3x30km
Většina běhů odběhána v tempech 4:50-5:10,
Silniční kolo odježděno ve zcela rozdílných intenzitách a objemech. 

A tady je odkaz na video z doběhu

KOLO & BĚH: SP 2023 & GUCR 2024 (díl I.)

Jako kluk jsem miloval kolo. Nejdříve jsem měl malé s nálepkou SPURT, na kterém se dalo krásně
brzdit pedálama dozadu a dělat smyky. Pak mi rodiče koupili chebskou ESKU. To byl těžký krám s tříkolečkem vzadu, se kterým byla potíž vyjet jakýkoliv větší kopec. No a ve čtrnácti jsem dostal FAVORITA. Už nevím, jak velký to byl kšunt na svou dobu, ale byl to sen (skoro) každého kluka! To byl rok 1988. Pro představu, díly na kolo byly sice za babku, ale nevydržely nic, kola se centrovala každý týden a sehnat třeba obyčejné brzdové lanko znamenalo zkoušet štěstí a denně objíždět všech (několik) prodejen po celé Praze. Pročítal jsem si cyklistický deníček a dá se říct, že každý druhý týden bylo kolo v servisu. Od devadesátek se pak daly sehnat neuvěřitelné věci: Shimano vybavení, italské rámy, moderní sedla, středové složení, vše bylo jen otázkou peněz.  

Pak bylo léto 1992 a nastala mi tma. Probíhaly poslední prázdniny před čtvrťákem a po nemoci jsem se zařekl, že na kolo nikdy nesednu. Až do loňska ... 

2x Canyon Endurance 7 - první jarní vyjížďka

O třicet let později jsem si zaběhl vysněný osobák na 24 hodin, stálo mě to pár let dřiny a tři pokusy. A nebylo to zadarmo: přípravu i závod jsem odběhnul na hraně psychických i fyzických sil. Na podzim 2022 jsem byl rád, že jsem se kvůli různým zraněním vůbec stačil připravit na Spartathlon. Zranění ke sportu patří, jenže skoro v padesáti a po deseti letech v ultra probíhá regenerace a rekonvalescence dlouho. Tělo nesnese přípravu, kterou zvládalo ještě před pár lety. Po problémech s achilovkami, jednou ostruhou, druhou ostruhou, natrženým svalem v tříslech, jsem nakonec celé léto 2023 v podstatě neběhal. UltrArdeche 2023 mi v květnu "zázračně" vyřešilo roční problémy s ostruhami, ale způsobilo natržený sval v třísle. Byť jen mírný pohyb levého kolena nahoru znamenal urputnou bolest. Bylo to smutné a deprimující. Běhání je pro mě zásadní, ultra je životní styl, proběhnout se je pro mě jako opláchnout si ráno obličej vodou, něco co k mému dni neodmyslitelně patří. Něco, o co přijít nikdy nechci.

... a tak jsem vzal po třiceti letech na milost kolo

Grand Union Canal Race 2024

Přes léto 2023 jsem najezdil stovky kilometrů, abych se udržel v nějaké trošku přijatelné formě. Nejdřív jsem jezdil na horském kole od Jitky, jenže to se na silnici nehodí. Pak se ozval Kamberák, že má v Kytíně na půdě silničku, na které seděl možná jednou, a ať si pro ni zajedu. Blížil se Spartathlon, nabíral jsem kila, kondice nikde a tak se nedalo nic dělat. Na dávná předsevzetí jsem zapomněl, předsudky ke kolu poslal k ledu a s prvním šlápnutí se se mnou po dlouhých třiceti letech "pohnula zem". Držet řidítka, zaaretovat nohy do pedálů, navštívit místa, která pro svou vzdálenost byla běžmo z domova nedostupná, navíc prakticky nulová bolest po tréninku ... Kolo jsem si zamiloval a hned jsem věděl, že z něj jen tak neslezu. Do startu mého šestého Spartathlonu zbývalo osm týdnů a příprava probíhala hladce a na silničce. Běh, spíše klusání bylo "pouhým doplňkem" na obouchání nohou. K mému údivu Spartathlon vyšel solidně, stovky hodin strávených na silničce udělají z vašeho těla aerobní monstrum. Z Athén jsem sice klusal pomalu, ale výsledný čas 28+ hodiny nebyl vůbec špatný.

Bezprostředně po Spartathlonu jsem se rozhlížel, na který závod bych se rád podíval. V Evropě mi už moc závodů nezbývá, nakonec jsem se rozhodoval mezi semitrailovým Dolihos 255km v Řecku a Grand Union Canal Race 232km v Anglii. Oba závody jsou přímo zapsané jako kvalifikační pro Spartathlon. Nakonec jsem usoudil, že zažít Řecko bohatě stačí jednou ročně, takže jsem se v listopadu upsal na květen do Londýna. 

2023 IAU 24H World Championships

Začátkem prosince jsem si zaběhl svou poslední 24hodinovku. Příležitost zúčastnit se naposledy mistrovství světa, navíc daleko v Asii, mě na jednu stranu lákala, motivace jít na hranu a zaběhnout výsledek byla skoro nulová. Na 24hodinovce jsem rád dosahoval svých limitů, to mě dříve lákalo. Teď už na to nemám, tak mě 24h prostě nebaví. Zaběhl jsem v ne úplně příjemných podmínkách (vichr, zima) solidních 224km a tuhle svou běžeckou kapitolu považuju za uzavřenou.  

... a stal jsem se pumpičkářem 

"Happy Chappy"

V zimě přišlo z Německa kolo. Canyon Endurance CF7 AXS s vybavením SRAM Rival. Ještě před tím, v lednu, jsme si byli s Jaruškou kola v Koblenz osobně vybrat a vyzkoušet. Bohužel čekací doba je u některých modelů a velikostí horší než na auto, takže nakonec jsme si oba připlatili za lepší vybavení, aby se dalo jezdit už na jaře. S odstupem tohoto rozhodnutí určitě nelituji. Jarní příprava na Londýn - Birmingham (GUCR) tak z podstatné části probíhala už na kole. Ale o tom se rozepíšu později v druhém díle.

... a odjeli jsme na GUCR

V Británii se běhá spousta závodů, moje to byla první a na delší dobu asi jediná zkušenost. Přišlo mi, jako kdybych se vrátil o pár desítek let zpátky. Prostě jedno velký retro. Čtyři týdny před startem přišla poštou z Anglie obálka se startovním číslem a fragmenty turistických map se zakreslenou trasou. Mapa byla povinnou součástí výbavy (celkem čtyři listy) a trochu nezohledňovala možnost běžet bez batohu, ani možnosti moderních technologií, navigací, hodinek atd.

V propozicích jsem se dočetl, že se z kanálu nejenom nesmí pít, ale ani v něm koupat, protože je plný životu nebezpečných bakterií. A pokud byste tam už spadli, musíte mít s sebou píšťalku. Píšťalku jsem měl, ale voda byla tak špinavá, že bych do ní ani klackem nedloubl. Za šest liber jsem si při registraci koupil dva klíče od záchodu, jeden pro Jarušku, která mě supportovala a druhý pro sebe. Představa, jak si v noci uprostřed Anglie otevírám kouzelným klíčem toaletu, vykonám potřebu a umyju ruce, vypadala lákavě. Varováním byl již první pokus na startu v Londýně: klíč do dveří sice pasoval, ale dveře byly pro jistotu zamčené druhým zámkem, od kterého jsem již klíč nedostal. Cestou jsem stejně žádný další záchod nepotkal.

V Birminghamu - jediná fotka :-)

GUCR se startuje v "londýnských Benátkách" a běží se až do Birminghamu podél umělého vodního díla, které dříve sloužilo k přepravování "čehosi" v obou směrech. Voda tedy někdy poněkud nesmyslně teče - přesněji řečeno břečka nehnutě stojí - na horní hraně kopce, jindy teče po mostu nad řekou, do kopce a z kopce bývá kanál opatřen komplikovanou soustavou zdymadel. Podél břehů je zaparkovaná směs lodí, lodiček, houseboatů různé kvality a úrovně, kde o víkendu domorodci čumí na fotbal a pijou pivo. 

Běželo se mi vlastně skvěle. Jarka se skvěle a obdivuhodně vypořádala s místními nástrahami: s volantem na opačné straně, jízdou v levém pruhu (na to jsem občas zapomněl já při závodě) a zmatky na kruhových objezdech, které se jezdí po směru hodinových ručiček. Zároveň mě vždy dokázala odchytit tam, kde se smělo, ačkoliv musela na improvizovaný checkpoint dojít třeba kilometr od auta. Tvrdým oříškem byl déšť, který přišel v poslední třetině. Někde se stezky po hrázi pořádně rozbahnily, neposekaná tráva a kopřivy zakrývaly zem, občas jsem nevěděl, kdy a na co došlápnu. Chlad je kamarád do té chvíle, dokud se člověk hýbe, naštěstí jsem měl až do cíle relativně dost sil, abych běžel. Poslední čtvrtinu jsem běžel druhý a makal jak o život. Představa, že mě někdo docvakne pár kilometrů před Birminghamem, podobně jako před rokem ve Francii, mě děsila. V Birminghamu jsem po závěrečné změti lávek a mostů sice doběhl do cíle, ale na druhé straně kanálu. To pochopitelně neplatí nikde, ani v Anglii. Ačkoliv jsem se půl kilometru musel vrátit a najít v labyrintu můstků ten pravý, nikdo mě už nepředběhl.   

... vlastně je tu ještě tahle

Ultramaratonu se věnuje poměrně zajímavá a barvitá komunita lidí. Absolvoval jsem desítky doběhů do cíle, někdy jsem nic moc nezaběhl, ale z cíle mám desítky fotek a záznamů. Na GUCRu jsem zaběhl možná svůj nejlepší závod a pod mostem, kde to smrdělo dekami a močí bezdomovců, mě čekal akorát milý vousatý pořadatel s paní. Udělal si se mnou fotku a čas zapsal fixou na obří žlutou čtvrtku formátu A0. To bylo vše. Jarka na mě čekala v autě ve vedlejší ulici, protože ani jí se nepodařilo cíl napoprvé najít. Telefon jsem měl již delší dobu vybitý, kabel na iPhone neměl nikdo. Vítěz už byl nejspíš doma (přiběhl o tři hodiny dříve) a třetího za mnou jsem se nedočkal (ten přiběhl tři hodiny po mně). Mohl jsem konečně využít klíček na záchod za tři libry, ale záchod byl půl kilometru daleko. Pod mostem to bylo stejně fuk. Nebo spíš fuck. A punk to byl ještě větší než jsem zažil před pěti roky na Milan - San Remo.

Ultr'Ardèche 222km: trochu běhu & hodně sentimentu

S přibývajícím věkem a přibývajícími kilometry se začínám ohlížet po zajímavých závodech, na nichž mám ještě reálnou šanci důstojně je dokončit. Poslední dva roky byla příprava na každý závod těžší a těžší, o to víc jsem si uvědomil, jak jsem vlastní zdraví bral v minulosti jako samozřejmost. Tělu zatápím pořádně: za osm let mám 15 ultramaratonů 200+, dalších dvacet 100+, k tomu přes stovku kratších ultra a maratonů v závodě i v tréninku. A tak mě občas přepadá splín, když si uvědomím, že mě zase někde něco bolí a tahle krásná životní etapa postupně končí. Každý konec znamená také novou výzvu a nový začátek. Změna je fajn a tak se to snažím i brát.

Poslední tři roky jsem se dokázal připravit na své nejlepší výkony a dostat se do nejlepší formy. Naučil jsem se aspoň trochu poznávat svoje tělo a dlouhodobě se připravovat na těžké závody nejen fyzicky, ale i mentálně. Kolik energie mě jenom stálo ustát ten psychický tlak před závodem! Něco se povedlo lépe, něco hůře, ale jsem rád, že jsem si to zkusil, protože dobře vím, že to není žádná sranda. Obdivuju všechny sportovce, kteří ten fyzický i mentální nápor zvládají na elitní úrovni a třeba i profesionálně. Ta oběť je totální, neskutečně velká, a nevystačíte si jen s láskou ke sportu. I můj pouhý "poloviční úvazek" koncentrovaný do dennodenní běžecké a kompenzační rutiny je ubíjející pro mě a mé okolí. Nezbývá mi, než se postupně učit běhat méně a efektivně tak, abych třeba ještě za několik let dokázal na silnici něco uběhnout. Samozřejmě, pokud bude zdraví sloužit.

Ohlédnu-li se zpátky, tak nejlepší běžecké roky jsem absolvoval za okolností, které už teď působí surreálně, jako z blbého filmu. Pandemie covidu se dala sice využít k intenzivnějšímu tréninku, odvrácenou stránkou bylo rušení závodů. Takže když jsem se chystal v roce 2021 na dubnovou dvacetičtyřhodinovku, běžel jsme ji za úplně jiných podmínek v červenci, a přihlásil se raději na více závodů, protože nikdo nevěděl, jaký skutečně proběhne. Tak jsem se shodou okolností dostal v srpnu 2021 na krásnou stomílovku do Francie, protože to byl jeden z mála závodů, který pořadatelé na poslední chvíli nezrušili. O závodu jako takovém jsem už trochu psal (100 miles de France) a jeho duch, trasa i pořadatelé mě neskutečně nadchli. Už tehdy jsem Laurentovi slíbil, že se vrátím a tak jsem se letos první polovinu roku připravoval na UltrArdeche 222km, který se na rozdíl od stomílovky běží v horách.

Do Francie jsem se vydal letadlem sám a už ve čtvrtek. Z hlediska celkového výkonu jsem tím rovnou ztratil desítky minut, možná i pár hodin, ale nevystavil jsem sám sebe tlaku na výsledek. Priorita a cíl byl doběhnout v solidním čase, ideálně druhý den ráno na snídani, prostě závod zaběhnout slušně. V Lyonu na letišti na mě čekal pán, který mě odvezl na základnu, do vesničky Alboussiere, ležící v horách (spíše v kopcích) asi 120km jižně od Lyonu. Malebné okolí a kopcovitá krajina dávala jasně najevo, že závod nebude žádná legrace. Zatím jsem byl ve velkém domě místního pana starosty ubytovaný sám, až během večera a noci přijížděli (byli přiváženi z letiště) další zahraniční běžci. Pátek jsem měl úplně celý pro sebe, občas jsem prohodil pár slov s ostatními běžci a poflakoval se po okolí. Odpoledne jsem zavítal na technickou poradu, odevzdal své dropbagy a šel brzo spát.

V sobotu ráno se vstávalo hodně brzy, start o šesté a tříkilometrové úvodní stoupání by ale probudilo k životu každého. Na startu bylo kromě místních také hodně běžců z různých zemí, většina z nich využila pohostinnosti pana starosty. Na chvostu pole se hlasitě vybavovali staří matadoři - jak starý je ten, kdo se postaví na start 222km závodu? - vepředu jsem poznal Floriana Robina - místního kluka, co mi před dvěma roky nadělil na stomílovce hodinu. Tísnil se tam v početné skupince, ve které dominovaly ambiciozně naladěné běžkyně. Podle toho také vypadaly první kilometry, dámy to napálily zběsilým tempem a všem ostatním zdrhly. Musím uznat, že některé na to i fyzicky měly a do cíle doběhly v hodně dobrých časech, viz pořadí. Já se občas raději ohlédl, jestli za mnou vůbec ještě někdo je, ale naštěstí bodří šedesátníci z řad matadorů šli rozumně.

Ardeche je nádherné pohoří, příroda a vesničky v něm úžasné, občas jsme probíhali slavnými cyklistickými úseky v serpentinách, s výhledy a těžkými stoupáními. Celá trasa má přesně takové převýšení, jaké se dá krásně běžet, pokud to fyzička a zdraví dovolí. Ardeche je vlastně velmi podobné českým horám, jako když zamícháte naše kopce a náhodně je po krajině rozsypete. Běžíte si v Jizerkách a kolem vás sopečné pahorky Českého Středohoří. Pak sbíháte do dlouhého údolí, jako ze Sněžky, ale seběhnete do Lužických hor. 

Občerstvovačky mají organizátoři rozmístěné po deseti kilometrech a dropbagy se nechávají na pěti místech. Bez supportu je závod výrazně náročnější, na noc jsem si raději bral batoh mimo jiné se suchým oblečením, což se ukázalo jako geniální tah. Už odpoledne na planinách jsem pořádně zmoknul a závodil s bouřkou, která se právě přelévala ze sousedního údolí do toho našeho. Kdo se neflákal do kopce, ten jí utekl a blýskalo se mu na lepší (hlavně výsledkové) časy, povětrnostní loterie tak byla zcela spravedlivá. Já se flákal, takže mně bouřka vpadla do zad asi tři kilometry před vesnicí Ponsac a v potoku vody jsem se brodil během pár minut. Ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, tak na mě od branky mávala starší paní, ať se schovám u nich na verandě. Závoďáckému egu jsem nedal ani příležitost se ozvat a o dvě minuty později už jsem pil kafe a baštil domácí buchtu. Úplně jsem se přestal těšit, až přestane pršet. Převlečený do suchého a s čelovkou na hlavě jsem se po 40 minutách rozloučil a vyrazil dál. Čekal mě souvislý běh dlouhým údolím, kde hučela řeka, byla jen tma a příjemný vlhký letní vzduch. A běželo mi to celou noc skoro samo, nohy byly jako vyměněné a napadlo mě, že přesně kvůli těmhle momentům to člověk dělá!

Noc byla úžasná, dokonce jsem se dostal i přes pár lidí, začínal jsem být zvědavý, jak na tom jsem ohledně pořadí, ale z tabulek na občerstvovačkách jsem toho moc nevyčetl a mobil u sebe neměl. Dostat se ve zdraví na snídani do cíle se zdálo být reálné. A hlavně vyhnout se dalšímu horkému dni. Do cíle jsem přiběhl po osmé hodině, po té, co mě ještě zdrželo dlouhé stoupání na 190.km, i tak byl ale čas podle očekávání. Až v cíli jsem se dozvěděl, jakou nakládačku jsme my muži dostali od Iriny s Patrycjou. Obě bojovaly jako lvice a šly fenomenálně, výkon Iriny, která běžela bez supportu, je opravdu mimořádný.

Pánská "bedna" byla výrazně
zastíněna tou dámskou - viz výsledky

UltrArdeche je krásný závod s domácím až rodinným zázemím, pořádaný jak pro domácí vysloužilé matadory, kteří ještě zvládnou podobnou vzdálenost uběhnout, tak pro výkonnostní ultraběžce, v případě Patrycje Bereznowske dokonce elitní profesionály. Náročnost trati je srovnatelná se Spartathlonem. Trasa je sice o 24 km kratší, nicméně v nekonečných  stoupáních zde ztratíte mnohem více sil než v Řecku. Klimatické podmínky na jihu Francie umí být v květnu podobné jako v Řecku koncem září, nevyzpytatelnost horka a srážek umí pozlobit. Pořadatelsky je UltrArdeche organizované podobně jako Spartathlon, navíc s rodinným a přátelským zázemím, příjemnou a klidnou atmosférou, a mimořádnou pozorností organizátorů k běžcům. Ve srovnání s Ultrabalatonem není UltrArdeche zatížené žádnou komercí, což mám také rád.

Momentálně se dva měsíce potýkám s dalším zraněním, zatímco ostruha mě po šesti měsících opustila, tak osmý týden neběhám kvůli zánětu v noze. Doufám, že se ještě podívám (podíváme) do Řecka, je mi ale jasné, že k Leonidasovi to bude letos nikoliv souboj s časomírou, ale souboj s vlastním tělem. 

Z celkových 85 běžců na startu se do cíle
po svých dostalo 47 (45% "úmrtnost")

PS: děkuju organizátorům a Laurent Brueyrovi 
za krásný závod, skvělý servis a nádherné zážitky ❤️