Jako kluk jsem miloval kolo. Nejdříve jsem měl malé s nálepkou SPURT, na kterém se dalo krásně
brzdit pedálama dozadu a dělat smyky. Pak mi rodiče koupili chebskou ESKU. To byl těžký krám s tříkolečkem vzadu, se kterým byla potíž vyjet jakýkoliv větší kopec. No a ve čtrnácti jsem dostal FAVORITA. Už nevím, jak velký to byl kšunt na svou dobu, ale byl to sen (skoro) každého kluka! To byl rok 1988. Pro představu, díly na kolo byly sice za babku, ale nevydržely nic, kola se centrovala každý týden a sehnat třeba obyčejné brzdové lanko znamenalo zkoušet štěstí a denně objíždět všech (několik) prodejen po celé Praze. Pročítal jsem si cyklistický deníček a dá se říct, že každý druhý týden bylo kolo v servisu. Od devadesátek se pak daly sehnat neuvěřitelné věci: Shimano vybavení, italské rámy, moderní sedla, středové složení, vše bylo jen otázkou peněz.
Pak bylo léto 1992 a nastala mi tma. Probíhaly poslední prázdniny před čtvrťákem a po nemoci jsem se zařekl, že na kolo nikdy nesednu. Až do loňska ...
 |
| 2x Canyon Endurance 7 - první jarní vyjížďka |
O třicet let později jsem si zaběhl vysněný osobák na 24 hodin, stálo mě to pár let dřiny a tři pokusy. A nebylo to zadarmo: přípravu i závod jsem odběhnul na hraně psychických i fyzických sil. Na podzim 2022 jsem byl rád, že jsem se kvůli různým zraněním vůbec stačil připravit na Spartathlon. Zranění ke sportu patří, jenže skoro v padesáti a po deseti letech v ultra probíhá regenerace a rekonvalescence dlouho. Tělo nesnese přípravu, kterou zvládalo ještě před pár lety. Po problémech s achilovkami, jednou ostruhou, druhou ostruhou, natrženým svalem v tříslech, jsem nakonec celé léto 2023 v podstatě neběhal. UltrArdeche 2023 mi v květnu "zázračně" vyřešilo roční problémy s ostruhami, ale způsobilo natržený sval v třísle. Byť jen mírný pohyb levého kolena nahoru znamenal urputnou bolest. Bylo to smutné a deprimující. Běhání je pro mě zásadní, ultra je životní styl, proběhnout se je pro mě jako opláchnout si ráno obličej vodou, něco co k mému dni neodmyslitelně patří. Něco, o co přijít nikdy nechci.
... a tak jsem vzal po třiceti letech na milost kolo
 |
| Grand Union Canal Race 2024 |
Přes léto 2023 jsem najezdil stovky kilometrů, abych se udržel v nějaké trošku přijatelné formě. Nejdřív jsem jezdil na horském kole od Jitky, jenže to se na silnici nehodí. Pak se ozval Kamberák, že má v Kytíně na půdě silničku, na které seděl možná jednou, a ať si pro ni zajedu. Blížil se Spartathlon, nabíral jsem kila, kondice nikde a tak se nedalo nic dělat. Na dávná předsevzetí jsem zapomněl, předsudky ke kolu poslal k ledu a s prvním šlápnutí se se mnou po dlouhých třiceti letech "pohnula zem". Držet řidítka, zaaretovat nohy do pedálů, navštívit místa, která pro svou vzdálenost byla běžmo z domova nedostupná, navíc prakticky nulová bolest po tréninku ... Kolo jsem si zamiloval a hned jsem věděl, že z něj jen tak neslezu. Do startu mého šestého Spartathlonu zbývalo osm týdnů a příprava probíhala hladce a na silničce. Běh, spíše klusání bylo "pouhým doplňkem" na obouchání nohou. K mému údivu Spartathlon vyšel solidně, stovky hodin strávených na silničce udělají z vašeho těla aerobní monstrum. Z Athén jsem sice klusal pomalu, ale výsledný čas 28+ hodiny nebyl vůbec špatný.
Bezprostředně po Spartathlonu jsem se rozhlížel, na který závod bych se rád podíval. V Evropě mi už moc závodů nezbývá, nakonec jsem se rozhodoval mezi semitrailovým Dolihos 255km v Řecku a Grand Union Canal Race 232km v Anglii. Oba závody jsou přímo zapsané jako kvalifikační pro Spartathlon. Nakonec jsem usoudil, že zažít Řecko bohatě stačí jednou ročně, takže jsem se v listopadu upsal na květen do Londýna.
 |
| 2023 IAU 24H World Championships |
Začátkem prosince jsem si zaběhl svou poslední 24hodinovku. Příležitost zúčastnit se naposledy mistrovství světa, navíc daleko v Asii, mě na jednu stranu lákala, motivace jít na hranu a zaběhnout výsledek byla skoro nulová. Na 24hodinovce jsem rád dosahoval svých limitů, to mě dříve lákalo. Teď už na to nemám, tak mě 24h prostě nebaví. Zaběhl jsem v ne úplně příjemných podmínkách (vichr, zima) solidních 224km a tuhle svou běžeckou kapitolu považuju za uzavřenou.
... a stal jsem se pumpičkářem
 |
| "Happy Chappy" |
V zimě přišlo z Německa kolo. Canyon Endurance CF7 AXS s vybavením SRAM Rival. Ještě před tím, v lednu, jsme si byli s Jaruškou kola v Koblenz osobně vybrat a vyzkoušet. Bohužel čekací doba je u některých modelů a velikostí horší než na auto, takže nakonec jsme si oba připlatili za lepší vybavení, aby se dalo jezdit už na jaře. S odstupem tohoto rozhodnutí určitě nelituji. Jarní příprava na Londýn - Birmingham (GUCR) tak z podstatné části probíhala už na kole. Ale o tom se rozepíšu později v druhém díle.
... a odjeli jsme na GUCR
V Británii se běhá spousta závodů, moje to byla první a na delší dobu asi jediná zkušenost. Přišlo mi, jako kdybych se vrátil o pár desítek let zpátky. Prostě jedno velký retro. Čtyři týdny před startem přišla poštou z Anglie obálka se startovním číslem a fragmenty turistických map se zakreslenou trasou. Mapa byla povinnou součástí výbavy (celkem čtyři listy) a trochu nezohledňovala možnost běžet bez batohu, ani možnosti moderních technologií, navigací, hodinek atd.
V propozicích jsem se dočetl, že se z kanálu nejenom nesmí pít, ale ani v něm koupat, protože je plný životu nebezpečných bakterií. A pokud byste tam už spadli, musíte mít s sebou píšťalku. Píšťalku jsem měl, ale voda byla tak špinavá, že bych do ní ani klackem nedloubl. Za šest liber jsem si při registraci koupil dva klíče od záchodu, jeden pro Jarušku, která mě supportovala a druhý pro sebe. Představa, jak si v noci uprostřed Anglie otevírám kouzelným klíčem toaletu, vykonám potřebu a umyju ruce, vypadala lákavě. Varováním byl již první pokus na startu v Londýně: klíč do dveří sice pasoval, ale dveře byly pro jistotu zamčené druhým zámkem, od kterého jsem již klíč nedostal. Cestou jsem stejně žádný další záchod nepotkal.
 |
V Birminghamu - jediná fotka :-)
|
GUCR se startuje v "londýnských Benátkách" a běží se až do Birminghamu podél umělého vodního díla, které dříve sloužilo k přepravování "čehosi" v obou směrech. Voda tedy někdy poněkud nesmyslně teče - přesněji řečeno břečka nehnutě stojí - na horní hraně kopce, jindy teče po mostu nad řekou, do kopce a z kopce bývá kanál opatřen komplikovanou soustavou zdymadel. Podél břehů je zaparkovaná směs lodí, lodiček, houseboatů různé kvality a úrovně, kde o víkendu domorodci čumí na fotbal a pijou pivo.
Běželo se mi vlastně skvěle. Jarka se skvěle a obdivuhodně vypořádala s místními nástrahami: s volantem na opačné straně, jízdou v levém pruhu (na to jsem občas zapomněl já při závodě) a zmatky na kruhových objezdech, které se jezdí po směru hodinových ručiček. Zároveň mě vždy dokázala odchytit tam, kde se smělo, ačkoliv musela na improvizovaný checkpoint dojít třeba kilometr od auta. Tvrdým oříškem byl déšť, který přišel v poslední třetině. Někde se stezky po hrázi pořádně rozbahnily, neposekaná tráva a kopřivy zakrývaly zem, občas jsem nevěděl, kdy a na co došlápnu. Chlad je kamarád do té chvíle, dokud se člověk hýbe, naštěstí jsem měl až do cíle relativně dost sil, abych běžel. Poslední čtvrtinu jsem běžel druhý a makal jak o život. Představa, že mě někdo docvakne pár kilometrů před Birminghamem, podobně jako před rokem ve Francii, mě děsila. V Birminghamu jsem po závěrečné změti lávek a mostů sice doběhl do cíle, ale na druhé straně kanálu. To pochopitelně neplatí nikde, ani v Anglii. Ačkoliv jsem se půl kilometru musel vrátit a najít v labyrintu můstků ten pravý, nikdo mě už nepředběhl.
 |
| ... vlastně je tu ještě tahle |
Ultramaratonu se věnuje poměrně zajímavá a barvitá komunita lidí. Absolvoval jsem desítky doběhů do cíle, někdy jsem nic moc nezaběhl, ale z cíle mám desítky fotek a záznamů. Na GUCRu jsem zaběhl možná svůj nejlepší závod a pod mostem, kde to smrdělo dekami a močí bezdomovců, mě čekal akorát milý vousatý pořadatel s paní. Udělal si se mnou fotku a čas zapsal fixou na obří žlutou čtvrtku formátu A0. To bylo vše. Jarka na mě čekala v autě ve vedlejší ulici, protože ani jí se nepodařilo cíl napoprvé najít. Telefon jsem měl již delší dobu vybitý, kabel na iPhone neměl nikdo. Vítěz už byl nejspíš doma (přiběhl o tři hodiny dříve) a třetího za mnou jsem se nedočkal (ten přiběhl tři hodiny po mně). Mohl jsem konečně využít klíček na záchod za tři libry, ale záchod byl půl kilometru daleko. Pod mostem to bylo stejně fuk. Nebo spíš fuck. A punk to byl ještě větší než jsem zažil před pěti roky na Milan - San Remo.
