Od jara jsem byl skeptik a s letošním Spartathlonem počítal tak 50:50. Příliš jsem nevěřil pořadatelům, kteří sebevědomě tvrdili, že v Řecku je vše v pořádku, a legrační mi přišla představa, jak zorganizují start ve vlnách a roušky zahazujeme pár metrů za Akropolí. Nicméně, když Řekové
Spartathlon odpískali pouhé tři neděle před startem, tak to byl šok, už jsem zrušení nečekal. Co s načatou sezónou dál? Spartathlon byl jasný vrchol letošní sezóny a možná jsem nesměřoval k životnímu závodu, ale určitě do solidní formy. Na nic jiného jsem se už připravovat nechtěl: protahovat přípravu podruhé v tomto roce - na to už jsem mentální sílu neměl. Takže jsem se bezprostředně po oznámení rozhodl, že podzimní sezónu odpískám. Smutek, zmar na jedné straně, na druhé vědomí, že v dnešním světě jsou určitě důležitější věci na světě, než běhat v Řecku. I tak to chtělo nějakou tečku, nějaké Finale Maestoso, kde tu nabytou přípravu alespoň odevzdám. Chtělo to hodně rychle sehnat nějaký závod, ať se z agónie dostanu.
 |
CP Chyše - krátce před rozedněním
|
O pár hodin později, ve čtvrtek ráno píšu Kosťovi (Wiesnerovi), jestli můžu udělat druhou - a definitivní, poslední možnou - změnu v registraci na Baroko a zakončit registrační postupku stovkou. Původně jsem totiž měnil 1/2 maraton za maraton, teď zase měním maraton za stovku. Snad jsem nebyl jediný, kdo měnil plány na poslední chvíli, takže v pátek po práci balím vše potřebné a hurá do Plas. Nutno dodat, že řádně smutnej, zklamanej a taky nas*anej. Baroko 100km vždy startuje o půlnoci. Obdivuju organizátory a lidi na občerstvovačkách, kteří stráví noc uprostřed divočiny, aby poskytli servis pár šílencům (nadšencům), letos jim naštěstí nepršelo a nebyla zima. Krásné a příjemné počasí, méně bahna a vody na loukách oproti roku 2017. V noci toho člověk moc nevidí, ale rozednění u Střely, s krásným pohledem na nejmenší město u nás - Rabštejn, to je prostě nádhera. Po ránu jsem vyplašil nejdřív stádo srnek, po té jsem v mlze vyděsil stádo divokých prasat, anebo oni vyděsili mně, to už si nepamatuju, a nakonec jsem ukecával koně na cestě, aby mě nechali kolem sebe projít. Nádhera! A utíkalo to. Běželo to. Paradoxně mě víc bolely kousky po silnici, než běhání po lesních cestách, nakonec jsem posledních 10km uháněl, abych se s časem dostal pod 10 hodin (nakonec vyšlo necelých 101km za solidních 9:49).
UltraBaroko byla prostě ta nejlepší možná terapie na závěr běžecké sezóny.
Letní příprava po Bad Blumau vůbec nevypadala špatně: sice jsem si dva týdny léčil bolístky po rekordní 24hodinovce, ale pak jsem se rychle dostal zpátky. Trochu rychleji jsem poskakoval už v
Niedernsill (do kopců jsem si netroufl), solidně a se ctí pak zaběhl krásnou "dvojdenku"
10 Lužických 700, abych pár hodin po doběhu odjížděl autem přes noc do Kodaně (1100 odřízených km je taky ultra jak hrom). Následně, pouhé tři dny po 10L700 jsem se svižně proběhl po "kodaňské riviéře" z Helsingoru do Kodaně (60km). Kam se hrabe slavná promenáda Janov - San Remo, kterou jsem probíhal vloni! Tahle nádherná cesta, kterou jsem zatím znal jen z okénka vlaku či auta, je krásnější. Mohl jsem se kochat výhledem na moře a lodě a pozorovat dánskou smetánku, jak se po ránu v županu a s hrnkem v ruce přemisťuje z útulných vilek rovnou na mola a pláže.
Kodaňské městské cyklostezky jsou na běhání fantastické. Kde jinde se člověk pár kilometrů od centra proběhne po pastvinách, mořské pláži, močále, golfovým resortem, chatovou oblastí, Christianií (hippie squat), vzápětí moderní bytovou zástavbou, tradiční zástavbou ... po mostech a lávkách přes říčky, moře, železnici i dálnici, běžet skrz funkční továrnu ... to vše na pouhých 20-30km! Chvíli absolutní klid, příroda, ticho a samota, za pár minut bordel, auta, lidi, ruch města. K tomu potkáte tisíce cyklistů a cyklistek, auta, náklaďáky, ani tak ale nevnímáte stres, či pocit ohrožení. Všichni jsou na 99% milí a příjemní (zbytek je lhostejný) a absolutně ohleduplní. Stačí se jen držet pravidla, že tvoje práva končí tam, kde začínají práva druhého, včetně práva
na dobrou náladu. Za těch 15 let, co sem jezdím, jsem nezažil negativní výjimku. A za 3 roky bych v Kodani neproběhal cesty co tu existují ... I
❤️CPH Zpátky k letošnímu nečekanému epilogu: barokní stovka je prostě nádherný závod. Běžel jsem tady v roce 2017 s Pavlem M. jako přípravu na Spartathlon. Letos se na startu sešla skvělá konkurence a já se už neměl na co šetřit. Začátek jsem i přes unavené nohy vzal zostra, držel se vedoucí skupinky a v táhlém stoupání na začátku jsem dokonce nějakou dobu skupinku "táhnul". Bylo to trochu opovážlivé, takže jsem při první příležitosti poděkoval za vystřídání, chvilku s klukama běžel, nicméně o pár kilometrů dál si už šel svým "konzervativním" tempem.
 |
Kluci se nám rozepsali a představili v Plasích své knížky:
"The Best of" z Boratova blogu & Kosťovo osobní vyprávění
| | |
Smutek ze zrušení Spartathlonu přetrvává. Roky přibývají, zatím se mi zranění vyhýbají - což nemusí trvat věčně - a těžko říct, jestli budu mít ještě příležitost připravit se jako letos. Sezóna 2020 byla krátká, pouhé 3 závody během 2 měsíců, a skončila dříve než měla. Měsíc budu vyklusávat a přemýšlet, co dál. Nějaké nápady na změnu a zlepšení tu jsou. Jako několikátý rok po sobě, i letos odkládám odchod do běžeckého důchodu ...
