100 Miles Around the Isle of Mors (reportáž ze severního Jutska)

"Zakládací listina"
Dánského království v Jelling
Mezi evropskými ultrazávody najdete sice 100mílovek dost, většinou ale trailových, zatímco těch zaměřených na rychlost, až tolik není. Jednou z mála šancí zaběhnout si tuto distanci rychleji je „100 Miles Around the Isle of Mors“ pořádaný běžeckým klubem Pinen & Plagen. Jedná se o jednookruhový závod kolem dánského vnitrozemského ostrova Mors na samém konci kontinentální Evropy, na severu Jutska. Start, cíl a zázemí je v malém městečku Nykøbing, které je z Prahy vzdálené 1100km, ovšem snadno dostupné po dálnicích a rychlostních komunikacích. Cestou je možné se zastavit v Ribe, místě spojeném s posledním odpočinkem dánské královny Dagmar Dánské, která byla dcerou Přemysla Otakara I., případně navštívit Jelling s obřími runami, uchovávajícími záznam o založení Dánska v 10. století. S dětmi je možné cestu rozdělit i na více dní a zastavit se v Legolandu v Billundu.

Jméno vítěze a jeho dosažený čas je
zvěčněn na pěší zóně v Nykobingu
Závod je jednookruhový, 80% vede po asfaltu, s běhatelnými kopci, a pokud zrovna nefouká ostrý vítr (bezvětří Dáni moc neznají), anebo neprší (v září až 50% deštivých dní), tak se dá dosáhnout vynikajících časů. Rekord trati drží Maďar Attila Vozár z roku 2009, časy vítězů jsou ale každý rok kolísavé a značně závislé na klimatických podmínkách. Pořadatelé umožňují mít vlastní doprovodný tým, který na závodníky čeká na všech 32 občerstvovacích stanicích, tedy každých 5km.


Kim Hansen je velký sympaťák a letos
5. nejlepší na světě ve 24hodinovce
Nejlepší organizátoři bývají zpravidla samotní běžci a platí to i v tomto případě. Oficiální program začíná již v pátek v 17hod. na náměstí. Pro město je to velká událost, je po pracovní době a tomu odpovídá i velmi solidní návštěva na ceremonii, kdy se do chodníku na pěší zóně vkládá pamětní deska se jménem a dosaženým časem loňského vítěze Kima Hansena. Kim se letos chystá na Spartathlon, takže neběžel, na slavnost ale přijel. Velmi milá akce, Kim zapózuje na chodníku nejdříve sám, pak s rodinou; je to sympaťák a má za sebou neskutečné výsledky, letos byl třeba 5. na 24hodinovce v Turíně (257km). V 18hod. je ohlášená organizační porada, kterou si pořadatelé kvůli 10 cizincům – z nichž asi jenom my nerozumíme – příliš nekomplikují a hovoří pouze dánsky. Fini, Norové, Islanďan, Australan, Angličan i Velšan asi něco pochytili, protože na anglický výklad jsme se dostavili pouze my Češi. Kromě čistě organizačních věcí se také dovídáme, že sledování počasí tady v Dánsku nemá moc smysl, zítra stejně bude pršet a v noci bude zima a tma. Jo a pozor, nebude normální tma, ale tma tmoucí. Samé dobré zprávy na poslední noc.

Ostrov Mors je obklopen
jutskou pevninou
Drtivá většina účastníků bydlí v krásně umístěném, čistém a příjemném Danhostelu přímo u moře, jen pár kroků od cíle a zázemí závodu, probíhá zde registrace a nechávají se tu dropbagy. Kvůli divákům se ale startuje v sobotu ráno na kilometr vzdáleném náměstí, kam nás zavezou autobusy. Po krátkém úvodu, představení jednotlivých běžců a rychlé druhé snídani připravené osobně majitelem místní pekárny, který podával skvělé pečivo s kávou, se dává 71 běžců do pohybu. Ještě než opouštíme město, tak náměstím 2× proběhneme, špalír lidí je milý a příjemně hlučný, nervozita
rychle opadá. Běží se malebnou krajinou, pole a políčka střídají pastviny, nádherné, čisté, upravené vesnice vyzdobené dánskými vlaječkami, hodně kilometrů vede kolem šplouchajícího moře. Občerstvovačky jsou opravdu přibližně každých 5km, čeká na nich téměř vždy to samé: voda, kola, ionťák, banán, sůl, slaný a sladký keks, hrozinky a sladké tyčinky, někde je i polévka, čaj a samozřejmě jako všude v Dánsku i káva. Většina běžců má k dispozici doprovod v autech, takže chtějí-li více, zásobují se odtud. Doprovod jsme samozřejmě neměli, museli jsme tedy spoléhat na to, co neseme, anebo na dropbagy.

Kohopak to čerti ženou? 
Originální je řešení záchodů: na občerstvovačce stačí říct a místní lidi vás ochotně berou k sobě domů! Jak je to prosté: půjdete támhle do dveří, po schodech nahoru, obývákem a doleva, koupelna je vedle. Prostě jsme v Dánsku a Dáni si nedělají zbytečně žádný problém. V každé slavnostně vyzdobené vesnici na nás čeká zástup místních, dospělých i dětí, fandí, povzbuzují a je obvyklé je pozdravit a prohodit s nimi pár vět. Na 68km vypsali pořadatelé měřenou 1km prémii na nejvyšší kopec ostrova. Pod vlivem vlastivědných informací o runách z předchozího dne jsem si nejprve myslel, že na mě pod kopcem čeká bájný Gorm the Old, nakonec to byl ďábel, který mě hnal vidlemi nahoru na kopec, samozřejmě k velkému pobavení místních. Na kopci čekalo v hrozném dešti asi 250 lidí, kteří vyvolávali závodníky jménem, až lezl mráz po zádech! Kvůli divákům jsme byli všichni povinně vybaveni GPS vysílačem, takže na internetu mohli v každé domácnosti, hospodě či na mobilu sledovat, jak se kdo blíží a připravit se na přivítání dalšího běžce. GPSky samozřejmě slouží i pořadatelům, kteří po celou dobu mají závodníky pod kontrolou a zvláště po setmění – které skutečně bylo tmavší, než je u nás zvykem – nás hlídali i osobně. Kolem 19:30 už se pořádně stmívalo, takže závěrečných 6 hodin proti větru a při kuželu světla z čelovky bylo opravdu hodně psychicky náročných. Přesto až do noci potkávám po trati běžecké fanoušky opouštějící vyhřáté hospůdky a povzbuzující běžce. V cíli závodu se na počest vítěze vždy koná ohňostroj a když letošní vítěz Kim Klitgaard zaběhl v dánském rekordu fantastických 13:34:48, vítala ho snad půlka města. Krásné přivítání v cíli čekalo i na ty ostatní, co se za vítězem loudali a skvělá byla hlavně péče po doběhu. Každého z nás se ujali pořadatelé, doslova nakrmili, převlékli a strávili s námi potřebný čas na prvotní regeneraci do doby, než si byli jistí, že se o sebe dokážeme postarat sami. Profesionalita, ochota, ohleduplnost, milý a vstřícný přístup je v této krásné zemi naprostou samozřejmostí. Ohleduplnost a pozornost tu běžec ocení zvláště pak na silnicích.

Pózujeme při vyhlašování společně s
1. Kim Klitgaardem a 2. Andreas Carlsenem
Ještě pár slov k tomu, jak jsme reprezentovali: Tomáš Okrouhlík zaběhl při své první 100mílovce krásných 21:23:56, Jana Šindlerová a Pavel Fenyk absolvovali celý závod společně, rozhodli se využít téměř celého 26 hodinového limitu. Autor těchto řádků absolvoval svůj životní závod a s časem 15:59:26 obsadil 3. místo. Schválně nepíšu celkově, protože v pořadí se nezohledňují věkové ani genderové rozdíly, na to si na severu při ultra nehrajou :-)



Pokud by si někdo chtěl zkusit rychlou stomílovku, mohu tento závod na 100% doporučit a rád poradím a předám zkušenosti, které se do tohoto textu nevešly.

Pohled Tomáše Okrouhlíka na jeho blogu

Zápisky Pavla Fenyka na jeho blogu

Krátké video Pavla Fenyka na Youtube

Stránky závodu (většinou v dánštině)

Fotky z 100 miles Around the Isle of Mors 2015

Fotky jsou převzaté z archivu účastníků závodu a pořadatele (Facebook)

24-hodinovka za 24 týdnů

Na úvod musím titulek uvést na pravou míru; ne, v dalších řádcích určitě nebudu vypouštět do světa rozumy jak se má trénovat, jak jíst a vůbec jak se připravit na ultramaraton. Jednak to nevím a i kdybych to věděl a fungovalo to na mně, nemusí to fungovat na nikom jiném. A taky si musím přiznat, že všechno mohla být pouhá souhra náhod, která se už třeba nikdy nebude opakovat.

Tady a teď si mě našla vosa. Po žihadlu se mi rozsvítilo
24-hodinovka na 1km okruhu je fakt pořádně velké sousto, pro nohy i pro hlavu. Po loňské premiéře, kdy jsem spíše sbíral od Běžícího Stína jednotlivé zkušenosti, Radek Brunner mi nadělil 100 koleček a já se pak 14 dní dával dohromady, jsem přece jenom letos očekával něco trochu víc. Na podzim jsem sehnal literaturu, zvýšil jsem objemy, v červnu nadějně proběhla testovací 12-i hodinovka ve Stromovce a přece jen už jsem měl za sebou několik kratších ultra, které mi příjemně šimraly moje běžecké ego. Uklidňoval jsem se, že jde jen o přípravu na stomílovku kolem Ostrova Matek (100 miles Isle of Mors) a první pokus o zdolání 100mil s plánem:

D = D jako Dokončit (na 24 hodinovce nelze nesplnit)
C = 100 mil
B = 200 km
A = > 200 km (hello? ... dreams come true)

Start v troskách

Poměrně smělé plány po 6 měsících tréninku a s nejdelší uběhnutou vzdáleností 133km v roce 2014, že? Z několikadenního snění a zcela přihlouplé nervozity mě probudila vosa, která mě píchla do ramena 3 minuty před startem. Náhlé procitnutí z předstartovního limbu a bolestivý štípanec mě tak hned po startu zahnal na ošetřovnu a pro zapomenuté kompresky. Uf! Takhle jsem si start nepředstavoval. Chybami se má člověk učit, ale jaké plyne z takového začátku poučení? Příště mám přijet rovnou v běžeckém a v Kladně na start jedině s moskytiérou, žihadlo jsem tu dostal už v roce 2013 před maratonem.

Start jsem tedy prošvihnul a ztratil asi 5 minut, zase jsem se ale pěkně rozpumpoval, jednak žihadlem, ale taky jsem nemínil běhat hned na začátku někde na chvostu, takže prvních několik kol bylo pod 5:00 min/km. Poctivě do sebe po troškách cpu všechny hindi vegetariánské dobroty a prolévám se v horku střídavě vodou a vodou s kolou, občas prokládám nějakým ovocem. Odpoledne i podvečer utíká svižně, ženský hudební soubor Sri Chinmoy nám k tomu hraje pecky svého guru (dodává našemu sadomasochistickému snažení duchovní rozměr), a do 90.km si myslím, že mě nemůže nic moc překvapit. Běží se přece v laboratorních podmínkách, tedy rovina a vše potřebné přímo u nosu. Zatímco si užívám pár minut slávy na 6. místě na tabuli a jsem v zajetí endorfinů, tak vědomě potlačuji nejprve nenápadné, později pak zcela zřejmé signály z levého chodidla, kde se nakonec vytvořil možná pěticentimetrový puchýř. Školácká chyba! Ošetřovna mě nemine, páni ošetřovatelé a mí 3 rádcové (ve složení Zdeněk Kučera, Tomáš Okrouhlík a Honza Lochman) mě sice neopravili rychle jako při VC Formule 1, s o to větším rozmyslem a po důkladné odborné diskuzi jednali a rozhodli se pro nejlepší řešení. Výsledkem byla ploska jako nová, z poloviny zalepená jakousi Second Skin a zafačovaná kancelářskou lepící páskou. Zlaté české hlavičky a ručičky! Na tabuli jsem sice na delší čas zmizel, ale závěr mi vše vynahradil.

Kouzlo nočních běhů

Noční běhy "Odnikud nikam" byly tou nejlepší přípravou
Do nočních hodin jsem měl tedy "přezuto", což bylo jedině dobře. Běh v noci je kapitola sama o sobě, málokdo to ví, ale musí se speciálně trénovat! Alespoň podle teorie naší HC iTB (zlí jazykové o ní mluví jako o hard-core sektě spolku iThinkBeer.com, která spojuje ultraběhání s chlastáním, což není vůbec pravda). Právě v noci většinou přijdou krize, ať už spojená s dlouhým bděním, anebo s neschopností přijímat potravu. V této části závodu jsme ale se zkušeným  Honzou12 velmi dobře věděli, že přichází naše chvíle. Kolikrát jsme jenom letos odjížděli vlakem od rodin daleko za Prahu, s plechovkou piva hledali GPS na zcela bizarních místech (např. nádraží v Poděbradech, Úvalech, Berouně, na dálnici v Dobříši), abychom s několika zastávkami v restauracích nad ránem dosáhli pravé běžecko-alkoholové nirvány zase doma v teple, v posteli! Noční běhy "Odnikud Nikam", "Odnikud do Prahy", anebo "Odnikud Domů" často spojené s blouděním a hledání té správné cesty v temných lesích středočeského kraje měly zocelovat běžcův charakter a psychickou odolnost. Co by nás tedy mohlo dnes v noci překvapit v osvětleném kladenském lesoparčíku, obklopeném zdí a s přesilou pořadatelů! Nevím, jestli vysloveně noční tréninky už má nějaká běžecká kapacita literárně patentované, pro nás je to ale především příležitost spojit 2x příjemné s 2x užitečným: tedy poklábosit s kamarády u piva a zároveň naběhat dlouhé běhy a ještě trénovat běh přes noc. A je tu i morální rozměr, bez nadsázky lze o nás psát: "dělají to pro rodiny, aby svými dlouhými běhy o víkendu nedevastovali rodinné plány". Tak bohulibá jsou tato naše noční setkání!

Lekce ze závodění

Zpátky ke 24 hodinovce: noční kroužení probíhalo více než úspěšně a na tabuli s pořadím jsem se znovu objevil a dokonce stoupal vzhůru! Po té, co jsem předběhl maďarského a polského běžce, kteří už od ranních hodin pouze chodili a oba nevypadali vůbec dobře, jsem se dokonce vyšvihnul až na 3. místo. Blížil jsem se k naplnění plánu B. Pak jsem měl automaticky rozběhnuté Áčko, které nemělo limit a poněkud se tedy vytrácela motivace k dalšímu výkonu. Kolem 10:30 dopoledne již chodím dokola s velezkušeným oddílovým kolegou Jardou Bohdalem (MK Kladno), na kterého mám 5km k dobru a vím, že jestli tahle příjemná společná procházka bude trvat ještě 1,5 hodiny, budu muset z plánu A udělat "A+ = bedna". Jarda je ve značné depresi a má chuť skončit. Já ho povzbuzuju, aby ještě počkal, že to má cenu. Tím jsem nechtěně spustil něco, s čím jsem ani ve snu nepočítal: jeho deprese se zcela nevázaně přelila na mne, Jarda mě opouští a startuje k heroickému finiši s poznámkou, že "udělá" ještě toho Poláka před sebou. No jasně, jen běž Jardo! říkám nahlas a pro jistotu si přepočítávám, jak rychle by musel běžet, aby "udělal" ještě mě. Ve chvíli, kdy se ujišťuju, že je to v klidu a že při konstantní chůzi by musel Jarda běhat 5:20 na kolo, se kolem mě přežene ... odhadem tempem asi 4:20-4:30. Chytá se mě panika a místo klidného závěru jsem nucen běžet co mi síly stačí. Když mě šíleným tempem předbíhá po čtvrté, a je mezi námi rovný kilometr, tak je asi 15 minut do konce. Panika, pomoc! Nezbývá, než zachovat klid, závodit, poslední 3 kola tedy v kuse běžím a jen díky tomu nakonec udržím náskok slaboučkých 567 metrů! Uf, byla to velká lekce od velkého závodníka! Příště už žádné vykecávání s přáteli ani soupeři!

V pravé poledne se zastavuje svět, tedy aspoň náš běžecký mikrosvět na kladenském Sletišti. První v cíli - i když s tím cílem je to na 24 hodinovce hodně diskutabilní - skončil Nicola Leonelli (230.359), za ním Radek Brunner (222.000), pak s odřenýma ušima já (210.709) před Jardou Bohdalem, který se zrovna rozběhnul, a 2 závodníci z Polska a Maďarska, kteří také ještě překonali 200km. Mimochodem, někdo mi nad ránem povídal o krásné metě 5 maratonů (42195 x 5 = 210.975km), do té mi chybělo pouhých 266m. Tak třeba za rok ...

Sportovci po nočním běžeckém flámu :-)
Životní úspěch a naprosto nečekaný výsledek: 2. místo MČR v Běhu na 24 hodin, zároveň limit na MS (!). Po závodě nejsem několik dní schopen zhodnotit, co se vlastně stalo a hádankou pro mne zůstává, co za tím vlastně je. Ptají se mě na to i ostatní, co na to říct? Slovy o každodenní dřině bych se mohl dotknout těch, kteří běhání věnují mnohem víc než já, běhají spoustu let velké objemy, drží se zdravé stravy, pijí střídmě, anebo nepijí vůbec. O nějakých tělesných dispozicích k ultra při mé váze a postavě s výraznými tukovými obrysy bych si nedovolil ani spekulovat. Techniku běhání pomíjím úplně, to je úplně legrační představa ... oproti druhým prostě samý handicap. Je to pro mne záhada, co tedy mám jiného anebo dělám jinak než ostatní. I když jedna věc tu asi je a lehce se červenám: není to moc "politicky" korektní vzhledem k představě společnosti o zdravému životním stylu a sportovním přístupu, ale moc se nehlídám v jídle, ale ani v pití! Návod, jak se připravit na 24 hodinovku za 24 týdnů tedy nemám vůbec žádný, snad kromě té pravidelné skleničky no ... tak na zdraví! Ať nám to všem běhá!

PS: chci poděkovat za podporu své ženě, která mě zcela výjimečně doprovázela, svým kladenským přátelům včele se Zdeňkem Kučerou, který nám dělal support, a taky Honzovi Lochmanovi s Radkem Brunnerem, že mě nenechali po závodě žuchnout a hezky se o mě postarali, když jsem se poroučel k zemi.

Výsledky a fotografie na stránkách Sri Chinmoy Marathon Team

První díl letní běžecké ultra-trilogie


Při startu v 7:00 se Stromovkou šířil 
zápach z blízké čističky odpadních vod
Po krátkém seznámení se s krátkým ultra běháním v loňském roce jsem se rozhodl v roce 2015 nakouknout do světa velkého ultra a soustředit se na vzdálenosti mnohem delší než je maraton. Ambice nebyly velké, jsem příznivec postupných krůčků, nikoliv velkých skoků. V říjnu mě velmi povzbudila slibná 6-hodinovka v Kodani, kde jsem sice prokecal první čtvrtinu s Ivou, ale i tak jsem dokázal držet tempo a uběhnout solidních 64km. Cíl běžeckého snažení a vrchol sezóny jsem si tedy na letošek naplánoval na zářijovou stomílovku na dánském ostrově Mors. Ke splnění snu mě měla přiblížit zvláštní "postupka", anebo běžecká ultra-trilogie:
12-hodinovka (Stromovka 13.6.)
24-hodinovka (Kladno 1.8.)
100 miles Isle of Mors (12.9.).

Kladenská 24-hodinovka měla být navíc generálkou a zároveň prvním pokusem o překonání hranice 160,9 km.

Po nastudování literatury jsem už v listopadu pochopil asi nejdůležitější věc, že dosavadní objemy jsou nedostatečné a je potřeba je navýšit alespoň na 100-120km týdně, při zachování 5-i, ale i 6-i běžeckých dní v týdnu. Pochopil jsem, že jeden dlouhý běh je málo, teprve ten druhý (B2B), odstraňuje pomyslnou maratonskou zeď a odlišuje ultramaratonce od maratonce. Také jsme se v lednu s chlapci u piva dohodli na občasných nočních bězích, jakési kombinaci bobříků odvahy, bdění, mrznutí a dlouhých běhů.

Zleva Ondra Velička (1.), já (2.),
Jarda Bohdal (3.) a Péťa Švanda (4.)
S vědomím, že mám něco natrénováno a nejsem tu pro nějakou srandu anebo zábavu, jsem startoval v červnu ve Stromovce 12-i hodinovku. Předsevzal jsem si, že ji nezaběhnu jako kavárenský povaleč, ale jako "běžec - závodník". Mojí velkou výhodou bylo, že jsem neměl ponětí, co od sebe můžu čekat. Když jsem se objevil na tabuli v první šestce, nadšeně jsem na Tomáše volal, ať mi tabuli na památku vyfotí, předpokládal jsem, že ostatní to teprve rozbalí a z elitní tabule zase zmizím. Evžen, který zrovna přišel na svou 6-i hodinovku mě přísným hlasem káral, že to je sice moc pěkný, ale ať už moc neblbnu, nebo taky brzo skončím ... I přes velké horko a dusno jsem se cítil celou dobu dobře, do tuhého začalo jít až kolem 100. kilometru a to nikoliv z důvodu, že bych už nemohl, ale že bylo za mnou teprve 9:30 hodiny a nevěděl jsem, co se asi může dít dál. Napadalo mě třeba, že se mi únavou zlomí koleno, začnu zvracet, zhroutím se, dostanu infarkt, anebo že teď teprve všichni začnou závodit. Vždyť já si před závodem ani nezjistil, kolik se tu běželo vloni, anebo kolik se tak asi běhá!

K mému velkému překvapení se nic nedělo, dokonce jsem s klidem závoďáka přestál i 2 bouřky - moje fobie z bouřek stojí za mou lehce posměšnou přezdívkou thunderbird / bouřnák - ve kterých jsem si užil hromů, blesků a kaluží, těsně před koncem závodu pak přibývalo puchýřů a vylomených nehtů :-) Navíc jsem se prodral až k Ondrovi Veličkovi, který si ale zkušeně první místo o 250 metrů pohlídal a na vítězství mi nedal šanci. Ani jsem tak vysoko nemířil, ale dá se říct, že jsem poprvé "přičichnul" nejen k závodění a k bedně, ale i k vlastním možnostem. Dosud nikdy jsem se ani nepokusil s někým závodit, anebo taktizovat, ani jsem nevěděl, co bych si pod tím při ultra měl představit. Musel jsme například rozhodnout, zda poslední 2 hodiny do toho půjdu co to dá s rizikem, že se třeba zraním, nedokončím a předběhnou mě jiní, anebo zda půjdu radši opatrně a budu si hlídat pořadí. Moje opatrnost (upřímně, byla v tom teda taky lenost) zavelela nakonec k druhé variantě. Doběhl jsem druhý(124.062 km), těsně za Ondrou, ale s dostatečným náskokem na třetího Jardu Bohdala.

Co všechno jsme ochotni
 podstoupit pro chvilku štěstí
Po závodě mě hned napadly 2 věci: buď to byla náhoda a všechno mi vyšlo, anebo tu přestala legrace a skončila mi doba anonymního pobíhání ve středu závodního pole, kdy jsem si mohl běhat jak chci a na pohodu. Těšit se na závod a mít nějaká očekávání je sice příjemné měsíc před závodem, ale určitě je hodně nepříjemné poslední týden a den před startem.


Fotky a kompletní výsledky jsou na stránkách Sri Chinmoy