Balkánská depka: terapie blogem

Chytila mě záda / za běhu a z rána,
V Temešváru v parčíku / na betonovém chodníku / skapal jsem rychle / v dusnu a horkém pekle. / Teď mě drží depka / klepne mě snad pepka.

Tímhle stupidním x-verším se dá celý příspěvek začít i skončit, přidat pár fotek, a hodit nevydařený závod za hlavu. Tak snadné to není, protože se o to usilovně snažím už týden. Nemyslím si, že bych v přípravě anebo při závodě samotném něco přímo zkazil, závod jsem měl rozběhnutý solidně, bylo velké horko a dusno a na mezičasech jsem nenabral významnější ztrátu proti rekordnímu Belfastu (+18 minut na 155. km); navíc jsem se cítil velmi dobře. Nohy bolely minimálně, hlava byla sice trochu unavená, ale pořád bojovně naladěná. Pořád se  ještě dalo myslet na osobák, snad se dalo jít i na 230km. Celou zimu jsem se připravoval na poslední čtvrtinu závodu, nyní jsem měl před sebou už pouhých 70+km a 8:20 času. Viděl jsem kolem sebe spoustu trápících se běžců, vedro a bouřka udělaly své, oproti nim jsem na tom byl velmi dobře.

Na úvodním ceremoniálu s Edit Bérces a Tomášem Ruskem
I mě už ale dlouhých 10 hodin něco trápilo: bolely mě záda. Jinak než při běhání běžně znám, někdy jsem je cítil víc, jindy míň, zkoušel jsem pít hodně, pak zase málo, vliv to na bolest mělo, ale jaký, to jsem nedokázal říct. Hlavou se mi honila obava, zda v tom horku nepiju příliš, anebo nejsem naopak dehydrovaný. Pro představu, v takových podmínkách na 24hodinovce ledvinami protočíte i 30 litrů tekutin. Mám jednu ledvinu bludnou, slabší, a tak možné zdravotní riziko bylo už za hranicí toho, co chci běhání obětovat.

V tomto rozpoložení jsem se intuitivně na 156.km rozhodl, že si nechám ledviny na ošetřovně prohlédnout. Doběhnu tak k doktorovi, popíšu mu problém, skládám se na lehátko, on mi sáhne kamsi nad bedra, ptá se zda to bolí ... nebolí mě nic, ledviny jsou v pořádku, říkám "OK, great, I´m going back on track".

Na startu
V tu chvíli mi strčí palec těsně k páteři a zatlačí. Zařvu bolestí a celé tělo mi ztuhne v jedné bolestivé křeči, pak už bolestí ani nedutám, když mi projíždí na zádech další body. Mluví něco o prochladnutí páteře, ale to já už ani nevnímám, jen to chci mít za sebou. Závod se mi v hlavě dostal během jedné vteřiny na vedlejší kolej. Jsem úplně paralyzovaný bolestí po celém těle. Kolem prochází Edit Bérces - slavná maďarská běžkyně se kterou jsme se den před tím fotili - a když mě vidí, tak nabízí pomoc, že dojde pro Tomáše Ruska a pro někoho z českého týmu.

Tomáš Rusek - držitel českého rekordu
(263.144km, 1998) 
Doktor mě společně s Ondrou F. odvádí do stanu, musím ležet a být zabalený v teple. Venku 25°C, já na zemi ve dvou dekách, oblečení a igelitu, do konce závodu skoro 8 hodin. Totální zmar během pár minut: v hlavě mám zmatek, ale vím, že je konec.

Záda sice nad ránem po 4 hodinách trochu povolila, ale na trať už jsem si netroufnul. Zpětně vidím, že jsem měl trochu riskovat a alespoň chodit. Ne kvůli výsledku, o ten už dávno nešlo, ale kvůli samotnému DNF, které bych si odtrpěl ještě pár hodin na trati a teď po závodě by to nebylo tak kruté. Je týden po závodě a hlavou se mi pořád vrací "co by - kdyby", bez ohledu na racionálnost myšlenek.

Rumunskému doktorovi jsem šel hned po závodě poděkovat, povídali jsme si, prý nás bylo deset běžců s úplně identickým problémem, prý banální nachladnutí zad ze zpoceného trika v horku, při bouřce i po té přes noc. Je pravda, že moje trika - převlékal jsem se 4x - byla úplně mokrá, takže pot mne studil na zádech. To, co bylo zdánlivě příjemné, způsobovalo postupné zatažení svalů kolem páteře. Potím se víc než ostatní a zpětně jsem zjistil, že jsme běželi při vlhkosti až 85%, což byla téměř jistě příčina mých problémů.

Po týdnu nejsou záda pořád ještě v pořádku a cítím je. Musím se dát nejdříve dohromady a pak popřemýšlet co dál: je tu první nepříliš vydařená sezóna 2018, balkánská (běžecká i pracovní) depka tomu nepřidává, ale rok mi končí až Spartathlonem, jsou tady ještě 4 běžecké měsíce ....

Díky Czech Ultramarathon Teamu, obrovské díky našemu obětavému support teamu (Jana I & II, Ondra, Tom) a legendě českého ultra Tomáši Ruskovi, moc rád jsem ho poznal osobně!
___

Výsledek: 158.19 km
Pořadí: 70. místo

Jako Czech Ultramarathon Team jsme (muži i ženy) vyhořeli s čestnou výjimkou Radka, který si prošel obrovskými krizemi, zabojoval a nakonec skončil 6. Po velmi úspěšných vrcholných závodech z let 2016, 2017 a výsledcích na Spartathlonu odjížděla tedy většina z nás z Rumunska velmi zklamaná.

fotky: Tomáš Rusek, Jana Brunnerová

14 komentářů:

  1. Peťo, jsem moc rád, že to byla "jen" záda a ne ledviny. O bolestech zad vím své a nepřál bych to ani nepříteli. Někdo na to trpí víc, jiný méně, ale když to člověka chytne, tak i ležet je utrpení. Mě dělá dobře prohřívání zad infrastruktura lampou. Asi to nějak uvolňuje kosterní svalstvo. To co popisuješ je při závodě fakt hnus, s tím se běhat opravdu nedá. I při chůzi mi občas tekly slzy. Drž se a hurá do Řecka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, za podporu, fandění ... jsem taky rád, že ledviny jsou OK. Ten konec přišel strašně rychle, vlastně to byl šok, ze kterého se pořád ještě dostávám. Ale už je to lepší, už zase začínám běhat :-) Petr

      Vymazat
  2. oprava "Infra lampou" - tablet si zase doplnil to, co se mu líbilo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si říkala, co to máte doma asi za vymoženost?! ;-)

      Vymazat
  3. Nema cenu ti zbytecne foukat na bolistku.. Vis sam, ze to bude dobry.. Nekdy se to holt nepovede a muzes byt pripraveny a namotivovany az az.. I my troubove vime, ze 24h je sakra dlouhy zavod -- v dobrem i spatnem smyslu. Krize a zdravotni problemy mohou odeznit, stejne tak jako se s casem zvysuje pravdepodobnost, ze se neco zvrtne.
    Depka prejde:), hlavne, ze jsi v poradku. Konecne, jednou to DNF prijit muselo, tak uz to mas za sebou a muzes zase normalne behat..:). Drzim palce do Sparty! 12:)

    OdpovědětVymazat
  4. Zdar Petře. DNF se stane, podívej se na mne, 3x Spartathlon než jsem se dostal do cíle. Když už si myslíme, že nás na ultra nemůže nic překvapit, přijde něco nového - viz tvá nachlazená záda. Stejně si myslím, že vrchol sezóny pro tebe je Spartathlon, takže bych tento rumunský závod hodil za hlavu a soustředil se na Řecko. Ať ti to běhá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michale, já vím, člověk nikdy nechce skončit. Ale tohle mělo zvláštní pachuť v tom, že to bylo Mistrovství Evropy, tedy závod, na kterém mi přece jenom záleží víc, podobně jako na Spartathlonu, kam se musíš kvalifikovat. Dneska to není lehké, víš jaká je teď mezi námi konkurence, kolik skvělých (a lepších běžců než já) se na 24h připravuje a čeká na šanci :-) Ale je to tak správné a posouvá to dopředu celé ultra a všechny z nás. Ať se daří, užij si běžecké léto v Japonsku!

      Vymazat
  5. Záda jsou svinstvo, my, co se potíme mnohem víc, než ostatní, můžeme vyprávět - jak snadno prochladneš, ať je vedro nebo zima, jakou paseku to dokáže nadělat... Ten popis zní děsivě, musels zkusit jako pes! Hlavně, že to odeznívá, což samozřejmě víš a nemá cenu to vůbec psát.
    Takže jinak: tu pachuť naprosto chápu, byť jsem nikdy na tvé úrovni neběhala (a běhat ani nebudu), dals tomu strašně moc, ta příprava byla brutální a i když člověk počítá s tím, že se může něco podělat, když to pak přijde, je to prostě nefér (jasně, life is not fair, to víme všichni, ale tak aspoň ten běh, ne? Co?). Navíc jedna věc je, když krachne něco, co nemůžeš ovlivnit a docela jiná, když nevyjde něco, co závisí čistě na tobě - když selže tělo, který prostě MĚLO být připravený, a který jsi hlavně jako zkušený ultrák zvyklý přinutit ho takřka k čemukoliv, přehodit ho přes hranice možného a kopat ho do zadku tak dlouho, než se zase posune o kus dál - víš moc dobře, co je bolest, jsi zvyklý ji přetrpět a přeběhat, nepřekvapí tě, a teď to prostě najednou nešlo. Ten pocit jistý bezmoci, zoufalství a vzteku na sebe sama - ten je naprosto pochopitelný. Koneckonců neběháš pro radost, že ano ;-).
    Nicméně yesterday is history, Athény se začínají formovat na obzoru a Sparta jen o kousek dál! (Otázkou je, jak tomu příště předejít?!?)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ani neřekl: jako pes jsem zkusil na Ultrabalatonu s těmi puchýři do masa přes celá chodidla, ale dalo se s tím doplazit za 7 hodin posledních 20km. To bylo ultra! Tady to byl šok a pak beznaděj. Ale mám pro příště velkou zkušenost: měl jsem ještě aspoň na závěr těch 15-20km nachodit - ne kvůli výsledku, ale kvůli pocitu pro příští závod. Jenže to se na 1,25km okruhu a na 24h realizuje hůř, než když běžíš odněkud někam a cíl vidíš před sebou.

      Vymazat
  6. Mne to bylo hodně divné, že jsi skončil tak náhle a "skoro" v cílové rovince. Hlavně že je vše ok, depku rozběháš během pár dnů a pak už můžeš začít pilovat logistiku do Řecka. Ať se daří. Zbyněk

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík Zbyňku, letos mi tam budeš chybět, možná bych Ti tentokrát vzal i tu bundu ... :-)

      Vymazat
  7. No jo mají tyhle tvoje dlouhý štreky k běhání pro zdraví daleko, někdy tělesná schránka pustí někdy ne, hlavně že si poslech její varovné volání. Nemáte to vy závodníci teda vůbec jednoduchý :-) Tak ať jsi brzo fit!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to samozřejmě na hraně od začátku, protože když to rozbíhám na 230+, tak vlastně od samého začátku není žádný prostor se šetřit. A děkuju za zprávu ještě do Temešváru, pomohl jsi mi :-)

      Vymazat