Jak jsme kalili stříbro a mlčeli celé září

Radce i Kamberákovi patří můj obrovský dík!
Support jsem měl na jedničku s hvězdičkou!

Má smysl jezdit pořád na Spartathlon? 

Zásadní otázka, kterou si pokládám už sedm let! Nic na světě není perfektní a Spartathlon má k dokonalosti daleko. Navíc díky němu mám nejen já, ale i moje rodina zkažené celé září. Marně hledám vysvětlení proč do tohoto vlaku pokaždé znovu nastoupím, když mi to vlastně není příjemné. Pokusím se odpověď najít znovu a půjdu na to trochu jinak, abych došel k upřímné a pravdivé odpovědi. 

Nebudu si nic nalhávat, ale pocity měsíc před závodem jsou hrozné. Spartathlon vyjde jak polovina rodinné dovolené, je to určitý závazek, a jak se start kvapem blíží, mění se fáze strachu ve fázi odevzdání, v Korintu pak přichází i určitě úleva a doběhnu-li do Sparty, tak totální katarze: 

(1-STRACH) poslední týdny před Spartathlonem jsou nejhorší a naprosto je nesnáším (pokud mě nesnáší i okolí, tak se vůbec nedivím), únava velká, virózy řádí úplně všude, práce nad hlavu, každý den mě už čeká jen monotónní dřina a stres

(2-ODEVZDANOST) v pátek ráno pod Akropolí si slibuji, že tohle mě nebaví, nezajímá a absolvuju to úplně naposledy

(3-DNO) o chvíli později se dusím desítky kilometrů po dálnici a kolem chemiček, nadávám a nesnáším to tu ještě víc

(4-NADĚJE) jako zázrakem vypustím otrávenou duši v rozpáleném Korintu a trochu mě to začne i bavit

(5-SVĚTLO NA KONCI TUNELU) kutálím se dolů kamením po kozí stezce, všechno bolí, ale je to supr

(6-LOL FÁZE) nakonec se sám ze sebe (a trapně) dojmu ve Spartě, bylo to fajn, nic nebolí, vše odpuštěno, sláva Spartathlonu! 

A to je přesně ono: doběhnu do cíle, oddychnu si, spadne to ze mě s tím, že to už bylo naspoledy, přijedu domů a zapomenu na všechno ošklivý, projdu si jen tak termínovku a zjistím, že stejně nic lepšího na mě v běžeckém kalendáři nečeká. Spartathlon je nejvíc, prostě ho miluju i nesnáším zároveň, ale to je tak všechno co s tím dokážu udělat. 

Spartathlon by v mnoha směrech obtížně snesl srovnání s organizačně vymazlenými akcemi u nás, v Německu, ve Francii a jinde ve světě, nebýt toho, co ostatním závodům chybí: tradice, atmosféra, příběh a snad i "duše". A taky možnost pobýt na jednom místě šest dní s dalšími ultraběžci. Tradici a atmosféru vybudovala za čtyřicet let hrstka nadšených pořadatelů společně s bandou ultramaratonců z celého světa. Závod se prezentuje jako amatérský, má jednoduchá pravidla, není snadné se na něj kvalifikovat, nenarazíte na žádné odměny a neotravuje vás komerční humbuk. Tím vším je celá ta několikadenní atmosféra jiná, osobní, přátelská, vřelá a naprosto pohlcující. Navíc, málokdy se v cizině cítím dobře a hrdě jako Čech: Czech Spartathlon Team je prostě dobrá značka a už několik let znamená obměňující se partu lidí kolem Radka, který tu dokázal jak z pohledu nás ostatních, tak i historie samotného závodu nemožné. Běžel jsem dost krásných závodů na to, abych měl nějaké srovnání, ale genius loci nesoucí se nad celou trasou do Sparty a nad celým tímhle ultra-společenstvem je prostě jedinečný.

Chladím vzduchem, jak to jen jde

Ještě tři dny po návratu jsem tvrdil, že to bylo popáté a naposledy. Čtvrtý den jsem po třech pivech otočil o 180° a s plnou rozhodností říkám .... času je dost, ještě nevím a uvidím!

Od Akropole (0.km) do Korintu (80.km): a na co myslíš, když běžíš?

Oblíbená otázka z okruhu neběhajících přátel, na kterou odpovídám, že většinou při běhu nemyslím na nic, ale občas mě z ničeho nic napadne něco chytrého. Tentokrát jsem už po startu v Athénách měl o čem přemýšlet: proč mě tlačí boty na špičce a dřou na patě, když mám vše stovky, tisíce kilometrů vyzkoušené? Proč se od začátku září přehřívám a potím násobně víc než v horkém létě? Je to skličující a v pořádku to není. Přitom příprava byla naprosto skvělá! Až na to, že čtrnáct dní před odletem do Řecka se objevil nejdřív covid v práci, o tři dny později doma. V panice jsem popadl několik párů ponožek, triček, dva páry běžeckého oblečení a vypadl z domova. Druhý den jsem se s respirátorem na obličeji scházel s dětmi na procházce po Hradě a připadal si jak odloučená hlava rodiny. Dlouhých deset dní paranoidního strachu, že něco před startem chytím. Letos byla ta oběť pro všechny velká, a to byl hlavní důvod si říkat, že na Spartathlon jedu naposledy, že tohle nemám zapotřebí ... Vybíháme po dálnici ven z Athén, tempo volím opatrné, protože mi příliš brzy tuhnou nohy, začíná vedro, boty tlačí dál a ze mě leje pot. 

Těsně pod vrcholem

Preventivně se krmím solnými tabletami, zakusuju je hořčíkem, na maratonu se poprvé převlíkám od pasu nahoru. Je skvělé, že na tohle tu mám Radku s Kamberákem, takhle se to i s osušením dá zvládnout za něco přes minutu. I tak průměrné tempo klesne o pár sekund, což je k naštvání, ale nic to neznamená, do cíle je ještě hodně daleko. Nohy časem začínají bolet normálně, tedy úměrně překonané vzdálenosti. Kopec před Korintem zvládám svižně vyběhnout téměř celý a mám třetinu závodu za sebou. Šlo to rychle a kromě otlačených pat a bolavých palců, které se snažím v botě držet pokrčené, mě nic moc netrápí. Vdechnu tři lžičky těstovin a vybíhám, bohužel bez láhve s pitím. 

Já, pata, tři grácie a dva sparťanští úředníci

Z Korintu až za vrchol (161.km): nejhorší je smrt z vyděšení

Banální chyba, ale vracet se těch osmdesát metrů nechci, za čtyři kiláky se napiju, to zvládnu. Zvládnu to s vypětím všech sil, občerstvovačka číslo 23 na dohled, slunce neúprosně pálí, sucho v puse a mně se motá hlava tak, že radši ke stanici dojdu. Pak už si všichni dáváme pozor, abych nic nezapomněl, hlavně na pití a brýle. Probíhám místy, kde jsem před třemi roky už jenom šel, částečně v bezvědomí, protože si na nic moc nepamatuju, a vůbec mi ve vzpomínkách není dobře. Taky horko nabírá na síle a musím zpomalovat, v prudších kopcích přecházet do chůze. Druhá třetina byla slabá, protože už cesta do Korintu mě stála více sil, než jsem počítal. Přitom zrovna na kopce jsem se snažil připravit co nejlépe. 

Pátek ráno, pod Akropolí

Přichází večer, přichází noc a tma, běžím pořád sám, od 120.km jsem viděl možná šest běžců. Ochladí se, ale ne moc, teplota je příjemná, takže už do sebe nemusím ládovat tak velké množství solných tablet a tekutin. Vyškrábu se nahoru na kopec, ani tady mi stoupání letos nevyšlo, mezi 143.-161.km jsem promrhal asi nejvíc času, ale lépe to v tu chvíli nešlo. U dálnice míjím Angličana, co mě na úpatí hory svižně předbíhal, dole vypadal svěže, nahoru to celé vyběhl, ale teď se motá a prosí mě o vodu. Totálně se vydal a netuším, jestli kluk nakonec dokončil. Možná jsem to tedy šel nakonec pragmaticky a zkušeně. Euforie na vrcholu je krátká, nefouká tu, je teplo, sundám bundu a řítím se krokem po ujíždějících kamenech a klouzavém prachu dolů. Pohled do údolí je zdrcující, bolet to bude hodně dlouho, nehty na nohou mi nadávají, a chytá mě migréna ... jedna, dvě, tři, možná pět silných vln, kdy se mi podlomí kolena bolestí a občas řvu a zaháním strašného démona ve vlastní hlavě. Těsně před asfaltkou, na konci 2,5 km klesání u vesnice zakufruju a vbíhám ke statku s kozama a příšerným hlídacím psem. Jsem z Řecka zvyklý na různé štěkající zrůdy, ale tenhle zmetek budí fakt hrůzu. Vidím občerstvovačku zdola, místo abych k ní přiběhl shora. Ach jo. Pouštím si navigaci, je to pravda, tak se vracím zpátky na trasu 400 metrů do kopce na cestu.

Od hory do Sparty (246.km) je cesta rychlá

Kdesi na cestě zpět ze Sparty do Athén 

Poslední třetina přede mnou a palce už konečně nebolí, asi jsem zlikvidoval zbylá nervová zakončení. Narozdíl od dvacetičtyřhodinovky tady můžete ovlivnit, za jak dlouho vám zazvoní zvonec a běhání bude konec. A to mě pohání a dodává sílu. Utěšovat se 85 km před cílem něčím podobným svědčí o velkém vyčerpání ducha. Běh mi taky pomáhá proti migréně, běžím pořád, a řekl bych, že běžím velmi dobře. Občerstvovačky utíkají jedna za druhou, třetí třetina závodu se mi povedla. Bohužel, ač jsem si letos věřil do kopců, nepovedly se mi ani v poslední části. Místo nástupu do dlouhého pětikilometrového stoupání na 200.km na mě přišla slabost a ochablost takového rozsahu, že jsem se sotva držel na nohách. Co teď? Usínat je normální dokud ale usíná hlava a ne celé tělo, navíc kolem projíždějících kamionů. Doplácal jsem se na občerstvovačku a proti všem mým zásadám si sedl. Byl to nejkritičtější okamžik. Napadlo mě požádat o kafe a polévku, položil si hlavu do daní a na moment usnul. Paní mě hned vzbudila, kopnul jsem do sebe instantní hrůzu a zalil ji kafem. V těle se mi rozlilo instantní horko a síla, vstal jsem, kus ještě šel, ale pak se rozběhl a běžel skoro až do Sparty. 

Vyhlásili nás jako strong Czech Spartathlon Team!
Kostis a Polymeris vpravo

Těsně před Spartou, za pumpou kousek pod CP72, dobíhám zvracející Američanku, třetí ženu. Běžíme jak o život, ona bojuje o bednu, já už to chci mít co nejdříve za sebou, než začne horko. Čeká mě tak jen drobná epizoda s upadlým nehtem zabodnutým vertikálně do lůžka na malíčku a nepříjemné bodání v achilovce. Ve Spartě moc lidí na ulicích ještě není, ale připojuje se ke mně policajt na motorce a dva kluci na kolech, na náměstí už se mnou několik dětí běží. Tohle člověk zažije fakt jenom tady! Občas mi vyhrknou slzy, tak je utřu. Spartou ke králi běžíte přes dva kilometry a pořád mírně stoupáte, ale je to krásný a sil mám kupodivu na rozdávání. Posledních dvě stě metrů běžíme s Radkou k Leonidasovi, taková neplánovaná oslava stříbrné svatby, pak pět minut pomíjivé slávy, splnit všechny rituály, věnec, voda, oňuňávání paty si tradičně odpouštím, stačí mi dotek. Je po všem. Bylo to hezké, bylo to hrozné, chci sem ještě někdy? Nechci. Nevím.

Je sobota dopoledne, úleva je obrovská a jediné co s jistotou vím, že nebudu následující dva týdny běhat a čeká mě s Radkou, Kamberákem a celým týmem společná dovolená až do úterý.

PS: Původně jsem chtěl se silničním ultra letos seknout a věnovat se třeba pobíhání po horách.
Zapomněl jsem, že jako trojkař z tělocviku nemám na horách co pobíhat, když to neumím.
Takhle jsem si v létě v Alpách na GGUTu po 20 km rozbil hlavu.
Moje smůla, ale na nic jiného než běhat po kulturním povrchu nemám.
... i když možná můžu zkusit ještě něco, co by mě bavilo, ale to se ještě uvidí ...